11
Alice mu říkala, že je spousta mužů, které vzrušují liliputánky, nevšiml si toho?
Parker si toho všiml. Byla to krásná panenka, blondýnka s modrýma očima. Nádherná ňadra a hezké nožky nádavkem. Měla zelené šaty, které kopírovaly ženské křivky jejího těla. Přehodila si nohu přes nohu a pohupovala střevíčkem na vysokém podpatku.
"Čtu spoustu časopisů pro pány, víte..." řekl Parker.
"Aha," přikývla chápavě, aby mu dodala odvahy.
V pravé ruce držela sklínku, v levé cigaretu.
"Je tam spousta dopisů od chlápků, kteří jsou různě zatíženi."
"Aha."
"Hodně jich šílí po ženských, které mají potíže se zádama."
"Vážně?" řekla Alice.
"Po těch, které nosí korzet."
"Mhm."
"Nebo jim chybí jedna ruka."
"Aha."
"Nebo dokonce obě."
"Aha."
"Nebo jsou barvoslepé."
"Podívejme."
"Ale nikdy jsem ještě nečetl dopis od chlápka, kterého by vzrušovaly liliputánky. To mě přivádí v úžas. Vy jste velice vzrušující, Alice."
"Děkuji. Snažila jsem se vám říct, že takových mužů je hodně."
"To chápu."
"Říká se tomu Sněhurčin syndrom."
"Vážně se tomu tak říká?"
"Ano, protože žila s těmi sedmi trpaslíky, víte?"
"Máte pravdu, to mě nenapadlo. Když se na to člověk dívá takhle, mohla by to být pěkná prasárna, ne?"
"No jistě. Ale trpaslíci nejsou liliputáni."
"Ne, to ne. Vážně ne?"
"Ne. Liliputáni jsou malí lidé dokonalých proporcí."
"To je na vás skutečně vidět, Alice."
"Děkuji. Chtěla jsem jen říct, že když tolik mužů vzrušují liliputánky..."
"To ano."
"... člověk by si myslel, že je uvidí na reklamách a tak."
"Na to jsem nikdy nepomyslel."
"Nelíbilo by se vám, kdybych předváděla kupříkladu prádélko?"
"Jistěže ano."
"Jenže když je člověk lilipután, musí k cirkusu."
"Na to jsem nikdy nepomyslel," řekl znovu.
"Viděl jste někdy liliputánku prodávat v obchodním domě?"
"Nikdy," řekl.
"A víte proč?"
"Protože byste neviděla přes pult?"
"To je přirozeně jeden důvod. Ale ten hlavni spočívá v přetrvávajících předsudcích vůči malým lidem."
"Na to můžete vzít jed."
"Už jen to slovo malý zní ošklivě. Už jste někdy viděl malou filmovou hvězdu?"
"No, Al Pacino je malý."
"Podle mých měřítek je Al Pacino obr," zachichotala se.
Parkerovi se líbilo, jak se chichotá.
"Viděl jste někdy film, kde liliputáni souloži?" zeptala se.
"Nikdy."
"Ale my souložíme, víte?"
"To bych se vsadil."
"Už jste někdy viděl liliputánského hasiče? Nebo poldu?"
Ještě jí neřekl, že je policajt. Přemýšlel, jestli jí to má říct.
"Už změnili požadavky, víte?" řekl.
"Jaké požadavky?"
"Na výšku. Člověk musel mít sto sedmdesát dva."
"A teď?"
"Teď na tom nezáleží. Znám policajty, že byste je strčila do kapsy."
"Tím myslíte, že lilipután se může stát policajtem?"
"No, nevím úplně přesně, jestli lilipután. Ale myslím..."
"Protože já umím střílet stejně dobře jako kdokoliv jiný, víte? Hrávala jsem v cirkusu Annie Oakleyovou. Říkali mi Anička. Až pak mi začali říkat Malá Alice."
"Vždyť jste malá," řekl. "To je jedna z věcí, která je pro mě na vás ohromně vzrušující."
"Děkuji. Chtěla bych se jen zeptat, kdybych si dala žádost na policii... o přijetí do sboru, víte... vzali by mě? Nebo by si mysleli, že jsem malá? Víte, co myslím?"
"Já na vás nemyslím jako na malou holčičku,"
"Ale malá jsem, to ano."
"Připadáte mi taková jemná."
"Děkuji. To nějaký Hans, jeden z Létajících Holanďanů, visuté hrazdy, víte...?"
"Aha."
"...napsal mi velice vášnivý dopis, znám ho nazpaměť. Vzpomněla jsem si na něj, když jste použil toho slova jemná."
"Jste jemňoučká."
"Děkuji. Chcete, abych vám ten dopis přeříkala?"
"No... jistě," řekl Parker a ohlédl se po Peaches.
Nebyla nikde v dohledu.
"Tak do toho," řekl.
"Psal, že mě chce odstrojit."
"Svléknout vám šaty."
"Ano. Psal, že mne chce zbavit mého elegantního jemného prádélka... proto jsem si vzpomněla, když jste řekl to slovo."
"Rozumím."
"A hladit má pubescentní ňadra . . , to jsou jeho slova."
"Ano."
"A ohledat mou šťavnatou kundičku a pohrát si s mým maličkým Venušiným pahrbkem a liliputánskými stydkými r…
