Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
12.
Za pár minut jsme došli až na konec porostu. Dál byl terén rovný a otevřený. Proti obloze se tam rýsovalo něco spleteného, několik nízkých hromad hlušiny, řada promývacích stavidel postavených jedno na druhém jako miniaturní chladicí věž a od nějakého srázu k tomu vedlo dlouhé koryto. Barron se natočil ústy těsně k mému uchu.
"Tady se už řadu let netěží," řekl. "Nestojí to za to. Dva chlapi se tu budou dřít celej den a vytěžej zlata za pár šupů. Tady ten kraj je vydřenej až na dno už šedesát let. Támhleta nízká budova, to je starej chladicí vůz. Má silný stěny a tím pádem je neprůstřelnej. Nevidím tu žádný auto, ale to klidné může bejt za tím. Nebo někde schovaný. Spíš asi schovaný. Takže vyrazíme, jo?"
Přikývl jsem. Vyšli jsme do otevřeného terénu. Měsíc svítil tak, že bylo vidět jako za denního světla. Cítil jsem se skvěle, asi jako hliněná dýmka mezi terči na střelnici. Barron působil klidným dojmem. Při boku držel svůj kolt a palec měl na úderníku.
Náhle se vedle chladicího vozu ukázalo světlo a my jsme šli rychle k zemi. Světlo vycházelo z pootevřených dveří a na zemi tvořilo podobu obdélníku a šípu. V měsíčním světle se něco pohybovalo a bylo slyšet, jak teče voda na zem. Chvíli jsme čekali, pak jsme se zvedli a šli dál.
Nemělo smysl hrát si na Indiány. Buď z těch dveří vyjdou, nebo nevyjdou. Pokud vyjdou, pak nás uvidí, ať už budeme pokračovat v chůzi, plížit se nebo zůstaneme na zemi. Půda kolem byla holá a měsíc svítil jasně. Naše boty trochu zašouraly, ale byla to jen ztvrdlá hlušina, po které se hodně chodilo, a tak byla udusaná. Došli jsme k hromadě písku a zastavili se u ní. Slyšel jsem svůj vlastní dech. Ne že bych supěl, ostatně Barron taky nesupěl. Ale to moje dýchání mě teď moc zajímalo. Dlouho jsem to považoval za samozřejmost, ale teď mě to zaujalo. Doufal jsem. že mi to ještě dlouho vydrží, ale nebyl jsem si jist.
Neměl jsem strach. Byl jsem muž správných rozměrů a v ruce jsem měl pistoli. Ale ten blonďák tam v té chatě byl taky muž správných rozměrů a taky měl pistoli. A měl stěnu, za kterou se mohl schovat. Ale stejně jsem se nebál. Jen mě napadlo pár maličkostí. Napadlo mě, že Barron dýchá příliš hlasitě, ale taky mě napadlo, že říkat mu, že dýchá hlasitě, by nadělalo větší hluk než to jeho dýchání. Byl jsem na tom prostě tak, že mě napadaly maličkosti.
Vtom se dveře otevřely znovu. Tentokrát za nimi nebylo žádné světlo. Nějaký malý muž, hodně malý, vyšel ze dveří a nesl něco, co vypadalo jako těžké zavazadlo. Nesl je podél stěny toho vozu a hodně přitom funěl. Barron mi sevřel paži jako svěrákem. Jeho dech lehce zasyčel.
Malý muž s těžkým zavazadlem, nebo co to bylo, došel ke konci vozu a zašel za roh. Pak mě napadlo, že i když ta hromada písku nevypadala příliš vysoká, byla přece jen dost vysoká, aby nás za ní nebylo vidět. A pokud ten malý muž nečekal hosty, tak nás asi neviděl. Čekali jsme, až půjde zpět. Čekali jsme příliš dlouho.
Za námi promluvil nějaký zřetelný hlas: "Držím v ruce samopal, pane Barrone. Dejte, prosím, ruce nahoru. Pokud se pohnete nebo se o něco pokusíte, budu střílet."
Rychle jsem dal ruce nahoru. Barron váhal trochu déle. Pak je také zvedl. Pomalu jsme se obrátili. Frank Luders stál asi půldruhého metru od nás a držel samopal v úrovni pasu.
Hlaveň toho samopalu se zdála tak velká, jako tunel v Druhé ulici v Los Angeles.
Luders řekl tiše: "Raději se zase obraťte. Až se Charlie vrátí, rozsvítí uvnitř světlo. Pak všichni půjdeme dál."
Znovu jsme se obrátili čelem k dlouhému nízkému vozu. Luders ostře hvízdl. Malý muž se vracel kolem rohu vozu, na chvíli se zastavil, a pak šel dál směrem ke dveřím. Luders na něho zavolal: "Rozsviť světla, Charlie. Máme hosty."
Malý muž vešel klidně do vozu, pak bylo slyšet škrtnutí zápalky a uvnitř se rozsvítilo.
"Pánové, můžete vykročit," pobídl nás Luders. "Berte samozřejmě v úvahu, že těsně za vámi kráčí smrt, a chovejte se podle toho."
Vykročili jsme.
