1.
Život jde dál, tak tak - a hlupák a jeho sebeúcta jsou brzy rozděleni, aby se snad už nikdy, dokonce ani v Soudný den, znovu neshledali.
Dávejte prosím pozor, neboť roky, stejně jako lidé, jsou v téhle knize, která je mým dosavadním životním příběhem, postavami. Devatenáct set Dvacet devět zruinovalo americké hospodářství. Devatenáct set Třicet jedna mě poslalo na Harvard. Devatenáct set Třicet osm mi obstaralo první práci ve federální vládě. Devatenáct set Čtyřicet šest mi dalo manželku. Devatenác set Čtyřicet šest mi dalo nevděčného syna. Devatenáct set Padesát tři mě vyrazilo z federální vlády.
Takže píšu roky s velkými písmeny, jako by to byla vlastní jména.
Devatenáct set Sedmdesát mi obstaralo práci v Nixonově Bílém domě. Devatenáct set Sedmdesát pět mě poslalo do vězení za mé vlastní nesmyslné příspěvky americkým politickým skandálům všeobecně známým jako "Watergate".
Tři roky nazpátek, tedy jak píšu Devatenáct set Sedmdesát sedm se mě chystalo pustit opět na svobodu. Cítil jsem se jako kus smetí. Byl jsem oblečený do seprané olivové kombinézy, vězeňské uniformy. Seděl jsem sám ve společné ložnici - na lůžku, ze kterého jsem stáhl lůžkoviny. Přikrývka, dvě prostěradla a povlak na polštář, které měly být navráceny mé vládě spolu s mou uniformou, byly úhledně složené na mém klíně. A úplně navrchu ležely sepjaté moje staré flekaté ruce. Civěl jsem přímo před sebe na zeď v druhém patře budovy Federálního nápravného zařízení pro dospělé s minimální ostrahou, na okraji vojenské letecké základny Finletter - třicet pět mil od Atlanty v Georgii. Čekal jsem na dozorce, aby mě odvedl do správní budovy, kde dostanu propouštěcí papíry a svůj civilní oděv. U brány na mě nebude čekat nikdo, aby mě přivítal. Na celém světě neexistoval člověk, který měl pro mě odpouštějící objetí - nebo jídlo zdarma či postel na jednu nebo dvě noci.
Kdyby mě v tu chvíli někdo pozoroval, viděl by, že přibližně každých pět minut udělám něco velice záhadného. Aniž se můj prázdný výraz změnil, zvedl jsem ruce z lůžkovin a třikrát tleskl. Brzy vysvětlím proč.
Bylo devět hodin ráno jednadvacátého dubna. Dozorce měl hodinu zpoždění. Z konce blízké rozjezdové dráhy se prudce vznesla stíhačka, spolkla energii, která by stačila na vytápění stovky domovů po tisíc let, a rozervala oblohu na cáry. Nehnul jsem brvou. Pro staré vězně a dozorce na Finletteru to byla obyčejná otravná událost. Dělo se to v jednom kuse.
Většina ostatních vězňů, z nichž všichni byli usvědčeni z nenásilných administrativních zločinů, oddrkotala ve fialových školních autobusech na základnu za denním zaměstnáním. Zůstala jenom malá úklidová četa - na mytí oken, na vytírání podlah. Pak tam bylo ještě pár dalších, kteří psali, četli nebo pochrupovali - příliš nemocní, obvykle se srdcem nebo zády, na jakoukoli fyzickou práci. Já sám bych býval krmil mandl v prádelně v nemocnici základny, být to den jako každý jiný. Říkali, že mám skvělé zdraví.
Že mi jako harvarďanovi neprojevovali žádný zvláštní respekt? Po pravdě řečeno, nebylo to nic mimořádného. Potkal jsem nebo slyšel alespoň o sedmi dalších. A jakmile odejdu, zabere moje lůžko Virgil Greathouse, bývalý ministr zdravotnictví, vzdělání a sociální péče, také harvarďan. Na žebříčku vzdělanosti ve Finletteru jsem byl se svým ubohým bakalářským diplomem někde hluboko dole. Nepatřil jsem dokonce ani do Phi Beta Kappy. Museli jsme tam mít alespoň dvacet jejích členů, alespoň tucet lékařů, stejný počet zubařů, jednoho veterináře, doktora teologie, doktora ekonomie, doktora filozofie v oboru chemie a celá hejna vyškrtnutých právníků. Právníci byli tak běžní, že jsme si na přibylce vymysleli takovýhle vtip: "Pokud zjistíš, že mluvíš s někým, kdo nestudoval práva, dej si pozor. Je to buďto ředitel věznice nebo dozorce."
Můj vlastní ubohý diplom byl z humanitních věd, s jistým důrazem na historii a ekonomiku. Když jsem nastupoval na Harvard, měl jsem v úmyslu stát se státním úředníkem, spíše stálým zaměstnancem než voleným funkcion…
