8
Jošima čekal pět minut, jestli někdo promluví. Zapálil si cigaretu a škrtnutí zápalkou zaznělo jako zadunění hromu.
První reakcí Daveho Davena bylo: Ach bože, který parchant nás to prozradil? Nebo se někdo podřekl? Petr Marlowe? Cox? Spence? Plukovníci? Jeho druhou reakcí byla hrůza – hrůza nesmyslně promíšená s úlevou. Konečně to tedy přišlo.
Také Petru Marlowovi se sevřelo hrdlo strachem. Kdo mluvil? Cox? Plukovníci? Ani Mac a Larkin přece netuší, že to vím. Kristepane! Vězení v Outram Road!
Cox zkameněl. Opíral se o pryčnu a díval se z jedněch šikmých očí do druhých šikmých očí, a jenom pevnost pryčny mu pomáhala, aby se nezhroutil.
Formálním velitelem baráku byl plukovník Sellars. Když přišel spolu se svým zástupcem kapitánem Forestem, bylo na něm vidět, že má plné kalhoty.
Zasalutoval. Tlustý obličej měl rudý a zpocený.
„Dobré jitro, kapitáne Jošimo…“
„Žádné dobré jitro. Někde tady je rádio. To je proti řádům japonské císařské armády.“ Jošima byl malý, štíhlý a chodil velmi upravený. Na opasku mu visel samurajský meč. Vysoké boty se mu leskly jako zrcadlo.
„O tom nic nevím. Ne. Nic,“ rozzuřil se Sellars. „Vy!“ Ukázal prstem na Davena. „Víte o tom něco?“
„Ne, pane.“
Sellars se obrátil k osazenstvu celého baráku: „Kde je to rádio?“
Ticho.
„Kde je to rádio?“ Sellars začal být hysterický. „Kde je to rádio? Nařizuji vám, abyste je okamžitě vydali. Víte, že zákonům císařské armády podléháme všichni!“
Ticho.
„Postavím vás všechny před válečný soud,“ řval Sellars, až se mu třásly tváře. „Dostanete všichni to, co si zasloužíte! Vy! Jak se jmenujete?“
„Poručík letectva Marlowe, pane.“
„Kde je to rádio?“
„Nevím, pane.“
Pak Sellars spatřil Greye. „Greyi! Vy jste velitelem táborové policie! Jestli je tu rádio, jste za to zodpovědný vy a nikdo jiný. Vy jste to měl ohlásit nadřízeným. Postavím vás před soud a ve vašich spisech se objeví…“
„O žádném rádiu nic nevím, pane.“
„To je vaše chyba,“ zařval na něho Sellars se zkřivenou tváří a celý fialový. Rozběhl se barákem k pryčnám pěti amerických důstojníků. „Broughu! Co vy o tom víte?“
„Nic. A jsem kapitán Brough, plukovníku!“
„Nevěřím vám. Tohle je přesně to, do čeho se mohou namočit jen zatracení Američani. Nejste nic než nedisciplinovaná pakáž…“
„Takové svinstvo si od vás líbit nenechám!“
„Jak to se mnou mluvíte? Říkejte mi ‚pane‘ a stůjte v pozoru!“
„Jsem tu nejvyšší americký důstojník a urážky si nedám líbit ani od vás, ani od kohokoli jiného. Nevím o žádném rádiu, s kterým by měli něco společného američtí zajatci. Nevím o žádném rádiu, které by bylo v tomto baráku. A kdybych o něm věděl, ať visím, jestli bych o něm řekl vám. Plukovníku!“
Sellars se obrátil a odsupěl doprostřed baráku. „Tak prohledáme barák. Každý ke své pryčně! Pozor! Pomoz bůh tomu, u koho se najde! Osobně dohlídnu, aby dostal nejvyšší možný trest. Vy svině rebelantský…“
„Držte hubu, Sellarsi.“
Všichni ztuhli, neboť do baráku vstoupil plukovník Smedly-Taylor.
„Tady někde je rádio a já právě…“
„Držte hubu.“
Smedly-Taylor došel k Jošimovi, který pozoroval Sellarse s úžasem a s opovržením. „Co se děje, kapitáne?“ zeptal se, ačkoliv to dobře věděl.
„V tomto baráku je rádio.“ A Jošima dodal s ironickým úsměvem: „Podle ženevské konvence o válečných zajatcích…“
„Znám morální kodex docela dobře,“ řekl Smedly-Taylor a velice se snažil, aby se nepodíval na dvaceticentimetrový trám. „Jestli myslíte, že tu je rádio, prosím, udělejte prohlídku. Nebo jestli víte, kde je, prosím, vezměte si je a skončeme to. Mám dnes moc práce.“
„Je vaší povinností bdít nad dodržováním zákonů…“
„Mou povinností je bdít nad dodržováním civilizovaných zákonů. Když se chcete odvolávat na zákony, nejdříve je sami dodržujte. Dejte nám potraviny a léky, na které máme právo!“
„Jednoho dne zajdete příliš daleko, plukovníku.“
„Jednoho dne skutečně zajdu. Možná mě raní mrtvice z toho, jak se snažím dodržovat směšné zákony, které nám vnutilo neschopné velení.“
„Tuto vaši impertinenci nahlásím generálu Šimovi.“
…