Kapitola třicátá
MARIE KOŠVANCOVÁ OŽILA, sotva vystoupila z auta. Na postel, po které předtím prahla, už ani nepomyslila a veškeré neduhy ji opustily jako na povel. Nedokázala by zůstat mezi čtyřmi stěnami ani čtvrt hodiny, neboť její touha svěřit se s dosaženým vítězstvím byla větší než cokoliv jiného. První jí padl do drápů zelinář Perník.
»Co dělá revma, pane sousede,« zašvitořila sladce, »pořád to ještě tak dloube?«
Chudák nevytušil úskok a začal žalostně pokyvovat hlavou. »Ani se neptejte!« lkal dojemně. »Ta nemoc mě jednoho dne usouží. Co kloub, to nepřítel! Nenávidím vlastní ramena, proklínám kotníky a kolenům nadávám tak, že mne žena prosí, abych se mírnil, jelikož prý si sousedé myslí, že tak spílám jí. To už snad ani není život, paní Košvancová, to je řetěz utrpení, kterej se mnou smýká jako s dobytčetem. Až mě jednoho dne usmýká! Zčistajasna dostanu revmatickou horečku a odpochoduju na onen svět, kde to snad bude přece jen kapánek lepší!«
Marie Košvancová soucitně pokyvovala hlavou. »Jojo, revma je prevít,« připustila, »ale že byste nějak pospíchal na onen svět, kde to snad, jak říkáte, bude lepší, to na vás jaksi nepozoruju. Spíš bych řekla, že se toho bídnýho života držíte jako klíště a nechcete se ho pustit, ani kdybyste měl místo kloubů tvaroh! Proč byste jinak pořád volal doktora? Proč byste ho tahal z postele!«
»Nemocný člověk nemá jinou možnost,« řekl, »a doktor je tu proto, aby churavému jedinci ulevil!«
»Ale ke komu budete chodit teď, pane sousede?« otázala se se zlomyslným úsměvem. »Kterého lékaře obšťastníte svou pozorností? Doktor Dobešek už totiž není k mání! Touhle dobou letí do Afriky, aby tam přivezl naši vyhlášenou zdravotnickou osvětu! Tam si ho budou vážit, tam ho dokážou ocenit! To je ostatně notoricky známý! Kolik našich slavných rodáků si doma ani neškrtlo a v cizině je nosili na
ramenou? Vemte si takovýho Antonína Dvořáka! A jiný a jiný! Tady jste s doktorem Dobeškem div nevytírali podlahu a tam bude večeřet s ministrama! Zúčastní se všech recepcí na velvyslanectví!«
»Já mu to z celýho srdce přeju!« tvrdil zelinář. »Je to člověk dobrýho srdce a zlatejch rukou, to jsem o něm říkal vždycky a dám vám to třeba písemně!«
»Jenomže tady jste ho všichni zneužívali a dělali jste si z něho otroka!« pravila Marie. »A vy, pane sousede, nejvíc! A abyste mu někdy přinesl dvě kila banánů nebo pomerančů, to vás ani nenapadlo!«
»No, teď si banánů a pomerančů užije ažaž,« konejšil ji Perník, »a to ovoce tam má jinou kvalitu!«
»To bych řekla,« vrněla Marie Košvancová, »z Dobeška se stal pán a vy, když vám něco bude, si to pěkně posypete na pohotovost. Nebo budete čekat bůhvíkolik hodin, než za vámi přijedou oni! Protože tady v tom baráku nejsou žádný akutní případy, ale samý sarapatičky!«
»Já bych vám ty sarapatičky přál!« vzlykal zelinář, »když mě bere koleno, tak se ze zoufalství píchám do ucha jehlou, abych cítil trochu jinou bolest!«
Ale Marie Košvancová ho už neposlouchala. Své mu řekla a ještě mnohé musí vyřídit jiným. Například Emilii Hradské, která jako na zavolanou právě sestupovala se schodů.
