7
Letadlo do Frankfurtu odstartovalo na čas. Osobní strážci seděli v business class, Christiana v první třídě. A ačkoli všechny varovala, aby to nedělali, mluvčí vlády diskrétně upozornil aerolinky, že je dcera knížete na palubě. Přesně tohle si nepřála. Utěšovala se jen tím, že následující rok žádná privilegia mít nebude. Práce v Africe byla její poslední příležitostí žít jako obyčejní lidé.
V příštích několika měsících nestojí o výhody, které jí přináší původ. Vůbec. Chtěla získat stejné zkušenosti jako kdokoli jiný, v dobrém i zlém.
Když přestupovala ve Frankfurtu, ocenila, že na ni nikdo nečekal, nikdo ji nepozdravil, nedostávalo se jí žádné zvláštní pozornosti. Vzala si batoh a příruční tašku, zatímco bodyguardi se postarali o zavazadla. Při čekání na další let si přátelsky povídali a snažili se představit si, co je asi čeká. Sam předpokládal, že to bude náročné. V Africe už byl. Ředitel Červeného kříže Christianu ujišťoval, že v táboře je dostatek pohodlí, ale ona tvrdila, a myslela to vážně, že jí je to jedno. Byla odhodlaná se vším se vypořádat jako ostatní. Spoléhala na ředitelův slib, že neprozradí její totožnost, protože tím by se vše pokazilo. Samuel několik týdnů shromažďoval údaje americké vlády o současné politické situaci v Eritreji, ve východní Africe, kam mířili. Eritrea sousedila s Etiopií, což jí roky působilo problémy. Před několika lety konečně obě země podepsaly příměří, takže nyní vládl v oblasti klid. Hraniční potyčky ustaly. Samuel knížeti slíbil, že mu dá okamžitě vědět, kdyby došlo k nějaké změně nebo se v jejich okolí přihodilo cokoli podezřelého. A kdyby to bylo nutné, odvezou princeznu ze země. Prozatím se ale zdálo, že si nemusí dělat starosti, přesně jak sliboval ředitel Červeného kříže. Eritrea teď byla zajímavá a bezpečná země. Christiana se s bodyguardy domluvila na určitých pravidlech, především aby se chovali co nejméně nápadné. Měli přichystanou historku, že jsou tři přátelé z Lichtenštejnska, kteří společně podepsali na rok smlouvu s Červeným křížem. Téhle verze se chtěli držet a nebyl důvod, proč by je někdo v táboře měl podezírat, že je to jinak. Christiana věděla, jak jsou oba muži diskrétní.
Po desetihodinovém letu přes Káhiru v hlavním městě Asmaře na její pas sotva pohlédli. Ani si k princeznině velké úlevě nevšimli chybějícího příjmení.
Na cestě strávili čtrnáct hodin a Christiana byla unavená. Oba muži v letadle spali. Jakmile vyšli z letištní budovy, rozhlíželi se. Max před odjezdem obdržel e-mail potvrzující, že na letišti budou očekáváni. Tehdy ale ještě nikdo netušil, kdo přijede či jakým vozem. Jenom se jim dostalo ujištění, že někdo bude čekat.
Vešli do malého stánku s doškovou střechou a koupili si tři limonády. Nápoje vyrobila africká společnost. Byly odporně sladké, ale stejně je vypili, protože ve velkém horku měli žízeň, ačkoli ve východní Africe právě panovala zima. Krajina kolem byla krásná, vzduch suchý, terén plochý. Měkké zamžené světlo, v němž jako by se vše koupalo, připomínalo Christianě teplou záři matčiných perel. V okolí panoval klid. Nakonec se usadili před stánkem na svá zavazadla. Asi za půlhodinku se objevil otřískaný prastarý žlutý školní autobus. Na obou stranách měl lepenkou připevněné vlajky Červeného kříže. Jinak ale nebudil velkou důvěru, spíš se zdálo, že není v stavu ujet ani kilometr. Navzdory tomu urazil celou cestu ze Senafe, která trvá pět hodin.
Dveře se otevřely a z autobusu vystoupil vysoký tmavovlasý rozježeně vypadající muž. Pohlédl na tři postavy sedící na kufrech, pousmál se, rozběhl se k nim a omlouval se za zpoždění. Při pohledu na stařičký žlutý autobus však každému bylo jasné, proč se opozdil.
„Moc se omlouvám, jsem Geoffrey MacDonald. Cestou jsem píchnul a trvalo věčnost, než jsem pneumatiku vyměnil. Nejste moc unavená, Vaše Jasnosti?“ otázal se. Poznal Christianu podle fotky v jednom časopise, třebaže ve skutečnosti vypadala mladší a i po dlouhé cestě byla svěží a krásná.
„Neříkejte mi tak, prosím,“ požádala okam…
