2
Vůz jsem nechal na asfaltovém parkovišti před hlavní budovou. Nad vchodem visel zářivě červený vánoční stromek.
Byla to stavba z kamene a dřeva s rovnou střechou. Nízká linie a jednoduché architektonické řešení mi bránily, abych si všiml, jak rozlehlá je to stavba. Uvědomil jsem si to, až když jsem vstoupil. Skrz vnitřní skleněné dveře ve vestibulu jsem mezi křídly budovy viděl padesátiyardový bazén. Za ním se modral oceán.
Dveře byly zavřeny. Jedinou lidskou bytostí v dohledu byl černý chlapec v úzkých bílých plavkách. Čistil podlahu bazénu podvodním vysavačem na dlouhé tyči. Zaklepal jsem na dveře mincí.
Po chvíli zaslechl klepání a přiběhl. Jeho temné, inteligentní oči mě skleněnou stěnou zkoumaly. Zdálo se, že rozdělují svět na dvě skupiny, na bohatou a na tu méně bohatou. Vypadalo to, že mne zařadil do té druhé skupiny. Když otevřel dveře, řekl:
„Jestli tu chcete, pane, něco prodávat, tak to jste si měl vybrat vhodnější dobu. Už je po sezóně a pan Bassett má tak jako tak mizernou náladu. Právě mi pořádně vynadal. A nebyla to má chyba. Hodili tropické rybičky do bazénu.“
„Kdo to udělal?“
„Lidi, co tu byli včera v noci. Chlorovaná voda je zabila, chudáky malé. Tak je musím vysávat.“
„Ty lidi?“
„Ale ne. Ty tropické rybky. Vyházeli je z akvária a pak je smetli do vody. Lidi chodí na večírky, opijí se a zapomenou na všechno, co se v životě sluší. A pan Bassett to dává za vinu mně.“
„Nezlobte se na něj. Moji klienti jsou vždycky v mizerné náladě, když pro mne posílají.“
„Vy jste od pohřební služby či od něčeho podobného?“
„Od něčeho podobného.“
„Bylo mi to divné.“ Bílý úsměv mu ozářil tvář. „Mám tetu, která pracuje v pohřebním ústavu. Já sám se na to nemůžu dívat, mrazí mě v zádech. Ale ji to baví.“
„Fajn. Pan Bassett je majitelem všeho toho tady?“
„Kdepak. Jen ředitelem. Podle toho, jak mluví, tak byste si mohl myslit, že je vlastníkem, ale tady to patří členům.“
Šel jsem za urostlým plavčíkem otevřenou chodbou. Ve vodě v bazénu se odrážela zelená světélka. Zaklepal na dveře, na kterých byla tabulka ŘEDITEL. Po zaklepání se ozval vysoký hlas. Zaskřípal mi po páteři jako křída na mokré školní tabuli.
„Kdo je to, prosím?“
„Archer,“ řekl jsem plavčíkovi.
„Přišel za vámi pan Archer, pane.“
„Výborně. Okamžik.“
Plavčík mi pokynul a odklusal. Jeho nohy dopadaly mlaskavě na dlaždičky.
V zámku to cvaklo a dveře se pootevřely. V nich se pod úrovní mé hlavy objevil obličej. Měl bledé od sebe široce posazené oči, trochu vyvalené, jako oči ryb. Z úzkých úst se mu vydral povzdech:
„To jsem rád, že jste tady. Vstupte, prosím.“
Dveře za sebou zase zamkl a pokynul mi, abych si sedl. Jeho gesto bylo poznamenáno nervozitou. Usedl za stůl, otevřel váček z vepřovice a začal si nacpávat dlouhou dýmku temnými vločkami anglického tabáku. Toto gesto, tvídové sako od Harrise a oxfordské volné kalhoty, hnědé střevíce s vysokou podrážkou, jeho východní akcent, to všechno zapadalo do sebe. Přestože měl pečlivě do hněda obarvené vlasy a tento odstín dodával jeho tváři nepřirozeně mladistvý vzhled, odhadoval jsem jeho věk tak k šedesátce.
Rozhlédl jsem se po kanceláři. Nebyla zde žádná okna. Kancelář byla osvětlena nepřímo, skrytým světlem a vybavena klimatizací. Nábytek byl tmavý a těžký. Na stěnách visely fotografie lodí pod plnými plachtami, skokanů letících vzduchem a tenistů, jak si s poněkud vynucenými úsměvy na tváři blahopřejí. Na psacím stole stálo několik knih mezi knižními opěrkami v podobě slonů, vyrobených z leštěného černého kamene.
Bassett si zapálil dýmku zapalovačem a skrz hustý namodralý dým řekl:
„Bylo mi řečeno, pane Archere, že jste kvalifikovaný tělesný strážce.“
„Myslím, že jsem. Ale jen zřídka přijímám takový druh práce.“
„Aha, ale… proč?“
„Znamená to žít bok po boku s nějakým zatraceným pošukem. Lidé obvykle chtějí osobního strážce, protože si nemají s kým povídat. Anebo mají halucinace.“
Zkřivil ústa k úsměvu. „To je pro mne sotva kompliment. A asi jste to jako kompliment nemyslil.“
„Chcete…
