13
Následující dva týdny prožívala Christiana jako ve snách. Za deset dní dostala od Parkera dopis. Psal hlavně o setkání v Paříži. Tvrdil, že ještě nikdy v životě mu Boston tak nelezl na nervy. Přímo hynul touhou po ní, stejně jako ona po něm. Poslala mu dva dopisy, ale nechtěla vše dělat ještě těžší. Způsobila mu i tak dost trápení. Napsala, že ho moc miluje, avšak nedávala mu žádnou naději.
Tři týdny po jeho odjezdu měla jednoho dne ráno jakýsi stísněný pocit. Něco jako kdyby viselo ve vzduchu. U snídaně se všichni tvářili vážně, a jak si všimla, Akuba a Yaw nebyli venku. Pohlédla na Fionu, která vypadala stejně zmateně jako ona. Geoff jim před odchodem do práce vysvětlil, co se děje. Předcházející večer došlo ke střetu na etiopských hranicích. Bylo to první násilné porušení příměří po mnoha letech. Geoff doufal, že to je jen ojedinělý případ, ale musí se mít na pozoru. Kdyby vypukla válka mezi Eritreou a Etiopií, mohlo by i jim hrozit nebezpečí. Ale k tomu je ještě daleko. Teď jde jen o menší šarvátku, která snad nebude mít následky. Také oznámil, že na hranicích jsou jednotky OSN i Africké unie, které mají udržovat klid. Nicméně všichni si stejně dělali starosti, ani ne tak o sebe jako spíš o místní obyvatele. Za války hodně vytrpěli.
Pacienti byli toho rána také rozčilení, vzrušeně si povídali a neměli daleko k panice. Už to zažili. Navíc se v táboře obávali malárie, jejíž sezóna začínala příští měsíc.
Shodli se, že musí sledovat vývoj situace a být obezřetní. Prozatím snad táboru žádné nebezpečí nehrozilo. Avšak nacházeli se dost blízko hranic, aby měli proč se bát. Hned po snídani za Christianou přišli Max a Samuel.
„Tohle se vašemu otci nebude líbit, Vaše Jasnosti. Musíme mu podat zprávu.“ To patřilo k jejich základním povinnostem a navíc princezna sama otci slíbila, že kdyby se politická situace nějak vyhrotila, okamžitě odjede.
„Byla to jen bezvýznamná potyčka,“ namítla Christiana. „Neválčí se.“ Neměla v úmyslu teď odjíždět, obzvlášť před nadcházejícím obdobím malárie, kdy ji tady budou potřebovat víc než jindy. Kromě toho obdrželi zprávy o šíření nemoci kala-azar.
„Okolnosti se můžou každou chvíli zhoršit,“ varovali ji oba muži s vážným výrazem, „a pak se to rychle vymkne z rukou.“ Nechtěli se ocitnout v postavení, že by ji odtud nemohli dostat.
„Zatím nepanikařte,“ vyzvala je stručně a šla po své práci.
Dva týdny se nic nedělo. Bylo prvního září a začaly se vyskytovat první případy malárie. Pro všechny nastalo namáhavé období, navíc doprovázené vydatnými dešti. Všude se brodili bahnem. Po práci padali do postele úplně vyčerpaní. Kníže se zlobil a naléhal na Maxe a Sama, aby ji přivezli domů. Ale Christiana odmítala odjet. Tady ji potřebovali, a tak zůstane. Poslala otci vzkaz po Maxovi a Samuelovi. Sama neměla čas zajet na poštu a promluvit si s ním, což bylo jen dobře. Netoužila se s ním dohadovat.
„Bože, taky tak nesnášíš tohle děsný počasí?“ povzdechla si jednou večer Fiona, když se sešly ve stanu. Celý den objížděla rodičky. Christiana pomáhala ošetřovat pacienty s AIDS a s malárií. Objevily se další dva případy nemoci kala-azar, což přidělávalo Geoffovi vrásky.
Ani ne za hodinu Fionu opět volali. Nějaká žena nedaleko od tábora rodila dvojčata. Ještě promočená Fiona hned vyrazila a modlila se, aby se svým malým autem neuvázla někde v bahně, což se jí už kolikrát přihodilo. Jednou večer musela dojít do tábora v dešti pěšky, přes tři kilometry. Od té doby měla kašel.
Christiana jí s unaveným úsměvem zamávala. „Užij si to!“
„Trhni si!“ odvětila Fiona. „Aspoň že ty budeš v suchu.“ Někdy tu byl život těžký.
Christiana poslouchala, jak malé auto odjíždí, a konečně usnula. Nepřekvapilo ji, když ráno Fiona neležela ve své posteli. Často se zdržela celou noc, zvlášť když šlo o obtížný porod nebo slabé dítě. A porod dvojčat bude složitý.
Zamířila s ostatními na snídani. Geoff se rozhlížel a najednou vypadal ustaraně.
„Kde je Fiona? Spí, nebo se ještě nevrátila?“
„Ještě se nevrátila,“ potvrdila C…
