Blízko Králova ucha zazněl vysoký tón útočícího moskyta. Král vyskočil, nahmatal baterku a pátral po vetřelci pod moskytiérou. Konečně po dlouhé době si moskyt sedl na síťovinu. Král ho obratně chytil a rozmáčkl mezi prsty. Pak se znovu přesvědčil, že v moskytiéře není díra, a lehl si.
Ve chvilce vypudil z hlavy všechny myšlenky. Rychle a mírumilovně se na něho snesl spánek.
Petr Marlowe stále ještě nespal. Ležel na pryčně a škrábal si pupeny. Byl pokousaný od blech. To, co řekl Král, mu oživilo v hlavě příliš mnoho vzpomínek…
Vzpomínal na loď, která sem před rokem přivezla z Jávy jeho, Maca a Larkina.
Japonci nařídili veliteli zajateckého tábora v Bandungu, aby dodal tisíc mužů do velké pracovní skupiny. Měli jít pracovat na čtrnáct dní do jakéhosi jiného tábora, měli dostávat dvojité dávky potravin a cigarety. Pak budou převezeni jinam. Pracovní podmínky výborné.
Mnoho zajatců se na těch čtrnáct dní přihlásilo dobrovolně. Někteří dostali rozkaz. Mac přihlásil sebe, Larkina a Petra Marlowa. „Člověk nikdy neví, kamarádi,“ řekl jim, když mu nadávali. „Když se dostaneme na nějaký malý ostrůvek – no, Petr a já známe zdejší jazyk. A nikde to nemůže být horší než tady.“
Rozhodli se tedy vyměnit krutý život, který znali, za krutý život na nějakém jiném, neznámém místě.
Nalodili je na malý parníček. U naloďovací lávky byla spousta strážných a dva Japonci v bílém, s bílými rouškami na obličejích. Měli na zádech veliké nádoby s dezinfekčním prostředkem a v rukou rozstřikovače. Pokropili všechny zajatce i jejich majetek, aby nezanesli javánské bacily na čistou loď.
V malém lodním skladišti byly krysy a vši a výkaly a prostor všeho všudy šestkrát šest metrů. Kolem stěn skladiště od podlahy až ke stropu bylo pět řad jakýchsi hlubokých kójí. Byly metr vysoké a hluboké tři metry.
Japonský seržant ukázal zajatcům, jak se v nich mají usadit se zkříženýma nohama. Pět mužů vedle sebe, vedle nich dalších pět a ještě dalších pět. Až budou všechny kóje plné.
Mezi zajatci vypukla panika a ozvaly se protesty, ale seržant prohlásil, že takovýmto způsobem jsou dopravováni japonští vojáci, a co je dobré pro slavnou japonskou armádu, je dobré i pro bílou pakáž. Revolver zahnal prvních pět mužů do klaustrofobické temnoty a tlak zajatců, sestupujících do skladiště, přinutil další, aby tam vlezli také. Koleno u kolena, tělo u těla. Zbytek zajatců – téměř sto mužů – stál namačkán v prostoru šestkrát šest metrů a každý z nich děkoval bohu, že není v kóji. Poklop, uzavírající přístup do skladiště, byl stále ještě otevřen a průvlekem sem padaly sluneční paprsky.
Seržant odvedl druhou skupinu zajatců, v níž byli i Mac, Larkin a Petr Marlowe, do dalšího skladiště na přídi, které se rovněž začalo zaplňovat.
Po několika krocích po vlhké podlaze skladiště Mac zalapal po dechu a omdlel. Petr Marlowe a Larkin ho zachytili a hlukem a zmatkem se s ním prodírali zpět na palubu. Japonsky strážný je chtěl zahnat zpátky. Petr Marlowe řval, prosil a ukazoval na Macovu chvějící se tvář. Strážný pokrčil rameny a nechal je projít na příď. Larkinovi a Petrovi se tam podařilo pomocí nadávek získat pro Maca místo, kam si mohl lehnout.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Petr Marlowe.
„Pokusím se sehnat doktora.“
Mac najednou chytil Larkina za ruku: „Plukovníku…“ Trošku pootevřel oči a rychle šeptal: Já jsem v pořádku. Museli jsme se přece odtamtud nějak dostat. Prokristapána, dělejte, že mě ošetřujete, a nebojte se, když budu trošku vyvádět.“
A tak se starali o Maca, který blábolil jako v deliriu, trhal sebou a zvracel vodu, kterou se mu snažili nalít do úst. Vydržel to, dokud loď neodrazila od břehu. V té době byla už i paluba plná zajatců.
Na lodi nebylo tolik místa, aby si všichni najednou mohli sednout. Protože však bylo nutné stát v řadě front – ve frontě na vodu, ve frontě na rýži, ve frontě na latrínu -, každý zajatec měl možnost si na chvíli odpočinout vsedě.
Té noci se loď šest hodin zmítala v prudké bouři. Zajatci ve skladištích se pokoušeli uhýbat př…
