21
Několik kilometrů před Buenavistou odbočil modrý náklaďák z dálnice doprava. Zastavil jsem a nechal ho odjet dostatečně daleko z dohledu. Na ukazateli na křižovatce byl nápis „vyhlídková cesta“. Než jsem na ni odbočil, přepnul jsem na mlhovky. Vítr sice odnášel mlhu na moře, ale já jsem nechtěl, aby Puddler za sebou viděl celou cestu stejná světla.
Bylo to celkem dobrých sto kilometrů, dvě hodiny namáhavé jízdy přes hory. Jeden úsek, dlouhý asi sedm kilometrů, vedl po hřebeni tak vysokém, až mi zaléhaly uši. Byl ve stejně špatném stavu, jako všechny cesty, které jsem tu projížděl za dne; dvě vyježděné brázdy na okraji černého útesu, s temnou věčností čekající za každou zatáčkou. Náklaďák si to ale mazal kupředu, jako by jel po kolejích. Nechal jsem ho popojet, znovu jsem přepnul světla a snažil jsem se cítit jako jiný muž, který řídí jiné auto.
Nakonec jsme dojeli do údolí, které jsem projížděl odpoledne s Mirandou, ale z jiné strany. Na rovné silnici v údolí jsem světla úplně vypnul a řídil jsem tak trochu po paměti. Bylo mi jasné, kam asi náklaďák jede. Ale potřeboval jsem mít jistotu.
Na druhé straně údolí začala cesta stoupat do hor, ke klikaté asfaltce, která vedla ke Chrámu v oblacích. Tam jsem opět rozsvítil světla. Když jsem dorazil ke Claudově poštovní schránce, dřevěná vrata vedle ní byla zavřená. Náklaďák jel daleko přede mnou. Ještě výš, nad zubatým horizontem, byla jasná obloha pocukrovaná hvězdami. Měsíc stál nehybně mezi nimi, jako kulatý bílý otvor do noci.
Byl jsem už unaven z čekání, z lidí, které sleduji po temných cestách a kterým nikdy nevidím do tváře. Pokud jsem věděl, byli tam jenom dva z nich, Puddler a Claude. Měl jsem pistoli – a výhodu překvapení.
Otevřel jsem vrata a jel dál klikatou cestou k okraji stolové hory a pak dolů ke Chrámu. Nad bílou hmotou stavení se linula slabá záře. Nákladní auto stálo za otevřenou drátěnou bránou. Jeho zadní dveře byly otevřené dokořán. Zaparkoval jsem u brány a vystoupil.
Skříň nákladního auta byla prázdná. Zbyly tam jen stíny a po obou stranách dřevěné lavice pokryté pytlovinou. A pronikavý pach lidí, kteří se potili a znovu usychali ve špinavých šatech.
Železné dveře Chrámu se pootevřely. Vyšel z nich Claude. V měsíčním světle vypadal jako karikatura římského senátora. Jeho sandály křupaly ve štěrku. „Kdo je tam?“ zeptal se.
„Archer. Vzpomínáte si na mě?“
Vystoupil jsem zpoza náklaďáku, aby na mě viděl. V ruce držel baterku. Svítila na moji pistoli.
„Co tady děláte?“ Vousy se mu zatřásly, ale jeho hlas zůstal pevný.
„Stále ještě hledám Sampsona,“ řekl jsem.
Když jsem se přiblížil, couvl ke dveřím. „Víte již, že tady není. Jedna svatokrádež vám nestačila?“
„Nechte si ty litanie, Claude. Copak vám na ně někdy někdo naletěl?“
„Tak pojďte dovnitř, jestli musíte,“ řekl. „Jak vidím, tak zřejmě musíte.“
Podržel mi dveře a zavřel je za mnou. Uprostřed dvora stál Puddler.
„Běžte támhle k Puddlerovi,“ řekl jsem Claudovi.
Ale Puddler vyrazil šoupavým poklusem ke mně. Vystřelil jsem mu jednou pod nohy. Kulka před ním vyryla bílou čáru do kamene a odrazila se do stěny hospodářského stavení na druhé straně dvora. Puddler znehybněl a zůstal na mě hledět.
Claude udělal nesmělý pokus vyrazit mi pistoli z ruky. Vzal jsem ho loktem do žaludku. Ohnul se a padl na dláždění.
„Pojď sem,“ řekl jsem Puddlerovi. „Potřebuji s tebou mluvit.“
Puddler zůstal na místě. Claude se posadil. Rukama si držel břicho a hlasitě něco křičel španělským dialektem, kterému jsem nerozuměl. Dveře na protější straně dvora se otevřely dokořán, jako by uměly španělsky. Vystoupil z nich tucet mužů. Byli malí a snědí a běželi rychle směrem ke mně. Zuby se jim blýskaly v měsíčním světle. Běželi tiše a já jsem z nich měl strach. Kvůli tomu, nebo z nějakého jiného důvodu, jsem nestřílel. Snědí muži pohlédli na pistoli a pokračovali stejně rychle dál.
Uchopil jsem pistoli za hlaveň a čekal. První dva skončili se zakrvácenými hlavami. Zbývající mě zavalili, viseli mi na pažích, podrazi…
