NEZNÁMÁ
„Můj syn je v hrozném maléru,“ naříkala žena.
Požádal jsem ji, aby se posadila, a ona po chvilce zaváhání složila svoji váhu do židle, kterou jsem jí přisunul. Byla to mohutná černoška oblečená do obepnutých modrých šatů ze lněné látky, ze kterých už poněkud vyrostla. Její hruď se pravidelně dmula buď vzrušením nebo následkem namáhavého výstupu po schodech, vedoucích k mojí kanceláři. Nevypadala na víc než na čtyřicet, ale vlasy, vykukující spod modrého klobouku, měly šedavou barvu oceli. Na horním rtu se jí perlil pot.
„Jedná se tedy o vašeho syna?“ zeptal jsem se jí. Sedl jsem si k psacímu stolu a hlavou mi probíhaly jako film nejrůznější možnosti, kvůli nimž se může v Los Angeles dostat černošský kluk do maléru.
„Můj syn byl zatčen kvůli podezření z vraždy,“ oznamovala s dikcí středoškolského profesora. „Policie ho držela po celou noc, vyslýchali ho a snažili se ho donutit, aby se přiznal.“
„Kde ho vyslýchají? V Lincoln Heights?“
„V Santa Terese. My tam bydlíme. Sem jsem přijela autobusem, abych zjistila, jestli mi můžete pomoci. V Santa Terese žádné soukromé detektivy nemáme.“
„Má nějakého právníka?“
„Pana Santanu. Ten mi vás doporučil, pane Archere.“
„Aha.“ Santanu jsem znal podle jména i podle jeho pověsti. Říkalo se o něm, že je vůdcem menšinových skupin v jižní Kalifornii. Jeho cesta k úspěchu byla dlouhá a trnitá a on si z ní pamatoval každý krok.
„Dobrá, a teď mi povězte nějaká fakta.“
„Dříve než vás seznámím s detaily, chtěla bych mít jistotu, že se toho případu ujmete.“
„Já bych zase rád měl jistotu, že váš syn není vinen.“
„To není. Nemají proti němu vůbec nic, kromě neblahých okolností.“
„Jen málo případů vražd je doloženo přímým svědectvím, paní…“
„Norrisová, Genevieva Norrisová. Můj syn se jmenuje Alex, po otci.“ Modulace jejího hlasu dávala tušit, že Alex senior již nežije. „Alex právě začíná druhý ročník vysoké školy,“ dodala s hrdostí.
„Co si o tom myslí Santana?“
„Pan Santana ví, že je Alex nevinen. Byl by za vámi přišel osobně, nebýt toho, že je teď zaneprázdněn, protože se snaží, aby Alexe propustili. Domnívá se, že ta žena třeba spáchala sebevraždu –“
„Takže to byla žena,“ konstatoval jsem.
„Byla to moje nájemnice. Řeknu vám upřímně, pane Archere, Alex ji velice obdivoval. Až moc. Ta žena byla starší od něj, tedy, nežli on – a úplně jiná. Naprosto jiná sorta, nežli Alex. Zrovna jsem jí chtěla dát výpověď, když – zemřela.“
„A jak vlastně zemřela?“
„Někdo ji podřezal.“
Paní Norrisová si položila svou hnědou pěstěnou ruku na prsa, jako by chtěla zklidnit jejich stále patrné dmutí. Zlatý snubní prsten měla tak zaříznutý do prstu, že ho pomalu nebylo ani vidět. Pak si rukou setřela pot pod nosem. „Já sama jsem ji našla, včera o půlnoci. Probudilo mě její hrozivé oddechování. Myslela jsem si, že je snad nemocná nebo třeba – opilá. Když jsem se k ní dostala, ležela na podlaze v kaluži krve a byla už mrtvá. Víte, jak mi bylo, pane Archere?“ Naklonila se ke mně s ostýchavým a důvěřivým šarmem vlastním její rase. Oči jí stínila široká krempa klobouku. „Připomnělo mi to všechny ty hrůzy, které nás děsily, když jsme se s Alexem v dobách krize protloukali různými městy od Buffala přes Detroit a Chicago, ve snaze najít lepší živobytí. Když jsem spatřila Lucy, jak leží na zkrvavené zemi, jakoby se všechny ty děsy najednou proměnily ve strašlivou realitu přímo v mém vlastním domě.“ Její hlas se zlomil, jako když se přetrhne struna violoncela.
„A kdo byla ta Lucy?“ zeptal jsem se po krátké odmlce.
„Jmenovala se Lucy Dechampsová. Říkala, že je kreolka z New Orleans. Alex ji přímo hltal, je to romantický chlapec, ale já nevím. Nebyla nic zvláštního.“
„A co zbraň?“
Dívala se na mě nepřítomně.
„Pokud to byla sebevražda, musela se tam najít zbraň.“
„Ano, jistě. Zbraň se našla. Byl to dlouhý nůž, jaký používají domorodci na Filipínách. Můj manžel mi ho odtamtud poslal, těsně před tím, než potopili jejich loď. Pan Norris byl starším poddůstojníkem u námořnictva.“ Hrůza ze současné sit…
