VOUSATÁ DÁMA
Nezajištěné dveře se pootevřely, když jsem na ně zaklepal. Vkročil jsem do ateliéru, který byl vysoký a šerý jako seník. Veliké, k severu hledící okno v protější stěně bylo zakryto těžkou drapérií, která bránila vstupu ranního světla. Hned vedle dveří jsem našel vypínač a cvakl jím. Několik zářivkových trubic pod holými trámy se rozblikalo a modrobíle zazářilo.
Pod tím nelítostným světlem se na mě zahleděla podivná žena. Byla to jen kresba uhlem na malířském stojanu, ale zamrazilo mě z ní. Její nahé tělo, nenucené spočívající v křesle, bylo štíhlé a zaoblené a na pohled příjemné. Její tvář nebyla vůbec příjemná. Huňatá černá obočí jí téměř zakrývala oči. Kolem úst měla mroží knír a až k prsům jí spadal hustý plnovous.
Dveře za mnou zavrzaly. Dívka, která se v nich objevila, měla na sobě naškrobenou bílou uniformu. I obličej měla trochu naškrobený, ale ne tolik, aby to zcela pokazilo její pěkný vzhled. Černé vlasy měla přísně sčesané z čela.
„Můžu se vás zeptat, co tu děláte?“
„Můžete. Hledám pana Westerna.“
„Tak? A už jste se podíval i za obrazy?“
„Tráví tu hodně času?“
„Ne. A ještě něco nedělá – nepřijímá v ateliéru návštěvníky, když tam sám není.“
„Omlouvám se. Ale dveře byly otevřené. Tak jsem vešel.“
„Teď postupujte obráceně.“
„Jen okamžik ještě. Není Hugh nemocný?“
Podívala se na svou bílou uniformu a zavrtěla hlavou.
„Vy jste jeho přítelkyně?“ zeptal jsem se.
„Snažím se o to.“ Pousmála se. „Ale nebývá to lehké, když jde o sourozence. Já jsem jeho sestra.“
„Ta, co o ní pořád mluvil?“
„Má jenom mě.“
Sáhl jsem v duchu do taštičky se vzpomínkami z války. „Mary. Jmenovala se Mary.“
„A pořád se jmenuje Mary. A vy jste Hughův přítel?“
„Snad se za něj mohu pokládat. Býval jsem jeho přítel.“
„Kdy?“ Byla to příkrá otázka. Došlo mi, že Hughovy přátele nemá moc ráda. Aspoň některé.
„Na Filipínách. Přidělili ho k mému pluku jako vynikajícího vojáka. Já jsem, mimochodem, Archer. Lew Archer.“
„A! No ovšem.“
Mne se její nesouhlas netýkal, aspoň zatím. Podala mi ruku. Byla to chladná a pevná ruka a byla v souladu s jejím přísným pohledem. Řekl jsem:
„Hugh ve mně vyvolal nesprávný dojem. Myslel jsem, že jste pořád malá školačka.“
„Uvědomte si, že to bylo před čtyřmi lety. Za čtyři roky lidi vyrostou. I když ne všichni.“
Byla to dívka velmi vážná, na svůj věk. Změnil jsem téma.
„Viděl jsem v losangeleských novinách oznámení, že bude mít výstavu. Projíždím tudy do San Francisca, tak jsem si řekl, že k němu zaskočím.“
„Vím, že vás rád uvidí. Půjdu ho probudit. Má naprosto neuspořádaný pracovní program. Posaďte se, pane Archere.“
Dosud jsem stál zády k vousatému aktu, víceméně vědomě jsem ho před ní tajil. Když jsem poodstoupil a dívka akt uviděla, nehnula ani brvou. Řekla jenom „No a?“ a odešla.
Ale já se musel v duchu ptát, co se to stalo s Westernovým smyslem pro humor. Rozhlížel jsem se po místnosti a hledal něco, co by možná tu ošklivou kresbu vysvětlilo.
Byl to typický ateliér velmi zaměstnaného kumštýře. Stoly a lavice byly plné věcí, kterých se používá při malování: palet a barvami zapadaných skleněných tabulek, skicářů, archů počmáraného papíru, tub, z nichž vytékaly barvy. Půl tuctu rozpracovaných a půl tuctu dohotovených obrazů viselo na stěnách, potažených režným plátnem, nebo bylo o ně opřeno. Některé ty výtvory mi připadaly divoké a podivínské, žádný však nebyl tak divoký a podivínský jako kresba na malířském stojanu.
Kromě těch obrazů byla v ateliéru ještě jedna věc, která mi nešla na rozum. Dřevěný rám dveří byl zjizvený řádkou hlubokých okrouhlých vrypů, čtyř vrypů. Byly čerstvé a asi ve výši mých očí. Vypadaly, jako kdyby nějaká neuvěřitelná pěst zasadila dřevu nadlidský úder.
„Ve svém pokoji není,“ promluvila ve dveřích dívka. Velice opatrně ovládala hlas.
„Třeba vstal hodně brzo.“
„V jeho posteli nikdo nespal. Byl zřejmě celou noc pryč.“
„Kvůli tomu bych si nedělal starosti. Je to konec konců dospělý mužský.“
„To ano, ale vždycky se jako dospělý nechová.“ Pod jejím …
