Když s pytlem přes rameno vytrvale rázoval na poledne, obloha zvolna bledla. Vzduch byl studený a šedou travou se proplétaly cáry mlhy. Vůbec všechny údolí i prolákliny byly naplněny mlhou a hvězdy se stěží draly skrze přízračný příkrov mračen. Vlhkost z blízké tůňky se srážela na kamenité zemi.
Jack se na okamžik zastavil a nadhodil si zátěž na pravém rameni. Otočil se a upřel pohled na temnou zemi, kterou opouštěl. Musel putovat daleko a pokud možno chvatně. Ano, čekala ho vskutku dlouhá pouť. S každým krokem, který udělal ke světlu, mu mohli jeho nepřátelé méně ublížit. Brzy jim zmizí úplně. Ale budou ho hledat dál a určitě nezapomenou. A tak se uchýlil k tomu jedině možnému a nutnému – utíkal. Bude temnou zemi s jejími čaromocmi, krutostmi, divy a potěšeními postrádat. Byl v ní obsažen celý jeho život, i s předměty lásky a nenávisti. Věděl, že se vrátí a přinese s sebou něco, co mu umožní uspokojit obé. Otočil se a dál kráčel vstříc poledni. Stíny jej zanesly do úkrytu poblíž Soumraku, kde si po celá léta střádal magické dokumenty, které ukořistil. Opatrně je zabalil a vzal s sebou na poledne. Jakmile dosáhne Soumraku, bude poměrně v bezpečí; a až z něj vystoupí, ocitne se úplně mimo dosah hrozby.
Vstoupil do Rennsialských hor v místě, kde pohoří leželo nejblíže Soumraku. Tam se vydal hledat Panicus, nejvyšší hřeben.
Jakmile vyšplhal nad mlhu, spatřil vzdálenou a nezřetelnou siluetu Jitřníka, rýsující se proti Věčnosvětlu. Tam na svém útesu, na břiše a se zdviženou hlavou, nehybně hleděl k poledni. Kdo by o něm nevěděl, tomu by nejspíš připadal jako větrem ošlehaná špička Panicu. Byl také skutečně více než zpola z kamene a jeho kočičí trup se pevně připínal ke skále. Křídla měl složená na zádech a Jack věděl – ačkoli se k němu blížil zezadu – že bude mít paže překříženy na prsou, levici přes pravici, že mu vítr nerozcuchal štětinaté vlasy ani vous a že oči bez víček budou stále stejně upřeny k polednímu horizontu.
Nevedl sem ani náznak stezky a posledních několik set stop vyžadovalo zdolat téměř kolmou skálu. Vzhledem k tomu, že kolem se přelévaly husté stíny, Jack po ní prošel, jako by kráčel po rovině. Než dorazil na vrchol, kolem skučel a řval dobrý tucet větrů, ale ani v nich se nedal přeslechnout Jitřníkův hlas, který jakoby vycházel ze samotných útrob hor pod ním.
„Dobré jitro, Jacku.“
Postavil se k jeho levému boku a pohlédl vysoko do vzduchu, kde se klenula Jitřníkova hlava – černá jako noc, jíž opouštěl, a zaražená jemným oparem.
„Jitro?“ opáčil.
„Málem. Pořád je málem jitro.“
„Kde?“
„Všude.“
„Přinesl jsem ti něco k pití.“
„Nasávám vodu z oblaků a z deště.“
„Přinesl jsem ti víno vysáté z vinné révy.“
Velká tvář zbrázděná blesky se k němu zvolna natočila, rohy se sklonily jako první. Jack odvrátil zrak od nemrkajících očí, jejichž barvu si nikdy nedokázal zapamatovat. Je něco děsivého na očích, které nikdy nevidí to, nač byly stvořeny hledět.
Jitřníkova levá ruka slétla dolů a před Jackem se rozevřela zjizvená dlaň. Položil na ni vinný měch. Jitřník ho zvedl, vypil a prázdný obal pohodil Jackovi k nohám. Utřel si ústa hřbetem ruky, zlehka říhl a znovu upřel zrak k poledni.
„Tak co chceš, Stínový Jacku?“ otázal se.
„Od tebe? Nic.“
„Tak proč mi vždycky nosíš víno, když tudy procházíš?“
„Měl jsem pocit, že ti chutná.“
„Chutná.“
„Jsi zřejmě můj jediný přítel,“ odvětil Jack. „Nemáš nic, čeho bych se toužil zmocnit. A já nemám nic, co bys ty nutně potřeboval.“
„Možná, že mě lituješ, že jsem připoután na jedno místo.“
„Co je to lítost?“ podivil se Jack.
„Lítost mne připoutala sem, abych čekal na úsvit.“
„Pak z ní nemám ani špetku, protože já musím být neustále v pohybu.“
„Já vím. V rychlém pohybu. Polovina světa se dozvěděla, že jsi porušil Úmluvu.“
„A vědí proč?“
„Ne.“
„A ty víš?“
„Ovšem.“
„Jak?“
„Ze tvaru mraku poznám, že se ve vzdáleném městě muž za tři období pohádá se svou ženou, a než domluvím, bude pověšen vrah. Z dráhy padajícího kamene vyčtu počet svedených panen a pohyby l…
