28. KAPITOLA
Když jsem dojel do centra, rudá obloha už tmavla. Obchody byly plné světla a nebyli v nich téměř žádní zákazníci. Zaparkoval jsem poblíž budovy redakce a vyšel jsem po schodech do redakční místnosti; byla úplně prázdná.
V chodbě za mnou se chraptivým a nesmělým hlasem ozvala nějaká žena: „Přejete si něco, pane?“
„Ano, hledám Betty.“
Byla to malá šedovlasá sympatická žena se silnými brýlemi, zvětšujícími její oči. Prohlížela si mě s důkladnou, ale přátelskou zvědavostí.
„Vy jste určitě pan Archer.“
Přisvědčil jsem.
Žena se mi představila jako paní Fay Brightonová, redakční archivářka. „Betty Jo mě prosila, abych vám od ní předala vzkaz. Říkala, že se sem vrátí nejpozději do půl osmé.“ Podívala se na malé zlaté hodinky na zápěstí a přidržela si je blízko u očí. „To bude za chvilku, neměl byste dlouho čekat.“
Paní Brightonová se vrátila za přepážku, kde byly její kartotéky. Čekal jsem půl hodiny a naslouchal jsem večerním zvukům vyprazdňujícího se města. Pak jsem zaklepal na její dveře.
„Betty už sem možná nepřijde, třeba šla domů. Víte, kde bydlí?“
„Abych řekla pravdu, nevím; aspoň ne od té doby, co se rozvedla. Ale můžu vám to najít.“
Otevřela telefonní seznam a na kousek papíru přepsala Bettino číslo a adresu: Seabrae Apartments, číslo 8, telefon 967-9152. Potom vytáhla zpod přepážky telefon. Když jsem vytáčel číslo a poslouchal, upřeně se na mě dívala. Bettin telefon zazvonil dvanáctkrát, než jsem zavěsil.
„Řekla vám něco o tom, kam jde?“
„Ne, ale hodně telefonovala. Několikrát volala z tohohle telefonu, takže jsem ji chtě nechtě poslouchala. Volala do různých sanatorií tady ve městě a pokoušela se najít nějakou svou příbuznou. Aspoň to tvrdila.“
„Říkala její jméno?“
„Myslím, že to byla Mildred Meadová; vlastně to vím docela jistě. A taky mám dojem, že ji našla. Vypadla odtud hrozně rychle a v očích měla takové to světlo – znáte to! – mladá novinářka, která je něčemu na stopě.“ Dlouze si povzdechla. „Se mnou to kdysi bývalo taky tak.“
„Řekla vám, kam jde?“
„To tedy neřekla,“ usmála se paní Brightonová pobaveně. „Ta když za něčím jde, neřekla by ani nejlepšímu příteli, kolik je hodin. Začala s novinařinou dost pozdě, víte, a pořádně ji to chytlo. Ale to vy nejspíš všechno víte, když jste její přítel.“
Nevyslovená otázka zůstala viset ve vzduchu mezi námi.
„Ano,“ přikývl jsem, jsem její přítel. Jak je to dlouho, co odešla?“
„Už to musí být aspoň dvě hodiny nebo ještě víc.“ Podívala se na hodinky. „Mám dojem, že odcházela asi o půl šesté.“
„Jela autem?“
„To nevím. A taky mi nijak nenaznačila, kam má namířeno.“
„Kam chodívá na večeři?“
„Různě, občas ji vídám U čajové konvice. To je docela dobrý automat kousek odtud v téhle ulici.“ Paní Brightonová ukázala palcem směrem k moři.
„Kdyby se sem vrátila, předáte jí ode mě vzkaz?“ zeptal jsem se.
„Ráda bych to udělala, jenže už tady nebudu. Celý den jsem nic nejedla a vlastně jsem tady jenom čekala na vás, abych vám vyřídila Bettin vzkaz. Jestli jí chcete něco napsat, položím jí to na stůl.“
Přisunula ke mně přes přepážku malý lístek čistého papíru. Napsal jsem na něj: „Mrzí mě, že jsem tě nezastihnul. Ještě se tu někdy během večera zastavím a pak mě najdeš v motelu.“
Podepsal jsem svůj vzkaz Lew. Po chvíli váhání jsem nad své jméno připsal: Miluju tě. Složil jsem lístek a dal jsem ho paní Brightonové, která ho zanesla do redakční místnosti.
Když se vrátila, byla trochu začervenalá a dívala se na mě poněkud rozpačitě; měl jsem dojem, že si můj vzkaz přečetla. Náhle mě zamrazilo a měl jsem chuť vzít si ho zpátky a škrtnout slova, která jsem do něj připsal. Pokud jsem si vzpomínal, několik let jsem je už žádné ženě nenapsal ani neřekl. Nyní mi však ulpívala v mysli jako záchvěv bolesti nebo naděje.
Došel jsem podél bloku k červené neónové reklamě Čajové konvice a zašel jsem pod ni. Bylo už skoro osm hodin – poměrně pozdě pro návštěvníky automatů – a uvnitř to vypadalo dost opuštěně. U prodejního pultu nebyla fronta a u stolů sedělo jen p…
