20:45
Arthur Potter přemýšlel o podstatě ticha.
Seděl v lékařském stanu a zíral do podlahy, zatímco se lékaři věnovali jeho popáleným pažím a rukám.
Dny a týdny ticha. Ticha hustšího než dřevo, věčného, ustavičného ticha. Takhle nějak vypadá Melaniin každodenní život? On sám ticho znal. Znal prázdný dům. Nedělní rána vyplněná pouze chabým brumláním motorů a čerpadel v domácnosti. A pak tichá letní odpoledne strávená o samotě na zadní verandě. Potter však byl člověkem, který žil ve stavu neustálého očekávání, a ticho pro něj alespoň v dobrých dnech představovalo čekání na okamžik, kdy jeho život možná znovu začne - kdy se setká s někým jako Marian, kdy najde někoho jiného než jen únosce, teroristy a psychopaty a bude se s ním moci podělit o své myšlenky.
Někoho, jako je Melanie? napadlo ho.
Ne, samozřejmě ne.
Ucítil na hřbetě ruky chlad a podíval se, jak mu lékař přikládá na ránu mastičku, která prakticky okamžitě utišila většinu bolesti.
Pomyslel na Melaniinu fotografii a vybavil si, jak visí nad plánkem jatek. Vzpomněl si na svou reakci, když před několika minutami pochopil, že Handy zabije další rukojmí. Melanie byla prvním člověkem, který mu v tu chvíli přišel na mysl.
Protáhl se. Kdesi v zádech mu jemně praskl kloub a Potter se v duchu pokáral: Nebuď přece blázen…
Ovšem v jiném zákoutí své nespoutané mysli si Arthur Potter jako absolvent oboru anglická literatura (rovněž s vyznamenáním) pomyslel: Jestli máme být blázni, pak jedině v lásce. Ne v práci, kde visí na vlásku lidské životy, ne pro naše bohy nebo pro touhu po kráse a poznání. A ne pro naše děti, tak žádostivé a tak nestálé.
Ale v lásce ano. Neboť láska není ničím jiným než nejryzejším bláznovstvím a lidé se jí dopouštějí jen proto, aby prožili vášnivé rozrušení a stav polovičního zbláznění. V záležitostech srdce a citů se k nám svět vždy bude chovat velkomyslně a vždy nám odpustí.
Potter se sám pro sebe zasmál a zavrtěl hlavou, když na něj znovu dolehla realita - spolu s tupou bolestí, která se mu vrátila do paží. Té dívce je pětadvacet - téměř dvakrát méně než tobě, pokud sis to ještě nevypočítal. Je hluchá, s malým i velkým „h“.
A navíc máš dnes výročí svatby, proboha. Třiadvacet let. Ani jednou jsi to výročí nevynechal. Takže dost nesmyslů. Vrať se do velitelské dodávky a pusť se do práce.
Lékař mu poklepal po rameni. Potter polekaně vzhlédl.
„Jste zase chlapík, pane.“
„Ano, děkuji vám.“
Vstal a nejistě odkráčel k dodávce.
Ve dveřích se objevila postava.
Potter vzhlédl - byl to Peter Henderson.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
Potter opatrně přikývl. Hlavním pachatelem byl Tremain, ale Potter by vsadil týdenní plat, že Henderson sehrál v tomto incidentu nějakou vedlejší roli. Ctižádost? Touha vrátit se k federální policii, která ho zradila? Přesto se daly Hendersonovy pohnutky prokázat ještě hůře než předpokládaná existence benzinové bomby v generátoru dodávky. Soudní expertizy srdce jsou vždy dosti ošemetné.
Henderson se podíval na Potterovy popáleniny. „Za tohle dostanete medaili.“
„Mé první zranění při výkonu služby,“ usmál se Potter.
„Arthure, chtěl jsem se vám omluvit za to, co jsem vám prve řekl. Tady je to strašná nuda. Doufal jsem, že si užiju trochu akce. Však vy víte, jaké to je.“
„Jasně, Petere.“
„Stýská se mi po starých časech.“
Potter podal zvláštnímu agentovi ruku. Chvíli se bavili o Joe Silbertovi a jeho reportérských kolezích. Předají záležitost státnímu zastupitelství, ale dospěli k závěru, že reportéry pravděpodobně nemají zač zadržet. Maření výkonu spravedlnosti je těžko uchopitelné obvinění, a pokud nedojde k přímému vměšování se do probíhající operace, soudci se většinou přikloní na stranu prvního dodatku ústavy. Potter se proto spokojil s tím, že zlověstně přistoupil k Joe Silbertovi, který postával v hloučku policistů s poklidem zatčeného revolucionářského vůdce. Potter mu suše oznámil, že hodlá ve všech směrech spolupracovat s vdovou zabitého policisty, která bezpochyby zažaluje televizní stanici a Silbe…
