15:13
Neslyšela žádné dunění výstřelu, v hrudi jí nerezonovalo žádné chvění dívčího křiku.
Díky díky díky.
Kulička Jocylyn byla v bezpečí.
Melanie se choulila s dvojčaty v zadní části porážkové místnosti.
Dlouhé kaštanové vlasy, vlhké od vodopádu slz, se jim lepily na tvářičky. Melanie pohlédla na holou žárovku, jejíž zásluhou - pouze jejíž zásluhou - ji drtivé vlny světa Venku ještě nezahubily docela.
Její prst začal znovu nervózně namotávat pramínek vlasů. Takhle vytvarovaná ruka znamená „zářit“. Což je i výraz pro záři. A pro světlo.
Opodál se mihl pohyb. Medvěd s hamburgerem v puse se právě obořil na Lasičku a cosi na něj vyštěkl. Chvíli čekal na odpověď, a když ji nedostal, opět něco zakřičel. Melanie nedokázala z jejich rozhovoru vyčíst ani slovo. Čím více lidé propadají emocím, tím jsou jejich slova zkomolenější a rychlejší, takže je prakticky nemožné jim porozumět. Jako by právě ve chvíli, kdy je ze všeho nejdůležitější říkat věci jasně, nemohli mluvit zřetelněji.
Lasička se podrbal ve vlasech, zachoval klid a podíval se na Medvěda s posměšným úsměvem. Tenhle Lasička je opravdu kovboj, pomyslela si Melanie. Je stejně krutý jako ostatní dva, ale je odvážný a má čest. A protože tyhle vlastnosti jsou dobré i u špatných lidí, musí i v něm být cosi dobrého.
Ve dveřích se objevil Brutus. Medvěd náhle přestal mluvit, sebral tlustou rukou sáček s hranolky a odporoučel se do přední části jatek. Tam se posadil a začal si strkat jídlo do otvoru ve svém špinavém plnovousu.
Brutus s sebou přinesl hamburger zabalený do papíru. Neustále se na něj pobaveně díval, jako by nikdy předtím hamburger nejedl. Ukousl z něj malé sousto a pečlivě ho žvýkal. Přikrčil se ve dveřích porážkové místnosti a začal si prohlížet dívky i učitelky. Melanie se s ním jednou střetla pohledem a ucítila, jak jí panika spaluje kůži.
„Hej, slečno,“ řekl Brutus.
Melanie rychle sklopila oči a snažila se přemoci nevolnost. Ucítila dunění a vyděšeně vzhlédla. Brutus vedle ní dusal po podlaze. Z kapsy košile vytáhl malou modrou lepenkovou krabičku a hodil ji Melanii. Byl to inhalátor. Melanie ho pomalu otevřela a podala ho Beverly, která ho začala lačně vdechovat.
Melanie se otočila k Brutovi a chtěla mu ústy naznačit „děkuji“, ale Brutus se už díval jinam - zíral na paní Harstrawnovou, která opět propukla v hysterický záchvat pláče.
„To je teda něco. Ta… brečí a brečí.“
Jak mohu rozumět jeho slovům, když nerozumím jemu? Jen se na něj podívejte - dřepí tam a pozoruje tu nebohou plačící ženu. A klidně u toho přežvykuje s tím svým polovičním úsměvem na rtech. Nikdo nemůže být takhle krutý. Nebo mu rozumím? Melanie zaslechla další dobře známý hlas. A tak zůstaneš doma…
Seberte se! běsnila v duchu na paní Harstrawnovou. Přestaňte brečet! Vstaňte a dělejte něco! Pomozte nám. Máte nás přece vést.
A tak zůstaneš…
Náhle její srdce úplně zamrzlo a její strach se vypařil pod návalem vzteku. Vzteku a… čeho ještě? Kdesi v jejím nitru začal komíhat temný oheň. Její oči se střetly s Brutem. Brutus přestal jíst a díval se na ni. Víčka se mu ani nepohnula, ale Melanie měla pocit, že na ni mrká - jako by přesně věděl, co si Melanie myslí o paní Harstrawnové, a stejná myšlenka napadla i jej. Na kraťoučký okamžik se ona rozrušená žena stala zprostředkovatelem neomluvitelného vzájemného souznění.
Zoufalá Melanie cítila, jak její vztek pomalu mizí a místo něj znovu nastupuje všudypřítomný strach.
Přestaň se na mě dívat! prosila Bruta v duchu. Prosím! Sklopila hlavu, roztřásla se a dala se do pláče. A pak udělala jedinou věc, kterou mohla a již udělala už předtím: zavřela oči, svěsila hlavu a odešla. Na místo, kam už se dnes jednou z jatek odebrala. Na své tajné místečko, do hudebního koutku.
Je to místnost obložená tmavým dřevem a tapiseriemi, plná polštářů a zakouřeného vzduchu. Nikde není žádné okno. Sem svět Venku nesmí.
Stojí tu cembalo vyřezané z jemného růžového dřeva, s květinami a filigrány, vykládané slonovinou a ebenem. A pak tu je klavírní kříd…
