3. KAPITOLA
Kerrigan musel šerifa vyhlížet. Jen co jsem zastavil za mercurym, už vyšel z vestibulu.
„Jak se vede, Brande?“
„Ujde to.“
Potřásli si rukama. Ale když hovořili, povšiml jsem si, že se navzájem pozorují jako soupeřící šachisté, kteří už spolu hráli. Nebo soupeři ve hře nebezpečnější než šachy. Ne, povídal Kerrigan, neví, co se přihodilo Aquistovi nebo proč. Nic špatného neviděl, nic špatného neslyšel, nic špatného nedělal. Muž v autě ho požádal, jestli si od něho může zatelefonovat, a to je všechno, co má on s tímhle případem společného. Pohlédl na mě mírně nepřátelsky.
„Jen tak mimochodem, jak jdou obchody?“ Church zběžně pohlédl na svítící ceduli OBSAZENO. „Zřejmě se ani nemusím ptát.“
„Po pravdě řečeno, stojí to za bačkoru. Tohle jsem rozsvítil proto, že moje žena je příliš rozrušená, než aby se starala o recepci. Aspoň to říká.“
„Anne má dovolenou?“
„Dalo by se to tak nazvat.“
„Odešla?“
Kerrigan pozvedl svá těžká ramena a zaseje spustil. „Nevím. Chtěl jsem se zeptat vás.“
„Proč mě?“
„Koneckonců je to vaše příbuzná. Celý týden nepřišla do práce a nemoh jsem ji nikde sehnat.“
„Ve svém bytě není?“
„Telefon nikdo nebere.“ Kerrigan ostře pohlédl šerifovi do tváře. „Ani vy jste ji neviděl, Brande?“
„Tento týden ne.“ Po chvíli dodal: „Teď už Anne příliš často nevídáme.“
„To je divný. Domníval jsem se, že prakticky patří k vám do rodiny.“
„Domníval jste se špatně. Občas se s Hildou stýkají, ale Anne si většinou žije svým vlastním životem.“
Kerrigan se usmál měkkým, ošklivým úsměvem. „Možná že si tenhle týden žije svým vlastním životem trochu víc než obvykle, ne?“
„Co tím myslíte?“
„Vyložte si to, jak chcete.“
Church udělal dlouhý krok směrem ke Kerriganovi, ruce sevřené jako kyje. Oči měl doširoka rozevřené a černé a jeho tvář nabyla v barevném osvětlení zelenou patinu. Vypadal vzteky až nemocný.
Otevřel jsem dvířka auta a jednou nohou stoupl na štěrk. Jak mě šerif uslyšel, zastavil se. Stál tam, celý se třásl a hleděl na Kerriganův zlý úšklebek. Pak se na patě obrátil a odešel od nás. Kráčel jako robot k okraji světla a tam se zastavil, zády k nám a s hlavou svěšenou.
„Mám držet hubu, co?“ poznamenal Kerrigan bodře. „Jednou to s tím vyskakováním přepískne a vylítne z radnice.“
Paní Kerriganová otevřela dveře recepce a šla k nám. „Děje se něco, Done?“ Měla pláštěnku ze stříbrné lišky a na tváři úzkostlivý výraz.
„Vždycky se něco děje. Řek jsem šerifovi, že Anne Meyerová se tenhle týden neukázala. Zřejmě si myslí, že je to moje vina. Já přece nejsem zodpovědný za jeho zatracenou švagrovou.“
Položila mu bojácně ruku na paži jako někdo, kdo se snaží utišit rozrušené zvíře. „Určitě jsi mu špatně rozuměl, miláčku. Jsem si jista, že ti nemůže dávat vinu za nic, co Anne dělá. Pravděpodobně se jí chce zeptat na Tonyho Aquistu.“
„Proč?“ otázal jsem se. „Ona také Aquistu znala?“
„Samozřejmě že znala. On do ní byl úplný blázen. Že je to tak, Done?“
„Drž hubu.“
Ucouvla od něho a zaklopýtla na vysokých podpatcích, jako by byl do ní strčil.
„Pokračujte, paní Kerriganová. Může to být důležité. Aquista právě teď zemřel.“
„Zemřel?“ Ruce jí vyletěly k hrudi a zavinuly se do kožešinové pláštěnky. Obrátila pohled ze mě na svého muže a modré oči jí potemněly. „Je do toho Anne zapletená?“
„Nevím,“ řekl Kerrigan. „Tak tohohle je už dost, Kate. Jdi dovnitř. Je ti zima a jsi rozrušená a děláš ze sebe blázna.“
„To není pravda. Nemůžeš mi poručit, abych šla dovnitř. Mám naprosté právo hovořit, s kým se mi zachce.“
„Nebudeš si pouštět hubu na špacír před tímhle parchantem.“
„Nepouštěla jsem si…“
„Drž hubu.“ Jeho hlas byl tichý a hrozný. „Už jsi mi natropila dost malérů.“
Popadl ji zezadu za lokty a téměř ji odnesl ke dveřím recepce. Slabě se vzpírala jeho sevření, ale když ji pustil, bez ohlédnutí vešla dovnitř.
Kerrigan se vrátil ke mně a láskyplně si prohrábl vlasy. Nosil kanadský trávník, příliš krátký na jeho věk. Tušil jsem, že patří k oněm mužům přicházejícím do středních let, kteří se nedovedou…
