4.
Dveře do vězeňských ubikací pode mnou se otevřely a zase se
s bouchnutím zavřely a já byl přesvědčen, že pro mě Clyde Carter konečně jde. Jenže pak si ten člověk, zatímco dupal vzhůru po schodech, začal zpívat "Sestup níž, zlatý kočárku", a já poznal, že to je Emil Larkin, bývalý sekyrář prezidenta Nixona. Byl to řimbuch s vypoulenýma očima a fialovorudými rty, kdysi střední obránce Michiganu. Teď to byl vyškrtnutý právník, který se od rána do večera modlil k tomu, o čem byl přesvědčen, že je Ježíš Kristus. Jen tak mimochodem, Larkin nebyl poslán za denním zaměstnáním, ani mu nebyla přidělena žádná domácí práce. Larkin měl obě kolena zchromlá zánětem čéšky, který si uhnal svým modlením na tvrdé vězeňské podlaze.
Na konci schodů se zastavil, v očích měl slzy. "Ach, bratře Starbucku," vzdychl, "šplhat do těch schodů tak hrozně a přitom tak krásně bolí."
"To se nedivím," řekl jsem.
"Ježíš mi řekl," pokračoval, "'Máš poslední šanci poprosit bratra Starbucka, aby se s tebou pomodlil. Musíš zapomenout na bolest, kterou ti způsobí šplhání do těch schodů, protože víš co? Protože tentokrát bratr Starbuck ohne ta svá hrdá harvardská kolena a pomodlí se s tebou.'"
"Hrozně nerad bych Ho zklamal," řekl jsem.
"A dělal jste snad někdy něco jiného?" zeptal se. "Já dřív nic jiného nedělal, já zanedbával Ježíše každý den."
Nechci tohohle fňukajícího kolose líčit jako náboženského pokrytce a ani na to nemám právo. Otevřel se útěše náboženství do takové míry, že se z něj stal imbecil. Když jsem byl ještě v Bílém domě, bál jsem se ho stejně, jako se mí předkové museli bát Ivana Hrozného, teď jsem však na něj mohl být drzý dle libosti. Urážky a posměšky se ho dotýkaly stejně málo jako obecního blba.
Ještě bych mohl dodat, že zrovna v těchto dnech Emil Larkin pouze nemluví, ale i jedná. Heartland House, vydavatelství náboženské literatury v Cincinnati v Ohiu, jinak firma zcela ve vlastnictví mé sekce tady v RAMJACu, vydala před šesti týdny Larkinovu autobiografii Bratře, nepomodlíš se se mnou? Veškerý autorský honorář, který může klidně dělat půl miliónu dolarů i víc, má připadnout, s výjimkou filmových a paperbackových práv, Armádě spásy.
"Kdo vám řekl, že tu jsem?" zeptal jsem se ho. Mrzelo mě, že mě našel. Doufal jsem, že vypadnu z vězení dřív, než mě ještě naposledy požádá, abych se s ním pomodlil.
"Clyde Parker," odpověděl.
To byl ten dozorce, na kterého jsem čekal, bratranec prezidenta Spojených států z třetího kolena. "Kde sakra vězí?" řekl jsem netrpělivě.
Podle Larkinových slov byla celá administrativa vzhůru nohama, protože Virgil Greathouse, bývalý ministr zdravotnictví, vzdělání a sociální péče a jeden z nejbohatších lidí v zemi, se náhle rozhodl, že nastoupí svůj trest okamžitě, bez dalších odvolání a dalších odkladů. Byla to s velkou pravděpodobností nejvýše postavená osoba, jakou kdy dostala nějaká federální věznice za úkol přijmout.
Greathouse jsem znal hlavně od vidění - a samozřejmě díky jeho reputaci. Byl to proslulý drsňák, zakladatel a dosud držitel většiny akcií tiskového střediska, Greathouse a Smiley, specializujícího se na co nejpříznivější interpretování činností karibských a latinskoamerických diktatur, bahamských kasin, liberijských a panamských tankerových flotil, některých CIA nastrčených a po celém světě rozstrkaných osob, gangstery řízených odborů, jakými jsou například Mezinárodní bratrstvo dělníků v brusivech a lepidlech a Spojení pumpaři, mezinárodních konglomerátů, jakými jsou například RAMJAC a Texas Fruit, a tak pořád dál.
Byl plešatý a měl podbradky. Čelo měl krabaté jako valcha. V zubech svíral vychladlou dýmku, a to dokonce i když seděl na svědecké lavici. Jednou jsem se k němu dostal natolik blízko, abych zjistil, že na tu fajfku vyhazoval melodii. Připomínalo to ptačí cvrlikání. Na Harvard nastoupil šest let po mé promoci, takže tam jsme se nikdy nesetkali. Jednou jsme se viděli, nic víc, v Bílém domě - na té poradě, při které jsem ze sebe udělal pitomce tím, že jsem si zapálil tol…
