20
Někde za sebou jsem zaslechl ostrý ženský hlas. Mužský hlas ho přehlušoval. Otočil jsem se a pohlédl přes opuštěný bazén. Ti dva stáli v mihotavém světle těsně při sobě, tak těsně, že vypadali jako jedno temné neforemné tělo. Byli na vzdáleném konci ochozu, asi čtyřicet yardů ode mne, ale jejich hlasy se nesly přes vodu docela zřetelně.
„Ne,“ opakovala. „Ty šílíš, neudělala jsem to.“
Přešel jsem k ochozu a přiblížil jsem se k nim. Stále jsem se držel ve stínu.
„Já šílený nejsem,“ říkal muž. „Tady víme, kdo je šílený, holčičko.“
„Nech mne na pokoji. Nedotýkej se mne.“
Poznal jsem ženský hlas. Byla to Isobel Graffová. Ještě jsem nevěděl, kam zařadit toho muže. Říkal:
„Jsi děvka. Špinavá děvka. Proč jsi to udělala? Co ti udělal?“
„Já to neudělala. A jdi ode mne, ty hnuse.“ Následovaly další urážky, které se vztahovaly k jeho původu a ukazovaly bohatost jejího slovníku.
Odpovídal jí hlubokým zastřeným hlasem. Nerozuměl jsem mu. Přiblížil jsem se však tak blízko, že jsem ho poznal. Byl to Carl Stern.
Vydal ze sebe zvuk jako zvíře, vzteklé zavrčení, a udeřil ji do tváře, dvakrát, a to velmi tvrdě. Sáhla si na tvář sevřenými prsty. Zachytil ji za zápěstí. Norkový kožich jí sklouzl s ramen a ležel na betonu jako velké modré bezhlavé zvíře. Dal jsem se po špičkách do běhu.
Stern ji od sebe odmrštil. Narazila na dveře kabiny a sesula se podél nich. Skláněl nad ní svá široká ramena v černém plášti. Zelenavé světlo, které se odráželo od hladiny koupaliště, dávalo jeho hlavě krutou bronzovou patinu.
„Proč jsi ho zabila?“
Otevřela ústa, zavřela je a znovu otevřela, ale nevydala ani hlásku. Její vzhůru obrácený obličej byl zsinalý jako měsíc. Nakláněl se nad ní v takovém vzteku, že si neuvědomil mou přítomnost, dokud jsem ho neudeřil.
Vrazil jsem do něho ramenem, přitiskl jsem mu ruce k tělu a projel jsem mu po bocích, jestli nemá zbraň. V tomto ohledu to bylo v pořádku. Vzpíral se a frkal jako kůň. Jeho svaly se napínaly v mém sevření. Kopal mi do holeně, dupal po špičkách nohy a snažil se mne kousnout.
Pustil jsem ho, a když se otočil, zasadil jsem mu ránu pěstí do čelisti. Mám odpor k mužům, kteří koušou. Otočil se a padl zády na mne. Jeho ruka se svezla k noze. Zvedl se a prudce se obrátil. Jeho oči byly jako černé hlavičky hřebíků, na kterých visel vychrtlý obličej. Bílá čára mu obkroužila ústa a označovala kraje jeho černých nozder. Z pěsti, kterou držel na břiše, vylézala čtyřpalcová čepel nože, který měl předtím připevněný na lýtku.
„Odhoďte ten nůž, Sterne.“
„Zapíchnu tě s ním jako vepře.“ Jeho hlas byl vysoký a drsný, jako zvuk opracovávaného kovu.
Nečekal jsem, až se pohne. Vymrštil jsem pravici, která ho zasáhla do obličeje a tvrdě jím otřásla. Levý hák do čelisti dokončil kombinaci a Sterna dodělal. Několik vteřin se potácel na nohou a pak se zhroutil. Nůž zazvonil a zaleskl se na betonu. Zvedl jsem ho a zavřel.
Ozvaly se rychlé kroky na ochozu. Byl to Clarence Bassett. Oddychoval rychle pod košilí s náprsenkou. „Co se tu, proboha, děje?“
„Jen jsme se kočkovali. Nic vážného.“
Pomohl paní Graffové na nohy. Opřela se o stěnu a narovnávala si zkroucené punčochy. Zvedl jí kabát a uhlazoval ho rukou pečlivě, jako by norek a žena měly pro něj stejnou důležitost.
Carl Stern se vrávoravě zvedl. Pohlédl na mne nenávistně. „Co jste zač?“
„Jmenuju se Lew Archer.“
„Policajt, co?“
„Policajt, který si myslí, že se ženy nemají tlouct.“
„Kavalír, co? Tuhle chvíli budete jednou proklínat, Archere.“
„To se mi nezdá.“
„Mně jo. Mám moc přátel, mám styky. Tady v Los Angeles jste skončil, víte? Jste tu vyřízený.“
„Dejte mi to písemně, buďte tak hodný. Už jsem dlouho toužil dostat se z tohohle smogu.“
„Když mluvíme o těch stycích,“ řekl Bassett klidně Sternovi, „vy nejste členem klubu.“
„Jsem hostem jednoho člena. A vy se octnete taky na pranýři.“
„Vážně? To je zábavné. A jen tak mimochodem, kterého člena jste tu hostem?“
„Simona Graffa. Chci s ním mluvit. Kde je?“
„Teď nebudeme pana Graffa obtěžovat. Mohl …
