17:34
„Dal jste nám i prémii, Lou. Mockrát děkujeme.“
„To jsem nebyl já,“ zabručel Handy.
„Ne? A co se stalo?“
„Hele, jsem nasranej.“
„A proč?“
„Držte hubu a poslouchejte, Arte. Už nechci poslouchat ty vaše kecy.“ Handyho hlas byl chladnější než za celý den předtím. „Máte pětačtyřicet minut na ten vrtulník. Ani o minutu víc - a já vám říkám, pane, že už se celej třesu, abych někoho zabil. Skoro si přeju, ať se ten vrtulník neukáže. Na žádný vyjednávání s váma už nepřistoupím.“
„Jaké bylo pivo?“
„Už jsem jednu malou štětku vybral. Je jí deset nebo jedenáct. Má pěkný šaty.“
„Emily,“ řekla Angie.
„Ale nejdřív ji předhodím Bonnerovi. Znáte Bonnera, že jo? Máte přece s sebou ty svoje zasraný záznamy. Takže musíte vědět o jeho drobné slabůstce.“
Vyjednávač nikdy únosci nevnucuje své vlastní hodnocení situace - souhlas ani kritiku. Naznačoval by tím, že existují určité standardy, co je a co není přijatelné, a mohl by únosce podráždit, nebo naopak povzbudit v jeho nesprávném jednání. Dokonce i obvyklá uklidňovací klišé mohou být nebezpečná, neboť naznačují, že neberete situaci vážně.
Potter tedy nyní neochotně pronesl nejznuděnějším hlasem, jaký dokázal vykouzlit: „Tohle přece nechcete udělat, Lou. Sám víte, že nechcete.“
Dodávku zaplnil zlomyslný chechot. „Každej mi jen říká, co nechci. Todle nesnáším!“
„Pracujeme na tom vrtulníku, Lou. Ale podívejte se ven. Vítr fouká rychlostí deset metrú za vteřinu, je nízká oblačnost a mlha. Chtěl jste hydroplán, jenže hydroplány nerostou na stromech.“
„Vítr je slabých pět metrů za vteřinu, strop ve výšce šest set metrů a nikde nevidím žádnou zasranou mlhu.“
Má televizi, uvědomil si Potter a zlobil se na sebe, že na to zapomněl.
Možná se Handy díval na předpověď počasí po „Zprávách o páté“. Nastal dlouhý okamžik ticha. Potter se díval na reproduktor nad hlavou a dospěl k závěru, že se příliš soustřeďuje na techniku vyjednávání. Byl čas na něco osobního.
„Lou?“
„Jo.“
„Ptal jste se mě, jak vypadám. A teď se chci zeptat já vás.“
„Hovno, určitě tam máte fotky.“
„Jenže co člověku prozradí vězeňské fotografie?“ zeptal se Potter a zasmál se.
Když Handy promluvil, hlas jako by se mu značně uklidnil.
„Jak vypadám?“ zamyslel se. „Něco vám povím, Arte. Jednou jsem se zúčastnil vězeňské vzpoury. Všecko bylo nakonec na hovno, jak to u podobnejch akcí chodí. Jenže co se nestalo, najednou jsem se octnul v prádelně s chlápkem, na kterýho jsem měl už dlouho spadeno. Vy asi víte, kde si vězni ukrývaj věci, že jo? Takže jsem vysral skleněnej nůž, rozbalil ho a začal se po tom chlápkovi sápat. Víte proč?“
Přizvukuj jeho otázkám a poznámkám, pomyslel si vyjednávač Arthur Potter. Ale člověk Arthur Potter mlčel.
„Protože když mě poprvé čapli, přišel ke mně, měl silácký kecy a kdesi cosi a nakonec mi řek, že se mu nelíbí, jak vypadám.“
„A tak jste ho zabil.“ Suché konstatování.
„Jasně že jo, sakra, ale o tomdle nechci mluvit. Když tam tak umíral s rozpáranýma střevama, naklonil jsem se nad něj. Prostě jsem byl zvědavej. Naklonil jsem se docela blízko a zeptal se ho, co přesně se mu na mým ksichtu nelíbilo. A víte, co mi řekl? Řekl mi: ‚Vypadáš jak studená smrt.‘ A víte co, Arte? Po tom, co mi to řekl, jsem tak trochu zalitoval, že jsem ho zabil. Je to tak, pane, studená smrt.“
Tuhle hru s ním nehrej, pomyslel si Potter náhle. S břitkostí v hlase řekl: „Lou, dejte nám čas do sedmi. Když to pro mě uděláte, myslím, že pro vás budeme mít pár dobrých zpráv.“
„To…“
„Nic víc. Jednu pitomou hodinu. Co na ní záleží?“ Potter z hlasu vypustil všechen prosebný tón. Mluvil tak, aby si Handy připadal nerozumný. Tenhle chlapík se nerad vzdává kontroly nad situací, ale Potter dospěl k závěru, že fňukaly má rád ještě méně.
Přesto byl velmi překvapen, když Handy řekl: „No dobře. Propánakrále! Ale sežeňte ten vrtulník, Arte. Jinak to ta malá v šatičkách odskáče.“
Cvak.
Potter klidně přikázal Tobemu, aby upravil hodiny se lhůtou.
Dveře dodávky se otevřely a dovnitř nakoukl policista. „Jsou tu t…
