32
V Bassettově kanceláři bylo světlo. Zaklepal jsem tak rázně, že jsem si odřel klouby. Přišel otevřít v košili s vyhrnutými rukávy. Obličej měl bílý jako od vápna a pod očima měl modré kruhy. Vypadal jako Lazar a stěží mne poznával.
„Archer? Co se děje, člověče?“
„Působíte nesnáze, Clarenci.“
„To snad ne,“ všiml si dvojice za mnou a odvážil se vysoké hry. „Tak jste ji našel, pane Graffe, to jsem moc rád.“
„Vážně?“ řekl Graff pochmurně. „Isobel tomuhle muži všechno přiznala. Chci zpět své peníze.“
Bassettova tvář se pojednou změnila. Objevil se na ní nervózní škleb.
„Jak tomu mám rozumět? Já vrátím peníze a záležitost bude smetena se stolu? Dále se o tom nebude mluvit?“
„Naopak, ještě se o tom bude hodně mluvit. Vraťte mu ty peníze, Clarenci!“
Stál strnule ve dveřích a bránil mi ve vstupu. V jeho pohledu bylo možno číst, jak rychle přemýšlí, co podniknout. „Nejsou tady.“
„Otevřete sejf a přesvědčíme se.“
„Nemáte úřední povolení.“
„Žádné nepotřebuju. Přece jste ochotný spolupracovat, či se mýlím?“
Zdvihl ruku ke krku a zatahal se nad otevřeným límečkem košile za svraštělou pokožku. „Je to pro mne velký šok, abych řekl pravdu. Jsem ochoten spolupracovat. Nemusím nic skrývat.“
Prudce se obrátil, přešel pokojem a sňal fotografii tří skokanů. Za fotografií byl ve zdi cylindrický sejf. Mířil jsem na něho terčovou pistolí, zatímco otáčel pochromovaným číselníkem. Revolver, který použil proti Leonardovi, ležel asi na dně moře, ale uvnitř mohl mít další. V sejfu však byly jenom peníze – svazky bankovek v nerozbalených hnědých sáčcích z banky.
„Vezměte si je, jsou vaše,“ řekl Graff.
„Díky těm penězům by se ze mě stal flákač. A kromě toho si nemohu dovolit platit z nich daně.“
„Děláte si legraci. Přece peníze potřebujete. Vždyť pracujete za peníze.“
„Peníze naléhavě potřebuju,“ řekl jsem. „Ale tyhle dolary přijmout nemohu. Ony by nepatřily mně, ale já bych patřil jim. Očekávaly by, že budu dělat různé věci a já bych je musil dělat. Musil bych krýt to vaše svinstvo, jako to dělal Marfeld, až se dostal mezi mlýnská kola.“
„Bylo by to snadné utajit,“ řekl Graff. Upřel své baziliščí oči na Clarence Bassetta. Bassett se přitiskl ke zdi. Strach před smrtí se mu odrazil ve tváři a zelektrizoval jeho tělo. Vyrazil mi z ruky pistoli, padl na kolena a popadl pažbu. Vytrhl jsem mu ji z ruky, dříve než ji mohl sevřít pevněji, zvedl jsem ho za límec a posadil na židli u stolu.
Isobel Graffová se sesula na židli za psacím stolem. Zvrátila hlavu dozadu a její neupravené vlasy se rozlily jako černý olej po opěradle. Bassett se vyhýbal pohledu na ni. Seděl zhroucen k jedné straně, třásl se a přerývaně dýchal.
„Neudělal jsem nic, zač bych se měl stydět. Jen jsem chránil dlouholetou přítelkyni před následky jejích činů. Její manžel uznal, že si zasloužím odměnu.“
„Tohle je nejelegantnější popis vydírání, jaký jsem kdy slyšel. Ne že by vydírání bylo vše, co jste udělal. Chcete mi namluvit, že jste oddělal Leonarda a Sterna, jen abyste chránil Isobel Graffovou?“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Když jste se snažil nastražit všechno tak, aby padlo podezření na Isobel Graffovou, to byla taky ochranná služba?“
„Nic takového jsem neudělal.“
Jako ozvěnou se ozvala žena: „Clare nic takového neudělal.“
Obrátil jsem se k ní. „Šla jste včera odpoledne do jejího domu na Beverly Hills?“
Pokývla hlavou.
„Proč jste tam šla?“
„Clare mi řekl, že ona je Simonovou poslední milenkou. On je jediný, kdo mi podává informace, jediný, kdo si dělá starosti, co se se mnou stane. Clare mi řekl, že když je přistihnu pohromadě, můžu donutit Simona, aby povolil rozvod. Jenže ona už byla mrtvá, když jsem vstoupila do domu.“ V jejím hlase jako by zněla výčitka, že ji Hester Campbellová doběhla.
„Jak jste věděla, kde bydlí?“
„Clare mi to řekl.“ Usmála se na něho vděčně. „Včera ráno, když si Simon šel zaplavat.“
„Tohle všechno je nesmysl,“ ozval se Bassett. „Paní Graffová si to všechno vymýšlí. Já ani nevěděl, kde Hester bydlí, můžete mi to potvrdit.“
„…
