(9)
Rozhrnutý černostříbrný závěs vedl do oparu kouře cigaret a doutníků. Oparem krátce probleskovaly barevné šlehy mosazných hudebních nástrojů taneční kapely. Vzduch byl prosycen pachem jídla a alkoholu a parfémů a pudru. Parket vypadal jako prázdná jantarově žlutá skvrna a byl snad jen o něco málo větší než nafukovací matrace filmové hvězdy.
Pak kapela spustila, světla se ztlumila a po schodech potažených kobercem jim vyšel vstříc vrchní, poklepávající zlatou tužkou na saténový lampas kalhot. Měl úzké, mrtvé oči a světlé blond vlasy, ulízaně sčesané dozadu.
Dalmas řekl: „Chtěl bych mluvit s panem Donnerem.“
Vrchní si poklepal zlatou tužkou na zuby. „Je bohužel zaneprázdněn. Vaše jméno?“
„Dalmas. Povězte mu, že jsem velmi dobrý přítel Johnyho Sutra.“
„Vynasnažím se,“ řekl vrchní.
Přistoupil k desce s tlačítky a malým telefonem. Zdvihl sluchátko, přiložil si ho k uchu a s neosobním pohledem vycpaného zvířete se přes mušli zahleděl na Dalmase.
Dalmas řekl: „Počkám ve foyeru.“
Vrátil se za závěs a odebral se na pánskou toaletu. Tam vytáhl láhev bourbonu a s hlavou zvrácenou a nohama rozkročenýma ve středu dlaždicové podlahy vypil, co v ní zbývalo. Přispěchal k němu vrásčitý černoch v bílé kazajce a vylekaně ho varoval: „Tady se nesmí pít, šéfe.“
Dalmas odhodil prázdnou láhev do koše pro použité ručníky. Pak vzal ze skleněné přihrádky čistý ručník, otřel si rty, položil na okraj umývadla desetník a vyšel. Mezi vnitřními a vnějšími dveřmi toalety byl úzký prostor. Dalmas se opřel o vnější dveře a z kapsy u vesty vytáhl malou, asi deset centimetrů dlouhou pistoli. Třemi prsty ji přidržel v dýnku klobouku a vykročil dál, lehounce mávaje kloboukem podél boku.
Za chvíli se ve foyeru objevil vysoký Filipínec s hedvábně černými vlasy a rozhlédl se. Dalmas k němu zamířil. Vrchní prostrčil hlavu závěsem a kývl na Filipínce. Ten řekl Dalmasovi: „Tudy, šéfe.“
Šli dlouhou, tichou chodbou. Tóny kapely jim skomíraly v zádech. Za otevřenými dveřmi bylo vidět několik opuštěných, zeleně potažených stolů. Pak se chodba prudce stočila v pravém úhlu a vzadu na jejím konci se linulo z otevřených dveří světlo.
Filipínec se znenadání zarazil a udělal ladný, složitý pohyb, po němž se mu v ruce objevila velká automatická pistole. Zdvořile s ní rýpl Dalmase do žeber. „Musím vás prošacovat, šéfe. Domácí řád.“
Dalmas zůstal nehybně stát a rozpažil. Filipínec mu odebral kolt a strčil si ho do kapsy. Pak mu přejel po ostatních kapsách, ustoupil a vsunul svou zbraň do pouzdra. Dalmas spustil paže, upustil klobouk na podlahu a malá automatická pistole, kterou měl ukrytou v klobouku, mířila Filipíncovi přímo na břicho. Filipínec k ní shlédl a překvapeně se zašklebil.
„To jsem vás podfoukl, co? Teď jsem na řadě já,“ řekl Dalmas. Vrátil kolt na jeho místo, vytáhl zpod Filipíncova podpaží velkou automatickou pistoli, vyňal z ní zásobník a z komory vyhodil náboj. Prázdnou pistoli vrátil Filipíncovi. „Pořád s ní ještě můžete někoho majznout po hlavě. Jestli zůstanete stát přede mnou, nebude se muset váš šéf dozvědět, že se k ničemu jinému nehodí.“
Filipínec si olízl rty. Dalmas ho ohmatal, jestli nemá někde další zbraně, a pak oba vykročili dále chodbou a vešli do pootevřených dveří, Filipínec první. Byla to velká místnost se stěnami diagonálně obloženými dřevem, na podlaze žlutý čínský koberec a několik kusů solidního nábytku, vsazené dveře, svědčící o zvukotěsnosti, a žádná okna. Pod stropem se táhla řada pozlacených mřížek a zabudovaný ventilátor vyluzoval slabý, tišivý šustot. V pokoji byli čtyři muži. Všichni mlčeli.
Dalmas usedl na koženou pohovku a upřel oči na Ricchia, toho uhlazeného mládence, který ho odvedl z Waldenova bytu. Ricchio byl připoután k židli, paže měl natažené dozadu kolem vysokého opěradla a svázané na zkřížených zápěstích. V očích mu plál vztek a obličej měl samou krev a podlitinu. Rozbili mu ho pažbou pistole. Blonďák Noddy, který s ním byl v Kilmarnocku, seděl v koutě na taburetu a kouřil.
V rudém, koženém houpac…
