IV) Rozhodnutí
1
Třená buchta s mákem a Hoffmannovy povídky brnkané rukou nepříliš jistou – to byly odjakživa Brychovy základní dojmy z bytu strýce Miziny. Úžasný klavír, předváděl strýček s pýchou svůj majetek. Nadýmal se nad ním jako holub stavák. Pravý Petrof! – Ale aby nám nevychladlo kafíčko, vpadala do toho tetička s pobízivým úsměvem.
A potom nebožka máma! Začalo to vždycky již tři dni napřed: Musíš si pěkně vydrbat krk, Františku, máš ho jako botu! Mizinovic jsou nóbl rodina, aby nás nepomluvili! A hlavně na nic nesahej, máš ruce jako ze dřeva, strýček to nemá rád. A polib mu ruku! A nežeň se jako drak po bábovce, vypadalo by to, jako žes týden nejedl, ještě by řekli, že z tebe vychovávám Babinského. Máma! Sedávala u Mizinů na samém okraji plyšového kanapátka s ostychem chudé příbuzné zbohatlého bratra, drcena přepychem měšťanského bytu; žmoulala cípek bělostného ubrusu a upejpavě ulamovala kousky třené buchty. Poslužte si, švagrová, jen se…
Pokaždé na ni myslel, když se blížil k tomu vinohradskému činžáku, který už na svém průčelí nesl všechny znaky ztučnělého vkusu své doby, svého tvůrce i pána. Secesní nádivka! Hlinění obři podpírali výklenek nad kovanými vraty, sochy nymf a satyrů se šklebily z koutů mrazivého schodiště.
Při únorovém náletu v pětačtyřicátém vybuchla v blízkosti třaskavá puma a exploze omlela všechny nevkusné titěrnosti fasády: činžák teď vypadal jako zesměšněná důstojnost. Jeho zranění však poskytovalo strýci příležitost na potkání líčit své náletové dobrodružství. Vždy počínalo slovy: Tak já stál tadyhle a nacpávám si „domovinu“ do dutinek, moje něco kuchtí v kuchyni a najednou… bác! –
Otevřela mu teta a s mastnou přívětivostí mu připíchla na tvář polibek matróny. „Jen pojď dál, Fanoušku,“ cvrlikala nasládle, vedouc ho do obývacího pokoje. „Chvilenku musíš počkat, to víš, služku už nemáme, a tak mi naši musí pomáhat v kuchyni!“
Brych měl na vybranou, buď zívat, přehrabovat se v rodinném albu, nebo se nečinně rozhlížet po pokoji. Otevřel album na dubovém sekretáři a bez zájmu si bůhví pokolikáté prohlížel obrázky příbuzenstva, rodičů, dědků, pradědků, našel zažloutlý svatební obrázek svých rodičů, zastrčený na nenápadném místě: chudé příbuzenstvo – pozor! Ty zdvižené kníry a vlasy sestříhané do ježka na otcově hlavě a plachý pohled matky! Vzala si tátu proti zákazu celé rodiny a proti zákazu strýce, který jí nikdy neprominul, že se provdala jen za chudého strojvůdce! Otec zemřel brzy po první světové na následky válečného úrazu. A dál – obrázky Jiřiny, na nichž mohl vysledovat vývoj fotografického řemesla za posledních dvacet let. Jiřinečka v kočárku, první cesta do školy, u prvního přijímání. Náš mazlíček, stálo pod jedním obrázkem nevkusným písmem. A tady: mladý strýček s elegantní nudličkou, maturant a jednoroční dobrovolník před odchodem na frontu! Obrázky zažloutlé, plesnivé, amatérské i profesionální s nezbytností vyřezávaných křesel, antických sloupů a hadrových kulis parků, rodinné pyramidy s jakýmsi spřízněným strýčkem, nápadně vystrkujícím zaoblený teřich, aby oko kamery zvěčnilo jeho zlatý řetěz od hodinek.
Od dětství si uchoval nechuť k Mizinovic bytu. Nenalezls tu ty hřejivé důvěrné hloupůstky chudých domácností, obrázek zastrčený za sklem kredence, linoleum propálené cigaretou, všechno tu bylo uspořádáno s maloměšťáckou pořádkumilovností, všechno podléhalo jakémusi studenému řádu. Strýcovo akvárium, prosvícené zespodu, ve skleníku malá výstavka porcelánových servisů, ze kterých nikdy nikdo nepil, které jsou určeny jen k utírání a čekají na Jiřininu svatbu. To bude tvoje, holčičko, říkala teta své dceři, kdykoliv prošly obývacím pokojem. Jiřina se svěřila Brychovi, že má někdy chuť praštit do toho haraburdí. Nenávidí je! Tetička byla typ hospodyně uklízečky, v „punčochárně“, kterou absolvovala jako dcera bohatnoucích rodičů, jí byly vštípeny pevné zásady co do pořádku, a ani odchod služebné jí nezabránil, aby pětkrát za den nestírala podlahu, třebaže návštěvníci, …
