9:10
Za celých třiadvacet let ani jednou nezapomněl na výročí svatby.
Tohle ti přinesl manžel.
Arthur Potter přeložil papír, ve kterém byly zabaleny růže - bohaté oranžové a žluté růže, rozkvetlé, s dokonalými okvětními lístky, pružné a hrdě vztyčené. Přivoněl k nim. Zářivé barvy měla Marian nejradši. Nikdy jí nekupoval bílé nebo červené květiny.
Na semaforu se rozsvítila zelená. Potter položil kytici opatrně na sedadlo spolujezdce a vyrazil přes křižovatku. Ruka mu sjela k břichu, které se silně tlačilo na opasek. Potter zkřivil obličej.
Opasek mu sloužil jako jakýsi barometr; Potter ho měl zapnutý na předposlední dírku v oprýskané kůži. V pondělí najíždím na dietu, řekl si radostně. V tu dobu už bude zpátky ve Washingtonu, sestřenčiny vydatné pokrmy budou dávno strávené a on se bude moci znovu soustředit na počítání gramů tuku.
Stejně za všechno mohla Linden. Posledně měli hovězí konzervu, brambory na másle, zelí na másle, chlebánky (máslo, kdo chtěl - a on chtěl), fazole, pečená rajčata a čokoládový dort s vanilkovou zmrzlinou. Linden byla Marianina sestřenice v linii prapředka McGillisových Seana, jehož dva synové Eamon a Hardy se po něm ujali rodinného kormidla, ve stejném roce se oženili a jejich manželky porodily deset a jedenáct měsíců po svatbě dcery.
Arthur Potter byl jedináčkem rodičů, kteří byli rovněž jedináčky, a navíc o rodiče ve třinácti letech přišel, takže s nadšením přijal rodinu své ženy a dokonce sestavil celý rodokmen McGillisových.
Prostřednictvím náročné korespondence (psané na kvalitním papíře, neboť Potter neměl doma textový procesor) udržoval Potter nábožně, ba až téměř pověrečně styky s jednotlivými větvemi klanu.
Zamířil na Kongresovou dálnici a pak odbočil na jih. Ruce držel v předpisové poloze „za deset minut dvě“, seděl nahrbený dopředu a brýle se mu opíraly o bledý masitý nos. Právě projížděl dělnickým Chicagem, kolem činžáků a řadových dvojdomků osvětlených letním středozápadním sluncem, jehož záře se v mracích poněkud ztrácela.
Jaké je v různých městech odlišné světlo, pomyslel si. Arthur Potter objel mnohokrát celý svět a měl v rukávu obrovskou zásobárnu nápadů na cestopisy, které však nikdy nenapíše. Jediným literárním odkazem Arthura Pottera pravděpodobně zůstanou genealogické poznámky a pracovní záznamy.
Odbočit tadyhle, odbočit támhle. Jel bezmyšlenkovitě a poněkud bezstarostně. Od přírody byl netrpělivý, ovšem tento zlozvyk - pokud to vůbec byl zlozvyk - už dávno překonal a dnes nikdy nepřekročil předepsanou rychlost.
Zabočil s vypůjčeným fordem na Austin Avenue, podíval se do zpětného zrcátka a všiml si jednoho auta. Byl to modrošedý sedan, který se co možná nejvíce vymykal popisu. Uvnitř seděli dva čistě vymydlení a čistě žijící mladí muži s čistým štítem a sledovali ho.
Nápis „federální agent“ měli napsaný na čele.
Potterovi poskočilo srdce. „Sakra,“ zamumlal hlubokým barytonem.
Vztekle se zatahal za podbradek a ovinul zelený papír těsněji kolem květin, jako by se připravoval na automobilovou honičku.
Když však našel hledanou ulici a odbočil na ni, jel rychlostí pouhých patnácti kilometrů za hodinu. Kytice pro manželku se mu převalovala na širokém stehně.
Ne, rychlost rozhodně nepřekročil. Rozhodl se dospět k závěru, že se spletl, že v tom autě sedí jen dva byznysmeni, kteří jedou prodávat počítače nebo tiskové služby, a že jejich auto se již brzy vydá po svém.
A nechá ho na pokoji.
Jenže auto nic podobného neudělalo. Drželo se v bezpečné vzdálenosti a jelo stejně znervózňující pomalou rychlostí jako Potterův ford.
Potter zajel na dobře známou příjezdovou cestu a udržoval velký odstup. Poté zastavil, rychle vylezl z auta, vzal květiny do náruče a kolébanou chůzí vzdorovitě vyrazil kupředu - doufal, že se ho tady agenti neopováží zastavit.
Jak ho jen našli? Vždyť si počínal tak chytře. Zaparkoval auto tři ulice od Lindenina bytu. Požádal ji, aby nebrala telefon a vypnula záznamník.
Jedenapadesátiletá žena, která by mohla být Cikánkou, kdyby měla jen tr…
