4
Nazítří vítr a déšť ještě zesílily. Fenton, který celý život vítr nenáviděl, měl pocit, že už to snad nevydrží. „Copak to nikdy nepřestane?“ zaúpěl, když ráno roztáhl závěsy a spatřil zase jen mokré střechy a prudce se otáčející korouhvičky na komínech. „To zase dostane mašina zabrat.“
Jenny už měla na jazyku malý reklamní šot o výhodách čtyřkolových vozidel, ale pak si to rozmyslela. Nestojí to za to, řekla si při pohledu na černou oblohu. Jestli tohle počasí ještě pár týdnů potrvá, bude Fenton třeba zjara řídit ford escort.
Fenton dorazil do laboratoře a z koženého obleku mu proudem crčela voda. Když ho ze sebe v hale zkřehlýma rukama stahoval, cloumal vítr těžkými předními dveřmi a dopisní schránka na nich hlasitě rachotila. Pověsil oblek, jak nejlíp dokázal, a otevřel vnitřní prosklené dveře. Přitom si dýchal na prsty, aby v nich popohnal krevní oběh.
„Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme,“ zanotoval Ian Ferguson.
„Cože?“
„Vy neznáte pohádku o Smolíčkovi?“
„Aha,“ kývl Fenton a šel za ním do společenské místnosti, kde právě Alex Ross rozmlouval s Mary Tylerovou.
Mary Tylerová dosud pracovala v laboratoři na částečný úvazek, ale po smrti Neila Munroa a Susan Danielsové ji Charles Tyson přemluvil, aby se vrátila k celodenní práci. „Ahoj, Marie, tak už zase musíš vstávat ráno raníčko?“ Marie namítla, že když má ženská tři mrňata, musí vstávat brzy v každém případě. Fenton si nalil hrnek kávy a hřál si na něm prsty.
Přišel Charles Tyson, sklepal si z kabátu kapky deště a nahlédl dovnitř. Požádal Fentona, ať k němu pak zajde. Fenton mu dopřál čas, aby si ve své pracovně v klidu svlékl mokré oblečení, a pak se za ním vydal. Trpělivě čekal, než si primář uspořádá lejstra a usadí se za stolem. „Jde mi o tu zprávu pro Saxona,“ řekl Tyson a stále ještě přerovnával hromádky papírů.
„Nechal jsem ti ji přece na stole,“ řekl Fenton.
„Ale chybí v ní sterilizační záznamy.“
„Jaké sterilizační záznamy?“
„Ve zprávě má být uvedeno, jak probíhala sterilizace plastových odběrných nádobek, používaných pro přístroj.“
„Ale já jsem mezi Neilovými věcmi žádné takové záznamy nenašel.“
„A sakra. Přece o tom musel vědět.“
„Možná že je to pořád ještě na sterilizačním oddělení.“
„Mohl bys to zjistit a dát mi zprávu?“
Fenton přisvědčil a dodal, že se stejně zrovna chystal jít na ředitelství, aby se podíval na nějaké servisní smlouvy. Může se na zpáteční cestě zastavit u sestry Kincaidové. „Nigel Saxon mi řekl, že počítají s tím, že dostanou na ten svůj přístroj licenci už koncem měsíce,“ poznamenal.
„Já jsem to taky slyšel,“ odvětil Tyson, „a podle toho, jakým množstvím telefonátů mě kvůli té zatracené zprávě bombarduje Úřad pro Skotsko, nebude zřejmě jeho odhad přehnaně optimistický. Když jde o Saxona, všechny závory se zvedají.“
„Přítelíčkové na nejvyšších místech?“
Tyson jen zabručel. „Je to docela legrace, když si to člověk představí.“
„A co?“
„No, úředníky ze Skotské správy, jak se s vykasanými rukávy u těch závor tuží.“
Tyson se usmál, ale neřekl k tomu nic.
Při pohledu z okna v přízemí se Fentonovi zdálo, jako by déšť trochu zeslábl, a tak se rozhodl, že k hlavní budově nemocnice přeběhne jen v plášti. Rozběhl se po cestě a bral schody po třech, aby byl co nejdřív pod střechou hlavního vchodu. Uklízečka v zelené kombinéze pulírovala bronzovou desku, zasazenou do dřevěného táflování. Deska měla připomínat nějaká dávno zapomenutá jména. Žena se podívala dolů na jeho nohy a na blátivé šlápoty, které právě udělal na mozaikové podlaze. „Pardon,“ omluvil se. Žena jen zakroutila hlavou a bez komentáře se vrátila ke svému leštění. Když procházel hlavní chodbou; dohadovala se tam sestra se zřízencem o koších na špinavé prádlo.
„Říkám vám to přece! Oddělení deset má dostat…“ To už je měl Fenton za zády a jejich hlasy přehlušily nové zvuky, řinčení nádobí z kuchyní na odděleních, dětský křik a dupání spěchajících kroků. Když dospěl na oddělení, kde pracovala Jenny, právě se objevila s kovovým podnosem v ruce.
„C…
