11
Po dvaadvaceti dnech vrhla Eva mláďata. Adam ve vedlejší kleci hryzal vztekle dráty, které mu bránily dostat se k živé lahůdce. Skoro se mu podařilo prokousat se tam, ale Tex na to přišel včas. Eva mláďata krmila. Malí samečci se jmenovali Kain, Abel, Grey a Alliluha; samičky Beulah, Mabel, Čubka, Princezna, Princeznička, Velká Mabel, Velká Čubka a Velká Beulah. Pojmenovat samečky bylo lehké. Pokud však šlo o samičky, žádný z chlapců nechtěl dovolit, aby nesly jména jejich dívek, sester a matek. Dokonce i jména tchyní byla pro ně spojena s láskou a vzpomínkami na minulost. Trvalo jim tři dny, než se shodli na jménech Beulah a Mabel.
Když bylo mláďatům patnáct dní, rozdělili je do oddělených klecí. Král, Petr Marlowe, Tex a Max dopřáli Evě do oběda odpočinek a pak ji opět připustili s Adamem. Na další vrh bylo zaděláno.
„Petře,“ řekl Král vesele, když se šplhali padacími dvířky do baráku, „prachy jsou na cestě.“
Král nařídil vyříznout v podlaze baráku padací dvířka, protože věděl, že časté výlety pod barák obvyklou cestou by vzbudily pozornost. Úspěch farmy závisel stoprocentně na tom, že se o ní nikdo nedoví. Ani Max a Larkin o ní nevěděli.
„Kde jsou dnes všichni?“ zeptal se Petr Marlowe, zavíraje padací dvířka. V baráku byl jenom Max, který ležel na pryčně.
„Nahnali je, chudáky, do pracovní skupiny. Tex je na marodce. A ostatní se snažej někde něco osvobodit.“
„Myslím, že půjdu a pokusím se taky něco osvobodit. Dej mi nějaký typ.“
Král ztišil hlas: „Jeden typ pro tebe mám. Zejtra v noci jdem do vesnice.“ Pak křikl na Maxe: „Hej, Maxi, znáš Proutyho? Toho australskýho majora? V jedenáctým baráku?“
„Toho starýho chlapa? Jasně.“
„Vůbec není starej. Není mu víc než čtyrycet.“
„Z mýho hlediska je starej jako svět. Mně bude trvat celejch osumnáct let, než budu jako on.“
„Tak buď rád,“ řekl Král. „Zajdi za Proutym. Řekni, že tě posílám.“
„A co dál?“
„Nic. Jen za ním zajdi. A dej pozor, aby nebyl kolem Grey nebo některej z jeho fízlů.“
„Už jdu,“ řekl Max neochotně a zmizel.
Petr Marlowe se díval přes ostnaté dráty. Tím směrem leželo moře. „Už jsem se bál, že sis to rozmyslel.“
„S tím výletem?“
„Ano.“
„Žádnej strach, Petře.“ Král si nalil kávu a podal hrnek Petrovi. „Chceš se mnou obědvat?“
„Krucinál, jak to děláš?“ zabručel Petr Marlowe. „Lidi tu umírají hlady a ty mě zveš na oběd.“
„Budu mít katjang hidjau.“
Odemkl černou bednu, vyňal sáček malých zelených fazolí a podal ho Petrovi. „Chceš je udělat?“
Zatímco Petr odnesl fazole ke kohoutku s vodou a začal je mýt, Král otevřel plechovku kondenzovaného mléka a opatrně vylil obsah na talíř.
Petr se vrátil s fazolemi. Byly čisté a na vodě neplaval ani kousek slupky. Prima, pomyslel si Král. Petrovi se nemusí říkat dvakrát. A v hliníkové misce byla přesně správná míra vody: šestinásobek obsahu fazolí.
Postavil misku na horký vařič a přidal velkou lžíci cukru a dvě špetky soli. Pak tam nalil polovinu plechovky kondenzovaného mléka. „Ty máš narozeniny?“ ozval se Petr Marlowe.
„Co?“
„Katjang hidjau a ještě mléko jako jedno jídlo?“
„Ty zkrátka neumíš žít.“
Bublání šťávy v mléce a její vůně přiváděly Petra skoro k šílenství. Poslední týdny byly velice tvrdé. Objev rádiového přijímače se táboru nevyplatil. Japonský velitel „s politováním“ dále snížil dávky potravin pro tábor „s ohledem na špatnou sklizeň“, takže jednotlivé jednotky spotřebovaly i ty malé železné zásoby, které měly. Byl div, že k jiným odvetným opatřením Japonci nepřikročili. Jenom omezili dávky potravin.
V jednotce Petra Marlowa snížení postihlo nejhůře Maca. Snížení – a také to, že přijímač v polních lahvích nefungoval.
„Zatracená práce,“ nadával Mac, který se snažil celé týdny najít chybu. „Je to svinstvo, kamarádi. Musím ten krám úplně rozhodit, jinak na nic nepřijdu. Všechno se zdá být v pořádku. Bez nářadí a bez baterie to prostě nenajdu.“
Pak se Larkinovi nějak podařilo sehnat maličkou baterii a Mac sebral zbytek sil a začal se přijímačem opět zabývat. Včera při práci najednou z…
