20.
Sacco a Vanzetti nikdy neztratili svou důstojnost - nikdy se nese-
sypali. Walter F. Starbuck nakonec ano. Když mě ve výstavní síni Americké harfenní společnosti zatkli, zdálo se, že obstojím docela dobře. Když Delmar Peale ukázal dvěma policistům oběžník o ukradených částech klarinetů a když jim vysvětlil, za co mám být zatčen, dokonce jsem se usmíval. Koneckonců, měl jsem dokonalé alibi: poslední dva roky jsem seděl ve vězení.
Jenže když jsem jim to řekl, neuvolnili se tolik, kolik jsem očekával. Došli k závěru, že jsem možná ještě větší desperát, než zprvu předpokládali.
Policejní stanice byla v době, kdy jsme tam dorazili, vzhůru nohama. Televizní štáby a novináři se snažili dostat k mladíkům, kteří způsobili výtržnost v zahradě OSN a hodili ministra financí Srí Lanky do East River. Ministr nebyl dosud nalezen, takže se předpokládalo, že budou obviněni z vraždy.
Ministra financí, po pravdě řečeno, zachrání asi tak o dvě hodiny později policejní člun. Najdou ho, jak visí na zvonové bóji nedaleko Governor's Island. Noviny ho druhý den ráno vylíčí jako "neschopného souvislého projevu". Tomu bych i věřil.
Nenašel se nikdo, kdo by mě hned vyslechl. Na nějaký čas jsem musel zůstat pod zámkem. Byl tam takový mumraj, že se pro mě nenašla ani obyčejná cela. Dali mi židli na chodbě před celami. A právě tam mě výtržníci zpoza mříží uráželi v domnění, že mě nic nepotěší tak jako pomilovat se s nimi.
Nakonec mě dali do vypolštářované cely v suterénu. Byla určena pro maniaky, než si pro ně přijede sanitka. Nebyla tam záchodová mísa, protože maniak by se mohl pokusit rozmlátit si hlavu o její okraj. Nebylo tam žádné lůžko ani židle. Musel jsem sedět nebo ležet na vypolštářované podlaze. Jediným kusem nábytku byla kupodivu veliká kuželkářská trofej, kterou si tam někdo uskladnil. Poznal jsem ji blíž.
Tak jsem byl zase zpátky v tichém suterénu.
A jak se mi to už stalo, ještě když jsem byl prezidentův zvláštní poradce pro záležitosti mládeže, opět jsem byl zapomenut.
Omylem mě tam nechali od poledne do osmi hodin do večera bez jídla, bez vody, bez záchodu a bez sebemenšího zvuku zvenčí - v den, který měl být mým prvním celým dnem svobody. Tak se začala zkouška mého charakteru, ve které jsem neuspěl.
Přemýšlel jsem o Mary Kathleen a o všem, co ji postihlo. Pořád jsem ještě nevěděl, že to je paní Jack Grahamova, zato mi však o sobě řekla něco jiného velice zajímavého: Když jsem odešel z Harvardu a přestal jí odpovídat na dopisy a skoro na ni už zapomněl, odjela stopem do Kentucky, kde Kenneth Whistler dál pracoval jako horník a odborářský předák. Za soumraku dorazila k chatrči, kde žil sám. Nebylo zamčeno, nebylo co ukrást. Whistler byl ještě v práci. Mary Kathleen s sebou přinesla jídlo. Když přišel Whistler domů, kouřilo se z komína. Uvnitř na něj čekalo teplé jídlo.
Takhle se tedy dostala do uhelných polí. A takhle také náhodou vběhla, když Kennethem Whistlerem začal uprostřed noci lomcovat alkohol, do náruče mladého důlního inženýra. Byl to Jack Graham, jak jinak.
Pak jsem se osvěžoval příběhem svého přítele z vězení doktora Roberta Fendera, který vydal pod pseudonymem "Kilgore Trout". Jmenoval se "Tady jste zaspal". Bylo to o obrovském přijímacím středisku před Nebeskými branami - plném počítačů a obsluhujícího personálu, kterým byli bývalí kvalifikovaní státní účetní, investiční poradci či obchodní manažeři.
Do nebe jste se nedostali, dokud jste se nepodrobili kompletní revizi toho, jak jste naložili s podnikatelskými příležitostmi, které vám na Zemi nabídl prostřednictvím svých Andělů Bůh.
Po celý den jste mohli slyšet z každé kóje experty, jak říkají naprosto otráveným hlasem lidem, kteří zmeškali jednou tuhle příležitost a podruhé tamtu: "A tady jste opět zaspal."
Jak dlouho už jsem byl tou dobou na samotce? Budu hádat: pět minut.
"Tady jste zaspal" byl doslova svatokrádežný příběh. Hrdinou byl duch Alberta Einsteina. On sám se tak málo zajímal o bohatství, že téměř nevnímal, co mu jeho revizor říká. Byla…
