3.
Avšak můj nepolevující optimismus zvítězil. Nakonec Ruth svolila, že se za mne vdá, abych se mohl pokusit učinit ji nejšťastnější z žen, bez ohledu na všechny ty děsivé věci, které se jí až dosud staly. Byla panna a i já byl téměř panic, ačkoli mi už bylo jednatřicet - ačkoli, zhruba řečeno, jsem měl už půlku života za sebou.
Jistě, připouštím, že jsem se, ještě ve Washingtonu, čas od času s tou nebo onou takzvaně "miloval". Jednou to byla jakási vojanda. Jednou sestra od námořnictva. Jednou písařka z korespondenčního oddělení ministerstva obchodu. V podstatě jsem však byl fanatickým mnichem ve válečných a nic než válečných službách. Takových jako já byly spousty. Nic jiného v životě vás neposedne ani zdaleka tolik jako válka, válka a zase válka.
Mým svatebním darem Ruth byla dřevořezba, kterou jsem sám nechal udělat. Znázorňovala ruce starého člověka sepjaté v modlitbě. Bylo to trojrozměrné vyjádření kresby Albrechta Dürera, malíře ze šestnáctého století, jehož dům jsme s Ruth mnohokrát během našich námluv v Norimberku navštívili. Byl to můj nápad, pokud vím, nechat udělat tyhle slavné ruce na papíře plastické. Od té doby jsou stejné ruce chrleny po miliónech a jsou běžným artiklem zabedněné zbožnosti v prodejnách suvenýrů všude na světě.
Krátce po svatbě jsem byl přeložen do Wiesbadenu, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem dostal na starosti tým stavebních inženýrů, kteří se probírali horami ukořistěné německé technické dokumentace a pátrali po vynálezech, výrobních metodách a výrobních tajemstvích, které by mohl použít americký průmysl. Na tom, že jsem nevěděl nic o matematice, chemii či fyzice záleželo stejně málo, jako nezáleželo na tom, že jsem nikdy neviděl farmu z blízka, a dokonce ani nepečoval o květináč fialek za oknem, když jsem nastupoval na ministerstvo zemědělství. Neexistovalo nic, na co by humanista nemohl dohlížet - nebo taková alespoň byla tehdy rozšířená představa.
Náš syn se narodil císařským řezem ve Wiesbadenu. Na svět ho přivedl Ben Shapiro, který byl mým nejlepším mužem a který byl rovněž přeložen do Wiesbadenu. Právě ho povýšili na rovného plukovníka. Za pár let shledá senátor Joseph McCarthy ono povýšení podezřelým, neboť bylo dobře známo, že Shapiro byl před válkou komunista. "Kdo povýšil Shapira a poslal ho do Wiesbadenu?" bude chtít vědět.
Našemu synovi jsme dali jméno Walter F. Starbuck, Jr. Ani ve snu nás nenapadlo, že se mu to jméno stane stejně obtížným jako Jidáš Iškariotský, Jr. Až dosáhne jednadvaceti, bude hledat legální nápravu a nechá si své jméno změnit na Walter F. Stankiewicz, jméno, které se bude objevovat nad jeho rubrikami v New York Timesech. Stankiewicz bylo samozřejmě příjmení, které naše rodina odhodila. A teď se musím smát, protože jsem si vzpomněl na něco, co mi otec, coby přistěhovalec, kdysi řekl o svém příjezdu na Ellis Island. Upozornili ho na to, že Stankiewicz vyvolává v amerických uších nepříjemné asociace, že si lidé budou myslet, že smrdí, i kdyby třeba proseděl celý den ve vaně.
Na podzim roku Devatenáct set Čtyřicet devět jsem se vrátil se svou malou lidskou rodinkou zpět do Washingtonu D.C. Můj optimismus byl neotřesitelný jako cihlová zeď. Koupili jsme dům, jediný který budeme kdy vlastnit, což byl maličký bungalov v Chevy Chase v Marylandu. Dřevořezbu rukou při modlitbě podle Albrechta Dürera umístila Ruth na krbovou římsu. Rozhodla se, že koupí tenhle dům a žádný jiný ze dvou důvodů. Jednak proto, že v něm bylo dokonalé místo pro umístění těch rukou, a dále kvůli starému, pokroucenému stromu, který zastiňoval chodníček k domovním dveřím. Byla to kvetoucí planá jabloň.
Jestli byla pobožná? Nebyla. Byla z rodiny, která pochybovala o všech konvenčních formách uctívání, což nacisti klasifikovali jako židovství. Její členové by se takhle neklasifikovali. Jednou jsem se jí zeptal, jestli v koncentračním táboře někdy hledala náboženskou útěchu.
"Ne," odpověděla. "Věděla jsem, že Bůh se takovému místu nikdy nepřiblíží. Totéž věděli nacisti. Pro…
