A NOMINOVÁNY JSOU…
1. Každonoční pokroky v četbě
Pokrčení ramen.
2. Čtení na podlaze starostovy knihovny.
3. Fotbal na Himmelstraße.
4. Využití odlišné příležitosti ke krádeži.
Došla k závěru, že Pokrčení ramen je skvělé. Každou noc, sotva se utišila po další noční můře, byla ráda, že je vzhůru a může číst. „Pár stránek?“ zeptal se táta a Liesel přikývla. Občas dokončili kapitolu až příští den odpoledne, ve sklepě.
Bylo jasné, proč kniha tak vadila úřadům. Protagonistou byl Žid, navíc představený v dobrém světle. Neodpustitelné. Byl to bohatý muž, který už měl dost toho, jak nechává život jen tak míjet kolem – říkal tomu krčit rameny nad problémy i radostmi, které člověku přináší čas, jenž je mu na zemi vyměřen.
V tom časném létě v Molchingu, kdy se Liesel s tátou propracovávali knihou, cestoval ten muž pracovně do Amsterdamu a venku se tetelil sníh. To se děvčeti líbilo – tetelící se sníh. „To přece přesně sníh dělá, když padá – tetelí se,“ vysvětlovala Hansi Hubermannovi. Seděli spolu na posteli, táta napůl spal, děvče zcela bdělo.
Někdy si spícího tátu prohlížela, a věděla o něm víc a zároveň méně, než si oba uvědomovali. Slýchala často, jak s mámou probírají, že nemá dost práce, nebo jak sklíčeně mluví o tom, jak se Hans vypravil navštívit jejich syna a zjistil jen tolik, že už není doma a nejspíš už je na cestě do války.
„Schlaf gut, tati,“ říkávala dívka v takových chvílích. „Hezky se vyspi.“ Prosmýkla se kolem něj z postele a šla zhasnout světlo.
Jak jsem se zmínila, dalším přízrakem byla starostova knihovna.
Abychom si tuhle okolnost vysvětlili, nahlédneme do chladného dne na konci června. Rudy byl, řečeno jemně, naštvaný.
Kdo si myslí, že je, ta Liesel Memingerová? Jemu bude říkat, že dneska musí roznést prádlo sama? To jako není dost dobrý, aby šlapal po ulicích s ní?
„Přestaň fňukat, Saukerl,“ napomínala ho. „Akorát mi není dobře. Nestihneš zápas.“
Ohlédl se přes rameno. „No když to bereš takhle.“ Přišel Schmunzel. „Tak si to prádlo strč víš kam.“ Odběhl, a hned se přidal k mužstvu. Když se Liesel dostala až na konec Himmelstraße, ohlédla se a uviděla ho stát u bližší z provizorních branek. Mával jí.
„Saukerl,“ zasmála se, zvedla ruku a bylo jí jasné, že ve stejnou chvíli říká on jí Saumensch. Mám za to, že blíž k lásce se jedenáctiletí ani dostat nemůžou.
Dala se do běhu, směrem ke Grande Straße a starostovu domu.
Jistě, prostíral se před ní pot a zkrabacené lapání po dechu.
Ale četla si.
Starostova žena počtvrté pozvala dívku dovnitř, teď seděla u stolu a jen si prohlížela knihy. Při druhé návštěvě dovolila Liesel, aby jednu vytáhla a prolistovala ji, a to vedlo k další a pak k další knize, dokud se jich u ní nedržel půltucet, buď pod přitisknutou paží, nebo na hraničce, která jí v druhé ruce rostla výš a výš.
Liesel tentokrát stála v chladném prostoru pokoje, v žaludku jí kručelo, ale od němé, zničené ženy nepřišla žádná reakce. Zas na sobě měla župan, a tu a tam si dívku prohlížela, ale vždycky jen chvilku. Obvykle se víc věnovala něčemu vedle Liesel, něčemu, co tam scházelo. Okno bylo dokořán, čtverhranná chladná ústa, občasné chladné nárazové poryvy.
Liesel seděla na podlaze, kolem sebe rozházené knihy.
Po čtyřiceti minutách odcházela. Všechny knihy byly na svém místě.
„Na shledanou, Frau Hermannová.“ Zvuk slov pokaždé šokoval. „Děkuju.“ Načež jí žena zaplatila a Liesel odešla. Každý pohyb byl vyúčtován; a zlodějka knih běžela domů.
Když nastalo léto, byl pokoj plný knih teplejší a teplejší a podlaha s každou donáškou méně bolavá. Liesel sedávala vedle hraničky knih, přečetla z každé pár odstavců a snažila se zapamatovat si slova, kterým nerozuměla, aby se na ně mohla doma zeptat táty. Když později už jako dospívající o těch knihách psala, nepamatovala si už jejich názvy. Ani jediný. Možná by byla líp vybavená, kdyby je byla ukradla.
Zapamatovala si ale, že v jedné z těch obrázkových bylo na vnitřní straně desek těžkopádně vepsané jméno.
