Kapitola sedmdesátá osmá
»TO NEŠTESTÍ!« štkala paní Dobešková a otírala si pouťovým květovaným šátkem slzící oči. »To neštěstí!«
»Jakýpak neštěstí,« chlácholil ji starý obuvník. »Už se staly horší věci! Bez kusu zadku se dá žít, to není žádnej nepostradatelnej orgán! A navíc se takovej defekt schová v kalhotách. Co bys dělala, kdyby chlapci nějakej krokodýl ukous nohu?«
»Stejně je to neštěstí,« trvala na svém matka, »a nejhorší na tom je, že se to přihodilo hodnýmu, slušnýmu hochovi, kterej v životě nikomu neublížil! Považ, co chodí po světě lumpů, které Pán Bůh nepotrestá! Je v tom nějaká spravedlnost?«
»Není,« připustil Dobešek, »ale sama přece říkáš, že koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Tak proč by měl najednou krouhat zadky lumpům?«
»Ale Čendovi taky nemusel!« trvala na svém matka, »tohle přece jen neměl dělat!«
»Nekritizuj Pána Boha,« napomenul ji otec, »zvlášť když si to chlapec vlastně udělal sám! A já jsem stejně věděl, že ta cesta k Indiánům špatně skončí! Kdyby zůstal doma pěkně sedět na zadnici, mohl ji mít celou!«
»Já si oči vypláču!« tvrdila paní Dobešková zlomeně. »Do nejdelší smrti už nebudu veselá!«
»Nic takovýho tě nesmí ani napadnout!« zlobil se obuvník. »To by se to naše neštěstí dostalo na veřejnost a víš, jaký jsou lidi! Na posměch je užije! Víš přece, jak se říkalo nebohýmu strejci! Chceš, aby něco takovýho postihlo tvýho syna? To bys mu to, matko, pěkně zavařila!«
»Dobrá, já už tedy brečet nebudu,« slíbila paní Dobešková, »já se kvůli němu přemůžu! Ale stejně to není spravedlivý!«
»Nevíš, k čemu to může bejt dobrý,« řekl Dobešek. »To se kolikrát ukáže až po letech. Franta Maštalíř se z nešťastný lásky věšel, a jak se pod jeho váhou přetrh provaz, zlámal si obě nohy. Nemohl dělat zedničinu, a tak se vrhnul na prodávání sladkokyselejch okurek, na kterejch posléze vydělal těžký peníze. Nakonec si vzal o dvacet let mladší ženu, holku jako obrázek, proti který byla ta jeho první láska učiněná rebarbora!«
»Mně stejně nevymluvíš, že je to neštěstí,« stála na svém Dobešková, »a jestli to bude k něčemu dobrý po letech, toho už se nedočkáme!«
»Potřebuješ přijít na jiný myšlenky,« rozhodl otec. »Ten šátek, co do něj bulíš, si uvaž na hlavu a půjdeme se kapánek projít! Je hezkej den a u Labe nebudeš mít na truchlení pomyšlení!«
»Projít se půjdu,« mlela matka, »ale na jiný myšlenky nepřijdu! Co bych to byla za mámu, kdybych myslela na něco jinýho než na blaho svýho jedinýho syna!«
»Hlavně nebreč,« napomenul ji muž, »a pamatuj, že ty nejlepší matky se vyznamenaly osobní statečností!«
Po několika minutách vzájemného napomínání a drobného hartusení vyrazili manželé Dobeškovi skutečně na procházku. Stará paní se strnule usmívala a obuvník se okázale natřásal jako vysloužilý brigadýr. Kdyby měl vousy, určitě by si je celou cestu nakrucoval.
Bylo příjemné, slunečné odpoledne. Cestička k Labi, vyšlapaná generacemi milenců i břichatých tatíků s udicemi a podběráky, byla suchá a tvrdá jako mlat, takže nápad vyjít si do přírody se nezrodil pouze v hlavě starého Dobeška. Manželé potkali několik sousedů i známých, s každým se na chviličku zastavili a poklábosili, takže k Labi spíše popocházeli, než opravdu šli. Matka Dobešková už dávno přestala slzet a zcela nenuceně si vyměnila několik receptů na vánoční cukroví jakož i jiné neodolatelné pochutiny.
»Ještě někoho potkáme,« zavrčel Dobešek, když se konečně odlepili od tlachavé vdovy Zajíčkové, »a na mou duši, že se nezastavím, ani kdybys přede mnou klekla se sepjatejma rukama!«
»Proč bych před tebou klekala?« divila se Dobešková. »Já se taky nezastavím, jak je Pán Bůh nade mnou!«
Ale zastavili se oba, a docela rádi. Ten, jehož po necelých pěti minutách potkali, byl totiž oblíbený obvodní lékař doktor Věroslav Buben.
»Na procházce, pane doktore?« usmál se obuvník a docela zapomněl na svou nechuť k zastavování.
»Částečně na procházce, částečně v rachotě,« řekl starý felčar. »Byl jsem u převozníka Krůty. Proč ten chlap skáče před ženou do …
