HITLEROVY NAROZENINY, ROK 1940
Navzdory beznaději prohlížela Liesel denně poštovní schránku po celý březen a ještě v dubnu. I přesto, že je na Hansovu prosbu navštívila Frau Heinrichová a oznámila Hubermannovým, že pěstounská péče s Paulou Memingerovou dočista ztratila spojení. Přesto dívka vytrvala, a jak se dalo čekat, pokaždé, když prohledávala poštu, nenacházela nic.
Molching, stejně jako zbytek Německa, byl v sevření příprav na Hitlerovy narozeniny. Toho roku, kdy válka pokročila a Hitler stál momentálně na vítězných pozicích, toužili nacističtí souvěrci po obzvláště náležitých oslavách. Bude přehlídka. Pochod. Hudba. Zpěv. Bude oheň.
Zatímco Liesel procházela ulicemi Molchingu, sbírala prádlo a roznášela je vyprané a vyžehlené, shromažďovali členové NSDAP palivo. Liesel byla několikrát svědkem toho, jak muži i ženy klepou na dveře a vyptávají se lidí, jestli snad nemají něco, čeho by se chtěli zbavit nebo co by se mělo zničit. Tátův výtisk Molchingského expresu oznamoval, že na náměstí bude hořet slavnostní hranice, u které budou přítomny všechny místní oddíly Hitlerjugend. Hranice připomene nejen Führerovy narozeniny, ale také vítězství nad jeho nepřáteli a vším, co Německo od konce první světové války brzdí a omezuje. „Jakékoli materiály,“ požadovaly noviny, „z onoho období – noviny, plakáty, knihy, vlajky – a veškerou nalezenou nepřátelskou propagandu je třeba předložit v kanceláři NSDAP v Münchener Straße.“
Dokonce i Schillerstraße – uličku žlutých hvězd která ještě pořád čekala na renovaci, ještě naposledy proslídili, jestli nenajdou něco, cokoli, co by se dalo spálit ve jménu Führerovy slávy. Nikoho by nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že jistí členové strany kamsi odjeli a tam nechali vytisknout aspoň tisíc zhoubných a morálně závadných knih a plakátů jen proto, aby se pak mohly spálit na popel.
Všechno bylo nachystáno, dvacátý duben bude velkolepý. Bude to den pálení a oslav.
A knižní zlodějny.
To ráno v domácnosti Hubermannových probíhalo zase všechno jako obvykle.
„Ten Saukerl už zase čučí z okna,“ láteřila Rosa Hubermannová. „To je den co den,“ pokračovala. „Na co to brejlíš teďka?“
„Hmmm,“ zamručel potěšeně táta. Po zádech mu jako plášť splývala vlajka upevněna seshora k oknu. „Na tuhle ženskou by ses měla kouknout.“ Mrknul přes rameno a zazubil se na Liesel. „Co kdybych se sebral a běžel za ní. Ta tě strčí do kapsy, matko.“
„Du Schwein!“ Pohrozila mu vařečkou.
Táta se dál díval z okna na pomyslnou ženu a velmi skutečný špalír německých vlajek.
Všechna okna v ulicích Molchingu byla ten den ozdobena na Führerovu počest. Někde, jako třeba u Frau Dillerové, se dychtivě myla okna, vlajka zářila novotou, hákový kříž vypadal jako klenot položený na rudobílé dečce Jinde povlávala z římsy jako prádlo, které tam dali sušit. Ale byla tam.
* * *
O něco dřív došlo k malé katastrofě. U Hubermannových nemohli vlajku najít.
„Přijdou si pro nás,“ varovala máma manžela. „Přijdou a odvezou nás.“ Zase oni. „Musíme ji najít!“ V jednu chvíli už to vypadalo, že táta sejde do sklepa a namaluje vlajku na některé z prostěradel, kterými při práci přikrýval nábytek. Pak se bohudíky objevila, pohřbená ve skříni za akordeonem.
„Ta pekelná harmonika, neviděla jsem přes ni!“ Máma se otočila. „Liesel!“
Děvčeti připadla čest připíchnout vlajku na okenní rám.
Později domů na odpolední jídlo přišli Hans mladší a Trudy. Dělali to tak i na Vánoce nebo na Velikonoce. Teď by mohla být dobrá chvíle představit je poněkud podrobněji.
Trudy, nebo Trudel, jak se jí často říkalo, byla jen o pár centimetrů větší než máma. Podědila její neblahou rozkolébanou chůzi, ale jinak byla mnohem mírnější. Žila a pracovala jako služka v jedné bohaté mnichovské domácnosti, takže ji děti spíš nudily, ale vždycky dokázala utrousit k Liesel pár usměvavých slov. Rty měla měkké. Hlas tichý.
Hans mladší měl oči svého otce i jeho výšku. Stříbro v jeho očích však nebylo vřelé, jako v těch tátových – ty jeho byly poführerované. Na kostech měl víc ma…
