Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
4.
Ležel jsem na zádech na posteli, točil jsem v prstech cigaretou a snažil se přijít na to, proč jsem se v téhle záležitosti rozhodl chytračit, když se ozvalo klepání na dveře. Řekl jsem dále. Vešla dívka v pracovním oděvu s několika ručníky. Měla tmavé rusé vlasy, přidrzlý, pěkně nalíčený obličej a dlouhé nohy. Omluvila se, že vyrušuje, pověsila na věšák pár ručníků a šla zpátky ke dveřím, přičemž na mne úkosem vrhla pohled s hojným protřepáváním očních řas.
"Ahoj, Gertrudo," řekl jsem jen tak z hecu.
Zastavila se, tmavě červená hlava udělala čelem vzad a ústa se připravila na úsměv.
"Jak to, že víte, jak se jmenuju?"
"Já to nevím. Ale jedna z pokojských je Gertruda. Chtěl bych si s ní promluvit."
Opřela se o dveřní rám i s těmi ručníky přes ruku. Měla líné oči. "Promluvit, jo?"
"Žijete tu trvale, nebo jste tu jen na léto?" zeptal jsem se.
Ohrnula ret. "Řekla bych, že tu nežiju trvale. S těma horáckýma buranama? Rozhodně ne."
"Jste tu spokojená?"
Přikývla. "A nepotřebuji! žádnou společnost, pane." Řekla to tónem, jako že by bylo možně jí to vymluvit.
Asi minutu jsem se na ni díval a potom ji vyzval: "Povězte mi o těch penězích, které někdo schoval do boty."
"Kdo vůbec jste?" zeptala se chladně.
"Jmenuju se Evans. Jsem detektiv z Los Angeles." Zašklebil jsem se na ni hodně vychytrale.
Obličej jí trochu strnul. Ruku, ve které držela ručníky, sevřela a její nehty přejely po látce se škrábavým zvukem. Poodešla od dveří a sedla si na stoličku u zdi. V očích se jí usadil neklid.
"Fízl," vydechla. "Co se děje?"
"Vy to nevíte?"
"Slyšela jsem jen, že paní Laceyová nechala nějaké peníze v botě, na které chtěla podrazit podpatek, já jsem ji zanesla k ševci a on ty peníze neukradl. Ani já jsem je neukradla. Ona ty peníze dostala zpátky, nebo ne?"
"Vy asi nemáte ráda policajty, že ne? Mně se zdá. že vaši tvář už znám." řekl jsem jí.
Obličej jí ztvrdl. "Hele, pane policajte. Já tady mám práci a dělám ji poctivě. Nepotřebuju pomoc od žádnýho policajta. Nikomu nejsem dlužná ani niklák."
"Jistě," ujistil jsem ji. "Když jste ty boty nesla ze zdejšího pokoje, šla jste s nimi přímo k tomu ševci?"
Krátce přikývla.
"Vůbec nikde jste se cestou nezastavila?"
"Proč bych to dělala?"
"Já jsem u toho nebyl. Já to nevím."
"Nikde jsem se nezastavila. Jen jsem řekla Weberovi, že jdu vyřídit něco pro hotelového hosta."
"Kdo je pan Weber?"
"Je to zástupce ředitele. Většinou se zdržuje v restauraci."
"Vysoký, pobledlý chlápek, který si zapisuje všechny výsledky dostihů?"
Přikývla. "To je on."
"Dobře," poznamenal jsem. Škrtl jsem zápalku a přidržel ji u konce cigarety. Pozoroval jsem ji obláčkem dýmu. "Mnohokrát vám děkuji."
Vstala a pootevřela dveře. "Nevzpomínám si, že bych vás kdy viděla," řekla, když se ke mně otočila.
"Určitě je nás dost, s kterými jste se ještě nesetkala," dodal jsem.
Zrudla, zastavila se a zírala na mne.
"U vás v hotelu se pokaždé mění ručníky takhle pozdě večer?" zeptal jsem se jí, prostě aby řeč nestála.
"Vám to myslí, že jo?"
"No, snažím se působit takovým dojmem," podotkl jsem se skromným uculením.
"Koukejte to nepřehánět," řekla s náhlým nádechem drsného přízvuku.
"Když jste ty boty vzala, neměl je pak už v ruce nikdo kromě vás?"
"Ne. Řekla jsem vám, že jsem se jen zastavila, abych to ohlásila panu Weberovi –" Náhle se zarazila a chvíli přemýšlela. "Šla jsem mu přinést šálek kávy," připomněla si. "Nechala jsem je na jeho pultu vedle pokladny. Jak můžu sakra vědět, jestli je mezitím někdo neměl v ruce? A jaký to má význam, když přece ti lidé dostali ty prachy v pořádku zpět?"
"Vidím, že se konečně snažíte spolupracovat. Řekněte mi něco o tom Weberovi. Je tu už dlouho?"
"Až moc dlouho," řekla zlostně. "Slušná holka se snaží nechodit moc blízko kolem něho, jestli chápete, co tím myslím. O čem to ale vlastně mluvím?"
"O panu Weberovi."
"Pan Weber ať táhne ke všem čertům – jestli chápete, co tím myslím."
"Měla jste nějaké potíže, než jste mu to dala najevo?"
Znovu se začervenala. "A …
