11
Toho dubnového večera vypravil se Pepek Voráčků za Paterou. Cesta z Hloubětína až na Žižkov byla dlouhá, odhodlával se k ní celé odpoledne; znamenalo to odříci si trénink, bez něhož boxer před důležitým utkáním jejich osmy se Slováky se stává nejistým. Snad ještě zastihnu kluky v tělocvičně, utěšoval se zamračeně, když ho tramvaj unášela do města.
Kdo má vydržet to napětí? Dnes volali Pateru na generální, a dnes se jistě rozhodlo, budou-li spolu dál rozmačkávat nýty a „makat“ na dvouletce – což si Pepek mlčky, ale úporně přál – anebo půjde-li Patera „nahoru“, jak se říkalo po hale. Pepek mu přál v duchu to nejlepší, ale tato změna ho připravovala o náladu. Není to jen tak… maličkost a Patera si něco nalámal hlavu, natrápil se a napřemýšlel, i když o tom ani necekl, než řekl: „Já to beru, Pepku, byl bych pořádný houžvička a poseroutka, kdybych uhnul! – A ty musíš se mnou, chlape, dělej, co chceš!“ Ono se řekne – pojď se mnou! Znamená to sbalit rohovnická fidlátka, rozbít osmu, se kterou už vyboxoval pořádných pár utkání, a ne bez úspěchu, říci jim: Buďte zdrávi, kluci! a možná nakonec i pověsit osmičky rukavice na hřebík a vzdát se ringu. A to nejde! Na druhé straně by zbylo říci Paterovi: Tak zlom si vaz, a tím by to zhaslo! Taky na pováženou!
Tramvaj se vlekla jako žížala. Když zaklepal na dveře s Paterovým jménem, cítil neklid skoro fyzicky – kdesi v žaludeční krajině. Darmo se o něm neříkalo mezi milovníky ringu, že je lechtivý na žaludek a že kdo ho najde pěkným zvedákem – má nad Voráčkem, vlastníkem skvělého pravého háku, vyhráno.
Našel Pateru doma. Podívejte se, budoucí „říďa“, a dřepí tu na stoličce u kamen a dlabe lžicí v rendlíku bramborovou kaši s cibulkou.
Podíval se překvapeně na příchozího. – „A hele, Pepek!“
Přivítali ho srdečně, Paterová mu nabídla hrnek meltoviny, což s rozpaky přijal, nahluchlá babička, šukající po kuchyni, mu otřela židli, třebaže byla dneska umyta, ale nedalo se tu rozprávět. Prohlédl si vážně mladšího Pateráčka, který se právě mrskal jako kapřík v dřevěných necičkách, rozpačitě se na něho šklebil, vytlačuje ze stísněných plic ehm-ehm, ale byl rád, když ho Patera vyvedl na tichou pavlač.
Opřeli se lokty o zábradlí a dívali se na temný dvorek pod sebou. Po delším, rozvážném mlčení přistoupil Pepek k výslechu. „Tak jak? Čekali jsme, že se objevíš ve fabrice.“
„Nešlo to, měl jsem všelijaké běhání,“ zahučel Patera před sebe a zase se oddal tajnůstkářskému mlčení. Z druhého konce pavlače přiťapkala k němu mourovatá kočička, otírala se mu o plátěné nohavice. Vzal ji za kůži na hřbetě, chvilku ji hladil za ušima, až v ní začal slastně pracovat vrčivý kočičí motorek, pak ji postavil opět na dlaždice.
Pepek už mlčet nevydržel.
„Tak jak? Vzals to?“
Patera zvolna odfukoval kouř do vzduchu, zavrtěl hlavou:
„Ne!“
„Co? Já myslel, že už sis to rozmyslel.“
„Rozmyslel!“
„Tak jsi to tedy vzal…“
„Ještě ne, Pepku,“ vskočil mu do řeči Patera a ihned vysvětloval: „Ukázaly se nějaké věci, které bude nutno dát nejdřív do pořádku. Je to předčasné, a ostatně – přicházelo by to v úvahu stejně až později. A potom… já po tom ředitelování nijak zvlášť neprahnu, to víš. Bude záležet na mnoha věcech…“
Pepek užasle zakroutil hlavou. Mlčel a nevěděl, má-li se z toho radovat, ale zdálo se mu, že je třeba si radost zakázat. Vždyť, vždyť byl rozhodnut, k sakru! Tak co? Vida, myslíš si o něm všelicos a zatím – bude záležet na mnoha věcech a semhle támhle! Rozmýšlíš se jako advokát nebo slečinka. Nu – když ne, tak je vlastně všechno v pořádku a co tu? Na společenské návštěvy nejsem zařízený, vypadá to blbě a možná, že chytím ještě kus tréninku. Najednou se mu zachtělo servat se s punchingballem, bušit do něho pěstmi, až z člověka vyletí vztek, a staneš se zase sebou samým – klidným Pepkem Voráčků.
„No – tak já zase jdu. To tedy znamená, že začnem zase spolu vyšívat, co?“
„Uhádls, Pepku,“ kývne Patera s mdlým úsměvem, „zítra to spolu zmáčkneme.“
Patera ho pleskne do zad a dívá se, jak se odhoupává s …
