13:01
Arthur Potter se díval na jatka a pole kolem nich přes nažloutlé okno dodávky. Sledoval, jak jeden policista natahuje elektrický kabel k předním dveřím. Z konce kabelu viselo pět zadrátovaných svítilen, které vypadaly jako mořská příšera. Policista odcouval a ve dveřích se znovu objevil Wilcox s pistolí v ruce, aby si kabel převzal. Nevedl však linku přes dveře, jak Potter doufal, protože by je pak musel alespoň na chvíli otevřít, ale protáhl ji přes okno.
Vrátil se dovnitř a tlusté kovové dveře za sebou dobře zavřel.
„Dveře stále zajištěny,“ řekl Potter nepřítomně a LeBow to zapsal.
Přišly další faxy. Týkaly se minulosti Lou Handyho a zajatých dívek. LeBow se hladově díval na faxové stránky a vkládal důležité údaje do počítače s nápisem „Profily“. Kromě toho již přišly inženýrské a architektonické plány, ale přinesly jen samá negativa - ozbrojený útok by byl nesmírně obtížný. Do jatek nevedly žádné tunely, a pokud byla stavbě skutečně v roce 1938 udělena stavební výjimka, pak se na střeše budovy nacházela obrovská konstrukce - plánovala se zde stavba dalšího patra -, která by velice znesnadnila zásah s použitím vrtulníků.
Tobe náhle ztuhl. „Sundali kryt telefonu.“ Jeho oči upřeně sledovaly řadu knoflíků.
„Funguje ještě?“
„Zatím jo.“
Hledají štěnice.
Mladý agent si oddechl. „Už je zase zpátky. Ten, kdo to provedl, se v těchhle přístrojích vyzná.“
„Kdo to byl, Henry?“
„Zatím to nemám jak zjistit. Ale řekl bych, že Handy. Má přeci ten vojenský výcvik.“
„Máme spojení,“ hlásil Tobe.
Potter tázavě zvedl na LeBowa obočí a popadl zvonící telefon.
„Haló. To jste vy, Lou?“
„Dík za ty světla. Proklepli jsme je kvůli mikrofonům… A ten telefon taky. Nenašli jsme ani hovno. Nepodvádíte.“
Čest. Takže tento pojem mu něco říká, pomyslel si Potter a znovu se pokusil pochopit někoho tak nevyzpytatelného jako Handy.
„Poslyšte, Arte, co vy vlastně jste? Starší agent? Pověřenej agent? Tak tomu u vás říkáte, že?“
Nikdy nedopusťte, aby si únosce myslel, že máte možnost činit důležitá rozhodnutí sám. Musíte si ponechat možnost vyčkávání pod záminkou, že jednáte se svými nadřízenými.
„Ne. Jsem pouze řadový zvláštní agent, který náhodou rád mluví.“
„To tvrdíte vy.“
„Sám jste říkal, že nepodvádím, nebo jste na to zapomněl?“ odpověděl Potter a pohlédl na arch s názvem „Podfuky“.
Je čas zmírnit napětí, navázat trochu neformální vztah. Prohodit pár slov o počasí, o sportu. „Tak jak to vypadá s jídlem, Lou? Můžem vám opéct nějaké hamburgery. Máte je rád?“
Krvavě červený, spekuloval Potter.
Jenže se mýlil.
„Poslyšte, Arte. Chci, abyste si uvědomil, jakej jsem hodnej chlápek. Jednu z nich vám pustím.“
Tahle zpráva Pottera nesmírně sklíčila. Tímto spontánním projevem velkorysosti ho Handy paradoxně dostal do defenzívy. Z taktického hlediska to byl geniální tah. Potter byl nyní Handyho dlužníkem a znovu ucítil, jak se rovnováha sil mezi dravcem a kořistí vychyluje na stranu dravce.
„Chci, abyste věděl, že vůbec nejsem tak zlej.“
„No dobrá, Lou, vážím si toho. Je to Beverly? Ta nemocná dívka?“
„E-e.“
Potter i ostatní policisté natáhli krky, aby mohli vyhlédnout ven. Viděli, jak se dveře pootevřely a škvírou z nich proniklo světlo.
A pak spatřili bílou skvrnu.
Nesmíš myslet na rukojmí, přesvědčoval se Potter. „Uvažovali jste, o co dalšího máte zájem? Je čas pustit se do seriózních koňských handlů, Lou. Co byste řekl…“
Telefon cvakl a ohluchl.
Dveře dodávky se náhle prudce otevřely a objevila se v nich hlava šerifa Stillwella. „Propouštějí jednu holku.“
„Víme.“
Stillwell znovu zmizel.
Potter se otočil na židli. Neviděl zcela zřetelně. Mraky teď byly velice husté a pole potemnělé, jako by náhlé zatmění slunce uvrhlo zeměkouli do stínu.
„Zkusme video, Tobe.“
Jedna z obrazovek náhle obživla a ukázal se na ní černobílý záběr přední části jatek. Dveře byly otevřené. Zdálo se, že únosci rozsvítili všech pět svítilen.
Tobe upravil citlivost a obraz se usadil.
„Kdo je to, Henry?“
„Je to ta starší holka, Susan Phil…
