I
PORÁŽKOVÁ MÍSTNOST
8: 30
„Osm šedých ptáků sedí ve tmě. Fouká chladný vítr, není vlídný.“
Malý žlutý školní autobus překonal strmé stoupání a chvíli nebylo vidět nic než tisíce mil širokou plochu nezralé pšenice, která se vlnila pod šedivou oblohou. A pak se autobus opět spustil z kopce a obzor náhle zmizel.
„Sedí na drátě, pak roztáhnou křídla, odplují do dálky na pestrých oblacích.“
Melanie se zarazila a pohlédla na dívky, které účastně přikývly.
Uvědomila si, že zírala na bohaté lány pšenice a vůbec si nevšímala obecenstva.
„Jste nervózní?“ zeptala se Shannon.
„Neptej se jí na to,“ nabádala Beverly. „Nosí to smůlu.“
Melanie vysvětlila, že není nervózní. Znovu se zadívala na pole táhnoucí se podél silnice.
Tři dívky podřimovaly, ale ostatních pět bylo vzhůru a čekalo, až bude Melanie pokračovat. Melanie začala znovu, ale než stihla odrecitovat první verš básničky, přerušila ji Kielle.
„Co - co je to za ptáky?“ zeptala se zamračeně.
„Neskákej jí do řeči,“ napomenula ji sedmnáctiletá Susan. „Lidi, co skáčou do řeči, jsou filištíni.“
„To já nejsem!“ odsekla Kielle. „Co to vůbec je?“
„Totální imbecilové,“ vysvětlila Susan.
„A kdo jsou ‚imbecilové‘?“ naléhala Kielle.
„Nech ji to dokončit!“
Melanie pokračovala:
„Osm malých ptáčků vysoko na nebi, celou noc letí ke slunci vstříc.“
„Technická poznámka,“ zasmála se Susan. „Včera to bylo pět ptáčků.“
„A teď skáčeš do řeči ty,“ neodpustila si hubená a rozpustilá Shannon. „Sama seš filipín.“
„Filištín,“ opravila ji Susan.
Baculatá Jocylyn začala energicky přikyvovat, jako by si Melaniina přeřeknutí také všimla, ale bála se na ně upozornit. Jocylyn se bála dělat spoustu věcí.
„Jenže vás je osm, a tak jsem to změnila.“
„A to se smí?“ divila se Beverly. Ve čtrnácti letech tu byla druhou nejstarší studentkou.
„Je to moje básnička,“ odpověděla Melanie. „Můžu si vymyslet, kolik ptáků chci.“
„Kolik lidí tam bude? Při tom recitování.“
„Asi sto tisíc.“ Melanie se tvářila docela vážně.
„Ne! Opravdu?“ ujišťovala se nadšeně osmiletá Shannon, zatímco daleko vyspělejší osmiletá Kielle obrátila oči v sloup.
Melaniin pohled znovu upoutala posmutnělá krajina střední části Kansasu. Jedinou pestrou barvu zde představovala občasná modrá sila společnosti Harvestore. Byl červenec, ale venku byla zima a zataženo; každou chvíli se mohl spustit déšť. Projížděli kolem obrovitých kombajnů a autobusů se sezonními dělníky, za nimiž poskakovaly zapojené vlečky. Míjeli majitele půdy i obyčejné nájemce, kteří řídili své mohutné zemědělské stroje. Melanie si představovala, jak nervózně teď asi vzhlížejí k obloze - sklizeň ozimé pšenice byla v plném proudu a jediná bouřka mohla zničit osm měsíců namáhavé práce.
Melanie se otočila od okna a rozpačitě si prohlédla nehty na rukou, které si večer co večer s až nábožnou pečlivostí upravovala a pilovala. Měla na nich nevýrazný šedý lak, takže vypadaly jako dokonalé perleťové šupinky. Zvedla ruce a přednesla ještě několik dalších básniček, přičemž elegantně ukazovala jednotlivá slova znakové řeči. Všechny dívky již byly vzhůru - čtyři se dívaly z okna, tři sledovaly Melaniiny prsty a boubelatá Jocylyn Weidermanová hltala očima každičký pohyb paní učitelky.
Tyhle lány snad nikde nekončí, pomyslela si Melanie. Susan sledovala její pohled. „To jsou kosi,“ ukázala rukama. „Nebo havrani.“
Měla pravdu. A nebylo jich pět ani osm, nýbrž dobrých tisíc, bylo jich celé hejno. Všichni se dívali na zem, na žlutý autobus i zataženou oblohu s šedým a temně fialovým nádechem.
Melanie se podívala na hodinky. Ještě nebyli ani na dálnici.
V Topece budou tak za tři hodiny.
Autobus sjel do dalšího pšeničného údolí.
Vtom Melanie zavětřila problémy - ucítila je ještě dříve, než si uvědomila jejich jediný konkrétní náznak. Po chvíli dospěla k názoru, že nešlo o žádné okultní sdělení ani předtuchu - to jen velké červené prsty paní Harstrawnové znepokojeně sevřely volant.
Ruce v pohybu.
A pak tahle starší žena nepatrně přivřela oči. A pohnula rameny.
A hlava se jí o milimetr naklonila na stranu. Tyhle drobné pohyby těla prozrazují, co se člověku zrovna honí hlavou.
„Holky spí?“ Otázka byla pádná a neuhlazená a prsty paní Harstrawnové se okamžitě vrátily zpátky na volant. Melanie vyrazila dopředu a ukázala, že ne.
Dvojčata Anna a Suzie, jemná jako pápěří, se vsedě napřímila, naklonila se dopředu a zahleděla se před sebe. Paní Harstrawnová ucítila na širokých ramenech jejich dech a gestem je zarazila.
„Nedívejte se. Posaďte se a dívejte se z protějšího okna. No tak. Šup! Z levého okna.“
A pak Melanie uviděla auto. A krev. Spoustu krve. Doprovodila dívky zpátky na sedadla.
„Nedívejte se,“ nařídila jim. Srdce jí divoce bušilo a její paže náhle vážily snad tisíc kilogramů. „A zapněte si pásy.“ Stěží ta slova dokázala zformulovat.
Jocylyn, Beverly a desetiletá Emily okamžitě uposlechly. Shannon se zašklebila a vykoukla z okna, zatímco Kielle Melaniin příkaz okázale ignorovala. Susan se prostě musela podívat, jak sama podotkla.
Proč by nemohla? Z obou dvojčat to byla Anna, která utichla, složila ruce do klína a zbledla více, než bylo obvyklé - na rozdíl od své sestry, jejíž tvář byla naopak ořechově snědá. Melanie pohladila dívku po vlasech. Ukázala z okna na levé straně autobusu. „Koukej na pšenici,“ rozkázala.
„Dokonale zajímavé,“ odvětila Shannon sarkasticky.
„Chudáci lidi.“ Dvanáctiletá Jocylyn si otřela z odulých tváří vydatný příval slz.
Vínově červený cádillac najel přímo do kovového zavlažovacího hrdla. Z přední části vozu stoupala pára. Řidič středního věku ležel bezvládně napůl vypadlý z auta a jeho hlava spočívala na asfaltu.
Melanie nyní spatřila také druhé auto, šedý chevrolet. K havárii došlo přímo na křižovatce. Zdálo se, že cadillac měl přednost v jízdě a narazil do šedého chevroletu, který nejspíš přejel stopku.
Chevrolet pak zřejmě sjel z cesty do vysoké pšenice. Uvnitř auta nikdo nebyl; celý předek byl pokroucený a z chladiče se kouřilo.
Paní Harstrawnová zastavila autobus a sáhla po ohmatané chromové rukojeti dveří.
Ne! pomyslela si Melanie. Jeďte dál! Zajeďte k nějakému koloniálu, k 7-Eleven nebo k domu. Už hezkých pár mil sice na nic nenarazili, ale určitě mají něco před sebou. Nezastavujte. Jeďte dál.
Melanie si tyhle věci pouze myslela, ale ruce se jí přitom zřejmě hýbaly, protože Susan odpověděla: „Ne, musíme zastavit, vždyť je zraněný.“
Ale co ta krev? pomyslela si Melanie. Neměly by s ní přijít do styku. Ten člověk může mít AIDS a spoustu jiných nemocí. Tihle lidé potřebují pomoc, ale potřebují oficiální pomoc.
Osm šedých ptáků sedí ve tmě…
Susan, která byla o osm let mladší než Melanie, vystoupila z autobusu jako první a okamžitě se rozběhla ke zraněnému muži.
Dlouhé černé vlasy tančily kolem ní v poryvech větru.
A pak vystoupila paní Harstrawnová.
Melanie stále váhala a zírala na incident. Řidič ležel jako loutka vycpaná pilinami a jednu nohu měl ohnutou do příšerného úhlu. Hlava mu bezvládně visela a ruce měl tučné a bledé.
Melanie nikdy předtím neviděla mrtvolu.
Ale on samozřejmě není mrtvý. Ne, ne, je to jen škrábnutí. Vlastně to nic není. Akorát omdlel.
Mladší dívky se jedna po druhé začaly otáčet k protějšímu oknu a zíraly na bouračku - Kielle s Shannon pochopitelně jako první. A pak i křehká Emily s rukama sepjatýma v modlitbě. (Její rodiče trvali na tom, aby se každý večer modlila za navrácení sluchu. Emily se s tím svěřila Melanii, ale nikomu jinému to neřekla.) Beverly se chytla za srdce, ovšem v jejím případě se jednalo spíše o instinktivní gesto - žádný infarkt jí prozatím skutečně nehrozil.
Melanie vystoupila z autobusu a vykročila ke cadillaku, ale uprostřed cesty zpomalila. V kontrastu se šedivou oblohou, šedivou pšenicí a bledou silnicí byla krev až neskutečně červená - a byla na všem: na mužově lysé hlavě, na jeho prsou, na dveřích auta, na žluté kožené sedačce.
Srdce jí v návalu strachu poskočilo a spadlo kamsi ke kolenům.
Paní Harstrawnová byla matkou dvou dospívajících chlapců; vážná, bystrá a spolehlivá žena, nadto pevná jako pryž. Sáhla si pod pestrobarevný svetr, rozepjala si halenku, kus z ní odtrhla a vytvořila provizorní obvaz, který omotala kolem hluboké rány v mužově otlučené hlavě. Sklonila se, zašeptala muži cosi do ucha, stlačila mu hrudník a dýchla mu do úst.
A pak se zaposlouchala.
Já neslyším, pomyslela si Melanie, a tak mu nemůžu pomoci. Nemůžu nic dělat. Vrátím se do autobusu a dohlédnu na holky.
Nával strachu trochu pominul. To je dobře, moc dobře.
Susan se rovněž sklonila, přikryla ránu na mužově krku a zamračeně se podívala na paní Harstrawnovou. „Proč tolik krvácí?“ ukázala zkrvavenými prsty. „Podívejte na krk.“
Paní Harstrawnová ho prozkoumala, také se zamračila a zavrtěla hlavou. „Má v krku díru,“ ukázala užasle. „Jako od kulky.“
Při tomto sdělení Melanie jen zalapala po dechu. Vozík na horské dráze strachu se znovu propadl kamsi do hlubin a zanechal Melaniin žaludek někde úplně jinde - vysoko, až příliš vysoko nad sebou. Melanie se zastavila.
A pak zahlédla kabelku.
Tři metry před sebou.
S vděčností za jakékoliv rozptýlení, které odpoutá její pohled od zraněného muže, přistoupila ke kabelce a prohlédla si ji. Řetězový vzor na látce pocházel od nějakého návrháře. Melanie Charrolová - farmářská dívka, která jako učitelka hluchoněmých bez předchozí praxe vydělávala šestnáct tisíc pět set dolarů ročně - se ve svých pětadvaceti letech nikdy ani nedotkla módního doplňku od návrháře.
Zdálo se, že kabelka je cenná právě tím, že je tak malá. Jako zářící drahokam. Byla to taková ta kabelka, kterou si žena přehodí přes rameno, když vchází do kanceláře přímo v centru Kansas City nebo dokonce na Manhattanu či v Los Angeles. A kterou pak položí na stůl a vytáhne z ní stříbrné pero, aby jím napsala pár slov, jež rázem uvedou sekretářky a asistenty do pohybu.
Když se však Melanie upřeně dívala na kabelku, zrodila se v její mysli drobná myšlenka, která v ní rostla tak dlouho, až jí vykvetla před očima: Kde je žena, které ta kabelka patří? V tom okamžiku na ni padl stín.
Ten muž nebyl vysoký ani tlustý, ale působil dojmem statného chlapíka. Svaly na těle se mu rýsovaly podobně jako koňům - měl je těsně pod kůží, napjaté a dobře zřetelné. Melanie zalapala po dechu a zadívala se mu do hladké mladistvé tváře. Na hlavě měl napomádovaného ježka a jeho oblečení bylo šedé jako mraky, které se jim honily nad hlavami. Při širokém úsměvu cenil bílé zuby, ale Melanie jeho úšklebku ani na vteřinu neuvěřila.
Jejím prvním dojmem bylo, že tenhle muž je liška. Ne, napadlo ji po chvíli, spíš kuna nebo lasička. Za opaskem pytlovitých kalhot měl zastrčenou pistoli. Melanie zalapala po dechu a zvedla ruce.
Ne až k obličeji, nýbrž na úroveň prsou. „Neubližujte mi, prosím,“ ukázala bezmyšlenkovitě. Muž se podíval na její hýbající se ruce a zasmál se.
Koutkem oka Melanie viděla, jak Susan s paní Harstrawnovou znepokojeně přešlapují. Přímo k nim rázně kráčel další muž - statný, tlustý a vysoký. Také on měl na sobě šedé seprané oblečení. Navíc měl neostříhané vlasy, chyběl mu zub a jeho úšklebek byl hladový. Medvěd, pomyslela si Melanie automaticky.
„Jdeme,“ ukázala na Susan. „Pojďme. Hned.“ S očima upřenýma na žlutou karoserii autobusu vyrazila směrem k sedmi nešťastným mladým tvářičkám, zírajícím překvapeně z oken kabiny.
Lasička ji popadl za límec. Plácla ho po ruce, ale jen velmi opatrně - bála se ho udeřit, bála se jeho hněvu.
Muž křikl něco, čemu nerozuměla, a zalomcoval s ní. Jeho úsměv se změnil v to, čím ve skutečnosti byl - v chladný pronikavý pohled. Jeho obličej celý potemněl. Melanie hrůzou zavrávorala a svěsila ruku.
„Co… tohle?“ řekl Medvěd. „Myslím, že na to… potom.“
Melanie byla postlingválně hluchá. Sluch začala ztrácet v osmi letech, kdy se již u ní rozvinuly jazykové schopnosti. Díky tomu odezírala ze rtů lépe než většina dívek. Jenže odezírání ze rtů je velmi nespolehlivá dovednost, daleko složitější než pouhé sledování rtů. Tenhle proces zahrnuje interpretaci pohybů úst, jazyka, zubů, očí i dalších částí těla. Skutečné výsledky přináší pouze tehdy, když dobře znáte osobu, jejíž slova se pokoušíte rozluštit. Jenže Medvěd se pohyboval v úplně jiném světě než Melanie se svým nábytkem ve staroanglickém stylu, čaji Celestial Seasonings a školou v malém městečku na americkém Středozápadě. Neměla ani potuchy, o čem ten člověk mluví.
Medvěd se zasmál a odplivl bílou spršku slin. Jeho oči jí přejížděly po celém těle - po jejích prsou pod vínovou halenkou s vysokým výstřihem, po její dlouhé černošedé sukni, po černých punčocháčích.
Melanie neohrabaně zkřížila paže. Medvěd znovu obrátil pozornost na Susan a paní Harstrawnovou.
Lasička se zatím nakláněl dopředu a něco říkal - nebo spíš křičel, což lidé často dělávají (a což je jenom dobře, protože když křičí, mluví pomaleji a pohyby jejich rtů jsou výraznější). Melanie poznala, že se ptá, kdo je v autobuse, ale ani se nepohnula. Nemohla.
Zpocenými prsty si svírala bicepsy.
Medvěd se podíval na potlučený obličej zraněného muže, lhostejně mu poklepal po hlavě botou a sledoval, jak se hlava klátí sem a tam. Melanie popadla dech; nenucenost a naprostá svévolnost Medvědova kopání byla úděsná. Začala plakat. Medvěd odstrčil Susan s paní Harstrawnovou před sebe směrem k autobusu.
Melanie pohlédla na Susan a vystřelila ruce do vzduchu. „Ne, nedělej to!“
Jenže Susan se už dala do pohybu.
Její dokonalá postava a tělo běžkyně.
Jejích šedesát kilogramů svalů.
Její silné ruce.
Když se však Susan rozmáchla proti Medvědovu obličeji, Medvěd překvapeně ucukl hlavou a zachytil její ruku pár centimetrů před svýma očima. Jeho překvapení se postupně změnilo v pobavení; zkroutil Susan ruku, až padla na kolena, a pak ji shodil na zem, kde si zašpinila černé džínsy i bílou halenku od prachu a bláta.
Medvěd se otočil k Lasičce a cosi na něj zavolal.
„Ne, Susan!“ ukázala Melanie.
Jenže dívka již byla opět na nohou. Medvěd však byl tentokráte připraven a otočil se k ní čelem. Popadl ji, nahmatal jí prsa a chvíli na nich setrval. Náhle ho tahle hra zřejmě přestala bavit a uštědřil Susan prudkou ránu do žaludku. Susan znovu upadla na kolena, chytila se za břicho a začala popadat dech.
„Ne!“ ukázala jí Melanie. „Neper se.“
„Kde… být?“ volal Lasička na Medvěda.
Medvěd ukázal směrem k pšeničnému moři. Na tváři měl podivný výraz - jako by s něčím nesouhlasil, ale neodvážil se být příliš kritický. Melanie sledovala jeho pohled a zadívala se do pšeničného lánu. Neviděla dost zřetelně, ale podle stínů a matných obrysů se zdálo, že se tam sklání další muž. Byl malý a šlachovitý.
Jednu paži měl zvednutou jako při nacistickém pozdravu a v této poloze setrval velmi dlouho. Pod ním se rýsovala postava v tmavě zelených šatech.
Žena, které patří ta kabelka, dovtípila se Melanie v hrůzyplném okamžiku prozření.
Ne, prosím, ne…
Mužova paže nenuceně poklesla. Přes vlnící se pšenici spatřila Melanie v jeho dlani matně kovový záblesk. Zalapala po dechu.
Lasička jemně sklonil hlavu - nejspíš zaslechl náhlý hluk. Trhl sebou. Na Medvědově obličeji se objevil úsměv. Paní Harstrawnová si prudce přiložila ruce k uším a zděšeně si je zakryla. Paní Harstrawnová slyšela perfektně.
Melanie zírala do pšenice a plakala. Viděla, jak se stínová postava sklání níže k ženě. Viděla elegantní pohyby vzrostlé pšenice, která se vlnila v prudkém červencovém větru. Viděla, jak se mužova paže zvedá a znovu pomalu klesá - jednou, dvakrát. A viděla, jak jeho obličej zkoumá tělo ležící před ním.
Paní Harstrawnová sledovala Lasičku nevzrušeným pohledem.
„… nás jet a… nebudeme obtěžovat. Nebudeme…“
Melanii potěšilo, když viděla u paní Harstrawnové vzdor. A vztek. Její silnou sevřenou čelist.
Lasička s Medvědem si jí však nevšímali a strkali před sebou Susan, paní Harstrawnovou i Melanii směrem k autobusu.
Mladší děvčata se choulila v zadní části vozu. Medvěd postrčil paní Harstrawnovou a Susan dovnitř a ukázal si k opasku, kde se mu vzdouvala pistole. Melanie vešla do autobusu jako poslední před Lasičkou, který ji šťouchl do zad. Melanie zakopla a upadla na vzlykající dvojčata Annu a Suzie. Pevně je objala a pak vzala do náručí Emily a Shannon.
Venek… Jsou chycení v úděsném světě Venku.
Melanie pohlédla na Lasičku a viděla ho říkat: „Hluchá jako… ostatní.“ Medvěd vmáčkl svůj tlustý zadek na sedadlo pro řidiče a nastartoval autobus. Podíval se do zpětného zrcátka, zamračil se a pak se otočil.
V dálce se na konci klikaté asfaltové stuhy objevila zářící tečka majáčku. Medvěd zmáčkl podušku uprostřed volantu a Melanie ucítila na prsou vibrace klaksonu.
„Co si to, ksakru…, myslí, že…“ řekl a otočil hlavu, takže se jeho slova ztratila.
Lasička cosi křičel směrem k lánu. Muž mu zřejmě odpověděl, protože Lasička přikývl. O chvíli později vyjel šedý chevrolet z pšeničného pole. Byl silně poškozený, ale dalo se s ním jet. Vyhoupl se na krajnici a zastavil. Melanie se pokusila zaměřit pozornost na přední sedadlo, kde tušila muže z pšeničneho pole, ale okna se příliš leskla. Zdálo se, že auto vůbec nemá řidiče.
A pak auto rychle zabralo a vyhouplo se na asfalt. Autobus vyrazil za ním a vnořil se do slabého modrého obláčku od pneumatik.
Medvěd poplácal volant, na okamžik se otočil a vyštěkl směrem k Melanii nějaká slova - rozhněvaná a zlá, jenže Melanie neměla tušení, co ta slova znamenají.
Oslnivé majáčky se neustále blížily a vydávaly červenomodrobílou záři. Jako ohňostroje nad parkem v Hebronu na Den nezávislosti před dvěma týdny, kdy Melanie sledovala, jak oblohu zaplňují barevné cákance, a cítila na kůži exploze doběla rozpálených rachejtlí.
Ohlédla se za policejním autem a věděla, co bude následovat.
Za chvíli se sem začne sjíždět dobrá stovka policejních vozidel. Zatarasí autobusu cestu a tihle muži z něj vylezou. Zvednou ruce nahoru a budou odvedeni. Studentky i učitelky pojedou někam na policejní stanici a budou tam sepisovat protokoly. Tentokráte představení v Divadle neslyšících v Topece nestihnou - i kdyby jim ještě zbýval nějaký čas -, jenže Melanie si stejně nedokázala představit, jak by po tomhle všem mohla vylézt na pódium a recitovat poezii. To nic, to nic.
A co druhý důvod pro její výlet? Možná to bylo znamení, že neměla jet, že si vůbec neměla dělat tyhle plány. Bylo to znamení osudu.
Netoužila po ničem jiném než jet domů. Zpátky do svého pronajatého domu, kde mohla zamknout dveře a uvařit si šálek čaje. S douškem ostružinové brandy, budiž. Poslat fax bratrovi do nemocnice v St. Louis a převyprávět jemu i rodičům tuhle historku.
Melanie propadla nervozitě a ze zlozvyku si obtočila své světlé vlasy kolem ohnutého prostředníčku, zatímco ostatní prsty měla stále natažené. Tohle postavení prstů bylo symbolem pro „září‘.
Vtom se ozvalo náhlé drcnutí. Medvěd sjel z asfaltu a následoval šedý automobil na zablácenou polní cestu. Lasička se zamračil a zeptal se Medvěda na cosi, co Melanie neslyšela. Medvěd neodpověděl a pouze si odplivl z okna. Pak přišla zatáčka, po ní další a autobus se ocitl v kopcovitější krajině. Blížil se k řece.
Projeli pod vedením, na kterém seděly stovky ptáků. Velikých ptáků. Havranů.
Melanie pohlédla na šedé auto. Stále neviděla zřetelně řidiče - toho muže z pšeničného pole. Nejprve si myslela, že má dlouhé vlasy, pak jí na okamžik připadal holohlavý nebo ostříhaný na ježka a pak se jí pro změnu zdálo, že má na hlavě klobouk.
Šedé auto odbočilo se smykem doprava a s kodrcáním se rozjelo po úzké stezce zarostlé plevelem. Melanie měla pocit, že před sebou vidí desítky policejních aut, která k nim spěchala, aby je zachránila.
Zaostřila zrak a podívala se znovu. Ba ne, viděla před sebou pouze stezku zarostlou travou. Autobus odbočil a vyrazil za chevroletem. Medvěd si cosi mumlal, Lasička se ohlížel za policejním autem.
A pak se Melanie otočila zpátky a uviděla, kam mají namířeno.
Ne, pomyslela si.
Ach ne, prosím, ne.
Dovtípila se, že její naděje, že se dobrovolně vzdají policistovi, který se teď rychle přibližoval, byla pouhou iluzí. Pochopila, kam jedou.
Na nejhorší místo na světě.
Šedé auto náhle vjelo do velkého pole zarostlého býlím, asi čtyři sta metrů odtud. Na konci pole se u řeky tyčila dávno opuštěná hospodářská budova z červených cihel, temná a mohutná jako středověká pevnost. V poli před budovou dosud stálo několik ohrad a sloupků po kotcích, které kdysi dávno tuhle plochu rozdělovaly, ovšem větší část pozemku si opět zabrala pro sebe kansaská prérie porostlá středně vysokou travou, šáchory a pýrem.
Chevrolet vyrazil přímo k přední straně budovy a autobus ho následoval. Obě vozidla zabrzdila těsně nalevo od dveří.
Melanie upřela pohled na červené cihly.
Když jí bylo osmnáct a studovala na škole Laurenta Clerka, jeden chlapec ji do téhle budovy přivedl. Tvrdil, že si udělají piknik, ale ve skutečnosti chtěl to, co osmnáctiletí chlapci obvykle chtějí - a co Melanie také chtěla nebo si to tehdy aspoň myslela. Jenže když se s přikrývkou vkradli dovnitř, Melanie se podívala do ponurých tmavých místností a propadla panice. Utekla a už nikdy v životě nespatřila ani toho chlapce, jehož úplně vyvedla z míry, ani tuhle budovu.
Ale dobře si ji pamatovala. Místo, které bylo odpudivé, nevlídné a nebezpečné. A tmavé. Jak jen Melanie nenáviděla tmu! Bylo jí pětadvacet a stále měla v šestipokojovém domě pět nočních lampiček.
Lasička rozrazil dveře autobusu, vystoupil a vytáhl za sebou Susan a paní Harstrawnovou.
Policejní auto, ve kterém seděl jediný policista, se zastavilo u vjezdu na pole. Policista vyskočil z auta s pistolí v ruce, ale rychle se zarazil, když Medvěd popadl Shannon a přiložil jí pistoli k hlavě. Osmiletá Shannon ho ovšem překvapila, neboť se hbitě otočila a kopla ho do kolena. Medvěd ucukl bolestí, ale pak začal s Shannon cloumat, až se přestala kroutit. Pohlédl přes pole na policistu, který si okázale zastrčil pistoli zpět do pouzdra a znovu usedl do auta.
Medvěd s Lasičkou začali postrkovat dívky směrem ke dveřím budovy bývalých jatek. Medvěd udeřil kamenem do řetězu, jímž byly dveře uzamčeny, a rozbil zrezivělé články. Lasička sebral několik velkých pytlů z kufru šedého auta, ve kterém stále seděl neznámý řidič a upřeně se díval na budovu. Melanie ho přes sklo stále neviděla zřetelně, ale zdálo se, že muž je v naprosté pohodě a se zájmem sleduje věžičky a zčernalá okna budovy.
Medvěd s trhnutím otevřel hlavní dveře a spolu s Lasičkou natlačil dívky dovnitř. Vnitřní prostory páchly spíše jako jeskyně než jako budova obývaná lidmi. Špína, výkaly, plíseň, nějaká dávivě nasládlá hniloba a žluklý zvířecí tuk. Interiér budovy tvořil labyrint chodbiček, kotců, ramp a rezavých strojů. Jámy obehnané zábradlím, součástky starých zařízení. Všude nad hlavou visely celé řady zrezivělých háků na maso. A byla tu stejná tma, na jakou si Melanie vzpomínala.
Medvěd nahnal studentky i s učitelkami do polookrouhlé kachlíkované místnosti bez oken. Vlhké zdi a betonové podlahy byly potřísněny tmavě hnědými cákanci, Do levé části místnosti vedla opotřebovaná dřevěná rampa, z pravé strany vyjížděl stropní dopravník s háky na maso. Uprostřed se nacházel drenážní kanál na krev.
V téhle místnosti se zabíjela zvířata.
Fouká chladný vítr, vlídný není.
Kielle popadla Melanii za rameno a přitiskla se k ní. Paní Harstrawnová se Susan objaly ostatní dívky a Susan zírala s čirou nenávistí na toho z mužů, který jí právě padl do oka. Jocylyn s dvojčaty vzlykala a Beverly zápasila s dechem.
Osm šedých ptáků nemá kam jít.
Choulily se v klubku na chladné a vlhké podlaze. Kolem proběhl potkan se srstí olezlou jako kus starého masa. A pak se dveře znovu otevřely a Melanie si zakryla oči před venkovním světlem.
Stál tam, ve studeném světle vycházejícím ze dveří.
Malý a štíhlý.
Nebyl ani holohlavý, ani dlouhovlasý - vyzáblou tvář mu lemovaly prameny neostříhaných špinavě blonďatých vlasů. Na rozdíl od ostatních dvou mužů měl na sobě pouze tričko, na kterém bylo nastříkáno jméno L. Handy. Jenže Melanie si nedovedla představit, že by se tenhle člověk mohl jmenovat Handy - a rozhodně to nebyl Larry ani Lou. Okamžitě si vzpomněla na herce v kansaském Divadle neslyšících, který hrál v nedávném představení Julia Caesara roli Bruta.
Muž vešel dovnitř a opatrně položil na podlahu dva těžké plátěné pytle. Dveře se s bouchnutím zavřely, a jakmile popelavé světlo od otevřených dveří zmizelo, rozeznala Melanie i mužovy mdlé oči a tenká ústa.
Všimla si, jak Lasička říká: „Proč… zrovna sem, člověče? Odsud není cesta ven.“
A pak, jako by náhle perfektně slyšela, jí v mysli zřetelně zazněla Brutova slova, přízračný hlas, který hluší lidé někdy slyší - lidský hlas, který nemá žádný skutečný lidský zvuk. „Na tom nesejde. Ne. Vůbec na tom nesejde.“
Muž se díval na Melanii, a když svá slova pronesl, věnoval jí chabý úsměv. Pak ukázal na několik rezavých železných tyčí a nařídil oběma mužům, aby pevně zaklínili dveře.
