Celá e-kniha Zlo pod sluncem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Osmá kapitola
I
Stáli v ložnici, která patřila Arleně Marshallové. Dvě velká okna do zálivu a z balkonu je vidět pláž a moře za ní. Sluneční svit se rozlil po pokoji, ozařoval změť lahviček a flakónků na Arlenině toaletním stolku.
Byly tu snad všechny druhy kosmetiky a krémů známých ze salonů krásy. Mezi touto paletou ženské výzbroje se tři muži pohybovali s jasným cílem. Inspektor Colgate se pustil do otevírání zásuvek.
Najednou zamručel. Narazil na balíček složených dopisů. Spolu s Westonem se jimi začali probírat.
Hercule Poirot přešel ke skříni. Otevřel dveře v ramínkové části a díval se na bezpočet šatů a sportovních kostýmů, které tam visely. Otevřel druhou stranu. Nadýchané spodní prádlo srovnané na sobě. Na široké polici byly klobouky. Dva další plážové klobouky, v lakované červeni a světle žluté – velký havajský slaměný klobouk –další ze zplihlého tmavě modrého plátna a tři nebo čtyři absurdity, z nichž každá bezpochyby stála několik guineí – něco jako baret v tmavě modré – chochol z černého sametu – světle šedivý turban…
Hercule Poirot stál a prohlížel si je – na rtech se mu objevil trochu shovívavý úsměv, když zašeptal:
„Les femmes!“
Plukovník Weston otvíral dopisy.
„Tři od mladého Redferna,“ řekl. „Zatracený mladý hlupák. Naučí se propříště nepsat ženám dopisy. Ženy si vždycky dopisy schovávají a pak přísahají, že je spálily. Je tu ještě jeden dopis. Ze stejných končin.“
Vytáhl ho a Poirot si ho vzal.
„Miláčku Arleno, Bože, cítím se tak mizerně. Jet do Číny – a možná tě nevidět celá léta. Nevěděl jsem, že by muž mohl tak šílet kvůli ženě, jako já blázním po tobě. Děkuju za ten šek. Teď mě nebudou stíhat. Ale bylo to o vlásek, a to jen proto, že jsem chtěl vydělat velké peníze pro tebe. Můžeš mi odpustit? Chtěl jsem ozdobit tvé uši diamanty – tvé rozkošné uši – a sevřít tvé hrdlo obrovskými mléčně bílými perlami, říkají však, že perly se dnes už nehodí. Raději tedy skvostný smaragd? Ano, to je ono. Obrovský smaragd, chladný a zelený, plný skrytého ohně. Nezapomeň na mě – ale ty nezapomeneš, já vím. Jsi má – navždy.
Na shledanou – na shledanou – na shledanou. J.N.“
„Možná by stálo za to zjistit, jestli ten J.N. opravdu odjel až do Číny,“ navrhoval Colgate, „v opačném případě – by to mohl být člověk, kterého hledáme. Zblázněný do této ženy, idealizuje si ji, najednou zjistí, že z něho dělá blbce. Zdá se mi, jako by to byl ten chlápek, o kterém slečna Brewsterová mluvila. No, myslím, že tohle by mohlo být užitečné.“
Hercule Poirot přikývl: „Ano, ten dopis je důležitý. Vidím to jako velmi důležité.“
Otočil se a prohlížel si pokoj – díval se na lahvičky na toaletním stolku – na otevřenou skříň a na velkou figurku pierota, která si hověla drze na posteli.
Odešli do pokoje Kennetha Marshalla, který byl hned vedle, ale nespojovaly je žádné průchozí dveře ani balkon. Byl orientován stejně a měl také dvě okna, ale byl mnohem menší. Mezi dvěma okny viselo na stěně pozlacené zrcadlo. V rohu za pravým oknem byl toaletní stolek. Na něm dvě štětky ze slonoviny, kartáč na šaty a lahvička vlasové vody. V rohu u okna nalevo stál psací stůl s odkrytým psacím strojem a štosem papírů.
Colgate je rychle prolétl.
„Všechno vypadá dost jasně. Á, tady je ten dopis, o kterém mluvil dnes ráno. Datován 24., to je včera. A tady je obálka orazítkovaná v Leathercombe Bay dnes ráno. Vypadá to všechno jednoduše. Teď se podíváme, jestli mohl připravit odpověď předem.“
Usadil se ke zkoumání a plukovník Weston oznámil:
„Necháme to na vás. Mrknem se zatím na zbytek pokojů. Všichni musí čekat, až je sem pustíme zpátky, a už začínají být trochu netrpěliví.“
Pokračovali pokojem Lindy Marshallové. Měl okna na východ, s výhledem na útesy a až k moři.
Weston se rozhlédl kolem. Zamumlal:
„Nečekám, že je tu něco k vidění. Ale je možné, že Marshall nechtěl, abychom něco našli, a dal to do dceřina pokoje. I když – moc pravděpodobné to není. Není tu žádná zbraň či jiná věc, které by se chtěl zbavit.“
Znovu vyšel ven, ale Hercul…
