16
Vstoupil jsem do domu vylomenými dveřmi ve vestibulu a vešel do přední místnosti. Nad hlavou jsem slyšel rychlé kroky. Bylo to klepání střevíčků a nezřetelné dívčí mumlání. Stoupal jsem po schodech a opíral jsem se přitom o zábradlí. Když jsem vystoupil na chodbu, viděl jsem, jak z ložnice proniká světlo pootevřenými dveřmi. Posunul jsem se podél zdi na místo, odkud jsem mohl nahlédnout do místnosti.
Dívka stála u postele zády ke mně. Byla oblečena velmi prostě, měla na sobě tvídovou sukni a bílou halenku s krátkými rukávy. Světlé vlasy měla hladce přičísnuté k hlavě. Na posteli leželo bílé kožené zavazadlo s modrou hedvábnou obrubou. Zavazadlo bylo otevřené. Dívka do něho vkládala jakési černé složené šaty.
Narovnala se a odešla na vzdálený konec pokoje. Pohupovala se přitom v úzkých bocích. Otevřela dveře skříně, na nichž bylo zrcadlo. Když se obrátila s dalšími věcmi v ruce, byl jsem už v místnosti.
Její tělo ztuhlo. Jasné barevné šaty padly na zem. Ustoupila dozadu ke dveřím se zrcadlem a ty se s klapnutím zavřely.
„Ahoj, Hester, já jsem myslil, že jste mrtvá.“
Ukázala zuby a přitiskla k nim klouby ruky. Řekla za zápěstím: „Kdo jste?“
„Jmenuju se Archer. Nepamatujete si mne z dnešního rána?“
„Vy jste ten detektiv – ten, se kterým se Lance popral?“
Pokývl jsem.
„Co ode mne chcete?“
„Popovídat si s vámi.“
„Jděte odtud.“ Pohlédla na telefon, který stál na stolku u postele, a řekla nejistě: „Zavolám policii.“
„O tom moc pochybuju.“
Stáhla ruku od úst a položila ji pod vzdouvající se prsa, jako by tam cítila nějakou bolest. Hněv i úzkost jí stahovaly tvář, ale patřila k těm dívkám, které nikdy nemohou vypadat ošklivě. Byla to sošná krása a její postoj skrýval ladnost, která její krásu doplňovala.
„Varuju vás,“ řekla. „Každou chvíli tu budou mí přátelé.“
„Prima. Rád se s nimi seznámím.“
„Myslíte to vážně?“
„Zcela vážně.“
„Tak tu zůstaňte, když myslíte,“ řekla. „Máte něco proti tomu, když budu dál balit?“
„Jen pokračujte, Hester. Jste přece Hester Campbellová, že?“
Neodpověděla, ani se na mne nepodívala. Zvedla šaty, které upustila, odnesla šustící oděvy k posteli a začala skládat.
„Kampak jedete v tuhle pozdní noční hodinu?“ zeptal jsem se.
„Do toho vám nic není.“
„Policii by to jistě zajímalo.“
„Myslíte? Tak jděte a řekněte jim to, proč to neuděláte? Dělejte, co chcete.“
„To jsou dost vzpurná slova na dívku, která se chystá uprchnout.“
„Já se nechystám prchat, jak si myslíte, a nenaženete mi strach.“
„Takže odjíždíte na venkov jen tak, na víkend.“
„Proč ne?“
„Slyšel jsem, jak jste dnes ráno říkala Lanceovi, že chcete pryč.“
Nereagovala na jméno, třebaže jsem napolo doufal, že tak učiní. Její obratné ruce skládaly poslední šaty. Obdivoval jsem její odvahu a neměl jsem k ní důvěru. V tom zavazadle mohla být ukryta zbraň. Ale když se konečně otočila, měla ruce prázdné.
„Pryč od čeho?“ zeptal jsem se.
„Nevím, o čem tu povídáte a vůbec mne to nezajímá.“ Ale zajímalo ji to.
„Mluvila jste o přátelích, kteří mají přijít – má být mezi nimi i Lance Leonard?“
„Ano, a raději odtud odejděte, než sem opravdu přijde.“
„Jste si jista, že přijde?“
„To uvidíte.“
„To bude pěkná podívaná. A kdo ponese tu truhlu?“
„Truhlu?“ splynulo jí se rtů tiše.
„Lance už tu nebude pobíhat. Budou ho musit přinést v truhle.“
Přitiskla opět ruku k boku. Zřejmě bolest stoupala. Její tělo se hněvivě pohnulo, boky i ramena. Pokusila se uniknout úzkým prostorem mezi mnou a postelí. Zastoupil jsem jí cestu.
„Kdy jste ho viděla naposledy?“
„Dnes večer.“
„Kdy to přesně bylo?“
„Nevím. Před několika hodinami. Záleží na tom?“
„Musí vám na tom záležet. Jak vypadal, když jste od něho odcházela?“
„Byl v pořádku. Proč? Stalo se mu něco?“
„To byste měla říct vy mně, Hester. Ve stopě, kterou za sebou zanecháváte, zůstává jen zkáza. Jako za Shermanem, když pochodoval Georgií.“
„Co se stalo? Je zraněn?“
„Vážně zraněn.“
„Kde je teď?“
„Doma. Ale brzy se dostane do márnice.“
„Umírá?“
„Je mrtvý. To vám Carl Stern neřekl?“…
