22. KAPITOLA
Sjeli jsme dolů z hor k šerifově pobočce a našli jsme Freda uvnitř s náměstkem. Na první pohled jsem nedokázal říct, jestli je tam jako vězeň nebo jako pacient. Přes kořen nosu měl nalepený kus náplasti a v nosních dírkách nacpanou vatu. Vypadal jako člověk, který neumí nic než prohrávat.
Šerif, který naopak dosáhl malého vítězství, si zašel zatelefonovat do vnitřní kanceláře. V jeho hlase se dokonale mísila sebedůvěra s úctou – zařizoval, aby Doris Biemeyerová letěla domů v tryskovém letadle mědařské společnosti.
Zdvihl hlavu a s rozzářenýma očima a zčervenalým obličejem mi podal sluchátko. „Pan Biemeyer si s vámi chce promluvit.“
Nechtěl jsem s Biemeyerem doopravdy mluvit, ani teď, ani kdy jindy. Vzal jsem si však sluchátko a řekl jsem do něj: „Tady je Archer.“
„Čekal jsem, že mi zavoláte,“ odpověděl. „Koneckonců vás zatraceně dobře platím.“
Nepřipomínal jsem mu, že mě platí jeho žena. „Volám vám teď.“
„Díky šerifu Brothertonovi. Dobře vím, jak vy soukromí fízlové pracujete. Všechnu práci necháte na uniformované policii, pak se objevíte a zásluhy berete na sebe.“
V první chvíli vzteku jsem nebyl daleko od toho, abych Biemeyerovi zavěsil. Musel jsem si připomenout, že případ ještě ani zdaleka neskončil. Ukradený obraz se stále ještě neobjevil a zbývaly dvě nevyřešené vraždy – Paula Grimese a teď i Williama Meada.
„Je dost zásluh pro všechny,“ odsekl jsem. „Máme vaši dceru a máme ji v poměrně dobrém stavu. Domnívám se, že zítra poletí domů v jednom z vašich letadel.“
„Hned ráno. Právě jsem se šerifem Brothertonem dohadoval všechny podrobnosti.“
„Mohl byste to letadlo zdržet až do pozdního dopoledne nebo tak nějak? Musím ještě v Copper City zařídit pár věcí a myslím, že by vaše dcera neměla cestovat bez doprovodu.“
„Takové zdržování se mi nelíbí,“ odporoval. „Paní Biemeyerová a já chceme vidět Doris co nejdřív.“
„Můžu si s paní Biemeyerovou promluvit?“
„Ale ano,“ připustil zdráhavě. „Je tady vedle mě.“
Na druhém konci byl chvíli slyšet nějaký nezřetelný hovor a pak se ve sluchátku ozval hlas Ruth Biemeyerové. „Pan Archer? To jsem ráda, že vás slyším. Doris není zatčená, že ne?“
„Ne, není. A Fred taky ne. Chci je oba zítra přivézt domů v letadle společnosti, ale možná se odtud nedostanu dřív než někdy před polednem. Bude vám to tak vyhovovat?“
„Ano.“
„Mockrát vám děkuju, paní Biemeyerová. Dobrou noc.“
Zavěsil jsem a řekl jsem šerifovi, že letadlo odletí zítra v poledne se mnou, s Doris a s Fredem. Brotherton neodporoval; můj telefonní rozhovor na mě přenesl něco z kouzla Biemeyerovy osobnosti.
Abych toho využil, přimluvil jsem se za lidi v Chantryho kaňonu, jak jsem slíbil, a nabídl jsem se, že převezmu zodpovědnost za Freda. Šerif souhlasil a zároveň mi řekl, že Doris přespí u něj.
Ubytovali jsme se s Fredem v motelu v dvoulůžkovém pokoji. Potřeboval jsem se napít, ale obchod už byl zavřený a k dostání nebylo ani pivo. Neměl jsem holení a kartáček na zuby. Byl jsem utahaný jako pes.
Posadil jsem se však na postel a cítil jsem se překvapivě dobře. Děvče bylo v bezpečí a mladík byl v mých rukou.
Fred se natáhl na postel zády ke mně. Ramena se mu křečovitě otřásala a neustále ze sebe vyrážel zvuky podobné škytání. Uvědomil jsem si, že pláče.
„Co se děje, Frede?“
„Dobře víte, co se děje. Moje kariéra je úplně zničená; vlastně ani pořádně nezačala. Přijdu o místo v muzeu a pravděpodobně mě zavřou do vězení a víte, co se se mnou stane potom.“ Vata v jeho nose mu tlumila hlas.
„Máš už něco v rejstříku?“
„Ne, samozřejmě ne.“ Zdálo se, že ho ta myšlenka šokuje. „Nikdy jsem se do ničeho nenamočil.“
„V tom případě by ti vězení hrozit nemělo.“
„Vážně?“ Posadil se a zadíval se na mě vlhkýma zarudlýma očima.
„Pokud v tom není ještě něco, o čem nevím. Pořád nemůžu pochopit, proč jsi vlastně vzal ten obraz z Biemeyerová domu.“
„Chtěl jsem na něm provést testy, to jsem vám přece říkal. Doris dokonce sama navrhla, abych ho vzal. Zajímala se o něj zrovna tak jako já.“
„O co se přesně zajímala?“…
