Doktor od Jezera hrochů (Miloslav Švandrlík)

Kapitola devadesátá osmá

VERONIKA KRAJÁNKOVÁ se pronikavě změnila. Nejprve, a to nebylo ještě tak zlé, se téměř zhroutila. Když se dozvěděla, že se doktor Dobešek nehodlá vrátit na své původní pracoviště, bylo jí jako nočnímu motýlu, kterému neočekávaně sfoukli petrolejku. Její erotické sny ztratily své pevné obrysy a to byla pro Veroniku téměř pohroma. Pohybovala se po nemocnici spíše ze setrvačnosti, porážela nábytek a oči měla ustavičně zalité slzami. Její princ byl ten tam a jí nezbývalo nic jiného než krásné, leč zvolna vybledající vzpomínky.

Bohužel, nezůstalo pouze při tom. Veronika se musela dozvědět druhou část pravdy, a ta pro ni byla daleko krutější a bezohlednější než ta prvá. Jednoho dne vybuchla ošklivé dívce v útrobách časovaná puma a způsobila, že se v ní všecko převrátilo a rozvrátilo. Když se po několika dnech upřímného světobolu opět zkonsolidovala, byla to úplně jiná Veronika, než jak ji dosud všichni znali. Ne že by snad zkrásněla, ale vytvořila si nový typ snů, které ji od základů změnily.

Z doktora Dobeška se stal démon, krvelačný satyr a kandidát upírství. Všechnu svou špatnost a zavilost zaměřil pochopitelně na Veroniku, kterou se snažil uchvátit a zavléci do bahna. V tom mu vydatně pomáhal nejen zřízenec z prosektury, ale i celá plejáda dalších bezcharakterních ničemů.

Veronika se statečně bránila a podnikala protiútoky. Nejen v snění. Tuto zavilou urputnost přenášela i do každodenní praxe. Okolí ošklivou dívku nepoznávalo. Stala se neuvěřitelně zlou a hašteřivou. Na představené se osopovala, s kolegyněmi se ustavičně hádala a pacienty systematicky deptala. Obdržet injekci od Veroniky Krajánkové znamenalo totéž jako být zasažen kopím zuřivých křováků. Někdy si to prý příliš nezadalo ani se středověkým naražením na kůl.

Veronika Krajánková se cílevědomě mstila celému lidstvu za to, že muž jejích snů ji beznadějně zklamal. Doktor Čeněk Dobešek ovšem neměl o její proměně nejmenší tušení, neboť vstoupil do života plného radosti a lásky.