22.
Nemohl jsem to samozřejmě vědět - to, že si myslí, že jsem možná paní Grahamova. Takže jeho nadbíhání mé osobě, které vzápětí přišlo, bylo pro mě stejně nepochopitelné jako všechno ostatní, co se mi toho dne přihodilo.
Začínal jsem být přesvědčen, že je ke mně tak pozorný, aby zmírnil špatnou zprávu, kterou mi zanedlouho oznámí - a sice, že se zkrátka a dobře do RAMJACu nehodím a že dole čeká limuzína, aby mě odvezla, stále nezaměstnaného, do Arapahoe. Avšak signály v jeho očích byly mnohem vášnivější. Přímo dychtil po tom, abych schválil všechno, co dělá.
Oznámil mi, nikoli Lelandu Clewesovi či Israelu Edelovi, že právě učinil Franca Ubriaca viceprezidentem Sekce McDonaldových hamburgerů RAMJACu.
Přikývl jsem, že to je opravdu pěkné.
Leenovi mé přikývnutí nestačilo. "Myslím, že to je skvělá ukázka toho, kdy je na správné místo dosazen ten správný člověk," prohlásil. "Nemyslíte? Nemyslíte, že právě to je pro RAMJAC charakteristické - dávat dobré lidi tam, kde mohou maximálně využít své schopnosti?"
Ta otázka patřila mně a nikomu jinému, tak jsem nakonec řekl: "Ano."
To samé jsem musel absolvovat po jeho pohovoru a přijetí Clewese a Edela. Clewes se stal viceprezidentem Sekce Diamant Safety Matches, zřejmě proto, že prodával reklamní papírové zápalky. Edel se stal viceprezidentem Sekce Sdruženého pohostinství, s.r.o., oddělení Hiltonů, zřejmě pro svou třítýdenní praxi nočního recepčního v Arapahoe.
Pak přišla řada na mě, abych s ním šel do knihovny. "Poslední na řadě, ne však v řadě," řekl s hranou upejpavostí. Když zavřel dveře a zůstali jsme sami, nabyla jeho koketnost ještě nechutnějších rozměrů. "Račte do mého salónku, řekl pavouk mouše," zamumlal. Nezakrytě na mě mrkl.
Šlo mi to na nervy. V duchu mě napadlo, co se tu asi stalo těm přede mou.
Byl tam stůl v Mussoliniho stylu s otáčecím křeslem. "Snad byste se tam měl posadit vy," řekl a zahýbal významně obočím. "Není to snad vaše představa o křesle? Co? He? Co říkáte? Není?"
Napadlo mě, že to může být výsměch. Zareagoval jsem poníženě. Sebeúctu jsem za ty roky dávno ztratil. "Pane," řekl jsem, "nechápu, co se to děje."
"Eh," řekl a zvedl prst, "to se někdy opravdu stává."
"Nevím, jak jste na mě přišel, ani jestli jsem vůbec ten, za koho mě považujete," řekl jsem.
"Zatím jsem vám neřekl, za koho vás považuju," řekl on.
"Walter F. Starbuck," řekl jsem chabě.
"Když myslíte," řekl on.
"No," řekl jsem, "ať už jsem kdokoli, nejsem nic moc. Jestli opravdu nabízíte práci, stačí mi něco úplně malého."
"Dostal jsem příkaz udělat vás viceprezidentem," prohlásil, "od osoby, které si velice vážím. Mám v úmyslu uposlechnout."
"Chtěl bych být barman," řekl jsem.
"Ach ták!" řekl. "A míchat pousse-café!"
"Dokážu to, pokud musím," řekl jsem, "mám doktorát s mixologie."
"Máte taky roztomile vysoký hlas, když chcete," řekl on.
"Myslím, že bude nejlepší, když půjdu domů," řekl jsem. "Můžu jít pěšky. Není to odtud daleko." Bylo to asi jenom čtyřicet bloků. A neměl jsem boty; jenže kdo potřebuje boty? Nějak bych se bez nich domů dostal.
"Až bude čas jít domů," řekl, "je tu moje limuzína."
"Už je čas jít domů," řekl jsem. "Je mi jedno, jak se tam dostanu. Byl to pro mě velice vyčerpávající den. Moc mi to nemyslí. Jediné, co chci, je spát. Víte-li o někom, kdo hledá barmana, dokonce i na částečný úvazek, zastihne mě v Arapahoe."
"Skvělý herecký výkon!" poznamenal.
Svěsil jsem hlavu. Už jsem neměl chuť se na něj dívat, ani na nikoho jiného. "Vůbec ne," řekl jsem. "Herec jsem nikdy nebyl."
"Řeknu vám něco prazvláštního," řekl.
"Já to nepochopím," zahuhňal jsem.
"Všichni, co tu dnes byli," začal, "se pamatují, že vás už viděli, navzájem se však vidí poprvé. Jak tohle vysvětlíte?"
"Jsem bez práce," řekl jsem." Právě mě pustili z vězení. Chodím jen tak po městě a nemám co dělat."
"Takový zamotaný příběh," poznamenal. "Tak vy jste byl ve vězení, říkáte?"
"To se stává," řekl jsem.
"Nebudu se vás ptát, za co jste tam byl," řekl. Tím chtěl samozřejmě říct, že já…
