KAPITOLA 22
Mé hodinky ukazovaly půl čtvrté. Představa, že bych měl jít domů, mi působila přímo fyzickou bolest. V duchu jsem viděl matraci, která se bude muset srovnat a dát na místo, postel, která se bude muset ustlat, a jako bych už slyšel zvonit nejpozději v osm ráno telefon, kterým mě volá Bertha. Pár hodin spánku nemohlo všechny ty nepříjemnosti vyvážit.
Myslel jsem na to, jak Phyllis čeká. Nedá se nic dělat.
Zavolal jsem taxi a zajel do sauny. Pracně jsem ze sebe všechno stáhl, zabalil do prostěradla a odbelhal do místnosti s horkým vzduchem.
S nevylíčitelným prožitkem blaha jsem se uvolňoval a cítil, jak mi teplo proniká do svalů a bolest ustupuje.
Lázeňský, který mi dával na hlavu žínky namočené ve studené vodě, přinesl sklenici vody a řekl: „Venku je nějaký polda a chce s vámi mluvit. Jmenuje prý se Sellers.“
„Pusťte ho.“
„Sem nemůže. Má na sobě šaty a za pár minut by z něho pot jen lil.“
„Tak mu řekněte, že nemohu jít ven. Nastydl bych.“
Lázeňský odešel.
Neuplynulo ani pět minut, a objevil se krajně naštvaný Frank Sellers.
„Hele, píďo,“ řekl, „kdo má na tebe k sakru čekat?“
Odložil na židli plášť a vázanku.
„Copak to dělám naschvál?“ já na to. „Potřebuji se zbavit bolesti svalů a nemohu takhle jít ven na studený vzduch. Co vlastně chceš?“
„Párkrát jsi s námi sehrál pěknou habaďůru. Nevím, jak jsi k tomu přišel, a nebudu se snažit to zjistit, protože jsme na tom dobře. Ten sejf jsme otevřeli a Ferguson a Jimmy Lenox se přiznali. Mortimer Jasper byl – teď už to můžeme říct v minulém čase – jedním z největších přechovávačů kradeného zboží u nás. Pracoval s vybranou klientelou, přičemž sháněl jen věci, pro které měl předem jistého zákazníka. Dělal nám to přímo před nosem, aniž jsme vůbec tušili, co se děje.
Budiž ti tedy mnohé odpuštěno. Mám však dojem, že s tím případem vraždy jsi o něco před námi.
Tu věc má pod palcem naše oddělení a já nemohu připustit, abychom v téhle záležitosti pohořeli. Potřebuji se dozvědět, co o tom víš ty, a pak se vytratím a nechám tě na pokoji.“
„Pokud jde o tu vraždu,“ řekl jsem, „jsi příliš zaujatý, a to tě svazuje.“
„Ba ne, nejsem,“ on na to. „Ale jedno ti řeknu. Ten šíp nemohl být vystřelen odnikud odjinud než z ateliéru Phyllis Crockettové. Mohlo k tomu dojít jen v době, kdy tam Phyllis Crockettová a Sylvie Hadleyová byly spolu – a Sylvie Hadleyová viděla konec té foukačky ve chvíli, kdy ji Phyllis Crockettová zaměřovala z koupelny… Na tomto důkazu lze založit obvinění prvního stupně z vraždy.“
„Fakt?“ zeptal jsem se.
Sellers se začínal potit. Vytáhl z kapsy u kalhot kapesník a otřel si čelo. „Kurvafix, nepolemizuj se mnou,“ řekl. „Pověz mi, co víš, ať už odsud mohu k sakru vypadnout.“
„Vycházíš ze špatných předpokladů,“ řekl jsem.
„Jak to myslíš?“
„Tvrdíš, že jediným místem, odkud mohl být šíp vystřelen, je ateliér Phyllis Crockettové.“
„No a? Co se ti na tom nezdá?“
„Nic. Z koupelny nemohl být šíp vystřelen.“
„Jsi cvok? Vzali jsme tu zatracenou foukačku do Crockettová kabinetu, abychom to vyzkoušeli, ale není kam si tam s ní stoupnout, i kdyby ses co nejvíc vyklonil z okna, natož vystřelit šíp tak, aby zasáhl Crocketta do hrudi; souhlasím s tebou, že druhý šíp, který uvázl u stropu, by mohl vystřelit někdo od okna kabinetu. Jenže i tak by měl s foukačkou problémy – je delší než půl druhého metru a –“
„Jaké má rýhování?“ zeptal jsem se.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Sellers.
„Tak zavolej na oddělení balistiky,“ řekl jsem. „Je to jako se střelou. Střela, která vyšla ze zbraně, se identifikuje porovnáváním rýhování, drážek, polí, rozteče a –“
„Jsi cvok,“ skočil mi do řeči Sellers. „Foukačka nemá drážky.“
„Poslyš, Franku, chceš snad říct, že podle stop na šípu nelze poznat, zda byl nebo nebyl vystřelen z určité foukačky?“
„Ovšemže ne.“
„Jak tedy k sakru můžeš vědět, jestli byly ty šípy vystřeleny z Crockettovy foukačky?“
Sellers se na mě podíval, něco chtěl říct, rozmyslel si to, otřel si kapesníkem čelo a zátylek pod límcem košile, znovu se na mě po…
