A opět, po velmi dlouhé době, pocítil, že padá – padá z veliké výšky, nabírá na hmotnosti; až zjistil, že leží na zádech, hledí vzhůru a znovu pociťuje plnou tíži své bytnosti. „Jsem Stínový Jack,“ řekl si pro sebe, aniž se dokázal pohnout.
Neměl nejmenší tušení, kde se nachází, ani jak se na to místo plné tmy a hvězd dostal. Ten pocit se zdál známý; tušil, že něco podobného nezažívá poprvé.
Od srdce se mu začalo šířit teplo a zaslechl hučení, které mu rozproudilo všechny smysly. A náhle to věděl.
„Sakra!“ bylo první slovo, které pronesl; jakmile se mu totiž vrátil čich, plně si uvědomil, kde se nalézá.
Ležel v Hnojných jamách Glyve na Půlnočním pólu Světa, v království strašlivého Barona Drekkheima, jehož panstvím musel po vzkříšení projít každý.
Pak si uvědomil, že leží na hromadě výkalů uprostřed jezera splašků. Přes tvář mu přelétl zlý úsměšek, když mu problesklo hlavou, že takhle se rodí i umírají lidé, a temnoťany že nečeká nic lepšího.
Jakmile mohl pohnout pravou rukou, začal si osahávat hrdlo a masírovat zátylek. Necítil bolest, ale v mysli mu barvitě vyvstaly poslední strašlivé vzpomínky. Jak je to dávno? Snad několik let, usoudil. Vždycky mu to vyšlo zhruba tak. Zachvěl se a vytěsnil z mysli vzpomínku na okamžiky předcházející ztrátě minulého života. Chvění se změnilo v třas, který neustával. Proklínal svou nahotu – zatímco jeho oděv už shnil v zemi s jeho předchozím tělem nebo ho – spíše – rozedral jiný muž.
Pomalu vstal, nabral dech a přál si, aby se nějakou dobu mohl obejít bez vzduchu. Zahodil vejčitý kámen, který až doteď svíral v ruce. Nyní, když byl opět sám sebou, nemělo smysl setrvávat na jednom místě.
Cesta na poledne ležela všemi směry. Zaskřípal zuby a namátkou si zvolil jeden z nich, kterým doufal nalézt nejkratší cestu.
Netušil, kolik času mu zabralo, než dorazil ke břehu. Ačkoli se jeho stínové oči rychle přizpůsobily svitu hvězd, nebyly zde žádné skutečné stíny, aby to mohl zjistit.
Co je vůbec čas? Rok je jeden úplný oběh planety kolem slunce. Jakékoli další zlomky tohoto období mohou být upraveny dle dalších hnutí planety… nebo duševních hnutí jejích obyvatel.
Pro Jacka znamenala roční období čtyři roční výkyvy Soumraku. Uvnitř těchto časových jednotek se data vždy určovala přesněji podle polohy hvězd – stále viditelných – a aplikací magických zákonitostí k určení nálady jejich řídících duchů. Z vlastní zkušenosti věděl, že světelňané mají mechanické a elektronické přístroje schopné sledovat tok času – už jich pár uloupil. Jenže na Půlnoční straně pravidelně přestávaly fungovat, takže mu byly celkem na nic. Rozdával ty cetky děvčatům z hospod jako amulety s velkou antikoncepční mocí.
Nahý a páchnoucí stál na břehu onoho tichého, ponurého a temného místa. Jakmile popadl dech a vrátily se mu síly, vydal se na pouť směrem k poledni.
Podloží zvolna stoupalo vzhůru a všude kolem se prostíraly louže a tůně fekálií. Do jezera se jich vlévaly celé řeky, neboť veškerá špína světa nakonec končila v Glyve. Tu a tam země do výše vyvrhla gejzír a výbuch ho při chůzi ohodil. Všude kolem zely praskliny a trhliny, z nichž stoupal sirný pach. Ve spěchu si ucpal nos a modlil se ke svým ochranným božstvům. Pochyboval však, že jeho prosby budou vyslyšeny. Bohové zřídkakdy věnovali větší pozornost čemukoli, co vyvrhl tento koutek světa.
Při cestě si tu a tam odpočinul. Terén neustále mírně stoupal a po čase se začaly na povrch klubat první kamenné výčnělky a ostrůvky. Rozechvěle si mezi nimi razil cestu. Vytlačil z paměti – ovšemže záměrně – většinu nejhorších vlastností tohoto místa. Malé, ostré kamenné hrany mu draly chodidla; jistě za sebou zanechával krvavé šlápoty. Za zády uslyšel ozvěny zvuků vydávaných mnohonohými bytostmi, které se seběhly, aby krev vylízaly. Říkalo se, že otáčet se tady přináší smůlu.
První ztrátu krve nového těla vnímal vždy s určitým nádechem smutku a nostalgie. Jak šel, podklad se dále měnil, takže brzy kráčel po hladkém kameni. Později si s uspokojením uvědomil, že cu…
