21
Státní pohřeb ve vídeňské katedrále sv. Štěpána se nesl ve slavnostním duchu. U oltáře stál vídeňský kardinál, dva arcibiskupové, čtyři biskupové a tucet kněží. Christiana seděla sama v přední lavici obklopená ozbrojenými strážemi. Před třemi dny oznámili její korunovaci. Kráčela za prázdnými rakvemi do katedrály a poté i ven z ní v doprovodu mužů s kulomety.
Bohoslužba trvala dvě hodiny. Zazpíval Vídeňský chlapecký sbor. Nechala zahrát skladby, o nichž věděla, že je měl otec rád. Byla to tklivá mše, Christiana plakala a neměla u sebe nikoho, kdo by ji utěšil nebo alespoň vzal za ruku. Max a Sam s ní cítili, ale stáli opodál a nemohli pro ni nic udělat. Jako kněžna musela vše zvládat sama.
Když zpívali Ave Maria, tekly jí po tvářích slzy, stála se zavřenýma očima v černých šatech a plášti, s velkým černým kloboukem a tváří zakrytou těžkým závojem.
Potom pomalu prošla uličkou mezi lavicemi ven z katedrály za dvěma prázdnými zdobenými rakvemi a vzpomínala na otce i bratra. Lidé v kostele si šeptali, jak je krásná a příliš mladá na to, aby čelila tak hrozným událostem.
Na pohřeb pozvali na dva tisíce smutečních hostů. Přijeli představitelé států a příslušníci královských rodin z celé Evropy. Po obřadu se sešli v Lichtenštejnském paláci ve Vídni. Byl to snad nejdelší den v jejím životě. Pohřbu se zúčastnila i Viktorie, ale sotva spolu promluvily. Viktorie se nemohla vzpamatovat z ohromujícího faktu, že její sestřenice se stala lichtenštejnskou kněžnou. Christiana sama se z toho také nemohla vzpamatovat.
Před pohřbem i po něm mluvila s Parkerem a připadala mu naprosto vyčerpaná. V devět hodin večer se vydali na cestu do Vaduzu a dorazili krátce před třetí hodinou ranní. Všude panovala přísná bezpečnostní opatření. K bombovému útoku, který zabil jejího otce a bratra, se ještě nikdo nepřihlásil.
Sam a Max jeli v autě s ní a neustále se jí vyptávali, jestli je v pořádku. Pokaždé přikývla. Byla tak unavená, že ani nemohla mluvit.
Po příjezdu šla hned spát. V sedm musela vstávat. Druhý den v deset začínala vaduzská část pohřbu. Tady byl obřad ještě smutnější, protože otec jejich domov a zemi miloval, místo, kde se narodil a kde se svým synem zemřel. Christianě se podlamovala kolena, když opět kráčela za dvěma prázdnými rakvemi, a zdálo se jí, že i hudba tady zní pochmurněji. A připadala si mnohem víc osamělá.
Pohřeb ve Vaduzu byl volně přístupný. Po obřadu uspořádali velkou recepci. Kvůli bezpečnostním opatřením zámek připomínal spíš vojenský tábor. Obřad přenášely televizní společnosti do celého světa.
Parker ho sledoval v Bostonu na CNN. U něj byly čtyři hodiny ráno. Christiana mu ještě nikdy nepřipadala tak krásná. Den předtím sledoval i záběry z vídeňského pohřbu. Jak jen mohl, snažil se následovat její kroky. Když mu pozdě večer volala, ocenil oba obřady, a ona se hned rozplakala.
„Chtěla bys, abych přijel?“ navrhl, ale Christiana věděla, že teď neexistuje možnost, aby se s ním sešla.
„Já nemůžu.“ Upíraly se na ni oči celého světa. Oba věděli, že hodně dlouho bude pod drobnohledem. Nesmí vyvolat žádný skandál, musí zodpovědně řídit zemi. Její život nyní patří lidu. Přísahala na heslo Čest, odvaha, blahobyt, stejně jako její otec a všichni ti, co vládli před ním. Vzdali se svých životů. A ona musí kráčet v jejich stopách, jak nejlépe umí. Tím spíš netušila, kdy by zase mohla vidět Parkera. Už žádné ukradené víkendy v Paříži nebo Benátkách.
Den po pohřbu začal její život kněžny. Na smutek nezbýval čas. Čekaly ji schůzky s ministry, s představiteli jiných států, kteří chtěli vyjádřit soustrast, musela navštívit banky v Ženevě. Za čtyři týdny se jí z toho všeho točila hlava a měla pocit, že se topí, ale ministerský předseda tvrdil, že pracuje výborně. Její otec měl podle něj pravdu. Byla pro tuhle práci ta nejlepší.
Tenhle rok zrušila návštěvu Gstaadu. Žádná oslava vánočních svátků. Neměla na to stejně ani pomyšlení a s ministerským předsedou se dohodli, že by z úcty k otci měla šest měsíců dodržovat smutek. Of…
