KAPITOLA 2
Následující odpoledne to bylo v novinách.
Ta fotografie se skutečně povedla. Slečna na ní vystavovala nohy na odiv a drsný kontrast k tomu tvořila Bertha Coolová se svou 75kilogramovou neforemnou postavou, s buldočí čelistí a jiskřícíma očima. Bylo to naservírováno tak, že to muselo upoutat každého vnímavého vydavatele.
Mělo to titulek: DEAN CROCKETT DRUHÝ VYHLAŠUJE VÁLKU NEZVANÝM HOSTŮM.
Článek dělal Crockettovi působivou reklamu. Líčil jeho cesty, velkolepé lovy, dobrodružné zážitky, jeho dřívější dvě manželství; snímek zachycoval jeho poslední choť – atraktivní spojení očí, plavých vlasů a ladné postavy. V článku se popisovalo Crockettovo luxusní apartmá v nejvyšším poschodí nájemního domu. Psalo se v něm o nezvaných hostech, kteří se tam při nedávném večírku vetřeli, o různých suvenýrech, o které ho už dříve připravili, a zejména o nefritové sošce Buddhy, kterou mu ukradli před třemi týdny.
O bezpečný průběh chystaného večírku – pravilo se v článku – se postará známá detektivní agentura Coolová & Lam, osobně její ředitelka Bertha Coolová, a běda každému nezvanému hostu, který se pokusí dostat dovnitř, i komukoli jinému, kdo by chtěl z neocenitelné sbírky Deana Crocketta Druhého odcizit nějaké předměty.
V článku se dále konstatovalo, že Melvin Otis Olney, Crockettův agent pro styk s veřejností a tajemník pro společenské záležitosti, pečlivě zkontroloval seznam hostí. Návštěvníci se budou muset jako vždy prokázat pozvánkami ještě před tím, než je výtah dopraví z posledního poschodí domu do Crockettova nejvyššího apartmá.
O zábavu se postará hudba a pak bude na programu promítání filmů, které Crockett natočil při své poslední výpravě do nitra Bornea.
Uveřejněný článek doplňovaly nejen snímky pořízené v detektivní kanceláři, nýbrž i fotografie, na které Crockett třímal pygmejskou foukačku s otrávenými šípy; další fotografie předváděla jeho „jachtu brázdící světová moře“. Byla to přímo předpisová propagace.
Přečetl jsem si to a zeptal jsem se Elsie Brandové: „Co tomu Bertha říká?“
„Je jako ochotnická herečka. Vyžívá se v tom. Nechala na sekretariátě vzkaz, abychom jí ty noviny přinesly, hned jak vyjdou. Nosí se jako páv.“
„A co naše slečna?“ zeptal jsem se.
„Má dnes večer schůzku s fotografem.“
„Jde na to zhurta, že?“
„Kdo?“ ona na to. „Slečna, nebo ten fotograf?“
„Myslíš, že je to oboustranné?“
„Snad bychom to mohli říct tak: neodolatelná síla se setkala s neodolatelným tělem.“
„To neodolatelné tělo jsem nezaznamenal,“ řekl jsem.
Zdrženlivě klopila oči. „Myslím, že se kolem sebe na rozdíl od dřívějška dost nerozhlížíš, Donalde.“
„Nemám to zapotřebí,“ já na to.
Elsie zrudla.
„Zaregistroval jsem, že Berthě přišlo docela vhod výhradní zastupování naší firmy v oblasti styku s veřejností. Bylo jí jedno, jestli bude na snímku její společník.“
„Pokud jde o vnitřní záležitosti agentury,“ řekla Elsie Brandová rozhodně, „zachovávám diskrétní mlčení.“
„Sakramentsky dobré pravidlo,“ konstatoval jsem.
„Půjdeš na ten večírek, Donalde,“ zeptala se.
„To tedy ne,“ já na to. „Je to její představení. Dohodla to Bertha, postarala se o publicitu, ať si tedy jde stoupnout k výtahu, ostře sleduje procesí děvčat s hlubokými výstřihy a občas se přesvědčí, nemá-li někdo z přítomných u sebe nějaké nefritové buddhy.“
Elsie se zasmála.
Zamířil jsem ke kanceláři Berthy Coolové, zaklepal, vstoupil a řekl: „Blahopřeji, Bertho.“
„K čemu?“
„K fotografii, k publicitě.“
„No co, trochu publicity tu a tam nemůže žádné detektivní agentuře uškodit.“
„Mluvíš mi ze srdce,“ já na to.
Bertha vzala do ruky noviny otevřené na stránce s článkem o Crockettově večírku a důkladně zkoumala fotografii.
„Coura,“ řekla.
„Ta od kartotéky?“ zeptal jsem se.
Přikývla.
„Ten člověk, co obstarává styk s veřejností, říkal, že musíme mít bonbónek,“ poznamenal jsem.
„To není bonbónek,“ vyštěkla Bertha. „To je anatomie.“
„Ale tobě to na fotce vyšlo,“ uklidnil jsem ji. „Vypadáš naprosto kvalifikovaně.“
„To taky jsem,“ řekla Bertha chm…
