/XXIII/
Letadlo přistávalo ve stínu hor ve chvíli, kdy rudé slunce rychle zapadalo. Zatelegrafoval jsem Waltersově agentuře přibližný čas příletu a Phyllis mě očekávala na letišti.
Stiskla mi ruku a nastavila tvář k polibku. Měla mléčně broskvovou pleť, poněkud osmahlou sluncem, a tmavé úsměvné oči, lesklé jako email.
„Vypadáš utahaně, Lewe. Ale alespoň žiješ.“
„Raději mi to neříkej. Připadám si pak ještě utahanější. Zato ty vypadáš báječně.“
„Čím jsem starší, tím mi to dá víc práce. Přitom se ale stává snazším leccos jiného.“ Neřekla co. Nečekaně náhlým večerem jsme šli k jejímu vozu. „Co jsi vlastně dělal v tom Bridgetonu? Měla jsem za to, že pracuješ na nějakém případu v Pacific Pointu.“
„Ten můj případ má co dělat s oběma místy. Vyšťoural jsem v Bridgetonu jednu starou vraždu, k níž došlo ještě před válkou a která je zřejmě těsně spjata s těmi nynějšími. Neptej se mě jak. Trvalo by celou noc, než bych ti to vysvětlil, a máme mnohem důležitější věci na práci.“
„Ty určitě. Máš na půl devátou smluvenou večeři s paní Sally Burkeovou. Jsi můj starý přítel z Los Angeles, blíž neurčeného zaměstnání. Dál si už musíš poradit sám.“
„Jak jsi to dokázala?“
„Nebylo to nijak těžké. Sally se dává šíleně ráda zvát na večeře a zbožňuje muže bez závazků. Ráda by se znova provdala.“
„Dobře, ale jak ses s ní seznámila?“
„Prostě jsem na ni jako by náhodou narazila v jednom baru, kde obvykle vysedává, a včera večer jsme se spolu opily. Tedy jedna z nás se opila. Napovídala mi leccos o svém bratru Judsonovi, který by mohl být ten chlápek, co po něm paseš.“
„Taky že je. Kde bydlí?“
„Někde na South Shore. Sám víš, jak je těžké tam někoho najít. Arnie tam teď jel, aby se po něm poohlédl.“
„Zaveď mě k té jeho sestře.“
„Říkáš to jako jehně, co je vedou na porážku. Je to ostatně moc milá holka,“ prohlásila s ženskou solidaritou. „Inteligentní sice není, ale má srdce na pravém místě. Svého bratra má moc ráda.“
„Stejně jako Lucrezia Borgia.“
Phyllis přibouchla dvířka auta. Vyjeli jsme do Rena, města, kde se mi nikdy nepřihodilo nic dobrého, ale přesto jsem se nevzdával naděje.
Paní Sally Burkeová bydlela celkem blízko na Riley Street, v horním bytě starého jednopatrového domu. Phyllis mě před ním vysadila minutu před půl devátou a předtím ze mne vymáčkla slib, že se vrátím a strávím noc u ní a Arnieho. Na horním odpočívadle už na mne čekala paní Burkeová v plné parádě: černé přiléhavé šaty s liškou, perly, náušnice a deseticentimetrové podpatky. Vlasy měla melírované nablond a nahnědo, jako by tím chtěla zdůraznit složitost své osobnosti. Než jsem k ní vyšel nahoru, odhadovala mě hnědýma očima způsobem, jakým si asi plantážník z doby před válkou Severu proti Jihu prohlížel při dražbě tělesně zdatného otroka.
Rozhodně voněla příjemně a měla milý, nedočkavě přátelský úsměv. Pozdravili jsme se a vzájemně se představili. Chtěla, abych jí hned říkal Sally.
„Bohužel vás nemůžu pozvat dál, mám tam strašný nepořádek. Nějak se mi v neděli nikdy nic nedaří. Znáte tu starou písničku: ‚Neděle smutná?‘ – takové jsou mé neděle, alespoň od rozvodu. Phyllis mi řekla, že jste rozvedený?“
„Phyllis nelhala.“
„Mužský to bere jinak,“ řekla slabě rozmrzelým tónem. „Ale jak vidím, potřeboval byste ženskou, která by se o vás starala!“
Jen zřídka jsem zažil někoho, kdo šel tak rychle a přičinlivě k věci jako ona. Srdce mi spadlo do kalhot. Podívala se na mne a pak na můj oblek, ve kterém jsem spal v letadle. Alespoň že jsem byl tělesně zdatný! Po těch schodech jsem vyšel úplně sám, bez pomoci.
„Kam půjdeme na večeři?“ zeptala se. „V Riversidu to je pěkné.“
Bylo tam pěkně a draho. Po několika drincích jsem přestal mít výčitky, že vyhazuju Alexovy peníze oknem. Konverzace Sally Burkeové mě začala jistým způsobem fascinovat. Její exmanžel, pokud se jí dalo věřit, byl Drákulou, Hitlerem a Tartuffem v jedné osobě. Jako cesťák po Severozápadě vydělával ročně minimálně takových pětadvacet tisíc, jenže kolikrát mu už musela dát obstavit plat, aby dos…
