KAPITOLA XI
Mason zatelefonoval Drakeovi z automatu v přijímací místnosti věznice.
„Jak jsi na tom?“ vyptával se Paul.
„Moc dobře ne,“ připustil Mason, „ale mám určité vodítko, Paule.“
„Jaké?“
„Ať ti dá Della telefonní číslo, na které ty holčiny měly volat, aby kontaktovaly Roberta Hinese. Zjisti, kde tento telefon je. Ze všeho nejvíc potřebuju zjistit, jestli Hines náhodou neměl byt v Siglet Manoru na Osmé ulici.“
„Myslím, že policie prošťárala o tvém kamarádu Hinesovi úplně všechno,“ pravil Drake. „On tam nebydlel – žil ve městě v ubytovně, a to už pět let ve stejném pokoji. Žil sám a byl dost uzavřený. Příležitostně hazardně hrál a také se zdá, že se tu a tam věnoval ostré střelbě. Pokud šlo o peníze, nechtěl pustit ani chlup.“
„V každém případě přezkoumej to telefonní číslo, Paule. Je to důležité. Výsledek mi sděl co možná nejdřív. Co jsi zjistil o bytě, kde hnízdí Reedley? Nebo spíš o jeho sousedce?“
„Tam jsme možná na něco kápli, Perry. Jmenuje se Daphne Gridleyová. Je reklamní umělkyní. Také pracovala jako dekoratérka interiérů. Bydlí v tom činžáku už pět šest let a právě jejím přičiněním dostal Reedley byt, kde teď žije.“
„Jak vypadá, Paule?“
„Je to třída.“
„Kolik jí je?“
„Šestadvacet nebo sedmadvacet.“
„Blondýna nebo bruneta?“
„Kaštanové vlasy.“
„Vyzná se?“
„Myslím, že ano.“
„Vydělává?“
„Asi před pěti léty zdědila pěkný balík. Umění provozuje pro potěšení.“
„No, nijak zvlášť nám to nepomůže, Paule, ale odpovídá to aspoň skutečnostem, které jsme objevili. Může nás potěšit, že nejsme tak úplně od věci.“
„Které jsi objevil ty,“ poopravil ho Drake. „A jeden nikdy neví. Nebylo by špatné, kdybys měl něco na Reedleye, a já si myslím, že, mohu zjistit ještě o něco víc, podívám-li se na tu Gridleyovou. Co ty na to?“
„Dělej podle svého rozumu. Já jsem teď v časové tísni a budu potřebovat každou možnou pomoc. Vrhni se hned na to číslo, Paule. Ozvu se ti za dvacet až třicet minut.“
„Oukej,“ uzavřel Drake, „Sice vás policie nejspíš předběhne, ale za pokus to stojí, Perry.“
„Kdo nehraje, nevyhraje. Potřebuji mít v ruce nějaké trumfy. Mám pocit, že policie o téhle skutečnosti nemusí vůbec vědět. Hines byl namočený do nějakého hazardu, o tom jistě vědí všechno. Ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych zjistil, že se vůbec neobtěžovali prověřováním toho čísla – a možná se o něm od těch dvou ani nedozvěděli. No, já se ti ozvu.“
„Dobrá,“ pravil Drake. „Ale měl by sis držet karty pořádně u těla, Perry. Pro tu Wintersovou se to začíná rýsovat dost nepříznivě.“
„Aby ne!“ zvolal Mason. „A ten nejhorší důkaz ještě ani neznáš. No co, já ji nezastupuji – v tom je jistá útěcha.“
Mason zavěsil, vrátil se k autu a odjel si o dvanáct bloků dál – k penzionu, který provozovala paní, jež kdysi byla jeho klientkou.
„Zdravím, Mae,“ pravil Mason. „Jakpak se daří naší přítelkyni?“
„Dobře, pane Masone. Je na dvěstějedenátce. Před půldruhou hodinou jsem jí donesla nějakou snídani. Nechtěla mě za žádnou cenu obtěžovat, ale já jsem jí pověděla, že podle vás se nesmí objevit na veřejnosti, dokud něco nevyřídíte.“
„Výborně,“ ocenil Mason. „Moc vám děkuji, Mae.“
Mae Bagleyová byla vysoká blondýna něco po třicítce. Uměla být i tvrdá, ale při pohledu na Perryho Masona úplně zjihla. „Ani jsem ji nezapsala do knihy, pane Masone, pro případ, že by dostali hlášku nebo něco takového. Dvěstějedenáctka je oficiálně prázdná.“
„To jste nemusela, Mae.“
„Vy jste řekl, abych ji ukryla, a když vy něco řeknete – tak to má svůj důvod.“
„Je to od vás pěkné, ale takhle riskovat –“
„Já bych pro vás riskla cokoli, pane Masone.“
„Děkuji, Mae. Jste dobrá duše. Půjdu nahoru.“
Mason vyšel po schodech do druhého patra a zaklepal na dveře pokoje 211.
Eva Martellová otevřela tak rychle, že to vypadalo, jako kdyby seděla rovnou za dveřmi a čekala na právníkův příchod. Byla oblečena na ven a tvář se jí při pohledu na Masona rozzářila.
„Ach, to jsem ráda, že vás vidím! Myslela jsem, že si ta paní přichází pro nádobí. Chtěla jsem jí to donést dolů…
