/XXV/
K polednímu jsem zašel do kanceláře Jerryho Markse v přední části jeho domu. Sekretářka mi sdělila, že v pondělí se rozepisuje týdenní rozvrh trestních procesů a že Jerry stráví celé dopoledne na soudě. Pak si zřejmě zajde někam blízko soudní budovy na oběd. Ano, pan Kincaid se v neděli s panem Marksem domluvil a pan Marks ten případ převzal.
Našel jsem je oba v restauraci, kde jsme obědvali s Alexem toho dne, kdy to všechno začalo. Seděli v boxu přímo proti vchodu a Alex si poposedl, abych měl místo. Bylo tam plno. I uvnitř za dveřmi stála menší fronta.
„Jsem rád, že vy dva jste se dali dohromady,“ řekl jsem.
Alex vyloudil na tváři jeden ze svých vzácných úsměvů. „Já taky. Pan Marks je báječný.“
Jerry mávl rukou, že to nestojí za řeč. „Vždyť jsem vlastně doteď nemohl nic udělat. Dnes ráno jsem musel dorazit jiný případ. Pokusil jsem se osvěžit Gil Stevensovou paměť, jenže on mi poradil, abych se raději podíval na písemný protokol procesu. To chci udělat dnes odpoledne. Paní Kincaidová,“ pokračoval, pohlédnuv úkosem na Alexe, „byla právě tak nesdílná jako Stevens.“
„Takže s Dolly jste už mluvil?“
Tišším hlasem řekl: „Včera jsem se o to pokusil. Musíme vědět, na čem jsme, dřív než na ni dopadne ruka zákona.“
„Chystají se tedy na ni?“
Jerry se porozhlédl po kolemsedících, kteří všichni tak či onak měli co dělat se soudem, a ještě víc ztišil hlas: „Podle toho, co se říká v kuloárech, to hodlají udělat dneska, jen co dokončí balistické zkoušky. Jenže něco je pořád zdržuje. Šerif a experti, které si povolal, jsou stále ještě na střelnici pod soudní budovou.“
„Kulka se třeba roztříštila. Při zraněních lebky k tomu dochází poměrně často. Nebo obrátili pozornost na nějakého jiného podezřelého. Přečetl jsem si v novinách, že vydali zatykač na Thomase McGeea.“
„Ano, včera. Teď už bude určitě za mexickou hranicí.“
„Pokládáte ho za potenciálního podezřelého, Jerry?“
„Než si udělám úsudek, chci si přečíst ten protokol. Vy ho podezíráte?“
Byla to nepříjemná otázka. Vtom se však stalo něco, co mě zprostilo povinnosti odpovědět. Skleněnými předními dveřmi nakoukly dovnitř dvě starší dámy, jedna v usedlých černých šatech, druhá v elegantních zelených. Uviděly čekající frontu a odešly. Ta v černém byla paní Hoffmanová, Helenina matka. Ta druhá byla vdova po Lukeu Deloneyovi.
Omluvil jsem se a vyšel za nimi ven. Uprostřed bloku přešly ulici a mířily do středu města, procházejíce světlem a stínem pod obrovskými jukami, lemujícími pozemek soudní budovy. I když spolu očividně neustále hovořily, kráčely vedle sebe jako dva neznámí lidé, nestejnoměrným krokem a bez jakéhokoli osobního vztahu. Paní Deloneyová byla starší, ale pochodovala energicky jako kavalerista. Paní Hoffmanová škobrtala vedle ní na znavených nohou.
Zůstal jsem na opačné straně ulice a zdáli jsem je sledoval. Srdce mi bušilo o závod. Přítomnost paní Deloneyové v Kalifornii potvrdila mou domněnku, že vražda jejího manžela a Heleny Haggertyové mají společného jmenovatele a že ona to ví.
O dva bloky dále došly na hlavní třídu a tam vešly do první restaurace, na kterou narazily, do takové pasti na turisty s prázdnými stoly, viditelnými za velkými skleněnými okny, přímo naproti přes ulici byla trafika. Prohlédl jsem si vystavené paperbacky, zakoupil balíček cigaret, vykouřil z něho tři čtyři, které jsem si zapálil od staromódního plynového hořáku, a nakonec jsem si koupil knížku o staré řecké filosofii. Obsahovala kapitolu o Zénónovi. Přečetl jsem si ji vstoje. Ty stařenky seděly při obědě hezky dlouho.
„Archer nikdy nedohoní staré dámy,“ řekl jsem.
„Co jste to říkal?“ přiložil chlápek za pultem ruku k uchu.
„Myslel jsem nahlas.“
„Tohle je svobodná země. Rád mluvím sám k sobě, ale až po práci. Tady v kšeftě by se to nehodilo.“ Připadlo mu to směšné a zlatá korunka mu zazářila jako šperk.
Staré dámy vyšly z restaurace a rozešly se. Paní Hoffmanová se belhala k jihu, směrem k hotelu. Paní Deloneyová vykročila do protisměru a šla teď rychle, protože u…
