Zlodějka knih (Markus Zusak)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

MALÁ SMUTNÁ NADĚJE

Himmelstraße nikdo bombardovat nechtěl.

Nikdo by přece nechtěl bombardovat

místo, které se jmenuje po nebi,

nebo ano?

Nebo ano?

Bomby padaly a brzo se měla oblaka péct a studené kapky proměnit v popel. Zemi skropí horké sněhové vločky.

Stručně řečeno, Himmelstraße srovnali se zemí.

Domy byly spláchnuty z jedné strany ulice ke druhé. Na roztříštěné podlaze dostala nakládačku zarámovaná fotografie Führera. Tvářil se na ní nesmírně vážně, ale nepřestával se usmívat, tím svým seriózním způsobem. Věděl něco, co my ne. Jenže já jsem věděla něco, co nevěděl on. A lidi zatím spali.

Rudy Steiner spal. Máma a táta spali. Frau Holtzapfelová, Frau Dillerová. Tommy Müller. Všichni spali. Všichni umřeli.

Přežila jediná osoba.

Přežila, protože seděla ve sklepě a pročítala se příběhem svého života a opravovala chyby. Tu místnost už kdysi shledali příliš mělkou na kryt, ale té noci, 7. října, postačila. K zemi klusaly skořápky vraků a pár hodin nato, když se v Molchingu rozhostilo podivné, zanedbané ticho, muži z místní LSE něco uslyšeli. Ozvěnu. Někde dole klepala dívka tužkou do plechovky od barvy.

Všichni všeho nechali, uši i těla napjaté, a když se to ozvalo zas, začali kopat.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024