/XI/
Ráno, když jsem se chystal k odchodu, Alex ještě spal. Nechal jsem ho spát, jednak ze sobeckých důvodů, jednak proto, že pánek byl pro něj lepší než probuzení, které ho čekalo.
Venku byla hustá mlha. Rozprostírala se mokře nad Pacific Pointem a měnila je v jakési předměstí oceánu. Vyjel jsem z motelu do šedého bezperspektivního světa, hned nato jsem odbočil na nájezdovou rampu, sjel dolů na dálnici, kde reflektory pluly v párech jako korálové rybky, a dorazil k zájezdnímu hostinci ve východní čtvrti, aniž jsem si vůbec uvědomoval, že projíždím městem.
Už jsem toho napovídal až moc s lidmi, pro něž je povídání denní chleba. Bylo proto příjemné usednout k pultu v dělnické hospodě, kde chlapi mluví pouze tehdy, když něco chtějí nebo když si dobírají číšnici. Taky jsem si ji trochu dobíral. Jmenovala se Stella a pracovala tak výkonně, že klidně nahrazovala automat. Se zářivým úsměvem prohlásila, že tohle právě je její životní touha.
Můj cíl byl blízko silnice na hodně frekventované ulici, lemované většinou novými činžáky. V mlze vypadaly jejich módní pastelové fasády a pořídku přesazené palmy, opuštěné a bezútěšné. Sanatorium bylo v přízemní béžové štukové budově, zabírající podstatnou část úzkého, protáhlého pozemku. Přesně v osm jsem zazvonil. Doktor Godwin snad čekal za dveřmi. Sám je odemkl a vpustil mě dovnitř.
„Jste přesný, pane Archere.“
Jeho proměnlivé oči měly kamenitou barvu rána. Když se obrátil, aby za námi zavřel dveře, všiml jsem si, že záda má neustále nahrbená. Měl na sobě čerstvě vypraný bílý pracovní plášť.
„Posaďte se, prosím. Můžeme si klidně promluvit tady.“
Byli jsme v malém přijímacím pokoji nebo snad hale. Posadil jsem se na jedno z několika dřevěných křesel, otočených k mlčícímu televizoru v koutě. Za dalšími dveřmi bylo slyšet řinčení talířů a zvučné hlasy ošetřovatelek, začínajících denní službu.
„Tohle patří vám, doktore?“
„Tak zčásti. Většina zdejších pacientů je mých. Právě jsem dal několik elektrošoků.“ Uhladil si vpředu plášť. „Nepřipadal bych si tolik jako šaman, kdybych věděl, proč se deprimovaní lidé cítí po elektrických šocích lépe. Valná část naší vědy či umění je dosud v empirickém stadiu. Ale lidé se uzdravují,“ řekl s náhlým pousmáním, příliš náhlým, než aby se projevilo v jeho bdělých, vyčkávajících očích.
„Dolly taky?“
„Ano, myslím, že se jí daří o něco líp. Nemáme tu ovšem zavedenou noční léčbu. Chci ji mít na očích nejméně týden. Tady.“
„Je už natolik zdravá, aby mohla odpovídat na otázky?“
„Nepřeji si, abyste se jí vyptával vy nebo kdokoli jiný, kdo má nějakou třeba i jen vzdálenou spojitost se světem zločinu a trestu.“ Jako by své odmítnutí chtěl zbavit ostří, uvelebil se pohodlně do křesla vedle mne, požádal mě o cigaretu a dovolil mi, abych mu připálil.
„Proč ne?“
„Protože se mi příčí primitivní stav našeho současného zákonodárství, ve kterém lze nemocného člověka právě v důsledku jeho nemoci úskokem přimět, aby na sebe něco pověděl, a pak s ním soud zachází, jako by byl zdráv. Proti tomuhle stavu už bojuji hodně dlouho.“ Výraznou holou lebku opřel o opěradlo křesla a vyfoukl kouř ke stropu.
„Tím mi tedy naznačujete, že Dolly hrozí nebezpečí od policie.“
„Mluvil jsem jen všeobecně.“
„Se specifickým zaměřením na Dolly. Nemusíme si hrát na schovávanou, doktore. Jsme oba na stejné lodi. Nedomnívám se, že to děvče vůbec něco udělalo. Myslím, že zná věci, které by mi mohly pomoct objasnit jednu vraždu.“
„Ale co když je vinna?“ nadhodil a čekal na mou reakci.
„V tom případě bych chtěl společně s vámi udělat všechno, aby obžaloba byla co nejméně závažná. Pak musíme najít polehčující okolnosti a připravit půdu pro to, aby s ní soud zacházel shovívavě. Nezapomeňte, že pracuji pro jejího manžela. Je vinna?“
„Nevím.“
„Mluvil jste s ní dnes ráno?“
„Většinou mluvila ona. Sám se moc nevyptávám. Čekám a naslouchám. Takhle se toho člověk nakonec dozví víc.“ Vrhl na mne významný pohled, jako bych měl začít aplikovat jeho zásadu.
Čekal jsem a naslouchal. Nic se…
