/XX/
Bert Haggerty seděl v chevroletce a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Posadil jsem se vedle něho a podal mu klíč.
„Co s tím?“
„To je klíč od alkoholu! Raději si ho nechte u sebe. Hoffman už teď stejně víc vypít nemůže.“
„Vyhodil vás?“
„Ne. Je v limbu a předtím se tloukl do obličeje. Tvrdě.“
Haggerty ke mně otočil svůj dlouhý jemný nos. „Proč asi Earl tohle dělal?“
„Zřejmě se trestal za to, že kdysi dávno zbil svou dceru.“
„Helena mi o tom vyprávěla. Earl se k ní zachoval surově a ona odešla z domova. To je jedna z věcí, které mu nemůžu odpustit.“
„Earl to nemůže odpustit ani sám sobě. Řekla vám Helena, proč se pohádali?“
„Jenom zběžně. Šlo o nějakou vraždu tady v Bridgetonu. Helena věřila, nebo dělala, jako by věřila, že její otec nechal vědomě vraha vyváznout.“
„Proč říkáte, že dělala, jako by tomu věřila?“
„Má drahá zesnulá manželka,“ řekl a přitom sebou cukl, „měla zvláštní talent pro dramatizování, zejména za mlada.“
„Znal jste ji ještě předtím, než odešla z Bridgetonu?“
„Seznámil jsem se s ní několik měsíců předtím. Setkali jsme se v Chicagu na jednom večírku v Hyde Parku. Když odešla z domova, pomohl jsem jí sehnat místo reportérky, ovšem elévky. Pracoval jsem tehdy pro městskou tiskovou kancelář. Ale jak jsem už řekl, Helena měla odjakživa talent pro dramatizování, a když se v jejím vlastním životě nedálo nic, čím by ho mohla rozvíjet, prostě něco vyvolala nebo dělala, jako by se něco událo. Její oblíbenou hrdinkou byla Mata Hari,“ řekl s uchichtnutím, které bylo napůl vzlykem.
„Takže vy se domníváte, že si tu vraždu vymyslela?“
„Tehdy jsem se to nejspíš domníval, rozhodně jsem ji nebral vážně. Teď nevím, co si o tom mám myslet. Záleží na tom?“
„Mohlo by na tom hodně záležet. Mluvila s vámi Helena někdy o Lukeu Deloneyovi?“
„O kom?“
„O Lukeu Deloneyovi, o tom chlapíkovi, co byl zabit. Patřil mu činžák, kde bydleli, a on tam dokonce měl byt nahoře na střeše“
Haggerty si zapálil cigaretu, než odpověděl. Prvních několik lov mu vyšlo z úst jako viditelné chomáčky kouře. „To jméno mi nic neříká. Pokud o něm mluvila, asi na mě nijak nezapůsobilo.“
„Její matka se domnívá, že Helena byla do Deloneye tak trochu zakoukaná.“
„Paní Hoffmanová je v podstatě hodná paní a mám ji rád jako matku, ale mívá potřeštěné představy.“
„Jak víte, že tahle je tak potřeštěná? Byla snad Helena tehdy zamilovaná do vás?“
Zhluboka, jako kojenec sající z prázdné láhve, zatáhl z cigarety. Vyhořela mu až k žlutým prstům. Prudkým, rozzlobeným pohybem ji vyhodil na vozovku.
„Nikdy nebyla do mě zamilovaná. Na nějakou dobu jsem jí byl užitečný. Později jsem se pro ni stal v jistém smyslu poslední šancí. Věrným průvodcem. Poslední šancí natankovat i benzín před pouští.“
„Před pouští?“
„Před pouští lásky. Před pouští nelásky. Přece vám tu nebudu líčit dlouhou a pustou kroniku svého manželství. Ani pro jednoho z nás to nebylo šťastné manželství. Miloval jsem ji, pokud jsem vůbec schopen někoho milovat, ale ona mě nemilovala. Proust říká, že tak je tomu vždycky. O Proustovi budu letos na podzim přednášet druhému ročníku, pokud seženu elán dál učit.“
„Koho milovala Helena?“
„Záleží na tom, který rok máte na mysli. Který měsíc kterého roku.“ Ani se nepohnul, ale zraňoval se, tloukl se do obličeje těmi trpkými slovy.
„Hned zpočátku, ještě než odešla z Bridgetonu?“
„Nevím, jestli se to dá nazvat láskou, ale měla hluboký citový vztah k jednomu spolužákovi ze zdejší přípravky. Byla to platonická záležitost, jakou mívají nebo spíše mívali mladí inteligentní lidé. Spočívala v podstatě ve vzájemném předčítání z vlastních nebo cizích prací. Helena tvrdí, že s ním nikdy nespala. Jsem si víceméně jist, že byla panna, když jsme se seznámili.“
„Jak se jmenoval?“
„Bohužel si nepamatuju. Jasný případ freudovské represe.“
„Dokážete mi ho popsat?“
„Nikdy jsem se s ním nesetkal. Je ryze legendární postavou v mém životě. Rozhodně to však není ten nedostižitelný vrah, kterého hledáte. Helena by bývala šťastná, kdyby on z toho b…
