31
Byla už černá noc, když jsem dojel do Malibu. Na parkovišti Channel klubu stál jen jediný vůz, otlučený předválečný Dodge s Tonyho jménem na řídícím panelu. Uvnitř klubu a kolem koupaliště nebyl nikdo v dohledu. Zaklepal jsem na dveře kanceláře Clarence Bassetta, ale nikdo neodpovídal.
Šel jsem po ochozu a dolů po schodech k bazénu. Voda se čeřila pod malým chladným vánkem, který přicházel z oceánu. Vypadalo to tady opuštěně. Určitě jsem byl posledním hostem večírku.
Využil jsem této okolnosti, abych se vloupal do kabiny Simona Graffa. Ve dveřích byl zámek typu Yale, který se dal velmi snadno vypáčit. Vešel jsem dovnitř a rozsvítil. Nebyl jsem si zcela jist, jestli tam někdo nebude. Ale místnost byla prázdná, vybavení se nezměnilo, obrazy byly na stěně jako dřív.
Poháněl mne čas, hrál si s mými nervy a rozléval se arteriemi, nehmatatelný jako dech v mých ústech. Měl jsem pocit, který dostávám vždy, když se blíží konec nějakého těžkého případu. Cítil jsem, že řešení je na dosah.
Otevřel jsem oboje dveře do šaten. Každá šatna měla zadní dveře, které ji spojovaly s chodbou vedoucí ke sprchám. V jedné šatně stála šedá ocelová skříň s kupou pánského plážového vybavení: koupací pláště a plavky, krátké bermudy a sportovní košile i tenisky. Druhá šatna patřila zřejmě paní Graffové. Byla úplně pustá až na dřevěnou lavici a prázdnou ocelovou skříň.
Rozsvítil jsem světlo u stropu a vlastně jsem ani nevěděl, co hledám. Bylo to něco neurčitého a přece specifického: něco, co by mi pomohlo osvětlit, co se stalo tehdy na jaře, když Isobel Graffová utekla ze sanatoria a kdy zemřelo to první děvče. „Na okamžik,“ řekla Isobel, „jsem tam byla a dívala jsem se na nás skrz dveře a naslouchala sama sobě. Prosím, nalijte mi sklenku.“
Zavřel jsem dveře její šatny. Mezi střechou a stěnou byla dost velká mezera, která umožňovala, aby se šatna bez oken dala větrat. Když jsem se postavil na špičky, mohl jsem přes stěnu nahlédnout do vedlejší místnosti. Isobel Graffová musila zřejmě při tomto úkonu stát na lavici.
Přitáhl jsem lavici ke dveřím a postavil se na ni. Na horním okraji přepážky jsem nalezl sérii drobných prohlubní, které vypadaly jako stopy po kousání. Kolem nich byl tmavý červený polokruh po rtěnce, už zašlý časem. Bolest mi šlehla myslí, bolest, která mi připomněla ženu, jež tu stála na lavici a sledovala přes stěnu dění na druhé straně a která v agónii kousala do dřeva.
Zhasil jsem světlo, přešel do přední místnosti a zastavil se před Matissovým obrazem Modré pobřeží. Cítil jsem nostalgii po onom jasném, uspořádaném světě, který nikdy tak úplně neexistoval. Po světě, v němž nikdo nežil a nikdo neumřel, na kterém spočívalo oko nikdy nezapadajícího slunce.
Někdo za mnou opatrně zakašlal. Obrátil jsem se a uviděl ve dveřích Tonyho. Šilhal ve světle. Jeho ruka byla na rukojeti revolveru.
„Pane Archere, vy ste se sem vloupal?“
„Vloupal.“
Potřásl káravě hlavou a sehnul se, aby se podíval na škodu, kterou jsem způsobil. Jasná rýha se táhla kolem zámku a okraj dveří byl lehce vylomen. Tonyho drsný zahnědlý prst přejel po rýze.
„Pan Graff asi nebude moc rád, až to uvidí. Hrozně si na svou kabinu potrpí. Sám si ji vybavil. Ne jako ti ostatní.“
„Kdy to pořizoval?“
„Loni, než začala letní sezóna. Přived‘ sem vlastní malíře a taky to tu všecko uklidil. A pak sem natahal tohle všecko nový.“ Jeho pohled byl vážný a klidný. Nadzvedl svou čapku a poškrabal se na šedivé hlavě. „Vy ste taky ten, co vylomil ten zámek v plotě, že jo?“
„Přiznávám, že jsem. Jsem dneska v nějaké destruktivní náladě. Je to tak důležité?“
„Policajti to tak berou. Kapitán Spero se mne pořád vyptával, kdo ten zámek vylomil. Našli totiž dalšího mrtvýho na pláži. To víte, pane Archere?“
„Carla Sterna.“
„Jo, Carla Sterna. Jednu dobu byl šéfem mýho synovce. Kapitán Spero říkal, že jde jasně o vyřizování účtů mezi gangy, ale já nevím. Co si o tom myslíte?“
„O tom pochybuji.“
Tony přešlapoval mezi dveřmi z nohy na nohu. Byl zřejmě trochu nervózní z toho, že j…
