31. KAPITOLA
Kapitán Mackendrick byl také rád, že Rica vidí. Shromáždili jsme se všichni tři v Mackendrickově kanceláři spolu s policejním zapisovatelem, připraveným zaznamenat všechno, co bude řečeno. Rico neřekl ani slovo, dokud jsme nepřinesli pytel s kostmi a železem. Mackendrick mu ho přidržel před obličejem a zatřásl s ním; pytel podivně tlumeně zachřestil.
Mackendrick vytáhl rozbitou lebku a položil ji na stůl. Dívala se prázdnými očními důlky na Rica a Rico dlouhou dobu její pohled opětoval. Pokusil se navlhčit si rty suchým jazykem, pak se chtěl poškrábat na hlavě, ale prsty se mu zapletly do obvazů, kterými byl omotán.
„Bývals kdysi docela slušný mladý chlapík,“ oslovil ho Mackendrick. „Vzpomínám si na doby, kdys hrával na pláži volejbal; tehdys měl rád férovou hru. A měls taky rád férovou práci – stříhání trávy, mytí auta. Myslel sis, že pan Chantry je ten nejlepší šéf, jakého kdy takový mladý chlapík měl. Říkals mi to, pamatuješ?“
Z Ricových očí se začaly kutálet slzy a vytvářet dva potůčky, stékající po obou stranách jeho nosu.
„Je mi to líto,“ zašeptal.
„Co je ti líto, Rico? Zabils ho?“
Zavrtěl hlavou a slzy se mu rozstříkly z tváří. „Já ani nevím, kdo to je.“
„Tak proč jsi vykopal jeho kosti a proč ses jich chtěl zbavit?“
„Já nevím.“
„Chceš říct, že něco děláš a nevíš proč?“
„Někdy. Když mi to někdo přikáže.“
„A kdo ti přikázal, aby ses zbavil těch kostí, zatížil je starým železem a hodil je do moře? Kdo ti řekl, abys to udělal?“ naléhal Mackendrick.
„Nepamatuju se.“
„Přišels na to sám?“
Ta myšlenka ho vyděsila. „To ne.“
„Tak čí to byl nápad?“
Rico se díval do prázdných očních důlků lebky. Obličej mu ještě víc vystřízlivěl, jako by se díval do zrcadla a uvědomil si svou vlastní smrtelnost. Zdvihl ruce, dotkl se špičkami prstů tváří a ohmatával lebku pod nimi.
„Je to lebka pana Richarda Chantryho?“ zeptal se Mackendrick.
„Já nevím, doopravdy to nevím.“
„Co vlastně víš?“
Zahleděl se na podlahu. „Moc toho nevím. Vždycky jsem byl hloupý.“
„To je pravda, ale tak hloupý zase ne. Za starých časů jsi na sebe dával pozor, Rico. Běhals za děvčaty, ale nedovolils jim, aby tě vodila za nos. Neztratils hlavu a nespáchals žádný zločin jen proto, že před tebou nějaká ženská zakroutila zadkem. Na tos míval rozumu dost.“
Zapisovatelovy prsty tančily na klávesnici psacího stroje rychlý menuet. Rico je pozoroval, jako by předváděly tanec smrti, odhalovaly jeho minulost nebo snad předpovídaly jeho budoucnost. Několikrát otevřel a zase zavřel ústa ve snaze najít slova. Pak si začal šeptat sám pro sebe – tak tiše, že mu nebylo rozumět.
Mackendrick se naklonil dopředu a mírně se zeptal: „Cos říkal, Rico? Mluv nahlas, člověče, může to být důležité.“
Rico přikývl. „Je to důležité. Neměl jsem s tím nic společného.“
„Myslíš s tou vraždou?“
„Ano, s tou vraždou. To všechno udělala ona, moje svědomí je v tom čisté. Řekla mi, abych ho pohřbil, a já jsem to udělal. A pak mi o pětadvacet let později nařídila, abych ho vykopal. Nic víc jsem neudělal.“
Rico opět hleděl do prázdných očí lebky – zdálo se, že z jeho vlastních očí vysávají všechen život.
„Nic víc jsi neudělal,“ opakoval Mackendrick tiše a ironicky. „Jenom jsi zakopal zavražděného člověka, pak jsi ho zase vykopal a chtěls jeho kosti hodit do moře. Proč bys to dělal, jestlis ho nezabil?“
„Ona mi to nařídila.“
„Kdo ti to nařídil?“
„Paní Chantryová.“
„Nařídila ti, abys pohřbil tělo jejího manžela?“
Mackendrick se zdvihl a stál nad Ricem, který kýval hlavou ze strany na stranu a pokoušel se uniknout tíze jeho stínu.
„To není tělo jejího manžela.“
„Tak kdo to je?“
„To je jen nějaký chlápek, co k nám jednou přišel asi před pětadvaceti lety. Chtěl mluvit s panem Chantrym. Řekl jsem mu, že pan Chantry pracuje ve svém ateliéru a že stejně nikdy nepřijímá lidi, se kterými nemá dohodnutou schůzku. Ten chlápek ale prohlásil, že jeho pan Chantry určitě přijme, když mu řeknu, jak se jmenuje.“
„A jak se jmenoval?“ skočil mu do řeči Mackendrick.
„Je mi l…
