16:10
Kapitán Charles R. Budd stál v průrvě nedaleko velitelského stanoviště. Rozděloval úkoly, to ano, ale především se snažil zapomenout na tíhu kazetového magnetofonu, na těch tisíc kilogramů rozžhaveného kovu v kapse.
Rozmyslím si to později. Teď rozdělit úkoly.
Phil Molto právě vytvářel koutek pro novináře: rozkládací stůl z tuhé lepenky, malý přenosný psací stroj, papír a tužky. Budda zprávy nijak zvlášť nezajímaly, ale měl pocit, že tyhle propriety budou dnešním přetechnizovaným reportérům k ničemu, jestlipak ti pohlední hoši a dívky vůbec umějí psát na stroji? Všichni vypadali jako rozmazlená děcka ze střední školy.
Jenže Budd tušil, že tohle opatření má více co dělat s politikou než s žurnalistikou. Jak jen Potter ví, co všechno je třeba zařídit? Možná mu pomáhá, že bydlí v hlavním městě. Tam je to samá politika.
Poctivý mladý kapitán si připadal naprosto neschopný.
A taky zahanbený. Kazetový magnetofon se roztavil v rozžhavený plast a stékal mu po noze.
Zapomeň na to. Je čtyři deset - do konce lhůty zbývá padesát minut. Budd se bezduše usmíval, ale v duchu se nemohl odtrhnout od vzpomínky na dívku, která padla k zemi a zemřela pouhých pár metrů od něj.
Tak nějak tušil, že tohle nebude jediné krveprolití. Marks měl pravdu: Budd byl v dodávce na jeho straně.
Čtyřicet devět minut…
„Dobrý,“ řekl svému poručíkovi. „Myslím, že tohle bude stačit. Dávej na ně bacha, Phile. Dohlídni, aby nedělali blbosti. Můžou se trochu poflakovat za liniema a zapisovat si, co chtějí…“ Je to tak v pořádku? uvažoval. Co by na to řekl Potter? „…ale navleč jim neprůstřelný vesty a dohlídni, aby měli hlavy dole.“
Mlčenlivý Phil Molto přikývl.
O minutu později dorazil první automobil se dvěma muži. Vystoupili, vytasili novinářské legitimace, a zatímco se kolem sebe hladově rozhlíželi, starší z nich řekl: „Jsem Joe Silbert z KFAL. Tohle je Ted Biggins.“
Budd se nemohl vynadívat na jejich oblečení - špatně padnoucí tmavé obleky a černé tenisky. Představil si, jak se tihle lidé řítí chodbou televizní stanice, křičí: „Exkluzívní zpráva, exkluzívní zpráva!“ a za nimi poletují papíry.
Silbert se podíval na tiskový koutek a rozesmál se. Budd představil sebe a Molta a řekl: „Nic lepšího jsme neměli.“
„To je v pořádku, kapitáne. Jen doufám, že vám nebude vadit, když budem používat vlastní psací stroj.“
Biggins položil na stůl velký přenosný počítač.
„Pokud ovšem uvidíme, co jste napsali, než to pošlete.“ Takhle to Buddovi říkal Potter.
„Odešlete,“ opravil ho Silbert. „Neříkáme ‚pošlete‘, ale ‚odešlete‘.“
Budd neměl tušení, zda si Silbert dělá legraci.
Biggins se prohrábl v psacím stroji. „Co to vůbec je?“
Muži se rozesmáli a Budd jim tlumočil základní pravidla. Kam smějí jít a kam nikoliv. „Když budete potřebovat, můžete si promluvit s několika policisty. Tady Phil vám je pošle.“
„Ti jsou ze záchranného týmu?“
„Ne. Jsou z jednotky K, kousek odtud po silnici.“
„A můžeme mluvit s někým ze záchranného týmu?“
Budd se zašklebil. Silbert se spiklenecky usmál, ale zároveň si uvědomil, že kapitána těžko nachýtá na nějaké podřeknutí ohledně přítomnosti taktické jednotky na místě činu. Budda napadlo, že se snad přece jen pro práci policisty trochu hodí.
„Za chvilku si budem chtít promluvit s Potterem,“ zabručel Silbert.
„Má v plánu se nám vyhýbat?“
„Dám mu vědět, že jste tady,“ řekl Budd srdečně jako výkvět mezi policejními důstojníky. „Tady Phil vás zatím seznámí se situací. Má pro vás profily a fotografie únosců. A taky vám přinese neprůstřelnou výstroj. Jo, a myslel jsem, že se možná budete chtít zaměřit taky na lidskou stránku. Jak taková operace vypadá z pohledu policisty. Něco takového.“
Tváře reportérů byly smrtelně vážné, ale Budda znovu napadlo, že se mu oba vysmívají. Silbert nakonec řekl: „Faktem je, že se nejvíc zajímáme o rukojmí. Tam je jádro příběhu. Je tu někdo, s kým bychom si o nich mohli promluvit?“
„Já jsem tu jen zařizoval tiskový koutek. Agent Potter vám poskytne veškeré informace, které uzná za vhodné.…
