/XIX/
Odbočil jsem z dálnice, která se vyhýbala Bridgetonu, a projel v najatém autě bloky sídlišť lemujících město. Před sebou jsem viděl kupu upilovaných mrakodrapů obchodní čtvrti a dále vlevo továrny, které tvořily celou jižní část města. Bylo nedělní ráno a k temně modré obloze stoupal kouř pouze z jediného továrního komína.
Zastavil jsem se u benzínové pumpy pro benzín a v telefonním seznamu jsem si našel adresu Earla Hoffmana. Když jsem se zeptal obsluhy, jak se dostanu do Cherry Street, ukázal mi směrem k továrnám.
Byla to ulice maloúřednických bytelných jednopatrových domů, jichž se sněť, přikrádající se z center měst, jen dotkla, ale nezničila je. Hoffmanův dům byl jako ostatní ze špinavých bílých cihel, ale přední veranda musela být od té doby znovu natřena. Při chodníku před ním stál kabriolet – stará chevroletka.
Zvonek u dveří nefungoval. Zaklepal jsem na vnější dveře se sítí proti mouchám. Chlapík neurčitého věku snosem větším než bradou otevřel vnitřní dveře a sítí na mne upřel smutný pohled.
„Pan Haggerty?“
„Ano.“
Pověděl jsem mu své jméno a povolání i odkud jsem přijel. „Byl jsem u vaší manželky – vaší bývalé manželky – krátce předtím, než byla zabita.“
„Je to strašná historie!“
Stál roztržitě ve dveřích a zapomněl mě pozvat dovnitř. Měl ztrhaný výraz, jako by byl většinu noci vzhůru. Vlasy sice neměl ani trochu prošedivělé, ale v jednodenním strništi inu jiskřily bílé chloupky. Z malých očí vyzařoval žár, jaký provázívá prožité utrpení.
„Smím vejít, pane Haggerty?“
„Ani nevím, jestli je to vhodné. Earla to pořádně vzalo.“
„Myslel jsem, že mezi ním a jeho dcerou to už hezky dlouho neklapalo.“
„To jistě, ale tím je to pro něj, myslím, těžší. Když se zlobíte na někoho, koho milujete, vždycky chováte v koutku duše naději, že jednoho dne dojde ke smíření. Jenže teď k tomu už nedojde.“
Mluvil za tchána, ale i za sebe. Prázdné ruce se mu bezcílně komíhaly podél boku. Prsty pravé ruky měl zažloutlé od nikotinu.
„Je mi líto,“ řekl jsem, „že panu Hoffmanovi není dobře. Přesto s ním musím mluvit. Nepřiletěl jsem z Kalifornie jen tak pro nic za nic.“
„Ne. To asi ne. O čem si s ním potřebujete promluvit?“
„O zavraždění jeho dcery. Třeba mi to pomůže rozřešit.“
„Myslel jsem, že už to je vyřešeno.“
„Není.“
„Ta studentka je mimo podezření?“
„Na tom se právě pracuje,“ odvětil jsem úmyslně nejasně. „O tom si můžeme podrobněji pohovořit později. Teď ale moc potřebuju promluvit si s Hoffmanem.“
„Když na tom trváte. Nedoufám jenom, že z něho něco kloudného dostanete.“
Jen co jsme prošli domem a vešli do „Earlova kumbálu“, jak to Haggerty nazval, pochopil jsem, proč to řekl. V pokoji stál zavřený stahovací psací stůl, křeslo a pohovka. Závojem z výparů whisky a kouře jsem na ní viděl ležet velkého starého muže v oranžovém pyžamu, s hlavou opřenou o opěradlo. Do apatického obličeje se mu opíralo ostré světlo stolní lampy. Oči měl jakoby rozostřené, ale v rukou držel časopis s oranžovou obálkou, která měla téměř stejnou barvu jako pyžamo. Stěna nad ním byla vyzdobena puškami, brokovnicemi a pistolemi.
„Jen slzy roním, neb léta zmarněná, navěky ztracená, už nedohoním,“ řekl chraplavě.
Takhle ovšem staří policajti nemluví a Earl Hoffman nevypadal jako výjimka z pravidla. Měl rozložitou postavu, jakou mívají bývalí profesionální fotbaloví hráči nebo zápasníci. Nos mu kdysi přerazili. Měl šedé, krátce přistřižené vlasy a ústa jako železnou skobu.
„To je krásná báseň, Berte,“ pronesla železná ústa.
„Asi ano.“
„Kdo je tvůj přítel, Berte?“
„Pan Archer z Kalifornie.“
„Hele, z Kalifornie? Tam přece odbouchli mou ubohou Helenku!“
Vzlykl, nebo snad škytl. Pak se vyšvihl na okraj pohovky a bosé nohy těžce spustil na podlahu.
„Znal jste – znal jste mou dcerušku Helenu?“
„Ano, znal.“
„Koukejme!“ Potácivě se zdvihl a sevřel mi ruce do svých, využiv mě tak jako opory. „Helena byla neobyčejná holka. Zrovna jsem si přečetl jednu z jejích básniček. Napsala ji ještě jako žabec, když tady chodila na přípravku…
