9
Drobné mrholeníí, jež se usazovalo na předním skle Kellyho fordu capri, neúnavně čistil přerušovaný pohyb stěračů. Jako když v létě odhání kravský ohon mouchy.
„Doufám, pánové, že prožijete úspěšný večer,“ popřála jim Jenny, když u nemocniční brány vystupovala z auta.
„Vynasnažíme se,“ slíbil Kelly.
„Dobrou noc, Jenny,“ zašeptal Fenton; bylo to míněno jako odpověď na pohled, který Jenny věnovala speciálně jemu.
„Buďte opatrní.“
Ford vyrazil z hlavní silnice a Fenton navigoval Kellyho po mokrých postranních ulicích.
„Tak tady asi nebydlí moc lidí placených zdravotní péčí,“ poznamenal Kelly, na kterého udělaly okolní úctyhodné domy dojem.
Ve světle reflektorů se objevila elegantní dáma, zahalená do kožišin a věnčící pejska.
„Řekl bych, že to bude pudl,“ poznamenal Fenton, když ji míjeli.
„Ten je taky pěknej,“ mumlal Kelly, který se zrovna nezaměřoval na psa.
„Jdi do háje,“ odporoval Fenton. „Tu bys psím žrádlem krmit nemohl. Na příští křižovatce doleva.“
Kelly pomalu stočil vůz na Braidbank Avenue a Fenton ho dirigoval k Fairview. Kelly vypnul motor a večer opět zahalilo saténové ticho.
„Jak na to půjdem?“ zeptal se Kelly.
„Uvidíme, jak se to vyvine,“ pravil Fenton. „Tak jdeme.“
Kelly strčil do branky. Fenton se připravil na její zakvílení.
Zazvonili na zdánlivě hluchý zvonek a ve dveřích se objevil Murray. „Co je?“
„To jsem zase já, pane Murrayi, Fenton. Už jsem tu byl včera večer.“
„No a?“ zeptal se Murray.
„Nemohli bychom si s vámi ještě o něčem promluvit?“
Murray křivil obličej, jak se ve tmě snažil prohlédnout si Kellyho. Fenton je představil a Kelly napřáhl ruku. Murray ji však nechal bez povšimnutí a otočil se. „Pojďte dál,“ vyzval je a vešel dovnitř první.
Když kráčeli za Murrayem, střelil Kelly po Fentonovi pohledem, ale Fenton předstíral, že si nevšiml. Murray se uvelebil na židli, na níž, soudě podle otevřené knihy a nedopité sklenice, zřejmě seděl už předtím, a oběma mužům pokynul, aby zaujali místa naproti němu, jako by se je chystal podrobit výslechu.
Fenton si povšiml, že dvouřadové sako bylo tentokrát nahrazeno nedbale elegantním pulovrem s norským vzorem, jehož složitost ještě zpestřovala zaschlá zrníčka z rajčat, zbytky pudinku, nezbytná vejce a jakási zelená hmota, na kterou byla pouhá analýza okem krátká. Murraye jako by něco nutilo k neustálému neklidnému pohybu, prohledával si kapsy, ale nezdálo se, že by v nich našel, co hledal.
Fenton chviličku počkal a pak diskrétně zakašlal, aby upoutal Murrayovu pozornost. Murray rázem přestal s prohledáváním kapes a zůstal na Fentona bez mrknutí civět, dokud nepromluvil.
„Znepokojuje nás ten člověk, který navštívil vaši sestru, pane Murrayi. Určitě tvrdil, že je z transfuzní služby?“
„Ano,“ odpověděl Murray bez váhání.
„A vy sám jste ho viděl?“ zajímal se Fenton.
„Ano.“
„Mohl byste ho popsat?“
Murray předvedl jednu ze svých dramatických prodlev a pak se zeptal: „A proč?“
„Já vím, že se to zdá trochu podivné, ale na transfuzní službě říkají, že od nich u vás nikdo nebyl.“
Další dlouhá pauza. Pak Murray zřejmě usoudil, že nejjednodušší přece jen bude, když odpoví. „Měl tak prostřední postavu, byl štíhlý, světlovlasý, a mohlo mu být něco přes dvacet.“
Fentonovi se zase jednou s rachotem zřítily naděje. Takhle by Nigela Saxona nemohla za žádnou cenu popsat ani jeho milující matička. Všechny střely a šípy, které vyslala Fentonova mimořádně nepříznivá štěstěna, se s neomylnou přesností strefily zase jen do něj.
Fenton přenechal další hovor s Murrayem Kellymu a sám uvažoval, jak tuhle novou informaci umístit do skládačky. Vtom si všiml, že se Kelly vyptává na onoho světlovlasého mladíka. „Nic jiného nám už o něm říct nedokážete, pane Murrayi?“
„Jeho jehlice do kravaty.“
„Co na ní bylo pozoruhodného?“
„Měla tvar malého žaludu.“
„A dál?“
Kelly doplnil: „A z malých žaludů rostou velké duby.“
„Přesně tak.“
„Kavalírský klub,“ dovtípil se Fenton.
„Může to ovšem být pouhý dohad,“ připustil Murray, „ale asi by nebylo marné vést to v…
