6
Cade procházel hlavní halou hotelu El Prado, kde si patnáct metrů dlouhou Riverovu fresku Sen nedělního odpoledne prohlížel houf amerických turistů.
V grilovacím koutku sám poobědval. Netušil, co si dál počne. Byla zrovna neděle. Poslední tři dny jenom povídal a povídal s mexickými právníky, kteří ho bezstarostně ujišťovali, že s rozvodem nebudou žádné potíže, jenomže to byly neustálé řeči dokolečka, podepisování papírů a ověřování a znova ověřování naprosto jasných důkazů o Juanině cizoložství, z nichž už se mu při neustálém omílání dělalo špatně. Přešel ke stánku s novinami s odhodláním koupit si noviny, a do chvíle, než zapadne slunce, si posedět v zahradách Alameda. „Seňore Cade!“
Otočil se a kdo proti němu s rozzářeným obličejem nestál jako Adolfo Creel. Opuštěnost z něho spadla. Vidět tohoto mexického tlouštíka, který se k němu choval tak přátelsky, byla vlastně nejkrásnější událost, jaká ho mohla potkat. Jenomže když mu tiskl ruku, vyčítal si, že se Creelovi neozval dřív. Věděl proč. Creel měl příliš velkou spojitost s jeho minulostí, jenomže teď, když se setkali, měl Cade jenom radost.
„Tohle je moje nejkrásnější chvíle v životě, seňore,“ prohlásil Creel se slzami v očích. „Neměl jsem ani tušení, že jste tady. Vypadáte skvěle! Seňore Cade! Jsem šťastný, šťastný jako blecha.“
„To jsme dva,“ přidal se Cade. „Pojďte si dát skleničku nebo něco a trochu si popovídáme. Máte čas?“
„Samozřejmě.“ Creel zamířil s Cade m do spoře osvětleného baru. „Vůbec se nemusím ptát. Vede se vám dobře. Viděl jsem ty skvělé fotky, co jste dělal pro Sun. Odpusťte hloupému, nevzdělanému chlapovi, jako jsem já, ale vaše fotky mě vždycky dojmou.“
Cade byl rád, že je v kvelbu jen přítmí. Zmáčkl Creelovi paži nad loktem. Teprve když se oba usadili vedle sebe na čalouněné lavici a Cade objednal pro sebe colu a pro Creela kávu, dokázal ze sebe celkem souvisle vysoukat: „Propánaboha, Adolfo, přestaň mi říkat seňore Cade. Jsi nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Říkej mi Vale, a co znamenají všechny ty nesmysly, že jsi hloupý a nevzdělaný?“
Creel se radostně ošil.
„Řekněte mi, proč tu vlastně jste?“
Cade mu bez váhání vylíčil všechno o Vicki.
„Tohle děvče, Adolfo, je pro mne všechno na světě. Jsem tu kvůli rozvodu. Vicki musíš vidět. Je všechno, co Juana není. Muselo mi přeskočit, když jsem se s tou holkou zapletl. Teď mám konečně jasno. Jediné, co chci, je zbavit se jí.“
Creel si hodil do kávy tri kostky cukru.
„To chápu. Juana není pro vás. Spěje k záhubě. Myslí jenom na tělo a na prachy. To je její prokletí.“
Cade si zamíchal ledovou tříšť ve sklenici.
„Co se s ní stalo?“
„Žije tady,“ řekl Creel.
Cadea jako by náhle někdo přidusil.
„Pořád s Diazem?“
„Ne. Právě on je ten nejvýmluvnější příklad toho, jak Juana dokáže chlapa zničit. Když se vrátili ze Španělska, bylo po všem. Já se jdu dneska odpoledne podívat na býčí zápas, který, jak doufám, bude pro Pedra Diaze poslední.“
Cade na něj vytřeštil oči.
„Jak to myslíš… poslední zápas?“
„Je z něj úplná troska. Ano, já vím, že jeho zásluhou si vás ti rabiáti surově podali. Byl arogantní, nemilosrdný podrazník, měl však odvahu. Ona ho ale o veškerou kuráž připravila, takže mu zbylo jenom umění, ale technika bez odvahy neznamená nic. Až ho uvidíte, politujete ho. Minulou neděli po něm házeli flašky. Předminulou neděli ho vypískali. Dnes odpoledne…“ Creel zvedl tlusté tlapy a nechal je ztěžka dopadnout na kolena.
„Ale proč se to stalo, Adolfo?“
Tlustý Mexičan se na něj podíval, potom uhnul pohledem.
„Vzpomínáte si na jednu indiánskou vesnici? A ptáte se proč?“
Cade se přímé odpovědi vyhnul.
„Jsme my chlapi pěkní cvoci, že ano?“
„Ano. Myslím, že vy to můžete jen potvrdit. To děvče dokáže snadno očarovat a strhnout do záhuby.“
„Jak se jí vede?“
„Bydlí v domku, který jste si s ní kdysi pronajal v Chapultepec Parku. Momentálně s nikým nežije. Diaz ji zahrnul hromadou drahých dárků. Každý večer se zastaví v nočním klubu San Pablo, kde se scházejí zazobaní Američani. Vede se …
