6
Když Fenton dorazil k Buchanskému útesu, probleskovaly už kalným ranním úsvitem bílé vršky vln. Zastavil, aby dopřál bolavým nohám trochu odpočinku. Zajel s hondou na krajnici silnice, plné zákrutů. Odrážel se nohama, aby ji dostrkal po štěrkové plošince až ke zkamenělému pahýlu dávno odumřelého stromu, a opřel ji o něj. Ještě za sebou slyšel zvuky, které vydával smršťující se plech, ale to už celý ztuhlý kráčel přes oblázky až na kraj vody a tam rozepjal paže k bezbarvému nebi. Nabral si plnou hrst kamínků a bezmyšlenkovitě je házel do vířící vody. Hejno racků mu nad hlavou vykřikovalo své protesty proti cizímu vetřelci. Byl to studený a šedivý svět.
Silnice sledovala okraj pobřeží a vinula se mezi stromy, obnaženými zimními násilnickými vpády burácejících větrů ze Severního moře. Fenton pocítil úlevu, když bezútěšnou jednotvárnost krajiny přerušila neonová reklama motorestu, který byl od časného rána otevřený pro posádky rybářských lodí. Sjel ze silnice a následoval ukazatele.
Čaj byl horký a sladký a Fenton si připadal jako polykač mečů, jak ho tak cítil sestupovat až dolů do žaludku. Masíroval si zátylek, podrážděný okrajem koženého obleku, a hnětl si svaly vzadu na stehnech. Nerad by do nich dostal křeč.
Silnice se stočila zase do vnitrozemí a přetínala pustý mys. Na jedné křižovatce bez ukazatelů nezbylo Fentonovi než zastavit a prostudovat mapu. Rozhodl se, že opět zabočí vpravo, a po několika minutách jízdy shledal, že zase směřuje k moři. Když vyjel až na vrcholek kopce, pohlédl dolů a spatřil vesnici, kde bydleli Buchanovi. Svlékl rukavici a z náprsní kapsy vytáhl kartičku s adresou: Harbour Wynd 8.
Nechal vypnutý motor a tiše sjížděl z kopce. Na dlažbě přístavu zabrzdil. S nohou opřenou o hromadu bedýnek na ryby pozoroval, jak se dole proti kamenné hrázi vzdouvá a klesá hladká, olejovitá vodní hladina.
Z přístavu vedly tři cesty a jedna z nich byla Harbour Wynd. Fenton zvedl hondu na stojan a vydal se pomalu po dláždění hledat číslo osm. Zvuk těžkého mosazného klepadla překvapivě ztlumily masivní dveře.
„Jo, to ste vy,“ konstatoval Grant Buchan a v jeho hlase nezazněla stopa radosti. „No, tak teda pojďte dál.“ Fenton nic lepšího neočekával.
„Kdo to je?“ zavolala zevnitř nějaká žena.
„Ale to je ten Jenninej…“ Buchan zmlkl a nevěděl, jak by ho měl nejspíš označit.
„Amant,“ doplnila ho žena s mrazivým výrazem v obličeji, která se vynořila z kuchyně a utírala si ruce do zástěry.
Fentonovi pokleslo srdce. Grantovu ženu spatřil předtím pouze jednou a tenkrát u toho byla celá rodina. Upamatoval se, že už tehdy dávala upjatě najevo svůj nesouhlas. Teď stála Mona Buchanová mezi dveřmi jako anděl pomsty, vlasy pevně stažené do uzlu, vytahaný svetr upnutý až ke krku, a z obličeje, jehož bledá pleť nikdy nepoznala make-up, na něj hleděly oči planoucí spravedlivým rozhořčením.
„Je mi hrozně líto vašeho chlapečka, paní Buchanová,“ spustil Fenton, rozhodnutý, že bude ten pohrdavý výraz ignorovat.
„Co tu chcete?“ zasyčela. „Nemáte vy a ta vaše… vaše…“
Buchan ukončil napjatou situaci ještě před jejím vyvrcholením. Vzal manželku kolem ramen a domlouval jí. „No tak dost, ženská, jdi a uvař nám všem kapku čaje, jo?“
Mona zmizela v kuchyni. „Promiňte,“ řekl Buchan. „Je toho na ni moc.“
„Já vím.“
„Ale má pravdu. Já taky nemám páru, proč ste sem přijel,“ pokračoval Buchan.
„Protože vysvětlení je někde tady! Musí tu být. Jenny přece vašeho chlapce nezabila. To vám snad musí být jasné. Tenhle směšný nápad prostě vůbec nepřichází v úvahu.“ Fenton se na Buchaná pevně zahleděl. Ten chvíli jeho pohled vydržel, ale pak s povzdechem odvrátil oči. „Já už ani rozumně myslet nedokážu.“
Mona přinesla čaj. Nevlídně praštila podnosem na stůl a obrátila se k nim zády. „A teď mě čeká práce, mám jí až nad hlavu,“ oznámila. Když se za ní zase kuchyňské dveře zavřely, Buchan pokračoval: „Ale proč by si ten zabiják vybral zrovna Jamieho? To přece nedává žádnej smysl.“
„Já vím,“ pravil Fenton mírně. „Já si prostě myslím, že se Je…
