24. KAPITOLA
Prvních pár kilometrů, co jsme opustili hlavní silnici, byla cesta poměrně přímá a rovná. Pak se začala kroutit a zatáčet. Její povrch byl podobaný dolíky, a musel jsem proto jet pomalu.
Asi v polovině cesty vzhůru se kola vozu prodrala sesutým pískem pod hroutícím se břehem. Na vnější straně cesty spadala země strmě do kaňonu. V záři předních světel jsme před sebou viděli další sesuv, hnědý a zbrázděný. Zastavil jsem auto a vystoupil. MacGowan zůstal na předním sedadle.
Písečný svah sahal více než do poloviny cesty. Na okraji písku se rýsovaly široké koleje – stopa velikého náklaďáku. Když jsem je při baterce zkoumal podrobněji, objevil jsem dvojí stopy pneumatik, jedny částečně překryté druhými. Obojí byly čerstvé.
S bušícím srdcem jsem se vztyčil. Někde v černé výšce nade mnou se ticho rozechvělo slabým vrnivým zvukem. Nepohnul jsem se. Zvuk doléhal stále silněji k mému sluchu. Byl to motor auta jedoucího dolů z hor.
Světlo šlehlo přes oblohu vpředu před námi a ohraničilo skalnatý pilíř. Vrátil jsem se k vozu a zhasl světla. Nebyl už čas poodjet. Uchopil jsem revolver a skrčil se za otevřená přední dvířka. MacGowan sáhl po pušce.
Přední světla mávla svými dlouhými paprsky přes kaňon, vrátila se zpět na cestu a zazářila mi do očí. Ze zatáčky vyrazil malý sporťák. Houkačka zahoukala. Pak se zmocnily vlády brzdy. Sporťák dostal smyk, bokem sklouzl do písku a skoro se převrátil. Šofér přeletěl do strany přes nízká dvířka, dopadl tváří na cestu a zůstal nehybně ležet.
„To je Josephine,“ zvolal MacGowan.
Rozběhl jsem se k ní a posvítil jí do obličeje. Z horního rtu se jí plazili dolů dva červíčci krve. Oči měla strnulé otřesem, ale byla při vědomí.
Pokusila se posadit, ale nepodařilo se jí to. Podepřel jsem ji paží. Svalstvo měla velmi měkké a viselo na armatuře tak křehké, že dívka vypadala jako bez kostí.
„Jsem zraněná,“ zamumlala. „Poranili mě uvnitř.“
Otřel jsem jí zkrvavený ret a všiml jsem si, že má šaty až k pasu roztržené. Tělo jí pokrývaly modřiny, jež nezpůsobil právě prodělaný pád.
MacGowan vylezl z auta a plahočil se po cestě k nám.
S předstíranou tvrdostí jsem dívce řekl: „Na všechny vás zloděje a podvodníky dříve či později dojde. Je to jen spravedlivé, když žijete z toho, že ubližujete druhým.“
„Jakživ jsem nikomu neublížila.“
„A co Tony Aquista?“
„O Tonym jsem nevěděla, na mou čest, pane.“
„A co Kerrigan?“
„Don byl mrtvý, když jsem tam dorazila. Já ho nezabila.“
„Kdo tedy?“
„Nevím. Bozey to taky neví. Měla jsem se s ním setkat. Chtěli jsme společně odjet, on a já.“
Probírala se z otřesu. Oči se jí rozhýbaly a znovu nabyly lesk. Jediná slza jí zanechala jasnou stopu na tváři.
Bodl jsem do tmy: „Co se stalo s penězi, které dal Bozey Kerriganovi?“
Neodpověděla. Hlava na mé paži se jí však bezděčně pohnula a Jo koutkem oka pohlédla na sporťák.
MacGowan za mnou se zeptal: „Jossie, jsi v pořádku?“
„Jasně. Je mi báječně. Všechno je skvělé.“ Špičatým jazykem si přejela horní ret. „To je děda?“
Nechal jsem Jo s dědečkem a prohledal jsem sporťák. V prostoru na zavazadla za sedadlem řidiče byl balíček, podlouhlý balíček zabalený v novinách a převázaný špinavým provázkem. Roztrhl jsem ho. Byl plný peněz, padesátek, stovek a pětistovek, a všechno to byly nové bankovky. Noviny, v nichž byly peníze zabaleny, byl portlandský Oregonian z posledního srpna. Zase jsem balíček zabalil a uložil jej do ocelové schránky na důkazy v kufru svého auta. Peníze a marihuana – materiál, z kterého se budují sny.
Jo byla už na nohou a MacGowan ji držel v náručí. Mňoukala jako kotě, jako ucourané kotě v bouřlivém světě.
„Shlukli se kolem mě. Otevřeli jednu bednu a opili se a pak se na mně střídali. Znovu a znovu a znovu.“ Hlas jí přeskočil do oktáv zoufalství.
MacGowanův obličej, ponořený v jejích rozcuchaných vlasech, byl jako žula. „Zabiju je, holčičko. Kolik jich tam je?“
„Tři. Přijeli z Albuquerku pro tu whisky. Měla jsem zůstat u tebe, dědo.“
MacGowan se zamračil v udiveném zármutku. „Tvůj m…
