Najít oběť (Ross Macdonald)

26. KAPITOLA

Obloha všude kolem okrajů vápenatě zbělela a pak zaplanula v barvách hracího automatu. V mém zpětném zrcátku se objevilo slunce jako jasná mince náhle vyhozená ze stroje. Chameleonská poušť se opičila po obloze a yukové stromy se bláznivě nakláněly vstříc spěchajícímu úsvitu.

Pomyslel jsem si, že má-li toto místo nějakého boha, pak je to bůh osamělý a barbarský, trýzněný barevnými vzpomínkami a znuděný obrovským nelidským dramatem zapadání hvězd a východu a západu slunce. Pohlédl jsem na Bozeyho spící tvář, nateklou a nyní zbarvenou jako tvář utopence, kterého po mnoha týdnech vytáhli z černých hlubin. Hlavou spočíval Jo na rameni. Jo bděla a dívala se na něho.

Posunoval jsem dlouhý stín auta přes pláň k západu tak unavený, že jsem musel vynakládat všechnu svou vůli, abych udržel plynový pedál sešlápnutý. Když se objevil v dohledu průsmyk Tehachapi, probudil jsem Bozeyho a vyslechl jeho zamumlané pokyny. O pár kilometrů dál odbočovala doleva cesta. Vedla do skrytého kaňonu, kde se ponenáhlu zužovala v dobytčí stezku.

Dno kaňonu zahaloval dosud stín. Nahoře nad kaňonem kroužili čtyři rozčepýření luňáci. Při zvuku našeho motoru se vznesli do modrého třpytu výšin. Tam, kde se koryto vyschlého potoka vinulo mezi zakrslými doubky na úpatí svahu, stál černý kabriolet.

„V něm je,“ řekl Bozey.

Nechal jsem ho pod dozorem MacGowanovy pušky a přešel jsem po štěrku k opuštěnému autu. Vpředu bylo prázdné, kufr vzadu byl zamčený. Na zaprášené klenuté karosérii zanechal stopy svých tlap rys.

Vrátil jsem se ke svému autu pro sochor. Z hloubi groteskní masky nateklé tváře mě tázavě sledovaly Bozeyho oči.

MacGowan vtělil otázku do slov: „Není tam?“

„Vypáčím ještě kufr.“

Vypáčil jsem kufr a tam byla, ležela s koleny přitaženými k hrudi jako dítě v železném lůně. Vepředu na šatech měla krvavý odznak. Jednomu z jejích střízlivých hnědých střevíců chyběl podpatek.

Naklonil jsem se, abych se jí podíval do obličeje. Do očí mi vstoupily slzy a skoro mě oslepily. Ne že by pro mě něco znamenala. Jakživ jsem Anne Meyerovou neviděl, leda na fotografii, jak se smála do slunce.

Cítil jsem však zlost na bezmocnost mrtvé i svou vlastní bezmocnost. Nad námi kroužili luňáci ve váhavých kruzích jako podnapilí funebráci. Bláznivě červené oko slunce nakouklo přes okraj kaňonu.