Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
6.
Byl tam dřevěný pult mezi dveřmi a zadní stěnou, v koutě břichatá kamna, na stěně modře okopírovaná mapa okresu a nějaké kalendáře se zkroucenými okraji. Na pultě byly hromady zaprášených skládacích desek, rezavějící pero, lahvička inkoustu a něčí stetson ztmavlý propocením.
Za pultem byl starý dubový stůl se stahovací roletou, u stolu seděl muž a o nohu měl opřené velké zkorodované mosazně plivátko. Byl to mohutný, klidný muž a seděl zakloněn na své židli se svýma velkýma rukama bez chlupů sepjatýma na žaludku. Na nohou měl obnošené hnědé armádní boty a bílé ponožky, jeho oblečení se skládalo z hnědých pracích kalhot, které přidržovaly vybledlé šle, a z košile barvy khaki zapnuté až k límci. Vlasy měl prošedivěle hnědé, kromě spánků – ty měly barvu špinavého sněhu. Na levé straně prsou měl hvězdu. Seděl spíš na levé hýždi než na pravé, protože u pravé zadní kapsy měl kožené pouzdro a z pouzdra mu čouhal asi třiceticentimetrový revolver ráže 45.
Měl velké uši a vlídné oči a celkově vypadal nebezpečně asi jako veverka, ve srovnání s ní byl ale mnohem méně nervózní.
Naklonil jsem se přes pult a podíval se na něho, on na mne kývl hlavou a do plivátka vypustil asi čtvrt litru hnědé šťávy. Zapálil jsem si cigaretu a rozhlížel se, kam bych odložil zápalku.
"Klidně třeba na zem." prohodil. "Co pro vás můžu udělat, synku?"
Hodil jsem zápalku na zem a bradou jsem ukázal na tu mapu na stěně. "Sháněl jsem mapu zdejšího okresu. Někde je rozdávají místní obchodní komory. Mám ale dojem, že vy tu obchodní komoru nemáte."
"Žádný mapy tu už nemáme," řekl muž. "Před pár lety jsme jich měli fůru, ale už došly. Zaslechl jsem ale, že Sid Young nějaký má v tom fotografickým obchodě vedle pošty. Von tu dělá smírčího soudce a vedle toho vede fotografickej obchod a rozdává je lidem, aby věděli, kde smějí kouřit a kde ne. Máme tady riziko požárů. Já tu mám dobrou mapu okresu na stěně. Rád vám ukážu každý místo, kam se chcete vypravit. My chceme, aby se tu letní hosti cítili jako doma."
Pomalu se nadechl a vypustil další dávku tabákové šťávy.
"Jak se jmenujete?" zeptal se.
"Evans. Vy jste tu ochránce zákona?"
"Jo. Já jsem strážník pro Puma Point a podléhám šerifovi ze San Bernardina. Zákon tady, to jsem já a Sid Young. Já se jmenuju Barron. Pocházím z Los Angeles. Osumnáct let v hasičským sboru. Tady už jsem dost dlouho. Je tady krásně a ticho. Vy jste tu služebně?"
Nečekal jsem, že to bude opakovat tak brzy, ale on to udělal. To plivátko dostalo další pořádnou ránu.
"Služebně?" zeptal jsem se.
Mohutný muž zvedl jednu ruku od žaludku, strčil si jeden prst za límec a pokusil si uvolnit krk. "Služebně," opakoval klidně. "Tím chci říct, že doufám, že máte povolení nosit tu pistoli."
"Sakra, to je ji tak vidět?"
"Záleží na tom, jak a kam se člověk kouká," odpověděl a pohnul nohou na podlaze. "Možná bude nejlepší, když si to my dva mezi sebou vyjasníme."
Vstal, přešel k pultu a já jsem na pult položil svou portmonku a otevřel ji tak, aby mohl vidět za celuloidovým okénkem moji licenci. Vytáhl jsem zbrojní pas vydaný úřadem šerifa v Los Angeles a položil jej vedle licence.
Prohlédl si je. "Přece jen bych si radši zkontroloval číslo," řekl pak.
Vytáhl jsem pistoli a položil ji na pult vedle jeho ruky. Zvedl ji a porovnával čísla. "Vidím, že máte celkem tři. Doufám, že je nenosíte všechny najednou. Pěkná zbraň, synku. Ale nestřílí tak dobře, jako ta moje." Vytasil od boku ten svůj kanón. Byl to kolt typu Frontier a mohl vážit asi jako kufr. Potěžkal ho, vyhodil do vzduchu a po otočení zase chytil, pak ho dal zpět do pouzdra. Moji osmatřicítku ke mně postrčil po pultu.
"Jste tu služebně, pane Evansi?"
"Nevím to určitě. Dostal jsem vzkaz, ale ještě jsem příslušnou stranu nekontaktoval. Jde o důvěrnou záležitost."
Přikývl. V očích měl přemýšlivý výraz. Teď byly hlubší, chladnější, tmavší než předtím.
"Ubytoval jsem se U indiánské hlavy," řekl jsem mu.
"Nechci se míchat do vašich záležitostí, synku," sdělil mi. "My tu nemáme zloči…
