2
Fenton pospíchal dolů. Susan Danielsová ležela na zemi před dámskými toaletami. Seběhl se kolem ní hlouček lidí a každý radil něco jiného. Pomozte jí vstát! Ne, nehýbejte s ní! Uvolněte jí šaty! Držte ji v teple!
„Co se jí vlastně stalo?“ zeptal se.
„Omdlela, když vyšla ze záchodu,“ řekl někdo.
„A krvácí!“ hlásil druhý.
„Už jsem poslal pro doktora Tysona,“ informoval Fentona Alex Ross. Tyson byl jediný kvalifikovaný lékař z celého kolektivu; ostatní byli čistě výzkumní pracovníci.
Fenton poklekl na zem k dívce a sáhl jí na čelo. Měla ho chladné a vlhké. „Neříkal někdo, že krvácí?“ zeptal se.
Liz Scottová, sekretářka laboratoře, k němu přiklekla a tiše řekla: „Na záchodě je na podlaze plno krve.“
Fenton sáhl bezvládné dívce pod stehna a zjistil, že má sukni mokrou a lepkavou. „Opravdu krvácí,“ konstatoval. „Přineste nějaké ručníky!“ Hlouček se rozptýlil. „Nebyla Susan těhotná?“ zeptal se Fenton Alexe Rosse.
„Jestli byla, nikomu nic neřekla,“ odpověděl hlavní laborant.
„Vypadá to na potrat,“ usoudil Fenton.
„Chudák holka.“
Kdosi podal Fentonovi hromádku čistých plátěných ručníků. Složil jeden a přitiskl ho Susan mezi nohy, pak udělal totéž i s druhým. Ulevilo se mu, když se objevil Charles Tyson a vystřídal ho. Vstal a všiml si, jak sebou jedna z mladých laborantek škubla při pohledu na jeho zakrvácenou ruku.
„Ztratila zřejmě hodně krve,“ pravil Tyson. „Budeme ji muset dopravit do hlavní nemocnice.“
Na pohotovosti předal Tyson Susan do péče dvou sester, které ji zavezly na vyšetřovnu. Tyson s Fentonem zatím čekali venku na dlouhé chodbě. Fenton si opřel hlavu o stěnu a natočil se, aby mohl chodbu přehlédnout po celé její délce. Na druhém konci, asi čtyřicet metrů od nich, leštil zřízenec linoleum elektrickým strojem, kterým vytrvale přejížděl z jedné strany na druhou. Pak se v jeho zorném poli krátce mihla sestřička v růžové uniformě prvního ročníku. Od vysokých viktoriánských stropů se odrážela ozvěna vzdálených dětských hlasů. Začal si prohlížet obrázky disneyovských postaviček, které byly v pravidelných rozestupech rozvěšené na stěnách, aby trochu oživily atmosféru. Jenže ty stěny byly tak vysokánské, že se na nich obrázky úplně ztrácely a vypadaly spíš uboze než povzbudivě.
Po chodbě k nim přispěchala postava v rozevlátém bílém plášti. Lékař spočinul očima na Tysonovi. „Je mi líto, pane kolego, nemohl jsem se sem dostat dřív. Museli jsme ke srážce s minibusem.“
Tyson neúčastně přikývl. „Je tamhle uvnitř,“ řekl.
Fenton viděl, že Tyson váhá, jestli nemá jít se sekundářem do ordinace; pak se však rozhodl nejít. Přece jen už lékařskou praxi nevykonával přes dvacet let.
Těžký vozík, který po chodbě tlačili dva zřízenci, se zrovna ve chvíli, kdy projížděl kolem nich, náhle stočil do strany a přinutil je stáhnout nohy pod sebe. Zřízenci to sváděli jeden na druhého. Tyson se podíval na hodinky a bylo vidět, že je nezvykle popuzený. „No tak, no tak,“ mumlal si. Uběhly další dvě minuty, než se objevila sestra se zřízencem. Nesli transfuzní aparaturu a zřízenec se prohýbal pod tíhou zelené plastikové přepravky se šesti lahvemi krve. Téměř se srazili se sekundářem, který právě vyrazil ze dveří. Nevšímal si jich a přistoupil rovnou k Tysonovi. Fenton viděl, že je mu trapně, a začalo se ho zmocňovat neblahé tušení.
„Hrozně lituju,“ řekl sekundář, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co jim má sdělit. „Ale nepodařilo se nám ji zachránit.“
Fentonovi náhle vyrazil po celém těle pot. „Nepodařilo se nám ji zachránit.“ Přesně tohle mu oznámili onu strašnou noc, kdy zemřela Louisa. Ta slova mu zněla v hlavě jako ozvěna a znovu probouzela všechny emoce té pekelné chvíle. Když mu tenkrát tu zprávu zatelefonovali, běžel ulicemi v proudech deště a zoufale se snažil sehnat taxi, jenže počasí se postaralo o to, že všechny vozy byly beznadějně obsazené. Nakonec celé ty tři míle do nemocnice uběhl po svých, a když se objevil v denním jasu světel úrazového oddělení, kapala z něj voda. A to vše jen proto, aby se dozvěděl, že žena …
