KAPITOLA 16
Objel jsem dvakrát blok a uvažoval co a jak.
Bylo tma a z toho, co bylo vidět, si nebylo možno udělat spolehlivý úsudek. V jednom pokoji v průčelí se však svítilo a celé místo vypadalo klidně a usedle. Rozhodně tam nebyly patrný známky zvláštní aktivity.
Průčelí bylo hustě porostlé vínem. Ze všeho vyzařoval důstojný klid a serióznost.
Zaparkoval jsem naše agenturní auto, vystoupil po schodech, a než jsem zazvonil, vzal jsem nefritový idol, který jsem měl s sebou, a ukryl ho mezi vinnými šlahouny a listy. Měl jsem pocit, že by nebylo dobré brát si ho dovnitř. Byl-li ten chlápek ve spojení se Sylvií a ukradla-li ho Sylvie pro něho, bylo nasnadě, že už bude o mně i o idolu všechno vědět.
Překontroloval jsem, zda je soška dobře ukryta, a zmáčkl jsem tlačítko zvonku.
Muž, který mi přišel otevřít, byl ještě menší než já.
Bylo mu asi padesát a jeho schlíplá postava mi připomínala jednoho psa, jehož ocas stažený mezi nohy svědčil o tom, že musel celý život přijímat jen kopance a rány kamením.
„Hledám Mortimera Jaspera,“ řekl jsem.
„To jsem já,“ řekl a jeho jakoby uslzené modré oči na mě pohlédly s mírným údivem.
„Jmenuji se Lam,“ řekl jsem, „Donald Lam. Jsem soukromý detektiv. Mohl bych s vámi mluvit?“
„Proč ne, pane Lame. Nechtěl byste jít dál?“
Následoval jsem ho dovnitř. Prošli jsme malým obývacím pokojem a vešli do velké místnosti, jejíž okno jsem venku viděl svítit.
Tento pokoj byl zařízen jako kombinace pracovny, klubovny a dílny. Byl tam velký psací stůl, malá klenotnická pracovní stolice s nářadíčkem, velký sejf s dvojí kombinací, binokulární mikroskop, několik knih, velké, těžké otáčivé křeslo u psacího stolu a dvě staromódní židle s koženými sedačkami na druhé straně stolu.
„Posaďte se,“ řekl mi tichým, mírným hlasem. „Co si ode mě přejete, pane Lame?“
„Pracuji na dosti choulostivé věci.“
„Je to něco neobvyklého?“
„To ne.“
„Mohu o tom něco vědět?“
Upřeně jsem na něho hleděl a uvažoval o nejvhodnějším přístupu. „Znáte modelku Sylvii Hadleyovou?“ zeptal jsem se.
Zvedl tužku a začal s ní poklepávat na papírovou podložku. Po chvíli zvedl oči a zeptal se: „Záleží na tom?“
„Dost by na tom mohlo záležet.“
„Mohl byste mi říct něco bližšího?“
„Mám kvalifikované povolání, pane Jaspere. Jsem detektiv,“ řekl jsem.
„To už jste mi řekl.“
„Dostávám peníze za práci, kterou odvádím.“
„No a?“
„Přišel jsem vám říct něco, na čem podle mého názoru může záležet.“
„Tak povídejte.“
„Jak jsem řekl, jsem placen za kvalifikovanou práci.“
„A já jsem řekl, abyste spustil.“
„O tom, že Dean Crockett není naživu, už víte.“
„Četl jsem noviny.“
„Dean Crockett měl dva velmi cenné nefritové buddhy. Nefrit prý měl nádhernou barvu a strukturu a byl bez kazů. Vynikající bylo i zpracování. Do čela každé sošky byl nápaditě zasazen zářivý rubín, který budil dojem, že z buddhova mozku vyzařuje živý oheň.“
„Zajímavé,“ řekl, nepřestávaje poklepávat tužkou.
„V noci, která předcházela zavraždění Deana Crocketta, byl jeden z tohoto páru nefritových idolů odcizen. Ten první se ztratil tři týdny před jeho smrtí. Pan Crockett je pokládal za nesmírně cenné.“
Jasper zvedl oči z podložky, zas je sklopil a sledoval pohyb tužky, kterou kreslil propletenec trojúhelníků.
„Vím, kdo je sebral,“ řekl jsem.
„Opravdu?“
„Brzy se to dozví policie.“
„Jak brzy?“
„Je to otázka několika minut.“
„Pokračujte.“
„Sylvie Hadleyová je ten typ, který se chápe příležitosti,“ řekl jsem. „Je mladá a má úspěchy. Je krásná, chytrá a talentovaná. Nemá zábrany a její zkušenost s policií je velmi malá.
Až ji budou poldové vyšetřovat, sesype se a řekne jim, že mimo jiné občas odcizila malé, ale vzácné klenoty.“
Odmlčel jsem se, a nic neříkal ani Jasper. Tužka nepřestávala ťukat na podložku a kreslit trojúhelníky.
„Zmíní se o vás,“ řekl jsem konečně.
„Nevím proč,“ on na to, aniž zvedl oči.
„Poldové po tom půjdou. Zřejmě si právě obstarávají povolení k prohlídce.“
Nastalo další mlčení, přerušované jen tichým klouzáním tužky zaplňující papír d…
