8
V baru Hollywood Roosvelt si stěžovala na špatný vzduch a řekla, že se cítí stará a sešlá. Nesmysl, řekl jsem jí, ale přesunuli jsme se do baru Zebra Room. Přešla na irskou whisky, kterou pila neředěnou. V Zebra Room obvinila muže u vedlejšího stolu, že se na ni opovržlivě dívá. Navrhl jsem ještě více vzduchu. Řídila po Wilshire, jako by se chtěla probourat do jiné dimenze. Před Ambassadorem jsem musel zaparkovat místo ní buick já. Svůj vůz jsem nechal před Swiftem.
V Ambassadoru se pohádala s barmanem pod záminkou, že se jí vysmíval, když se k ní otočil zády. Odvedl jsem ji do baru v Huntoon Park, kde bývalo obvykle plno. Všude kam jsme přišli, byli lidé, kteří ji znali, ale nikdo se k nám nepřipojil, ani nepovstal. Ani číšníci si jí nevšímali. Byla na své cestě dolů.
V Huntoon Park bylo kromě jednoho páru, který se k sobě tiskl na opačném konci baru, prázdno. Intimně nasvícené podzemí s vysokými koberci působilo jako smuteční síň, v níž mohl spočinout večer, který jsme zabili. Paní Eastabrooková byla bledá jako mrtvola, ale držela se zpříma, dokázala mluvit, vidět, pít a možná i myslet.
Mířil jsem s ní k Valeriu a doufal jsem, že se o něm zmíní. Ještě pár drinků a už bych si to troufl navrhnout sám. Popíjel jsem s ní, ale ne tolik, aby mě to ovlivnilo. Tlachal jsem, ale ona si toho rozdílu nevšimla. Čekal jsem. Chtěl jsem ji dostat tak daleko, aby říkala všechno, co jí přijde na jazyk. Archer, nebeské dvojče, a porodní bába, upadající v zapomnění.
Podíval jsem se na svou tvář v zrcadle za barem. Příliš se mi nelíbila. Dostávala podobu vychrtlé šelmy. Můj nos byl příliš úzký a uši příliš přitisknuté k hlavě. Má víčka přesahovala u vnějších koutků dolů a dodávala mým očím podobu trojúhelníku, která se mi obvykle zamlouvala. Dnes večer ale vypadaly mé oči jako malé kamenné klíny, vražené mezi víčka.
Fay se naklonila nad bar s bradou v dlaních a zírala do své zpola prázdné likérové skleničky. Hrdost, která držela její tělo vzpřímené a obličej pohromadě, postupně mizela. Seděla tam shrbená, vychutnávala hořkost svého úpadku a mumlala své elegie:
„Nikdy o sebe nedbal, ale měl tělo zápasníka a hlavu jako indiánský náčelník. Měl v sobě indiánskou krev. Ale přesto v něm nebylo nic podlého. Byl to miláček. Klidný a uvolněný, nikdy toho moc nenamluvil. Ale byl vášnivý a skutečně věrný muž. Poslední, kterého jsem kdy viděla. Ale pak dostal tuberkulózu a jednoho léta zemřel. To mě zlomilo. Nikdy jsem se přes to už nedostala. Byl to jediný muž, kterého jsem doopravdy milovala.“
„Jak jste říkala, že se jmenoval?“
„Bill.“ Podívala se na mě zlomyslně. „Neříkala jsem, jak se jmenoval. Byl to můj správce. Vlastnila jsem jeden z prvních velkých pozemků tady v údolí. Žili jsme spolu rok a pak zemřel. Je to už dvacet pět let a od té doby žiju s pocitem, že jsem měla zemřít i já.“
Pozvedla své velké oči bez slz a setkala se s mým pohledem v zrcadle. Chtěl jsem jí na její melancholický pohled odpovědět, ale nevěděl jsem, co mám udělat s obličejem.
Pokusil jsem se usmát, abych si trochu dodal odvahu. Byl jsem koneckonců starý dobrý Joe. Družil jsem se s grázly, děvkami, tvrdými chlápky a naivkami; nakukoval jsem do klíčových dírek cizích ložnic; dělal jsem špicla žárlivosti, krysu za zdí, nájemnou pistoli, kterou si může kdokoli koupit za padesát dolarů denně, ale přes to všechno jsem byl starý dobrý Joe. V koutcích očí se mi shromáždily vrásky, kolem nosu rýhy; rty poodhalovaly zuby, ale nebyl to úsměv. Jediné, co jsem získal, byl hubený, vyhladovělý vzhled, podobný úšklebku kojota. Ten obličej viděl příliš mnoho barů, příliš mnoho soudních síní a vězení, příliš mnoho pitevních nálezů a policejních protokolů, příliš mnoho obnažených nervů. Kdybych takový obličej viděl na nějakém cizinci, nedůvěřoval bych mu. Přistihl jsem se, že přemýšlím, jak asi vypadám v očích Mirandy Sampsonové.
„K čertu s třídenníma mejdanama,“ vykřikla paní Eastabrooková. „K čertu s těma všema koňma, diamantama a jachtama. Jeden dobrej přítel je víc než …
