20. KAPITOLA
Zamkl jsem modrého forda a nechal jsem ho stát na cestě. Fred nevypadal, že by byl schopen řídit, a i kdyby byl, nevěřil bych mu, že se mi nepokusí ujet. Nastoupil do mého auta jako sotva fungující robot a usadil se s hlavou svěšenou na zakrvácená prsa.
Když jsem zacouval zpátky k silnici, probral se z letargie. „Kam jedeme?“
„Dolů; promluvit si s šerifem.“
„Ne.“
Odtáhl se ode mne a začal cloumat klikou na své straně. Přidržel jsem ho za límec a zatáhl jsem ho zpět doprostřed sedadla.
„Nechci tě předat policii,“ uklidňoval jsem ho. „Ale jenom pod podmínkou, že mi odpovíš na pár otázek. Urazil jsem dlouhou cestu, abych ti je mohl položit.“
Po chvíli přemýšlení odpověděl: „Taky jsem urazil dlouhou cestu.“
„Kvůli čemu?“
Další pauza. „Abych se zeptal na pár otázek.“
„Tohle není žádná hra se slovy, Frede. Budeš se muset polepšit. Doris mi řekla, žes vzal ten obraz jejích rodičů, a tys to sám taky přiznal.“
„Neřekl jsem, že jsem ho ukradl.“
„Vzals ho bez jejich dovolení. Jaký je v tom rozdíl?“
„Včera jsem vám to všechno vysvětlil. Vzal jsem ten obraz, abych se přesvědčil, jestli bych ho nemohl autentizovat. Odvezl jsem ho do uměleckého muzea, abych ho porovnal s Chantryho obrazy, které tam mají. Nechal jsem ho tam přes noc a někdo ho ukradl.“
„Někdo ho ukradl z uměleckého muzea?“
„Ano, pane. Přiznávám, že jsem ho měl zamknout, ale nechal jsem ho jen tak volně ležet. Nenapadlo mě, že si ho někdo všimne.“
„A kdo si ho všiml?“
„Jak to mám vědět? Nikomu jsem o tom neříkal. Musíte mi věřit.“ Obrátil ke mně polekaný obličej. „Já vám nelžu.“
„Tak jsi mi lhal včera. Tvrdils, že ten obraz byl ukraden z tvého pokoje doma.“
„To jsem se spletl,“ ujišťoval mě. „Všechno se mi popletlo. Byl jsem tak rozčilený, že jsem zapomněl, že jsem ho odvezl do muzea.“
„To je tvoje konečná historka?“
„Je to pravda a pravdu nemůžu změnit.“
Nevěřil jsem mu. Za nepřátelského mlčení jsme sjížděli dolů z hor; za námi se neslo opakované houkání sýčka.
„Proč jsi přijel do Arizony, Frede?“
Zdálo se, že o mé otázce přemýšlí, a konečně odpověděl: „Chtěl jsem vystopovat ten obraz.“
„Ten, cos vzal u Biemeyerových?“
„Ano,“ sklopil hlavu.
„Proč myslíš, že je v Arizoně?“
„Tak jsem to nemyslel. Totiž, nevím, jestli tady je nebo není. Pokouším se zjistit, kdo ho namaloval.“
„Copak ho nenamaloval Richard Chantry?“
„Myslím, že ano, ale nevím kdy. A taky nevím, kdo vlastně Richard Chantry je a kde je. Myslel jsem, že by mi to třeba mohla říct Mildred Meadová. Pan Lashman tvrdil, že ta modelka je určitě ona. Jenže teď je taky pryč.“
„Je v Kalifornii.“
Fred se na sedadle napřímil. „Kde v Kalifornii?“
„To nevím. Možná nám to řekne někdo z místních lidí.“
Šerif Brotherton čekal ve svém autě, které stálo na osvětleném parkovišti před pobočkou jeho kanceláře. Zaparkoval jsem vedle něj a všichni jsme vystoupili. Fred mě upřeně pozoroval a čekal, co policii řeknu.
„Kde je to děvče?“ zeptal se šerif.
„Rozhodla se, že s tou společností zůstane přes noc. A možná ještě déle.“
„Doufám, že ví, co dělá. Jsou tam taky nějaké sestry?“
„Pár jsem jich viděl. Tohle je Fred Johnson, šerife.“
Brotherton potřásl mladíkovi rukou a upřeně se mu zadíval na obličej. „Napadli vás?“
„Jednoho z nich jsem praštil a on praštil mě.“ Zdálo se, že Fred je na ten incident hrdý. „Tím to skončilo.“
Šerif vypadal zklamaně. „Nechcete podat stížnost?“
Fred se podíval na mě; nedal jsem mu žádné znamení.
„Ne,“ odpověděl šerifovi.
„Jen si to důkladně rozmyslete, nos vám pořád ještě krvácí. Když už jste tady, měl byste raději jít do kanceláře a poprosit náměstka Camerona, aby vám to ošetřil.“
Fred šel ke kanceláři, jako by si myslel, že jakmile jednou vejde dovnitř, nikdy se už nedostane ven.
Když byl mimo doslech, otočil jsem se k šerifovi. „Znal jste Mildred Meadovou dobře?“
Jeho obličej byl na chvíli jako kámen a oči se mu leskly. „Lip než si myslíte.“
„Znamená to, co si myslím?“
Usmál se. „Byla to moje první ženská. To bylo asi před čtyřiceti lety, kd…
