Zlo pod sluncem (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dvanáctá kapitola

 

I

„Na piknik, pane Poirote?“

Emily Brewsterová na něj zírala, jako by se pomátl.

Poirot řekl zaníceně:

„Zdá se vám to nepřiměřené, že? Ale mně se opravdu zdá, že je to velkolepý nápad. Potřebujeme každý den něco, něco běžného, abychom vrátili život do normálu. Nemůžu se dočkat, až uvidím Dartmoor, počasí je hezké. To – jak říkám – to každého rozptýlí! Tak mi v tom pomozte. Přesvědčte ostatní.“

Jeho nápad měl nečekaný úspěch. Každý nejdřív pochyboval a pak zdráhavě připustil, že by to nakonec nemuselo být tak špatné.

Nebylo v plánu pozvat také kapitána Marshalla. Ostatně sám oznámil, že bude muset ten den jet do Plymouthu. Pan Blatt se o celou akci nadšeně zajímal, rozhodnutý být hlavním bavičem. Kromě něj se měli zúčastnit ještě Emily Brewsterová, Redfernovi, Stephen Lane, Gardenerovi, které se podařilo přesvědčit, aby odložili svůj odjezd o den, dále Rosamund Darnleyová a Linda.

Poirot dlouze hovořil s Rosamund a zdůrazňoval, jaká výhoda to bude pro Lindu, aby snáze zapomněla. S tím Rosamund souhlasila:

„Máte pravdu. Ten šok byl pro dítě v jejím věku dost silný. Strašně ji to rozhodilo.“

„To je jen přirozené, mademoiselle. Ale v jejím věku člověk rychle zapomene. Přemluvte ji, aby šla také. Vy to dokážete, to vím.“

Major Barry rozhodně odmítl. Oznámil, že nemá rád pikniky. „Těch košů, co se musí nosit,“ řekl. „Zpropadeně nepohodlné. Pro mě je dost dobré sníst si jídlo pěkně u stolu.“

Skupina se shromáždila v deset hodin. Objednala se tři auta. Pan Blatt byl hlučný a veselý, napodoboval průvodce turistů.

„Tudy, dámy a pánové – tudy do Dartmooru. Vřes a borůvky, šlehačka a vězňové v Devonshiru. Vezměte své manželky, pánové, nebo vezměte někoho jiného! Každý je vítán! Scenérie zajištěny. Pojďte. Pojďte.“

Na poslední chvíli přišla Rosamund Darnleyová a vypadala znepokojeně.

„Linda nejede. Říká, že ji hrozně bolí hlava.“

„Ale to jí udělá dobře,“ zvolal Poirot. „Přemluvte ji, mademoiselle.“

Rosamund řekla pevně:

„Nemá to smysl. Je naprosto rozhodnutá. Dala jsem jí aspirin a ona si šla lehnout.“

„Myslím, že nepojedu ani já,“ dodala po krátkém zaváhání.

„To nemůžu dopustit, drahá dámo, to nemůžu dopustit,“ vykřikoval pan Blatt a uchopil ji v legraci kolem ramen. „La haute Mode musí zdobit tuhle akci. Žádné námitky! Vzal jsem vás do zajetí, ha, ha. Odsouzena do Dartmooru.“

Pevně ji vedl k prvnímu autu. Rosamund vrhla na Poirota zlý pohled.

„Já s Lindou zůstanu,“ nabídla Christine Redfernová. „Nebude mi to ani trochu vadit.“

Patrick ji napomenul: „Ale no tak, Christine.“

„Ne, ne, vy musíte jet, madam,“ namítal Poirot. „Na bolest hlavy je nejlepší být sám. Tak, už pojeďme.“

Tři auta vyrazila. Nejdřív jeli do opravdové Jeskyně skřítků v Sheepstoru a užili si spoustu legrace, když hledali vchod a nakonec jej našli s pomocí obrázkové pohlednice.

Pohybovat se po velkých balvanech bylo nebezpečné a Hercule Poirot se o to nepokoušel. Shovívavě se díval, jak Christine Redfernová skáče lehce z kamene na kámen, a všiml si, že se její manžel od ní nikdy nevzdaluje. Rosamund Darnleyová a Emily Brewsterová se zapojily do pátrání, Emily však jednou uklouzla a trošku si namohla kotník. Stephen Lane byl neúnavný, jeho vysoká štíhlá postava se proplétala mezi balvany. Pan Blatt se spokojil s tím, že popošel jen kousek a hlasitě povzbuzoval a také fotografoval hledající postavy.

Gardenerovi a Poirot zůstali klidně sedět na okraji cesty a hlas paní Gardenerové se ozýval v příjemně plynoucím monologu, sem tam přerušovaném poslušným „Ano, miláčku“ jejího partnera.

„– a co jsem si vždycky myslela, pane Poirote, a pan Gardener se mnou souhlasí, že momentky můžou být pěkně otravné. Pokud je totiž nedělají přátelé mezi sebou. Ten pan Blatt zkrátka není vůbec citlivý. Přijde k někomu, začne se bavit a vyfotí si ho a to je, jak jsem řekla panu Gardenerovi, opravdu velká nevychovanost. Tak jsem to řekla, Odelle, je to tak?“

„Ano, miláčku.“

„To, jak nás všechny vyfotil, když jsme seděli na pláži. No, je to všechno hezké, ale měl se nás napřed zeptat. Slečna Brewsterová se právě zvedala, a proto na fotce vypadá dost divně.“

„To můžu říct,“ řekl pan Gardener a zazubil se.

„A pak pan Blatt rozdává každému kopie a ani se nikoho napřed nezeptá. Všimla jsem si, že dal jednu vám, pane Poirote.“

Poirot přikývl:

„Cením si té skupinky velmi moc.“

Paní Gardenerová pokračovala:

„A podívejte, jak se chová dneska – tak halasně a hlučně a nekultivovaně. Až mi běhá mráz po zádech. Měl jste zařídit, pane Poirote, aby ten muž zůstal doma.“

„Želbohu, madame, to by bylo bývalo těžké,“ bránil se Poirot.

„To bych řekla. Ten člověk se prodere všude. Není vůbec citlivý.“

V tu chvíli se ozvaly hlasité výkřiky oslavující objevení Jeskyně skřítků.

Skupinka pak odjela – podle pokynů Hercula Poirota – k místu, odkud se krátkou procházkou dolů vřesovištěm dostala ke kouzelnému koutu u malé řeky.

Přes řeku vedl úzký prkenný most a paní Gardenerovou musel Poirot s jejím manželem přemlouvat, aby po něm přešla na druhý břeh, kde bylo nádherné místo bez pichlavých keříků hlodašů, vhodné pro piknik.

Paní Gardenerová právě obsáhle vyprávěla o svém vzrušení při přecházení mostu, když najednou ztichla. Ozval se slabý výkřik.

Ostatní přeběhli přes most lehce, ale Emily Brewsterová stála uprostřed lávky, oči zavřené a kymácela se ze strany na stranu.

Poirot a Patrick Redfern ji pospíchali zachránit.

Emily Brewsterová byla rozmrzelá a styděla se.

„Díky, díky. Promiňte. Nikdy mi přecházení přes vodní toky moc nešlo. Dostávám závrať. Je to tak trapné.“

Prostřeli k obědu a piknik začal.

Všichni přítomní byli v duchu překvapeni, když si uvědomili, jak moc si tohle odreagování užívají. Asi proto, že takhle unikli z atmosféry podezřívání a strachu. Tady, se zurčením vody, jemnou rašelinovou vůní ve vzduchu a teplým zbarvením kapradin a vřesu, se zdál být svět vraždy a policejního vyšetřování a podezření tak nezřetelný, jako by ani nikdy neexistoval. Dokonce i pan Blatt zapomněl být tělem a duší celé výpravy. Po obědě se trochu vzdálil, aby se prospal, a tlumené chrápání potvrzovalo jeho blažené nevědomí.

Když balili piknikové koše, vděčně blahořečili Herculu Poirotovi za jeho dobrý nápad.

Slunce zapadalo, když se vraceli zpět po úzkých klikatých cestičkách. Z vršku kopce nad zálivem Leathercombe se krátce porozhlédli po ostrově s bílým hotelem.

V zapadajícím slunci vypadal klidný a nevinný.

Paní Gardenerová, najednou ztichlá, povzdechla:

„Opravdu vám děkuju, pane Poirote. Cítím se tak klidná. Je to báječné.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024