VII
„Takže teď jsem na řadě já, že?“ ptala se Rosamund Darnleyová.
„Jak prosím?“
Zasmála se.
„Nedávno vedl policejní náčelník výslech. Vy jste u toho jen seděl. Myslím, že dneska provádíte své vlastní neoficiální vyšetřování. Sleduju vás. Nejdřív paní Redfernová, pak jsem vás zahlédla z haly u paní Gardenerové, která skládala ty své hrozné puzzle. Teď jsem na řadě já.“
Hercule Poirot usedl vedle ní. Byli na Sluneční terase. Moře pod nimi předvádělo svou temně planoucí zelenou. V dálce pak bylo oslnivě modré.
Poirot poznamenal:
„Jste velmi inteligentní, mademoiselle. Myslím si to od chvíle, co jsem přijel. Bude mi potěšením probrat s vámi tu věc.“
Rosamund Darnleyová se jemně zeptala:
„Vy chcete vědět, co si o tom všem myslím?“
„Bylo by to velice zajímavé.“
„Myslím, že je to velmi jednoduché. Vodítkem je tu minulost té ženy.“
„Minulost? Nikoliv přítomnost?“
„Tedy, nemusí to nutně být dávná minulost. Mám takovýhle názor. Arlena Marshallová byla pro muže přitažlivá, fatálně přitažlivá. Myslím si, že ji asi taky vždycky brzy omrzeli. Mezi jejími – obdivovateli, nazveme-li je tak – byl jeden, který to neunesl. Ale nechápejte mě špatně, prosím, nebude to někdo, kdo je hodně na očích. Pravděpodobně nějaký nevýznamný mužíček, ješitný a citlivý – ten typ, co všechno moc rozebírá. Myslím si, že ji až sem sledoval, počkal si na příležitost a zabil ji.“
„Vy myslíte, že to byl někdo zvenku, kdo přišel z pevniny?“
„Ano. Pravděpodobně se ukryl v té jeskyni, než přišla jeho chvíle.“
Poirot zavrtěl hlavou:
„Šla by tam na schůzku s takovým mužem, jakého jste popsala? Ne, vysmála by se mu a nešla.“
„Nemusela vědět, s kým se má setkat,“ namítla Rosamund. „Třeba jí poslal vzkaz pod nějakým jiným jménem.“
„To je možné,“ mumlal Poirot. „Ale zapomínáte na jednu věc, mademoiselle. Muž odhodlaný k vraždě by neriskoval přijít za bílého dne přes můstek a kolem hotelu. Někdo by ho mohl zahlédnout.“
„Mohl – ale nemyslím, že je to jisté. Myslím, že je docela možné, že přišel a nikdo si ho nevšiml.“
„Bylo by to možné, to připouštím. Ale trik je v tom, že na to nemohl spoléhat.“
„Nezapomínáte na něco? To počasí!“ připomněla Rosamund.
„Počasí?“
„Ano. V den vraždy bylo překrásné počasí, ale den předtím, vzpomínáte, pršelo a byla hustá mlha. Na ostrov mohl přijít kdokoliv a nikdo by ho neviděl. Pouze musel sejít dolů na pláž a přečkat noc v jeskyni. Ta mlha, pane Poirote, je důležitá.“
Poirot se na ni chvíli zkoumavě díval.
„Víte, že na tom něco je, co jste teď řekla?“
Rosamund se začervenala.
„No, to je moje teorie, bez záruky. Řekněte mi tu svoji.“
„Ach,“ povzdechl Hercule Poirot. Pozoroval přitom moře dole. „Eh bien, mademoiselle. Jsem velmi jednoduchý člověk. Vždycky mám sklon věřit, že zločin spáchala osoba, která je nejpravděpodobnější. Na začátku mi připadalo, že se jasně jeden takový člověk ukazuje.“
Rosamund řekla stísněným hlasem:
„Pokračujte.“
„Ale víte, je v tom takový zádrhel! Zdá se, že je nemožné, aby ta osoba zločin spáchala.“
Slyšel její výrazné oddechnutí. Zeptala se skoro dychtivě:
„Takže?“
Hercule Poirot pokrčil rameny.
„Takže, co my s tím uděláme? Uvidíme.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval. „Mohu se vás na něco zeptat?“
„Jistě.“
Podívala se na něj pozorně, byla ve střehu. Ale otázka, kterou dostala, byla naprosto nečekaná.
„Když jste se přišla převléct na tenis, koupala jste se ve vaně?“
Rosamund na něj vytřeštila oči.
„Ve vaně? Jak to myslíte?“
„Jak to myslím? Vana! Porcelánová nádrž! Člověk pustí kohoutek a napustí ji, vleze do ní, vyleze, a gloglo-glo-glogloglo-glogloglo, voda odtéká trubkami!“
„Pane Poirote, nezbláznil jste se docela?“
„Ne, jsem úplně při smyslech.“
„Ať tak nebo tak, nekoupala jsem se ve vaně.“
„Aha!“ prohlásil Poirot. „Takže nikdo se nekoupal ve vaně. To je ohromně zajímavé.“
„Ale proč by se měl někdo koupat?“
Hercule Poirot opakoval: „Skutečně, proč?“
Rosamund poznamenala trochu podrážděně:
„Předpokládám, že to je technika Sherlocka Holmese!“
Hercule Poir…
