Kapitola třicátá pátá
MARIE KOŠVANCOVÁ si prozpěvovala, což činila jen ve zcela výjimečných případech. Na příklad tehdy, když její úhlavní nepřítel, uzenář Baxa, uklouzl po náledí a zlomil si nohu nadvakrát. Nebo když manželům Zajíčkovým uhodil blesk do nepojištěné chaty. Jakož i při jiných podobných radostných příležitostech. V těchto okamžicích měla k rozvinutí svých muzikálních schopností hned několik důvodů. Tím největším a nejhlavnějším byl její vítězný střet s celou řadou nájemníků, které položila až nečekaně hladce na lopatky. Měla pocit, že odletem doktora Dobeška do Afriky vystoupila na neoficiálním společenském žebříčku nejméně o dvě příčky. Není už tchyní obyčejného sekundáře, na kterého si může písknout každý hejhula s podebraným palcem, ale matkou ženy váženého lékaře, jenž díky svému talentu reprezentuje naši vlast v daleké cizině. Když se nyní na chodbě nebo schodech špitne doktor Dobešek, je to skoro totéž, jako když se řekne Jan Amos Komenský. A přitom se učitel národů dostal pouze do Lešna a Amsterodamu. Palmy a paviány znal pouze z doslechu. »Kdo by do toho našeho nekňuby řekl,« blesklo jí hlavou, »že se takhle vyšvihne! Jenom je třeba mu písemně připomenout, aby měl v té Africe otevřené oči a sebral, co se dá. Některé věci se zdají k nepotřebě, a nakonec se ukáže, že stojí tisíce!«
Tchyně Košvancová se poněkud zasmušila, neboť si vzpomněla, že ani ona sama nebyla vždy dost prozíravá. Před dvaceti lety vyházela do sběru spoustu věcí, které pokládala za veteš a staré haraburdí. S lehkým srdcem se zbavila mlýnků na kávu, petrolejových lamp, zrcadel, dóz a spousty hrnečků s národními motivy. Teprve po letech zjistila, jakou nesmírnou chybu tenkrát učinila. Vždycky když za výkladem obchodu se starožitnostmi viděla zvyšující se ceny domnělé veteše, jen stěží se bránila prudkým návalům krve do hlavy a hezky dlouho častovala sama sebe nevybíravými slovy.
Nyní už ovšem dávno věděla, zač je toho loket. Proto také přečetla Rukojeť sběratele a poučila se i z jiných dostupných materiálů, jakmile jen nabyla přesvědčení, že doktor Dobešek pronikne na téměř panenskou africkou půdu. Pečlivě sepsala všechny starožitnosti, které se dají provézt v kufru a přitom jejich zpeněžení přinese značný finanční efekt.
»Čeňku,« nabádala zetě, »všude koukej po uměleckejch předmětech! To je budoucnost vzdělanejch lidí! A ty to tam budeš mít jako houska na krámě! Vyléčíš nějakému místnímu náčelníkovi osypky a on ti dá sošku vytesanou ze slonovýho klu. Nebo vyměníš nějakej vzácnej hrnec za flastr! Když sebou budeš mrskat, vrátíš se jako bohatej cestovatel! Dobře jsi začal, tak taky koukej, abys dobře skončil! Dneska si člověk musí umět pomoct jak se dá, jinak to u mne není inteligent, ale hadrník!«
Jde jen o to, do jaké míry si doktor Dobešek vezme tchynina dobře míněná slova k srdci. Neřekne tak ani tak, ale nikdo neuhodne, co si vlastně myslí. No, koneckonců, ať si myslí, co si myslí, hlavně že poslouchá. Zavzdoruje si, na chvíli se postaví na zadní, ale nakonec udělá to, co se od něho požaduje! A to je správné, protože není na světě nic vznešenějšího než řádně zabezpečit rodinu!
