42. KAPITOLA
Na rohu domu se objevil utrápeně vypadající Bettin taxíkář. „Nechala jste mě čekat pěkně dlouho, slečno. Budu vám to muset napočítat.“
Betty mu zaplatila. Když však nastoupila do svého auta, nenastartovalo. Zkusil jsem to také, ale motor se neotočil ani mně. Zdvihl jsem kapotu. Baterie byla pryč.
„Co teď budu dělat? Musím jet něco zařídit.“
„Já tě klidně odvezu.“
„Jenže já musím jet sama. Slíbila jsem to.“
„Komu?“
„Nezlob se, ale to ti nemůžu říct.“
Zdálo se mi, že se ode mě odtahuje. Přistoupil jsem blíž a zadíval se jí do obličeje. Teď už nebylo vidět nic než světlý ovál s tmavýma očima a tmavými ústy. Noc plynula mezi starými domy jako rozbouřená řeka. Měl jsem strach, že ji odnese pryč a tentokrát mimo můj dosah.
Dotkla se mé paže. „Půjčíš mi svoje auto, Lewe?“
„Na jak dlouho?“
„Přes noc.“
„K čemu?“
„Nemusíš na mě hned spustit křížový výslech. Prostě řekni ano nebo ne.“
„Tak dobře. Říkám ne.“
„Prosím. Je to pro mě důležité.“
„Pořád ještě říkám ne. Nechci už zažít další noc, jako byla ta včerejší, a nevědět, co se ti stalo.“
„No dobře. Najdu si někoho, kdo mi bude ochotný pomoct.“
Vykročila směrem k ulici, mezi plevelem trochu klopýtala. Byl jsem otřesen představou, že bych ji mohl ztratit, a šel jsem za ní.
Na chodníku se otočila. „Tak půjčíš mi to auto?“
„Ne. A nepustím tě z dohledu. Jestli si nějaké auto najmeš nebo půjčíš, budu tě sledovat.“
„Nesneseš, abych před tebou měla náskok, není to tak?“
„Ne. Včera večer jsi měla pořádný náskok a dostala ses do ošklivé situace. Nechci, aby se to opakovalo. Příliš mnoho odvahy může být někdy na škodu.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Odpočinula sis vůbec dneska?“
„Ani nevím,“ odpověděla vyhýbavě.
„To znamená, že ne. Nemůžeš se pustit do dlouhé noční jízdy úplně beze spánku. Bůhví, na co bys mohla na konci narazit.“
„Bůh a Archer,“ ušklíbla se hořce, „ti vědí všechno. Copak se ty a bůh nikdy nespletete?“
„Bůh jednou ano. Zapomněl dát Evě varlata.“
Betty vyjekla nefalšovanou ženskou zuřivostí, která se jakýmsi způsobem ztlumila v pobavení. Smířila se nakonec s autem i se mnou pod podmínkou, že jí dovolím, aby aspoň polovinu cesty řídila. Přihlásil jsem se na první směnu.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se, když jsem startoval.
„Do Long Beache. Předpokládám, že víš, kde to je.“
„Měl bych to vědět, narodil jsem se tam. Co je v Long Beachi?“
„Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu.“
„Slíbilas to komu?“ naléhal jsem. „Paní Chantryové?“
„Vzhledem k tomu, že víš všechno,“ pronesla Betty pečlivě a zřetelně, „zdá se, že je zbytečné, abych ti na tvoje otázky odpovídala.“
„Takže je to Francine Chantryová. Co dělá v Long Beachi?“
„Zřejmě měla autonehodu.“
„Je v nemocnici?“
„Ne. Je někde, kde se to jmenuje Zlatá galeona.“
„To je jeden bar na nábřeží. Co tam dělá?“
„Myslím, že pije. Pokud vím, nikdy moc nepila, ale vypadá to, že se úplně sesypala.“
„Proč ti volala?“
„Říkala, že potřebuje mou radu a pomoc. Nejsme zrovna důvěrné přítelkyně, jsem s ní právě tak důvěrná jako kdokoliv jiný. Tvrdila, že chce mou radu jako odborníka na styk s veřejností. Což pravděpodobně znamená, že chce, abych jí pomohla z té kaše, do které se dostala, když utekla.“
„Řekla, proč to udělala?“
„Prostě ztratila hlavu.“
Když jsem odbočoval na dálnici, pomyslel jsem si, že Francine Chantryová měla proč ztratit hlavu. Provinila se tím, že věděla o smrti Gerarda Johnsona a možná i o smrti Williama Meada.
Jel jsem rychle a Betty spala s hlavou na mém rameni. Kombinace uhánějícího auta a spící ženy způsobila, že jsem si připadal téměř mladě; jako by můj život přece jen mohl ještě mít nový začátek.
Přestože provoz byl na počátku večera hustý, byli jsme v Long Beachi za dvě hodiny. Jak jsem řekl, bylo to moje domovské území a světla podél nábřeží zářila povědomým příslibem, i když nevedla nikam jinam než do přítomnosti.
Na Galeonu jsem se pamatoval z doby, kdy se mi rozpadalo manželství a já jsem hledal nějaký způsob, jak trávit dlouhé noci. Bar se od té doby změnil překvapi…
