Kapitola čtrnáctá
K VEČERU se Čeňkovi podařilo usnout, ale spánek, který ho obestřel, nebyl žádným dobrodiním. Vzápětí se totiž dostavily hrůzostrašné sny. Barevné, širokoúhlé a režírované přinejmenším Alfrédem Hitchcockem. Jeden horší než druhý.
Nejprve Čeněk plaval po obrovském jezeře. Kupodivu se udržel nad vodou, ačkoliv jinak nedokázal zdolat ani podolský bazén. Ale tady si počínal poměrně suverénně. Krauloval ne-li jako pětinásobný olympijský vítěz Mark Spitz, tedy docela určitě jako plavčík poděbradské plovárny Ouhorek. Tentýž Ouhorek, jenž se proslavil svedením ženy reklamního malíře Douši, který na tuto potupu reagoval otřesnou sebevraždou svinibrodskou zelení. Estéti mu vyčítali zejména to, že si přitom obarvil rajskou omáčku nazeleno.
Dřív než si Čeněk uvědomil své plavecké umění do té míry, aby se nad tím zaradoval, objevil se v dohledu mohutný krokodýl. Tlamu, plnou ostrých zubů, měl otevřenou dokořán a zaregistrovav bezbranného doktora uprostřed jezera, zamířil k němu se zřejmým úmyslem ho pozřít. V jeho zlověstně mžikajících očích, které se nápadně podobaly očím Marie Košvancové, nebyla špetku soucitu. Ani ho nenapadlo, jak dlouho musel nebožák studovat, než dosáhl doktorátu, nepomyslel na jeho nebohou ženu v daleké cizině. Jediné, co vnímal, byla večeře, která jako by se mu sama nabídla.
Čeněk měl v úmyslu vykřiknout hrůzou, ale nepodařilo se mu to. Výkřik děsu mu zmrzl na rtech a jeho pohledný kraul se změnil v bezmocné, začátečnické plácání do vody. Nepřipadal si už jako svůdce Ouhorek, ale v nejlepším případě jako čerstvý absolvent dětského brouzdaliště. A krokodýl se metr za metrem blížil!
Čeněk navzdory nevýslovné hrůze, kterou pociťoval, pochopil, že nemůže pasivně čekat, až ho krvelačná bestie pozře. Musí se alespoň pokusit o záchranu! Jestliže obstojně krauloval před několika minutami, proč by mu to nemělo jít nyní? Otočil se s úmyslem krokodýlovi uplavat. Jenomže nepočítal s dalším obrovitým ještěrem, který se k němu blížil z druhé strany. A nejen to! Kolem něho se počaly z vody vynořovat další a další nestvůrné hlavy vodních oblud a vytvořily pověstný kruh smrti, který se ustavičně zmenšoval. Čeněk už nemohl vnímat nic jiného než rozevřené čelisti a bělostný lesk zubů, které svou důkladností předčily i pověstný chrup Veroniky Krajánkové.
V této situaci je zcela zbytečné a tím pádem také nerozumné volat o pomoc, ale Čeněk to přesto učinil. Zapištěl jako králík a počal kolem sebe tlouci tak zběsile, že se zčistajasna ocitl na koberci vedle postele i s dvěma peřinami a jednou prošívanou dekou.
První, co spatřil, byla starostlivá tvář Marie Košvancové, proti hladovému krokodýlovi přece jen značně mírumilovnější a v daném okamžiku dokonce přijatelná. Také Zuzanu zřejmě zajímalo, co se děje s jindy tak klidným a ukázněným chotěm.
»Je ti špatně, Čeňku?« starala se tchyně. »Mám uvařit ještě čaj?«
Čeňkovi příliš do řeči nebylo. Znovu si uvědomil své rozbolavělé tělo, z kterého dosud neodešla horečka, a také se tak trochu styděl za svou neobvyklou pozici.
»Všechno je v pořádku,« zadrmolil omluvně, »měl jsem jenom ošklivé sny.«
»Ošklivé sny znamenají většinou radostné události,« ujistila ho tchyně, jejíž informovanost v tomto oboru byla nesporná. »Například pohřeb ve snu viděti je hotové štěstí. Často znamená svatební hostinu nebo promoci. A takové lejno zase přivolá spoustu peněz. Poslyš, Čeňku, netopil ses náhodou v žumpě?«
K její nesmírné lítosti to Čeněk rozhodně popřel. Ale koneckonců, co není, ještě může být. Noc je dlouhá a jezero plné krokodýlů se může snadno proměnit ve vrchovatou žumpu. Jen ať Čeněk vleze do postele a znovu se pokusí usnout.
Marie Košvancová láskyplně zetě přikryla a Zuzana mu věnovala zamilovaný pohled takřka předmanželského kalibru. Krátce nato doktor Dobešek zavítal znovu do říše snů. Tentokrát za naprosté absence krokodýlů.
Nicméně i sen číslo dvě se hemžil cizokrajnými nestvůrami. Byli to pro změnu hadi, stonožky, štíři a škorpióni. Hemžili se všude a jeji…
