KAPITOLA 11
Mason vešel do své soukromé kanceláře a nalezl tam poručíka Tragga, pohodlně usazeného v křesle pro klienty.
„Buďte zdráv, Traggu, jak jste se sem dostal?“
„Šel rovnou dovnitř,“ řekla rozzlobeně Della Streetová.
Mason se zamračil. „Vy víte, Traggu, že mám přijímací místnost.“
„Jistěže vím. Kdybych čekal v té přijímací místnosti, vy byste sem mezitím proklouzl dveřmi z chodby, Della Streetová vám mohla dát echo a vy byste mi zase mohl zmizet.“
Mason řekl unaveně: „Mám dnes spoustu jednání, takže doufám, poručíku, že to zkrátíte. Nemýlím-li se, policie považuje sama sebe za zvláštní třídu a necítí potřebu ohlásit se normální cestou.“
„Neradi čekáme v cizích kancelářích,“ přiznal Tragg s úšklebkem. „Plýtvá to naším časem a lidem to dává pocit nadřazenosti.“
„Který nechcete, aby měli?“
„Jsme radši, když jsou trochu v defenzívě. To víte, psychologie, Masone. Proč o tom zbytečně diskutovat?“
„Co máte na srdci, Traggu?“
„Doneslo se mi, že jste měl výstup se seržantem Holcombem.“
„Že by?“ zvedl Mason obočí. „To je pro mě novina.“
„Pro Holcomba ne.“
„Nevím, co si myslel Holcomb. Já jsem si myslel, že mu pomáhám.“
„Rozzuřil jste Hansella,“ přidal Tragg.
„To je ovšem neštěstí,“ podotkl Mason.
„Neměl jste to dělat, Masone. Když se Hansell rozzuřil, rozhodl se, že všechno vyklopí. Přiznal se nám ke všemu.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Předpokládám,“ řekl Mason, „že seržant Holcomb tak toužil dostat se mi na kobylku, že slíbil Hansellovi beztrestnost za všechno s výjimkou vraždy, pokud mě do něčeho namočí.“
„Nevím, co mu Holcomb slíbil,“ odpověděl poručík Tragg. „Ale vím, že vás chtějí vidět na velitelství.“
„Kdo mě chce vidět?“
„Několik lidí.“
„Kvůli čemu?“
„Z jednoho důvodu,“ odpověděl Tragg. „Chtějí se vás zeptat na padělání.“
„Jaké padělání?“
„Šeku, který Hansell předložil v bance.“
„Byl to padělek, nebo ne?“
„Banka tvrdí, že ano.“
„Takže co?“
„Hansell tvrdí, že jste ho padělal vy.“
„Já že ho padělal?“
„Ano, vy.“
„No, to je něco!“ prohlásil Mason.
„To bezesporu je,“ poznamenal suše Tragg. Mason chvíli pozoroval policejního důstojníka a pak se zeptal: „Jste pořád v oddělení vražd, poručíku?“
„Jsem.“
„Jak je tedy možné, že poručík z oddělení vražd je sem poslán s úkolem tlumočit mi úřední pozvání, abych se dostavil na policejní velitelství a zpovídal se z obvinění, že padělám šeky?“
„Pracujeme na případu spolu,“ odpověděl Tragg.
„Vy a Holcomb?“
„Ano.“
„Holcomb býval v oddělení vražd.“
„Už není. Někdy vypomáhá, ale jinak je ve všeobecném oddělení. Vezměte si klobouk, Masone. Půjdeme na procházku.“
„Předpokládejme, že se mi nechce procházet.“
„To by pro vás mohlo být moc zlé.“
„To je výhrůžka?“
„Máte zatracenou pravdu, že je to výhrůžka,“ přiznal Tragg. „Koukněte, Masone, snažil jsem se být slušný. Máme vás v hrsti, jste obviněn z padělání. Padělal jste šek a dal ho Ericu Hansellovi.“
„Máte slovo gaunera.“
„Máme na to slovo gaunera,“ připustil Tragg unaveným hlasem, „a máme důkazy, které to na celé čáře potvrzují. A budeme mít ještě víc podpůrných důkazů. Je jich dost, abychom mohli rovnou vystavit žalobu. Narafičil jste na toho vyděrače parádní boudu, ale připletla se do toho vražda a teď se vám to vrátilo zpátky. Nebýt té vraždy, seděl jste na koni. Tak, jak se věci mají teď, sedíte na sudu prachu.“
Mason pohlédl na Dellu Streetovou a všiml si její tužky, poletující po stránkách těsnopisného bloku. Zapisovala rozhovor. „Co říká o tom šeku Addison?“
„Řeči obstarala banka, podpis je padělaný. Navíc to není moc zdařilý padělek. A váš přítel Addison vězí až po krk v potížích.“
„Jak to?“
„Máme důkazy, že zhruba v době, kdy došlo k vraždě, jel po silnici, která vede ani ne čtvrt míle od místa, kde byl spáchán zločin.“
Mason se snažil, aby jeho hlas zněl lhostejně. „Dobrá, Traggu, půjdeme se projít.“
Sáhl po svém klobouku. „Nějaké vzkazy?“ zeptala se Della Streetová. „Žádné,“ odvětil Mason. „Za chvíli budu zpátky.“
„Možná, že bude za chvíli zpátky,“ opravil ho Tragg.
…
