Občan Brych
po třiceti letech
Mohlo by se zdát, že tento rozměrný román, napsaný mladým prozaikem a hned spontánně přijatý, byl se spontánní suverenitou mládí také koncipován a napsán. Nebo by mohlo vzniknout domnění, že Otčenáškova románová odpověď na úkol tenkrát daný a pociťovaný jako zvlášť aktuální – totiž vyjádřit zásadní historický přelom, ke kterému došlo v únoru 1948 – vyplynula jako šťastná samozřejmost. Byly by to však omyly, k jakým z odstupu času někdy dochází. Pravda je taková, že Občan Brych měl dost dlouhou a spletitou předhistorii a že do literární situace uprostřed padesátých let nezapadal nijak hladce.
Dnes se dá konstatovat, že pro dosažení úspěšného výsledku byly rozhodující hlavně tři předpoklady. Především měl Otčenášek důsledně na mysli individuální lidské osudy v jejich jedinečnosti: viděl je v pohybu a v jejich vnitřní proměnlivosti, zachycoval je v jejich osobních a společenských vztazích a každá postava procházela vlastním kritickým úsekem; různí lidé se pak setkávali na dějinné křižovatce, a ta je nekompromisně vybízela k jasným stanoviskům a k radikálním krokům. Dále stavbou příběhu i charakteristikou postav orientoval Otčenášek smysl románu k poměrně volné představě života, zakládané na přirozené vitalitě mládí, na zkušenostech neradostného dětství a válečného protektorátu, na trvalé potřebě sociální spravedlnosti. A konečně, a to bylo zvlášť podivující, Otčenášek si za ústřední figuru vybral muže s neujasněnými názory a postoji, váhajícího intelektuála, který se od horizontu abstraktního humanismu teprve bolestně dostává k socialistickému pojetí životních cílů a zápasu o jejich dosažení. Volba hrdiny ve spojení s rozvržením dalších figur dovolovala představit dobovou problematiku ve značné společenské šířce a myšlenkové hloubce. Prostupování ideálů konkrétním společenským a politickým obsahem přitom dokládalo jak obecnou hodnotu přijímaných lidských řešení, tak jejich historický a taktický význam v soudobé politické realitě.
Ale jak Občan Brych, dnes pokládaný za klasický románový obraz dramatického času, vlastně vznikal?
Biografie uvádějí, že po všelijak provizorně probíjených školních a válečných letech byl Otčenášek po osvobození nějakou dobu zaměstnán v účtárně velkého podniku pro chemickou a hutní výrobu. Povinnost konat účetní kontroly ho přiváděla častěji do jedné západočeské šamotky, podrobněji se tam seznamoval s továrním prostředím a s lidmi a o té továrně napsal román budovatelského typu, jaké se tehdy psaly. To byla literární prvotina Plným krokem (1952). Ačkoliv se oceňovala svěžest jeho stylu, byl román brán spíše jako příslib než jako vítězství s trvalou platností. Pro budoucnost spisovatele však bylo cenné, že si na běžné ideové a dějové osnově mohl ověřovat, jak vést dialog, jak kreslit pracovní prostředí a jak charakterizovat prosté, obyčejné postavy. Autorovi byl přiznáván nesporný talent. Otčenášek rád citoval jednu vzpomínku z těch časů: někde byl představen Ivanu Olbrachtovi jako nadějný romanopisec a Olbracht prý se vyslovil, že když se narodí prozaik, měly by se vyvěsit prapory; na rozdíl od básníků prý opravdových prozaiků bývá nesrovnatelně méně. A tak se po takovémto uznání Otčenášek bez lítosti rozloučil s perspektivou kariéry účetního úředníka a pustil se naplno do literárního života. Po krátkém působení v rozhlasové dramaturgii přijal hned v roce 1952 zaměstnání ve Svazu čs. spisovatelů a tím získal víc času na psaní. Vydal knihu pro děti Kluci z Ořeší (1954) a hlavně myslel na téma, které ho neodolatelně přitahovalo.
Když potom jeho nový román s titulem Občan Brych (1955) vyšel, působil literární hodnotou, zvládnutím problémů velké epiky a náročností úkolů, které si položil, jako překvapení. Podle pozdějších zmínek a podle rukopisů, které jsou v pozůstalosti, ovšem zjišťujeme, že k této zralosti vedla složitá cesta.[1]Početné sešity a složky s povídkami a jinými prozaickými pokusy svědčí o tom, jak dávno předtím byl Otčenášek zaujat psaním, než se dos…
