Vysoko nad temným světem, pod tmavou nebeskou bání, usazený na líném draku, kterému předhodil Benoniho a Blita, se Jack smál do větru a vrtkavé sylfy se smály s ním, neboť on byl nyní jejich Pánem.
Jak plynul čas, Jack dál řešil hraniční spory ke své spokojenosti, a bylo jich stále méně a méně. Začal – nejprve zvolna a pak s rostoucím zaujetím – věnovat znalosti, které získal na denní straně, sestavování masivního svazku zvaného Úplné shrnutí temnoťanské kultury. Jelikož nyní jeho moc pokrývala většinu noční sféry, začal na svůj dvůr zvát různé bytosti, jejichž vzpomínky či zvláštní schopnosti měly historickou, technickou, nebo uměleckou hodnotu pro jeho práci. Byl již zpola rozhodnut, že až knihu dokončí, vydá ji na denní straně. Prozatím tam budoval pašerácké stezky a získával agenty ve větších deňanských městech, takže už věděl, že je to možné.
Vládl z Velkého Vzteku, nyní Bašty stínů, obrovské stavby plné vysokých sálů osvětlených pochodněmi, podkopané podzemními labyrinty a ježící se věžemi. Měl zde mnoho věcí nesmírné krásy i nezměrné ceny. Po chodbách tančily stíny a fasety nesčetných drahokamů vrhaly záři blyštivější, než slunce druhé poloviny světa. Často se v Baště stínů zavíral do knihovny, kde měl na psacím stole lebku bývalého Pána jako popelník, a dřel na svém projektu.
Zapálil si cigaretu (jeden z důvodů, proč začal pracovat na vzájemném podloudném styku); shledal totiž tento deňanský zvyk příjemným a krom toho se mu těžko odvykalo. Díval se, jak se stužka dýmu mísí s kouřem stoupajícím ze svíce a společně odplouvá ke stropu, zatímco Pich – střídavě člověk-netopýr-člověk, který se stal jeho osobním služebníkem – vstoupil a zastavil se v předepsané vzdálenosti.
„Pane,“ řekl pokorně.
„Ano?“
„U bran stojí nějaká stará bába – nejspíš vědma – a chce s vámi mluvit.“
„Pokud si vzpomínám, pro žádnou bábu jsem neposlal. Ať táhne pryč.“
„Tvrdí, že má vaše osobní pozvání.“
Změřil si malého, černého mužíka, jehož dlouhé údy a anténovité chomáče bílých vlasů nad neobyčejně dlouhou tváří mu dodávaly značně hmyzí vzezření; vážil si ho, poněvadž to byl kdysi schopný zloděj, který se pokusil okrást bývalého Pána této tvrze.
„Osobní pozvání? To si tedy nevzpomínám. Jakým dojmem na tebe zapůsobila?“
„Táhne z ní pach půlnoci, pane.“
„Podivné…“
„A prý vám mám vyřídit, že se po vás ptala Róza.“
„Rozálie!“ vykřikl Jack, sundal nohy ze stolu a posadil se zpříma. „Hned ji sem zaveď, Pichu.“
„Ano, pane,“ přitakal Pich a přitom o krok ustoupil, jako pokaždé, když jeho Pán náhle projevil nějaké emoce.
Jack si odklepal popel do lebky a zašklebil se na ni.
„To by mě zajímalo, jestli už jsi zase mezi námi,“ zauvažoval. „Mám pocit, že na tebe brzy znovu dojde.“ Udělal si poznámku, aby si zapamatoval, že má vyslat několik oddílů mužů se silnou rýmou patrolovat kolem Hnojných jam.
Než stačil Pich přivést návštěvu do pokoje, vyklepal ještě lebku a urovnal papíry na stole. Vstal a přitom vrhl na Picha pohled, po němž dotyčný okamžitě odešel.
„Rozálie!“ vykřikl a vyrazil k ní. „To jsem ale rád…“
Neoplatila mu úsměv, ale s kývnutím přijala židli, kterou jí nabídl.
Bohové, ta teda opravdu vypadá jako nějaká stará žebračka, pomyslel si pro sebe. Ale pořád… je to Rozálie.
„To jsem rád, že jsi za mnou konečně přišla do Bašty stínů,“ dokončil. „Za ten chléb, co jsi mi kdysi dávno dala, tu budeš navždy dobře živa. A za tu radu, cos mi poskytla, ti bude navždy prokazována čest. Budeš mít sluhy, kteří tě budou koupat a oblékat a čekat na každé tvé přikázání. Přeješ-li si jít stezkou Umění, osobně tě vyškolím ve vyšší magii. Přej si, co chceš, stačí jen slovo. Uspořádáme na tvou počest velikou hostinu – hned, jen co bude připravena! Vítej v Baště stínů!
„Ale já jsem nepřišla zůstat, Jacku. Jen jsem se na tebe přišla podívat – ve tvém novém šedém oděvu a krásném černém plášti. A ty nádherně lesklé boty! Nikdy dřív jsi je v takovém stavu neudržoval.“
Usmál se.
„Už toho nenachodím tolik co dřív.“
„Ano, už se nemusíš krást ze st…
