Kapitola čtyřicátá první
DÍKY NEBO VINOU příchodu Vendy Maňase se Čeněk s Lenkou rozloučili téměř bleskově. Stiskli si ruce a oba předpokládali, že se patrně již nikdy nesetkají.
»Hezká holka,« mlaskl tlustý Maňas, když se delší dobu zálibně díval za letuškou, která se s melancholickým výrazem ve tváři vracela k svému stroji. »S takovou se to prima cestuje! Kdyby do letadel naverbovali tlustý, jeduplný báby jako k tramvajím, tak by to letecký společnosti mohly rovnou zabalit. Tahle žába je obzvlášť povedená! A zdá se mi, že jste jí nějak padnul do oka!«
Čeněk se zmohl na odmítavý obličej. »To se vám jenom zdá. Trochu se nudila a já jsem byl zřejmě jediný Čech, který letěl z konečné na konečnou.«
»Jenom mi nevykládejte,« šťouchl do něj Maňas, »že na vás brala kvůli rodnýmu jazyku! Snad si nemyslíte, že mrská toliko mateřštinu? Já ji tipuju nejmíň na čtyři světový jazyky! Slovem i písmem! Tak mi prosím vás laskavě vyložte, proč nekonverzovala s nějakým Angličanem, když jich sem přiletělo nejmíň sedm?«
Čeněk to vyložit nedovedl.
»Tak vidíte,« zachrochtal spokojeně tlouštík, »já jak se mrknu na ženskou, okamžitě vím, kolik uhodilo! Nechci se chlubit, ale než mě silně kalorická strava takto společensky knockautovala, bejval jsem proslulý lev salónů a něžný pohlaví na mne letělo jako vosy na kofolu! Když jsem vez po létech do sběru milostnou korespondenci, tak mi praskly u vozejku péra! A pokud jde o tu letušku, můžete bejt ujištěnej, že se do vás totálně zabouchla!«
»Vaše ujištění pro mne nic neznamená,« řekl Čeněk, »ani kdyby bylo pravdivé. Jednak jsem ženatý a za druhé se s tím děvčetem už nikdy neuvidím.«
»To člověk nikdy neví,« mínil Maňas, »mně dala jistá Liduš Bosářová z Vejprt facku na rozloučenou na kolonádě v Mariánskejch Lázních, a než se sešel tejden s tejdnem, potkal jsem ji čirou náhodou před Bílou labutí v Praze. Ani si nepřejte vědět, co z toho vzešlo radosti a potěšení!«
Čeněk si to nepřál, ale ušetřen toho nebyl. Žena, jak se ukázalo, byla věčnou inspirací nejen umění, ale i Vendy Maňase, který se ovšem postupujícími léty stával spíše teoretikem. Zato však zaníceným. Když hovořil o svém oblíbeném tématu, žhnula mu prasečí očka tak vášnivě, že se žhavé africké slunce zdálo proti nim jen matným měsíčním pableskem.
»Tady je to ovšem s ženami slabší,« informoval Čeňka s tváří chlípného zasvěcence, »čtyři dámy v kuchyni a zdravotní sestra Radobejlová. Já jí říkám Klusající makarón. Je dlouhá, hubená a chvíli nepostojí. Nevím, jak se vám bude líbit, ale minulej doktor s ní moc nadšenej nebyl. Nejvíc ho zlobilo, že mu nechtěla krmit hady.«
Doktor Dobešek se navzdory vedru roztřásl jako na Tři krále. »Ha… hady?« podivil se s odporem.
»Jo, on je chytal a choval v takovejch flaškách,« řekl tlouštík, »to víte, neměl tu vlastně co dělat. Doma se leckdo jen tak flinká ke stravě a jak může, tak marodí. Ale sem lidi jezděj makat. Jsou tu samí na slovo vzatí odborníci a chtějí s tím pořádně hnout. A taky si tím pádem vydělat prachy, to se rozumí samosebou. Nikomu se nechce marodit a nemocnost je tu téměř veškerá žádná. Doktora potřebujeme spíš proto, aby byla jistota, že v případě nějakýho maléru nebo nedejpámbu epidemie bude po ruce člověk, kterej je v medicíně honěnej a nebude nám na malárii dávat octan hlinitej. Ale jinak tu má doktor klidnej život a nikdo mu nepředpisuje, co má dělat. Když vás to bude bavit, můžete chytat třeba motýly. Je jich tu spousta a jsou tak krásně zbarvený, že na nich necháte oči.«
Čeněk rozhodně zavrtěl hlavou. »Lov a lapání čehokoliv není mým koníčkem,« pravil, »ale teď už si musím vyřídit nezbytné formality. Zdá se, že jsou všichni dávno odbaveni.«
»Prima, doktore,« souhlasil Maňas, »a potom se půjdeme něčeho napít! Jináč bysme v tom vedru přišli o ledviny!«
