6
Sdělil jsem z toho Wallovi co možná nejméně. Začal mi tak trochu lézt na nervy. Když jsme se vraceli do Los Angeles, zabočil jsem na příjezdovou cestu k Channel klubu. Divoce se rozhlédl, jako bych ho vezl do nějaké pasti.
„Proč se sem vracíme?“
„Chci si pohovořit se strážným. Možná, že mi prozradí, jak se dostat k vaší manželce. Když ne, tak to zkusíme u Antona.“
„Já v tom nevidím žádný smysl. Mluvil jsem s Antonem včera a sdělil jsem vám všechno, co říkal.“
„Možná, že z něj vymáčknu víc. Já Antona znám, jednou jsem pro něj pracoval.“
„Myslíte, že mi něco zatajuje?“
„Možná. Nerad něco vyzrazuje. Teď tady pěkně seďte a dávejte pozor, aby nám někdo neukradl poklice z kol. Chci, aby Tony promluvil a na vás má špatné vzpomínky.“
„Tak jaký to má smysl, že jsem tady?“ pronesl vzdorně. „Mohl bych se vrátit do hotelu a trochu se vyspat.“
„Docela dobrý nápad.“
Zanechal jsem ho ve voze, na který nebylo od brány vidět a kráčel jsem po příjezdové cestě mezi hustou řadou oleandrů. Tony slyšel, jak přicházím. Vyšoural se z vrátnice a v jeho úsměvu se zalesklo zlato.
„Tak copak se stalo kamarádovi? Neztratil se vám?“
„Bohužel ano. Vy máte synovce, Tony?“
„Já jich mám víc.“ Roztáhl ruce. „Pět nebo šest.“
„Já myslím toho, co si říká Lance.“
Zamručel. Nic se v jeho tváři nezměnilo, jen úsměv mu zmizel. „Co je s ním?“
„Můžete mi říct, jak se úředně jmenuje?“
„Manuel,“ řekl. „Manuel Purificación Torres. To jméno, co mu dal bratr, se mu nelíbilo. Tak šel a změnil si ho.“
„Kde bydlí teď, nevíte?“
„Ne, vážený, to nevím. S tímhletím už nemám nic společnýho. Jo, byly doby, kdy jsem ho považoval skoro za syna. Teď už ne.“ Kolébal hlavou ze strany na stranu. Při tom pohybu mu splynula se rtů otázka: „Už má zase nějaký těžkosti?“
„To nemohu s jistotou tvrdit. Kdo je jeho manažerem, Tony?“
„Von žádnýho manažera nemá. Už ho do ringu nepouštěj. Já jsem mu před několika lety dělal manažera a taky jsem ho trénoval. Vychovával jsem ho, dával jsem mu rady a učil jsem ho kombinacím. Nutil jsem ho, aby držel řádnou životosprávu. Bydlil se mnou. Ráno v šest švihadlo, lehkej a těžkej pytel, pak běh pět mil po pláži. Měl nohy jako z voceli, prima! No, a všechno to zvoral.“
„Jak?“
„To je stará historie,“ řekl Tony. „Už jsem to viděl mockrát. Dvakrát třikrát vyhraje, dvakrát na čtyři kola a jednou v šestým kole v San Diegu. A už je někdo, myslí si, že je někdo. Strejček Tony, ten chudák starej strejda Tony už je tupec a už mu nemá co radit. Strejček Tony mu přece nebude říkat, aby nepil, nechal ženský a přestal kouřit marihuanu. Nebude mu pořád vykládat, že má prodat ten smradlavej motocykl, než si zlomí vaz, že má před sebou budoucnost. Jenže von to chce teď, celej svět, hned.“
„Pak mezi náma k něčemu došlo. Něco proved, co se mi nelíbilo. Co se mi vůbec nelíbilo. Povídám mu, chceš jít ode mne, tak můžeš. Nemáme žádnej kontrakt, nic jeden druhýmu nedlužíme. Tak nased‘ na ten motocykl a odfrčel, zpátky do Los Angeles. A tam byl, flákal se po Main Street a nebylo mu ani jednadvacet.“
„Má sestra Desiderie mi to vyčítala, že mám jít za ním na kolenou.“ Tony zavrtěl hlavou. „Ne, povídám jí. Desiderie, já jsem ho měl u sebe dlouho. Ty taky, jenže ty jsi ženská a ty to nechápeš. Když se mu začnou zapalovat lejtka, tak na to žádná mast není. Ať se tím životem protlouká. My nemůžem žít jeho život.“
„No, a tak jeden z těch rošťáků, kterým se chce rovnat, ho zahlíd v tělocvičně, jak cvičí. Nabíd mu kontrakt a Manny podepsal. Několikrát vyhrál, někdy prohrál, vydělal trochu špinavejch peněz a utratil je na špinavý věci. Pak mu něco našli ve voze a zavřeli ho do basy. Když vyšel z vězení, už měl ring zakázanej, žádný zápasy – a byl tam, kde začal, v bídě.“
Tony si odplivl. „Už je to dlouho. Můj táta, jeho dědek, byl nádeník. Jeho otec a já, my jsme se narodili ve slepičárně ve Fresnu, nikde a z ničeho. Říkal jsem mu, musíme mít ruce čistý. Ale poslouchal, co mu říkám? Ne. Musel strkat hlavu pod sekyru.“
„Jak dlouho seděl?“
„Myslím, že seděl…
