8. KAPITOLA
Bougainvillea Court hlídala dvojice datlových palem, které stály jako neupravení strážní po obou stranách vchodu. Když jsem vystoupil z vozu, vypasená krysa přeběhla chodník přede mnou a vyběhla po kmeni jedné palmy. Betonový cherub s dolíčky jako po neštovicích dohlížel na vyschlou fontánu uprostřed nádvoří. Každý z osmi domků obklopujících nádvoří měl vepředu malou verandičku bujně zarostlou purpurově kvetoucí bougainvilleou. Z většiny domků se linulo světlo a hudba, jen z čísla tři ne.
Dveře se otevřely, sotva jsem se jich dotkl. Rozsvítil jsem baterku. Okraj dveří byl pokrytý rýhami a u zámku rozštípnutý. Vešel jsem dovnitř a loktem za sebou zavřel. Šest dnů nezvěstná, pomyslel jsem si a instinktivně jsem začichal, zda neucítím pach smrti. Vnímal jsem však pouze zvětralé pachy života: starý cigaretový kouř, míchané nápoje, těžký parfém, pižmový, nepopsatelný odér sexu.
Mé světlo lovilo stěny a nábytek ze tmy. Na zdech visely ve světlých dřevěných rámech hnědé Gauguinovy nahé ženy a Lautrekovy lehké holky se širokými klobouky; byl zde falešný krb obsahující studená plynová kamínka, malá knihovnička plná paperbacků, sekretář z žilkovaného javoru, bambusový přenosný bar a zebrovitými pruhy potažená pohovka, která vypadala jak nová, tak drahá.
Sekretář byl otevřený dokořán a západka jeho slabého zámečku byla pokřivená. Zásuvky přetékaly papíry a obálkami. Nejhořejší obálka byla mužskou rukou adresována slečně Anne Meyerové. Byla prázdná.
Klenutý průchod za závěsem vedl přes malou halu do ložnice a do koupelny. Ložnice byla malá a ženská. Toaletní stolek a hollywoodská postel měly žluté mušelínové kanýry, které ladily se záclonami.
Skříň byla plná šatů lehce navoněných voňavým polštářkem – sportovních kostýmů, všedních šatů, a byly tam i dvě večerní toalety.
Nedalo se odhadnout, zda něco chybí, ale ve stojánku na boty zely mezery. Postel byla ledabyle ustlaná a na jedné straně byla pomačkaná prohlubeň, jak si tam někdo sedl. Na nočním stolku ležely náramkové hodinky z bílého zlata vykládané drobnými diamanty.
Pod postelí nebylo nic; nic zajímavého nebylo ani v komodě, leda snad pro fetišistu na dámské prádlo. Anne Meyerová utratila spoustu peněz za spodní prádlo.
Vešel jsem do koupelny, zatáhl žaluzie na malém vysokém okně a rozsvítil. Na ručníkových věšácích nad vanou visely nylonky. Otevřel jsem lékárničku nad umývadlem. Obsahovala obvyklou změť lahviček a krabiček. Jedna kartónová krabička, zpola naplněná modře proužkovanými kapslemi, nesla nápis: „Brát podle potřeby pro uklidnění a spánek.“
Když jsem zavíral dvířka se zrcadlem, spatřil jsem v drobounké sněhové vánici skvrnek od zubní pasty svůj obličej. Byl bledý, oči úzké a tvrdé zvědavostí. Vzpomněl jsem si na krysu běžící ve stínu po chodníku. Obstarávala si v temnotě živobytí svým důvtipem, hlodala lidské odpadky, naslouchala za stěnami zvukům ohlašujícím nebezpečí. Když jsem o ní přemýšlel, měl jsem tu krysu raději a sebe méně rád.
Hudba z rádia z vedlejšího domku pronikala hlasitě a naléhavě zavřeným a žaluziemi zataženým oknem.
V držáku vedle umývadla nebyl zubní kartáček. Vrátil jsem se k toaletnímu stolku v ložnici. Chyběly zde některé věci, které by tam pravděpodobně měly být: rtěnka, pudr, pleťový krém, tužka na obočí. Byly tam však pinzeta a břitva.
Vrátil jsem se do předního pokoje a probral zásuvky sekretáře. Nezůstalo v nich nic osobního, třebaže účty a obchodní dopisy byly na místě. Zpola vypotřebovaná šeková knížka vykazovala zůstatek přes devatenáct set dolarů. Poslední kontrolní útržek zaznamenával výplatu sto čtyřiceti tří dolarů třiceti centů mademoiselle Fineryové 7. října, tedy před osmi dny.
Přihrádky byly nacpány zaplacenými účty, většinou za šaty a nábytek. Zase nic osobního. Už jsem se chtěl vzdát, když tu jsem vzadu v jedné přihrádce objevil vecpanou složenou obálku. Byla orazítkována v San Diegu skoro před rokem. Obsahovala dopis napsaný inkoustovou tužkou po obou stranách levného hotelového dopisního papíru. Do…
