Zlo pod sluncem (Agatha Christie)

Desátá kapitola

I

Malá skupinka lidí se shromáždila před budovou Red Bull. Krátké soudní vyšetřování skončilo a bylo odloženo o čtrnáct dní.

Rosamund Darnleyová se připojila ke kapitánu Marshallovi.

„Bylo to moc zlé, Keně?“ zkoumala tichým hlasem.

Neodpověděl hned. Možná až příliš vnímal civějící oči vesničanů, kteří na něj téměř ukazovali prstem a jen taktak že se ho nedotýkali!

To je on, drahá. Podívej, to je její manžel. Tak to je manžel. Podívej, tamhle jde…

Šeptanda nebyla tak hlasitá, aby se slova donesla k jeho uším, ale to neznamenalo, že by ji méně vnímal. Tohle byl moderní způsob pranýřování. S tiskem už se setkal – sebevědomí, vemlouvaví mladí muži, zkušeně rozbíjející jeho zeď mlčení „Nemám co říct“, kterou se snažil vybudovat. Dokonce i strohé jednoslabičné odpovědi, které pronesl a o kterých si myslel, že alespoň nemohou vést k nepochopení, se druhý den objevily v novinách v úplně jiné podobě. „Na otázku, zda souhlasí s domněnkou, že si na ostrov našel cestu šílený zabiják, prohlásil kapitán Marshall, že –“ a tak dále a tak podobně.

Fotoaparáty cvakaly bez přestání. Právě v tuto chvíli zachytilo jeho ucho dobře známý zvuk. Maličko se pootočil – usmívající se mladý muž vesele pokývl, dosáhl svého cíle.

Rosamund zašeptala:

„Kapitán Marshall a přítelkyně odcházejí po soudním vyšetřování v Red Bull.“

Marshall sebou škubnul.

„To se nedá nic dělat! Musíš se s tím vyrovnat! Nemyslím jen to, že je Arlena mrtvá – myslím všechno to zvěrstvo kolem. Ti čumilové, drbny, hloupá interview v novinách – a nejlepší, jak se s tím vyrovnat, je dělat si z toho legraci! Vytasit se s hloupými frázemi a ironicky se na ně usmívat.“

„Takhle to děláš ty?“

„Ano.“ Odmlčela se. „Ty takový nejsi, já vím. Mimikry je tvůj styl. Nedělat absolutně nic a vytratit se do pozadí! Ale to tady dělat nemůžeš – nemáš kam se vytratit. Jsi tu všem na očích – jako pruhovaný tygr před bílým plátnem. Manžel zavražděné ženy!“

„Proboha, Rosamund –“

„Můj drahý, snažím se ti být užitečná!“ konejšila ho.

Ušli pár kroků mlčky. Pak Marshall řekl jiným hlasem:

„Já vím, že ano. Nejsem nevděčný, Rosamund.“

Pokračovali ven z vesnice. Oči je dál sledovaly, ale poblíž nebyl nikdo. Rosamund Darnleyová opakovala tlumeně svou první poznámku:

„Opravdu to neprobíhalo tak zle, že?“

Chvíli mlčel, než odpověděl:

„Vlastně nevím.“

„Co si myslí policie?“

„Nic neřeknou.“

„Ten malý muž – Poirot – se opravdu hodně zajímá,“ podotkla Rosamund.

„Zdá se, že je v hnízdě policejního náčelníka dobře zabydlen.“

„Já vím – ale dělá něco?“

„Jak to mám proboha vědět, Rosamund?“

„Je dost starý,“ zamyslela se. „Pravděpodobně bude trochu popleta.“

„Možná.“

Přišli k můstku. Proti nim, ozářený sluncem, ležel poklidně jejich ostrov.

Rosamund vyhrkla:

„Někdy vypadají věci neskutečně. Nemůžu věřit, v tuhle chvíli, že se to vůbec stalo…“

Marshall řekl pomalu:

„Myslím, že vím, co myslíš. Příroda je tak všemocná! O jednoho mravence méně – to je asi tak všechno!“

Rosamund souhlasila:

„Ano – a to je skutečně ten správný pohled na věc.“

Podíval se na ni jediným rychlým pohledem. Pak řekl tichým hlasem:

„Neboj se, má drahá. To bude dobrý. To bude dobrý.“