„Lituješ toho, Jacku?“ zeptala se duše.
„Ne. Muselo se to udělat.“
„Ale lituješ, že se to muselo udělat?“
„Ne,“ řekl Jack.
„Proč jsi spálil krčmu U Hořícího tlouku na kočárové cestě u moře?“
„Abych pomstil Rozálii. Za to, jak se tam k ní chovali.“
„A co jsi cítil poté, když jsi kráčel po pláži?“
„Nevím.“
„Byl jsi jen unavený a rozhněvaný? Nebo to bylo něco víc?“
„Bylo mi smutno. A litoval jsem.“
„Cítíš se takhle často?“
„Ne.“
„Chceš vědět, proč poslední dobou pociťuješ podobné věci častěji?“
„Jestli to víš, pověz mi to.“
„To proto, že jsem poblíž. Máš duši; duši, která byla osvobozena. Začíná se projevovat můj vliv. Je to tak strašné?“
„Zeptej se mě jindy,“ opáčil Jack. „Přišel jsem sem sledovat dění, ne klábosit.“
…a ta slova dolétla až k uším tvora, který ho hledal, ve chvíli kdy vzdálená hora pohnula vrcholkem, vychrlila do vzduchu záplavu ohně, škytla a znovu umlkla.
Jack naslouchal pukání kamene a díval se, jak černé kolo zvolna klesá po obloze. Slyšel sténání uvnitř světa a viděl, jak krajinou letí vlna požárů.
Náhle ho do chřípí udeřil příval smradlavých podsvětních pachů. Kolem se zahemžil popel, podoben netopýrům jeho předchůdce, vzlétal a klesal v chladném vzduchu k zemi. V dáli se vypínalo sedm hor s pochodněmi na vrcholcích; vzpomněl si na den, kdy jednu z nich uvedl do pohybu. Oblohou se míhaly celé roje létavic, až mu to připomnělo jeho poslední probuzení v Glyve. Oblaka páchnoucích plynů a mračna kouře chvílemi zastiňovala souhvězdí. Země už se vůbec nepřestávala chvět a hluboko dole se Bašta stínů zachvívala v základech. Nebál se, že by spadl i s věží, protože si toto místo natolik oblíbil, že ho obložil mocným kouzlem, které mělo vydržet, dokud trvá jeho moc.
Jeho duše mu mlčky stála po boku. Zapálil si další cigaretu a sledoval kamennou lavinu valící se po úbočí jedné z hor. Zvolna se kupila oblaka. Shromáždila se v dáli, kde vypukla bouře. Mračna se jako roj mnohonohého hmyzu s plamennýma nohama přemísťovala od hory k hoře. Rozsvětlila půlnoční oblohu a shora bičována deštěm meteorů, ometala zem. Za nějaký čas Jack zaslechl vzdálené dunění toho souboje. Po delší době postřehl, že se bitva směřuje k němu. Když byla téměř u něj, usmál se a tasil meč. „Teď, duše,“ řekl, „uvidíme, zač stojí má moc.“ Nato vyryl do kamene obrazec a vyřkl slova. Řeka světla a hřmění se rozdělila, proplula kolem Bašty stínů a minula ji, aniž se jí v sebemenším dotkla.
„Skvělé.“
„Děkuji.“
Stáli teď v těsném kruhu. Krajina pod nimi plála a zmítala se v křečích, kolem zuřila bouře a shora zem skrápěly hrstě létavic.
„Podle čeho to poznáš?“ zeptala se duše.
„Poznám to. Vlastně už je to docela dost vidět, nemyslíš?“ odvětil Jack.
Duše neodpověděla.
Pak zaslechl kroky a otočil se ke schodům. „To bude Evena,“ prohlásil. „Bouře ji vždycky děsí a chodí ke mně hledat útěchu.“
Evena se objevila na konci schodiště, spatřila Jacka a pospíšila k němu. Ani nepromluvila. Zabalil ji do svého pláště a objal paží. Stála tu a chvěla se.
„Cítíš nějakou lítost nad tím, cos jí udělal?“
„Někdy,“ připustil Jack.
„Neodčiníš to tedy?“
„Ne.“
„To proto, že až by si vzpomněla, začala by tě nenávidět?“
Jack neodpověděl.
„Ona mě neslyší. Zkusím tu otázku přeformulovat – můžeš na ni odpovědět krátce a bude si myslet, že si jen tak mumláš. – Není to jen kvůli nenávisti, že?“
„Není.“
Oba na chvíli ztichli. „Bojíš se, že by se z těch vzpomínek zbláznila?“
„Ano.“
„To znamená, že se v tobě ukrývá víc emocí a citu, než dříve. Víc, než sám tušíš.“
Jack opět neodpověděl.
Všude kolem nich se zuřivě trumfovala záplava světel a zvuků. Evena k němu konečně vzhlédla a řekla: „Tady je příšerně. Nesejdeme dolů, drahý?“
„Nikoli. Ale jestli chceš, tak jdi. Já musím zůstat.“
„Pak zůstanu s tebou.“
Zvolna, velmi zvolna se bouře rozplývala, až byla pryč. Jack si povšiml, že hory stále ještě hoří a rovněž, že zmučená země dál plane vlastními požáry. Když obrátil hlavu, uvědomil si, že to bílé ve vzduchu není popel, nýbrž sníh. Ten ale …