BLONDÝNA S LEOPARDÍM PLÁŠTĚM
U branky v rohu přistávací plochy mě čekal nějaký muž. Nevypadal jako ten, koho jsem předpokládal. Měl na sobě ušpiněnou hnědou koženou bundu, vytahané kalhoty a klobouk stejně zmačkaný a podezřelý jako obličej. Podle šedin ve vlasech a vrásek kolem očí mu muselo být takových čtyřicet let. Oči měl tmavé a vyhýbavé, těkaly sem a tam, jako by pořád odněkud čekaly ránu. Dostal asi moc ran a ošklivých, usoudil jsem. „Archer?“
Přikývl jsem a podával jsem mu ruku. Nevěděl, co s ní. Podíval se na ni podezíravě, jako bych se chystal k nějakému džudistickému chvatu. Nevyndal ruce z kapes bundy.
„Já jsem Harry Nemo.“ Měl chabý, kňouravý hlas. Dalo mu práci vyslovit své jméno. „Bratr mi řek, abych vás odtud přivez. Můžete jet hned?“
„Jen co si vezmu kufřík.“
U přepážky v prázdné hale jsem si vyzvedl své zavazadlo. Na to, jak bylo malé, bylo velice těžké. Kromě kartáčku na zuby a prádla jsem v něm měl dvě pistole a náboje. Speciální osmatřicítku pro náhlé případy a automatickou dvaatřicítku jako rezervu.
Harry Nemo mě vedl ven k autu. Byl to sedmisedadlový vůz, vyrobený zřejmě na zakázku, dlouhý a černý jako smrt. Přední i postranní skla byla tlustá a měla charakteristické žlutavé zabarvení skla neprůstřelného.
„Čekáte, že po vás budou střílet?“
„Já ne.“ Jeho úsměv byl skličující. „Tohle je Nickovo fáro.“
„Proč nepřijel sám Nick?“
Rozhlédl se po opuštěném letišti. Letadlo, kterým jsem přiletěl, bylo už jen blýskavou tečkou nad rudým sluncem. Jedinou lidskou bytostí v dohledu byl pracovník na řídící věži. Nemo se ke mně na sedadle auta naklonil a řekl šeptem:
„Nick je strašpytel. Bojí se i vyjít z domu. Od dnešního rána.“
„Co se stalo dnes ráno?“
„On vám to neřek? Mluvili jste přeci telefonem.“
„Moc mi toho neřekl. Jen, že si chce najmout tělesného strážce. Na šest dní, než vypluje jeho loď. Proč, to mi neřekl.“
„Protože po něm jdou. Vyšel si ráno na pláž. Má soukromou pláž vzadu za svou farmou. Tak si tam ráno vyšel, aby si zaplaval. A někdo po něm vystřelil z vrcholku skal. Pětkrát nebo šestkrát. Nick byl ve vodě, žádnou bouchačku po ruce. Říkal, že kulky pleskaly kolem něj jako kroupy. Potopil se a plaval pod vodou dál do moře. Má kliku, že je dobrej plavec, jinak se z toho nedostal. Není divu, že je vyplašenej. Znamená to, že ho konečně dopadli.“
„A kdo vlastně, nebo je to rodinné tajemství?“
Nemo se ke mně od volantu otočil. Dech měl nechutný, pohled udivený. „Kristepane, vy nevíte, kdo je Nick? On vám to neřek?“
„Pěstitel citronů, či ne?“
„To je teď.“
„A co býval?“
Zahořklá rozbitá tvář se uzavřela. „Neměl bych mlátit hubou. Může vám to říct sám, když bude chtít.“
Dvě stovky koní nás odtrhly od chodníku. Jel jsem s těžkým koženým kufříkem na kolenou. Nemo řídil, jako by řízení auta bylo jedinou věcí v životě, která ho těší, byl pohroužen do mlčenlivého kontaktu s motorem. Řítili jsme se po dálnici, pak po zvolna se svažující silnici mezi geometricky osázenými citrusovými hájky. Moře se v zapadajícím slunci rudě třpytilo pod úpatím stráně.
Než jsme k němu dojeli, zahnuli jsme z asfaltové silničky na soukromou cestu, která jako rovná pěšinka ve vlasech běžela mezi temně zelenými stromky. Asi půl míle běžela k nízkému domu na jakési mýtině.
Dům s rovnou střechou a s připojenou garáží byl z betonu. Všechna jeho okna byla zakryta těžkými závěsy. Byl obklopen dobře udržovaným křovinným porostem a trávníkem, obehnaným tři metry vysokou drátěnou ohradou s ostnatým drátem nahoře.
Nemo zastavil před zavřenou a visacím zámkem opatřenou bránou a zatroubil. Žádná odpověď. Zatroubil znovu.
Z křovin asi v polovici cesty od branky k domu se něco vyplazilo. Byl to muž, nesmirně pomalu se pohybující po rukou a po kolenou. Hlava mu visela až skoro k zemi. Jedna strana hlavy byla jasně červená, jako by byla spadla do barvy. Na oblázcích příjezdové cesty nechával muž klikatou rudou stopu.
„Nicku!“ vykřikl Hany Nemo. Vyškrábal se z auta. „Co se stalo, Nicku?“
Plazící se muž zvedl těžkou hlav…
