/XIII/
U pobřeží už mlha trochu zřídla, ale slunce stále ještě nebylo vidět, pouze odnikud prýštící bílý třpyt, který oslňoval zrak. Recepční v motelu Mariner’s Rest mi sdělil, že Alex odjel s nějakým starším mužem v novém chrysleru. Jeho červený sporťák stál dosud na parkovišti a Alex se z motelu neodhlásil.
Zajel jsem k hostinci u silnice, koupil si sendvič a snědl ho v pokoji. Pak jsem absolvoval několik bezvýsledných telefonních rozhovorů. Telefonistka v soudní budově mi řekla, že dnes odpoledne absolutně nemůžu dostat protokol z procesu: přes víkend je všechno bezpečně uloženo v archívu. Zatelefonoval jsem do kanceláře Gila Stevense, advokáta, který neúspěšně obhajoval Toma McGeea. Služba pro nepřítomné mi sdělila, že je v Balboe. Ne, tam ho nestihnu. Pan Stevens se tam dnes a zítra zúčastní závodů jachet.
Rozhodl jsem se, že zaskočím k Jerrymu Marksovi, mladému advokátovi, který hájil paní Perrinovou. Měl kancelář v novém nákupním středisku nedaleko té části dálnice, kde byly motely. Jerry byl svobodný a ctižádostivý a mohl by tedy být v kanceláři i v sobotu odpoledne.
Nezamčenými předními dveřmi jsem vešel do čekárny, zařízené javorovým nábytkem s kartounovými potahy. Sekretářčina kóje za skleněnou polostěnou po levé straně byla na víkend opuštěná, ale Jerry Marks seděl uvnitř v kanceláři.
„Jak se vám daří, Jerry?“
„Dobře.“
Pohlédl na mne ostražitě přes okraj knihy, kterou četl, obrovského svazku s názvem Procesní dokazování. V trestní praxi příliš zkušený ještě nebyl, byl však spolehlivý a poctivý. Jeho milou židovskou tvář proteplovaly a zjasňovaly inteligentní hnědé oči.
„Jak se daří paní Perrinové?“ zeptal jsem se.
„Od té doby, co ji propustili, jsem ji neviděl, a ani s tím nepočítám. Zřídkakdy vídávám bývalé klienty. Páchnu jim soudní síní.“
„Mám stejnou zkušenost. Jste volný?“
„Jo, a taky zůstanu! Slíbil jsem si čistě studijní víkend, vražda nevražda.“
„Takže víte o zavraždění Heleny Haggertyové.“
„Samozřejmě, povídá si o tom celé město.“
„Co se vám doneslo?“
„Ani ne moc. Kdosi v soudní budově řekl mé sekretářce, že tu profesorku zastřelila nějaká studentka z university. Zapomněl jsem její jméno.“
„Dolly Kincaidová. Její manžel je můj klient. Paní Kincaidová je v sanatoriu, pod lékařským dohledem.“
„Psychopatka?“
„Záleží na tom, jak definujete psychopaty. Je to složitá situace, Jerry. Pochybuju, že by podle soudního rozhodnutí ve věci McNaghten byla nepříčetná ve smyslu zákona. Oproti tomu silně pochybuju, že tu vraždu spáchala,“
„Pokoušíte se u mě vyvolat zájem o tenhle případ,“ konstatoval podezíravě.
„Vůbec nic se ve vás nepokouším vyvolat. Vlastně jsem si k vám přišel pro informaci. Jaké je vaše mínění o Gilu Stevensovi?“
„Je to zdejší velmistr. Opatřte si ho.“
„Není ve městě. Vážně, je dobrý advokát?“
„Stevens je nejúspěšnějším obhájcem ve věcech trestních v našem okrese. Má k tomu všechny předpoklady, zná totiž zákony i soudce. Při soudním jednání se občas uchyluje k staromódním trikům, jakých bych já osobně nepoužíval. Je obrovský komediant a umí hrát na city. Kupodivu to zabírá. Ani si nemohu vzpomenout, kdy naposled prohrál nějakou důležitou při.“
„Já ano. Asi před deseti lety obhajoval nějakého Toma McGeea, a ten byl usvědčen ze zabití manželky.“
„To jsem tu ještě nebyl.“
„Dolly Kincaidová je McGeeová dcera. Kromě toho byla korunním svědkem obžaloby při procesu proti otci.“
Jerry pískl. „Už chápu, proč mluvíte o složité situaci.“ Za chvíli se zeptal. „Kdo ji léčí?“
„Godwin.“
Jerry našpulil silné rty. „Tady bych byl opatrný.“
„Proč?“
„Je bezesporu dobrý psychiatr, ale v soudním lékařství už tak silný není. Je to velmi inteligentní chlapík a s tím, co zná, se nijak netají, ba dokonce někdy ze sebe dělá génia. To se ovšem leckomu tady zajídá, zejména jestli se jmenuje Gahagan a zasedá-li u soudu druhé instance. Moc bych se tedy na něho neobracel.“
„Už se na něho obrátili, takže já už v tom nemůžu nic udělat.“
„To ne, ale můžete varovat jejího advokáta.“
„Všechno …
