16.
Mary Kathleen O'Looneyová byla, pochopitelně, onou legendární paní Jack Grahamovou, majoritní akcionářkou korporace RAMJAC. Razítkovací polštářek, pera a dopisní papíry si nosila v basketbalistických keckách. Kecky byly jejími bankovními sejfy. Nikdo by jí je nedokázal zout, aniž by ji vzbudil.
Později mi tvrdila, že mi řekla, kdo ve skutečnosti je, už ve výtahu.
Na to jsem mohl říct jen: "Kdybys mi to, Mary Kathleen, opravdu řekla, určitě bych si to pamatoval."
Kdybych věděl, kým ve skutečnosti je, všechny ty řeči o lidech, co jí chtějí uříznout ruce, by hned dávaly mnohem větší smysl. Každý, kdo by se zmocnil jejích rukou, by si je totiž mohl naložit do lihu, zbytek zahodit a řídit korporaci RAMJAC jenom prostřednictvím jejích otisků. Není divu, že neustále prchala. Není divu, že se nikde neodvážila prozradit svou pravou totožnost.
Není divu, že neměla odvahu komukoli důvěřovat. Na této konkrétní planetě, kde na penězích záleželo víc než na čemkoli jiném, mohl i ten nejslušnější člověk, jakého si lze představit, dostat najednou nápad, že jí zakroutí krkem, aby jeho drazí mohli žít v komfortu. Trvalo by to jen okamžik - a s ubíhajícími lety by na to člověk snadno zapomněl. Čas totiž letí.
Byla tak drobounká a slabá. Zabít ji a uřezat jí ruce by bylo o málo děsivější než to, co se odehrávalo tisíckrát denně na mechanizované kuřecí farmě. Samozřejmě, že RAMJAC vlastní Mražená kentucká kuřata plukovníka Sanderse. Jak to celé probíhá, jsem viděl ze zákulisí.
A teď něco k tomu, že si nepamatuju, že by mi ve výtahu řekla, že je paní Jack Grahamova:
Zato si pamatuju, že jsem měl ke konci jízdy výtahem problémy s ušima následkem náhlé změny tlaku. Vystřelili jsme do výšky kolem tisíce stop bez jediné zastávky. A kromě toho: ať už mi dočasně zalehlo nebo ne, měl jsem zapnutého svého konverzačního autopilota. Nepřemýšlel jsem nad tím, co mi povídá, ani co povídám já jí. Domníval jsem se, že jsme natolik vzdáleni hlavnímu proudu lidského dění, že stačí, když se budeme vzájemně utěšovat zvířecími zvuky. Vzpomínám si, že v jedné chvíli řekla, že jí patří Hotel Waldorf-Astoria a já byl přesvědčen, že jsem se přeslechl.
"To je dobře," řekl jsem na to.
Takže jak jsem tak seděl vedle ní na lavičce ve výstavní síni s harfami, domnívala se, že o ní mám nějakou klíčovou informaci, kterou jsem samozřejmě neměl. A Delmar Peale zatím zavolal policii a kromě toho poslal Doris Krammovou pryč, údajně pro kávu, ve skutečnosti však aby sehnala někde na ulici policistu.
A jak už tomu náhoda chtěla, v parku přilehlém k OSN, pouze o tři bloky dál, právě došlo k hromadné výtržnosti. Přítomen byl každý dostupný policista. Bílí nezaměstnaní mladíci, ozbrojení baseballovými pálkami, mlátili hlava nehlava osoby, o kterých si mysleli, že to jsou homosexuálové. Jednoho z nich hodili do East River a jak se nakonec ukáže, byl to ministr financí Srí Lanky. Později jsem se s některými těmito mladíky setkal na policejní stanici a oni došli k závěru, že i já jsem homosexuál. Jeden z nich na mě vystrčil svoje přirození a řekl: "Hele, fotříku - nechceš tohle? Pojď si dát. Ňam, ňam, ňam," a tak dál.
Měl jsem ale to štěstí, že policie nemohla přijet dřív než skoro za hodinu. Takže jsem si s Mary Kathleen pěkně a dlouze popovídali. Cítila se tam v bezpečí. Odvážila se být normální.
Bylo to velmi dojemné. Sešlé bylo pouze její tělo. Její hlas a duše, kterou prozrazoval, mohly klidně patřit stále té, kterou bývala, rozhněvaně optimistické osmnáctce.
"Brzy se bude mít dobře každý," řekla mi ve výstavní síni Americké harfenní společnosti. "Něco mi vždycky říkalo, že to takhle nakonec dopadne. Konec dobrý, všechno dobré," řekla.
Jak skvěle jí to myslelo! Jak skvěle to myslelo všem čtyřem ženám, které jsem kdy miloval! Během těch několika měsíců, kdy jsem s Mary Kathleen více méně žil, přečetla všechno, co jsem přečetl, nebo to jenom předstíral, za celý Harvard. Všechny ty svazky, co pro mě byly každodenní otravou, byly pro Mary Kathleen kanibalskými ho…
