9
Když se tlučení rozlehlo znovu, vyměnil si Cade s dívkou pohled.
Cade se zoufale rozhlédl po místnosti, kde by se mohl schovat. Zajel rukou do kapsy a prsty ochranitelsky sevřel dvě filmové kazety.
„Do koupelny,“ zašeptala dívka a ukázala na patřičné dveře. Potom hlasitě zavolala: „Kdo je?“
„Policie,“ ozvala se odpověď. „Otevřete, prosím.“
Sotva Cade potichu zmizel v koupelně, rozepnula si Ginette na šatech zip, svlékla se a natáhla si na sebe župan.
Cade čekal v koupelně. Tiše za sebou zavřel a potom se po místnůstce bez okna rozhlédl. Cesta k úniku žádná. Srdce mu bušilo, opřel se hned u dveří o stěnu a čekal.
Slyšel, jak Ginette odemyká zámek u ložničky, potom zaduněl mužský hlas: „Hledáme jistého muže… nebezpečného zločince.“
„Ach!“ vzdychla Ginette polekaně. „Jsem tu sama. Byla jsem tu celý večer… Zrovna se převlékám.“
„Váš pas, prosím.“
Chvíli bylo ticho, potom Cade slyšel těžké kroky. Chlap očividně vešel dovnitř.
„Prosím, tady je,“ pravila Ginette. „Proč ho hledáte?“
„Pro vraždu,“ sdělil jí policista. Zamířil ke koupelně, zmáčkl kliku a nahlédl dovnitř.
Cade zavřel oči a tiskl se ke stěně. Když se dveře opět zavřely, nevěřil vlastnímu štěstí.
Hledají ho pro vraždu! Takže toho strážného zabil! Teď už ho ovládal jen a jen strach. Přestal sledovat čas a vzpamatoval se natolik, že mohl přejít zpátky do pokojíku teprve tehdy, když Ginette otevřela dveře do koupelny a hlásila: „V pohodě… jsou v tahu.“
Ginette si znovu oblékla šaty. Bledá, oči roztěkané, si ho prohlížela.
„Měl byste mi raději říct, co se stalo.“ Hlas jí zněl rozhodně. „Tvrdil, že vás hledají pro vraždu.“
Cade pomalu přešel ke křeslu a sedl si. Nevýrazným, jednotvárným hlasem jí vylíčil celou historii o Braddockovi, Anitě Strelikové i všechno, co spatřil na terase zámku. Ginette seděla na kraji postele, plně se soustředila a mlčky poslouchala.
„Kdybych ho byl nezabil, sejmul on mne,“ prohlásil Cade, když se ve vyprávění dostal ke scéně, kdy bojoval se strážcem a kdy utekl. „Určitě teď vědí, že mám ty fotky. Určitě našli můj foťák a celé vybavení. Teď už to nemůžu vzdát. Musím ty filmy nějak dopravit k americkému konzulovi.“
„Jsou tak důležité?“ zeptala se.
„Myslím, že ano.“ Nejistě si popotáhl spodní ret. „Očividně máme špiony všude. Může to být úplně jalová zpráva, ale jestli ne, pak je životně důležitá.“
„Mohla bych je odvézt. Mě nemůže před cestou do Ženevy nic zastavit.“
Cade na ni zůstal zírat, avšak váhal. Při prvním pohledu se zdálo, že by to bylo jasné řešení, avšak potom si vzpomněl na starého Sama, černého barmana v Eastonvillu. Ten také vypadal, že všechno hladce vyřeší. Jenomže kdo je tohle děvče? Jak jí má v souvislosti s něčím tak důležitým věřit? Navíc, co když ji zastaví a prohledají? Nezdálo se to pravděpodobné, avšak vyloučit tuto možnost také nemohl. Pak by se dostala do pěkného maléru, ne? Takovou zodpovědnost jí na krk hodit nemůže.
„Tohle musím provést sám,“ pravil. „Znáte tenhle kraj dobře? Dá se tudy dojet do Ženevy jinak než po hlavní silnici?“
„Můžete jet vlakem do Montreux. Potom vlakem do Ženevy, jenomže podle mne budou na každém nádraží hlídat, nebudou?“ Chvíli uvažovala a potom se zeptala: „Umíte lyžovat?“
Cade přikývl.
„Nejsem zrovna závodník, ale stát na lyžích umím.“
„Do Aigle bychom se mohli vydat po lyžařských stezkách. Tu cestu znám. Často jsem si ji projela. Z Aigle můžeme autobusem dojet až k jezeru a potom parníkem do Ženevy.“
Cade uvažoval. Brát dívku s sebou se mu dvakrát nechtělo.
„Nemůžu čekat, že byste…“ Odmlčel se a pokrčil rameny. „Navíc nemáme žádné lyže.“
„Lyže seženu. Kousek odsud má vilu můj přítel. Zrovna teď je v Paříži. Ten má lyže… pokud se dostaneme do jeho baráku.“
„Je to nebezpečné,“ namítl Cade. „Nemůžu vás do všeho zatahovat. Povězte mi, kde ta vila je… a já ji najdu.“
„Nenajdete.“ Prudce vstala. „Sejdu dolů a podívám se, co se děje. Jestli policajti zmizeli, můžeme projít zahradou. Pokud tu ještě jsou, budeme muset počkat.“
Zmizela dřív, než ji stihl zastavit…
