14. KAPITOLA
V domě za araukárií se ozývala hudba: nervózní dialog klavíru a strun. Politujte mě, naříkal klavír. Litujeme tě, lkaly struny. Když jsem zaklepal, někdo hudbu vypnul. Paní Kerriganová pootevřela dveře zajištěné řetězem.
„Kdo je to?“
„Archer.“
Zatvářila se neurčitě a i její hlas zněl vágně. „Ach ano – vzpomínám si – byl jste v motelu.“
„Právě jsem odtamtud přijel. Váš manžel měl nehodu.“
„Automobilovou nehodu?“
„Střeleckou nehodu.“
„Don? Je zraněn vážně?“
„Velmi vážně. Smím dál?“
Neohrabaně se potýkala s řetězem, nakonec jej uvolnila a ustoupila, abych mohl vejít. Byla v modrém, přísně střiženém seržovém županu s bílými ozdobnými šňůrami. Na štíhlých nohou pod ním měla nylonky a střevíce.
„Nemohla jsem spát,“ řekla. „Jsem přesvědčena, že jsem tušila něco zlého. Seděla jsem tu a poslouchala Bartóka. Je to moc podobné tomu, jako bych poslouchala hudbu vlastních myšlenek – jaké člověka napadají ve dvě hodiny po půlnoci.“
S rozhodným klapnutím zavřela dveře a pokoušela se vzchopit. Oči, poněkud napuchlé buď od pláče, nebo dlouhého bdění, mi upřela do tváře.
„I vy jste poraněn, pane Archere.“
„Na mně teď nezáleží. Já to přežiju.“
„Jak vážně je zraněn Don?“
„Tak vážně, jak jen je možno.“
„Měla bych jít za ním, ne?“ Zamířila k úpatí schodiště, pak se obrátila, ruku na koncovém sloupku zábradlí. „Chcete říci, že je mrtvý?“
„Byl zavražděn, paní Kerriganová. Na vašem místě bych tam teď nechodil. Přijdou sem.“
„Kdo?“
„Policie, šerifovi lidé. Budou se vás chtít na ledacos zeptat. I já se chci ptát.“
Nejistě prošla dveřmi do obývacího pokoje, opřela se o bílé hedvábné opěradlo pohovky a trochu se přitom zakymácela jako útlý stonek v poryvu větru. Konečky prstů si pohladila čelo. Na zápěstí jí bylo vidět jemné modré žilky.
„Dopřejte mi chvilku času, ano? Ten koncert se mi ještě pořád honí v hlavě. Neměla jsem si ho pouštět, když jsem se cítila tak zranitelná. Mám pocit, jako bych ovdověla dvakrát za jedinou noc.“ Pozvedla hlavu. „Jak byl zabit? Povídal jste, že byl zastřelen?“
„Zastřelen ve své kanceláři v motelu ani ne před hodinou.“
„A rozumím-li tomu správně, já jsem podezřelá?“
„Já vás nepodezřívám.“
„Proč ne?“
„Řekněme, že se mi líbí vaše tvář.“
„Mně ne,“ pravila s dětskou vážností. „ Mně se moje tvář nelíbí. Jistě máte nějaký lepší důvod.“
„Dobrá. Zastřelila jste ho?“
„Ne.“ Pokračovala drsnějším, silnějším hlasem: „Nepleťte si však to, co cítím, s nějakým žalem. Je to prostě – zmatek. Nevím, co mám cítit. Po pravdě řečeno mi moc citu nezůstalo. A nemohu ani říci, že je mi líto, co se stalo. Don nebyl dobrý muž. Což bylo myslím docela spravedlivé. Já nejsem dobrá žena.“
„S policií bych takhle nemluvil. Policista rád myslí v prostých, zřetelných šablonách. Pravděpodobně si vás vyberou jako hlavního podezřelého. V každém případě budete potřebovat alibi. Máte nějaké?“
„Na kdy?“
„Asi tak na poslední hodinu.“
„Byla jsem prostě tady doma.“
„Nikdo s vámi nebyl?“
„Ne. Poslouchala jsem desky něco přes hodinu. Předtím jsem strávila jistě hodinu sbíráním svých perel. Roztrhla jsem si je na verandě. Když jsem je všechny posbírala, zahodila jsem je. Nebylo to bláznovství?“ Prsty se vrátily ke spánkům, prohloubeným a hladkým a jemným jako mušle. „Don mi říkával, že jsem blázen. Myslíte, že měl pravdu?“
„Myslím, že jste dobrá žena, která si hodně vytrpěla. Je mi líto, že si budete muset vytrpět ještě víc.“
Dotkl jsem se jejího modrého seržového ramene. Nepoddalo se tlaku mé ruky. Seděla strnule a mrkáním se bránila slzám.
„Nebuďte soucitný, já nejsem na soucit zvyklá. Skoro bych byla raději obviněna, že jsem ho zabila. Pravděpodobně bych necítila takovou prázdnotu, kdybych to byla udělala.“
„A kdybyste to byla udělala? Zapřela byste to?“
„Nevěřím, že bych to zapřela,“ odpověděla pomalu. „Poctivost je jedna ze ctností, co mi zůstala. Pravděpodobně jediná.“
„Proč se tak pokořujete?“
„Tomu mě naučil jeden odborník. Don dokázal být úplný sadista, když se ho zmocnilo takové rozpoložení. A zmo…
