5
Irena po odchodu bratrově usedla na opěradlo křesla; ruce spustila do klína. Zdálo se jí, že prásknutí dveří ji vytrhlo z trapného a zároveň hořkého omámení. Z koupelny zaslechla šplíchot vody, Ondra ze sebe splachoval pod vodovodem únavu.
Šla za ním, opřela se o veřej. Dívala se mlčky s nepřítomným pohledem, jak si oplachuje tvář v mísách dlaní a pouští labužnicky ledovou vodu na krk. Měl krásný, mocně vyklenutý hrudník, jakoby uplácaný z pružných svalů, vlnily se mu pod kůží při každém pohybu. Vzhlédl, a spatřiv ji mezi dveřmi, pokusil se o úsměv. Popadl ručník a začal se s chutí drhnout.
„Copak? Něco nového?“
Pokrčila rameny, přitiskla sepjaté ruce na dveřní rám a položila na ně tvář. „Zlobíš se?“
Překvapeně se zastavil. „Nevím proč…“
„Kvůli Vaškovi!“
Potřásl pobaveně hlavou. „Bláhovost! To patří k dnešnímu dni. Drahý švagr mě nemůže přivést z míry. Ještě tisknout ruku, to umí dokonale. Doufám, žes tu lekci v rudé propagandě přežila ve zdraví.“
Ráznými pohyby dával najevo, že nemá dnes ani čas, ani náladu zapřádat malicherné hovory. Navlékl košili a vytlačil Irenu ohleduplně ze dveří do pokoje. Svalil se na široký gauč pod oknem, zavřel oči.
„Mizerný den, děvče,“ mluvil, leže ztrmáceně na měkkých polštářích, „dovede to člověka ubít. Byli tady Falta s doktorem Lazeckým? Čekám je, musíme spolu ještě dnes večer cosi projednat.“ Ptal se jí mezi zíváním, co dělala odpoledne, ale ani nečekal na její odpověď a usnul s rukama nataženýma za hlavou.
Když rozsvítila stojací lampu, procitl, pomrkávaje nepříliš chytře do světla; podíval se na náramkové hodinky.
„Zatracený čas! Usnul jsem jako špalek. Nezlob se, ale potřeboval bych mít teď klid. Až přijdou, pusť je, prosím tě, ke mně.“
Odmítl večeři, promnul si pomačkanou tvář a zmizel ve své pracovně bez dalšího vysvětlování. Slyšela, jak klape na psacím stroji, občas vytáčí telefonní čísla a s kýmsi dlouze a přitlumeně rozmlouvá. Aparát zacinkne při položení sluchátka do vidlice a stroj se opět rozťuká. V okamžicích odmlky se ozývá rychlý krok po parketách, od stolu k oknu a zpět. A znovu. Náhle se otevřou dveře a v nich se objeví netrpělivá tvář. „Ještě nepřišli?“ ptá se s čelem natrženým hlubokou rýhou a pohlédne s nechápavým zavrtěním hlavy na hodinky.
Seděla v klubovce s knížkou na kolenou, ale číst nemohla. Cítila, jak se do ní pomalu vkrádá neklid, zmocnil se prstů. Odložila knížku na stolek.
Rozsvítila rádio, otáčela bezmyšlenkovitě knoflíkem, černá nitka hledáčku klouzala po jménech stanic. V praskotu prostřídávaném táhlým skučením k ní promlouval svět, jakýsi vzrušený hovor konverzačky vedený v neznámé řeči, zakončený praskavým výstřelem, prolnul do dunivého a smutného jazzu s hystericky rozvřeštěnou trubkou, o čárečku dál se zalykal slovy rozhlasový komentátor, chrlící do éteru anglické věty s rychlostí gramofonu puštěného na nejvyšší obrátky. Rozeznala chvílemi jméno své země, svého města v blízkosti slov, která slýchala v posledních dnech ze všech stran. O vlásek dál se všechno opakovalo v řeči, které trochu rozuměla. Svět namířil rozhlasová děla na Prahu. Rychle otočila knoflíkem a vtom se na ni vyřinul z tlampače hromový potlesk a skandované volání, do něhož vpadl povědomý hlas: „Soudružky a soudruzi… nastolit protilidovou vládu a odbourat postupně vymoženosti naší revoluce… domácí reakce se nezastavila před ničím…“ A vzápětí se slova ztratí ve vichřici skandovaného volání: Republiku uchráníme…
Přitlumila rádio, zavřela oči, ale chaos v hlavě neustal. Myšlenky, slova, pocity. Vanuly mozkem v jediném proudu.
Jsi zaujatý, Vašku, zlý! Bránila se nešťastně, tak to není! Nesouhlasím, nechci nic vědět! Bratrova tvář s širokými lícními kostmi na ni hleděla zachmuřeně vážná, zlá, starostlivá. Podívej se kolem sebe! To je šmelina, podfuk! Ireno! Chci, abys vzala rozum do hrsti, aby ses nedala nakonec strhnout… abys nezapomněla…
Co se vlastně děje? Ten Vašek…! Když na něho myslela, neubránila se nejasnému studu. Nikdy ho neviděla tak sveřepého, tak smutně…
