Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
8.
Chata na tom výběžku vypadala stejně, jako když jsem ji viděl naposled. Stejná okna byla osvětlena, stejný vůz stál v otevřené dvojité garáži a do noci zaznělo stejné divoké, ječivé štěkání.
"Co to je za blbost?" zeptal se šerif, když vůz zpomalil. "Zní to jako kojot."
"Ta fenka je z poloviny kojot," informoval jsem ho.
Šlachovitý mladík vpředu se ozval přes rameno: "Chceš zastavit před vchodem. Jime?"
"Zajeď s tím trochu dolů. Pod ty starý sosny."
Vůz tiše zastavil v černých stínech po straně cesty. Šerif a já jsme vystoupili. "Ty tu zůstaň, Andy, a ať tě nikdo nevidí," řekl šerif. "Mám pro to svý důvody."
Šli jsme tou cestou zpět až k venkovské brance. Štěkání začalo znovu. Přední dveře se otevřely. Šerif vyšel po několika schodech a smekl klobouk.
"Paní Laceyová? Já jsem Jim Barron, strážník v Puma Pointu. Tohle je pan Evans z Los Angeles. Myslím, že ho znáte. Můžeme na chvilku dovnitř?"
Žena na něho pohlédla s tváří zcela nehybnou a bez jakéhokoli výrazu. Trochu pootočila hlavu a podívala se na mne.
Pak promluvila hlasem jakoby bez života: "Ano, pojďte dál."
Šli jsme dovnitř. Žena za námi zavřela dveře. Velký šedovlasý muž sedící v křesle nechal seskočit psa, kterého držel, a vstal. Pes se rozběhl po místnosti, v letu chňapl po šerifově žaludku, otočil se ve vzduchu a když dopadl na zem. obíhal nás v kruzích.
"No, to je skutečně pěknej pejsek," poznamenal šerif a zastrčil si košili.
Šedovlasý muž se vlídně usmíval. "Dobrý večer," pozdravil. Jeho bílé, silné zuby zářily samým přátelstvím.
Paní Laceyová na sobě ještě měla dvouřadový šarlatový kabátek a šedé kalhoty. Její obličej vypadal starší a upjatější. Podívala se na podlahu a řekla: "To je pan Frank Luders z Woodland Clubu. Pan Bannon a –" zarazila se, zvedla oči a dívala se na nějaký bod nad mým levým ramenem – "přeslechla jsem jméno toho druhého pána," dodala.
"Evans," pronesl šerif a vůbec se na mne nedíval. "A já se jmenuju Barron, a ne Bannon." Kývl hlavou směrem k Ludersovi. I já jsem kývl hlavou směrem k Ludersovi. Luders se na nás oba usmíval. Byl velký, masitý, dobře udržovaný, bodrý a působil dojmem mocného muže. Nic na celém světe mu nedělalo ani tu nejmenší starost. Velký, radostný Frank Luders, prostě kamarád kdekoho.
Ozval se: "Freda Laceyho znám už dlouho. Stavil jsem se, abych se s ním pozdravil. Není doma, a tak tu chvíli čekám. než sem přijede jeden přítel s vozem a odveze mě."
"Těší mě, pane Ludersi," řekl šerif. "Slyšel jsem, že jste koupil velkej podíl v tom klubu. Zatím jsem neměl to potěšení se s várna setkat."
Žena se velmi pomalu posadila na kraj jedné židle. Sedl jsem si. Ta malá fenka Shiny mi skočila na klín, umyla mi pravé ucho, sjela zase dolů a vlezla si pod mou židli. Ležela tam, hlasitě vydechovala a tloukla do podlahy svým chlupatým ohonem.
Místnost na okamžik ztichla. Venku za okny na straně jezera se ozýval velmi slabý klepavý zvuk. Šerif ho zaslechl. Lehce naklonil hlavu, ale ve výrazu jeho tváře se nic nezměnilo.
Pak spustil: "Tady pan Evans za mnou přišel a vypravoval mi divnou věc. Myslím, že nebude vadit, když se o tom tady zmíním, protože vidím, že pan Luders je přítel rodiny."
Podíval se na paní Laceyovou a čekal. Pomalu zvedla oči, ale ne dost, aby se setkaly s jeho pohledem. Několikrát polkla a pak přikývla. Jedna její ruka začala pomalu klouzat po opěradle židle sem a tam, dozadu a dopředu, dozadu a dopředu. Luders se usmíval.
"Moc bych byl rád, kdyby tu byl pan Lacey," prohlásil šerif. "Myslíte, že se vrátí brzy?"
Žena přikývla. "Předpokládám, že ano," řekla vyčerpaným hlasem. "Odešel brzy odpoledne. Nevím, kde je. Rozhodně by nejel někam dolů bez toho, že by mi to řekl, a na to měl jistě dost času. Možná se něco stalo."
"Vypadá to, že se něco stalo," souhlasil šerif. "Vypadá to, že pan Lacey napsal panu Evansovi dopis, ve kterým ho žádá, aby sem rychle přijel. Pan Evans je detektiv z Los Angeles."
Žena se neklidně pohnula. "Detektiv?" vydechla.
Luders pronesl rozšafně: "Ale proč proboha…
