11
Když Marilyn došla v sobotu v deset hodin ráno před dům, kde bydlel Nelson Riley, stál u chodníku policejní vůz. Pomyslela si a jéjej, zaváhala chvíli na chodníku, pak se zhluboka nadechla a vešla dovnitř.
Během týdne obsluhoval zdviž, kterou zřídila továrna na klobouky sídlící dosud v 5. poschodí, černoch. Majitele továrny nepotěšilo, když Riley namaloval na dveře zdviže v 3. patře obrovský akt korpulentní dámy, která se rozpůlila - šmik od prsou přes břicho a klín - vždycky, když se dveře zdviže otevřely. Firma v sobotu a v neděli nepracovala a v ty dny se uživatelé zdviže obsluhovali sami. Což znamenalo, že každý se musel sám vypořádat s obstarožním zařízením, jak nejlíp uměl.
Marilyn s tím měla vždycky potíže: nějak se jí nikdy nedařilo zastavit zdviž přesně na místě, kde bylo označeno třetí poschodí. Pohybovala pákou sem a tam, až nakonec dosáhla toho, že podlaha zdviže byla ve stejné úrovni jako chodba 3. patra. Otevřela dveře od zdviže, pak s námahou dveře s tou namalovanou machnou a oboje za sebou zavřela, což bylo nutné, když zdviž nikdo neobsluhoval. Pak zamířila chodbou k podkroví, kde bydlel Riley.
Dveře podkroví byly otevřené. Uvnitř spatřila dva uniformované strážníky. Jeden psal cosi do notesu, druhý stál s rukama opřenýma v bok a poslouchal. Riley mu vykládal, že se mu včera v noci někdo vloupal do bytu.
„Sotva zrušej policejní ochranu, už sem někdo vleze,“ říkal.
„Jak to myslíte, policejní ochranu?“ zeptal se strážník s notesem.
„Měl jsem tu policajta ve dne v noci,“ řekl Riley.
„Proč?“
„Měli dojem, že potřebuju ochranu.“
„Kdo měl dojem?“
„Detektivové, co vyšetřujou ten případ.“
„Jakej případ a kde?“
„V sedmaosmdesátým revíru.“
Strážník s rukama v bok řekl: „Jakej případ?“
„Vraždu,“ řekl Riley. „Ahoj, Marilyn, pojď dál.“
„Slyšíš to, Franku?“ řekl strážník s notesem.
„Slyším, Charlie,“ řekl druhý strážník.
„Kdo je tohle?“ řekl Frank, když Marilyn přišla až k nim.
„Moje přítelkyně,“ řekl Riley a políbil ji na tvář.
„Proč si myslíte, že se sem někdo vloupal?“ zeptal se Charlie.
„Okno tamhle v obývací části bylo otevřený násilím,“ řekl Riley. „To je věc, co?“ řekl k Marilyn.
Strážníci přešli do obývací části. Riley s Marilyn šli za nimi.
„Vy tady bydlíte?“ zeptal se Frank.
„Bydlím a pracuju,“ řekl Riley.
„Co děláte?“ zeptal se Charlie.
„Maluju.“
„Vážně?“ řekl Frank. „Dal byste mi vizitku? Můj švára potřebuje vymalovat.“
„Já maluju obrazy,“ řekl Riley. „Támhlety.“ Hodil hlavou směrem k obrazům na stěně podkroví.
„Todle jste namaloval vy?“ řekl Frank.
„Ano.“
Frank se na něho nedíval a jen přikyvoval.
„A spíte tadyhle, že jo?“ řekl Charlie. „Na týdle vodní posteli?“
„Ano.“
„Jaký jsou ty vodní postele?“
„Dobrý,“ řekl Riley. „Koukněte se na to okno, uvidíte, kde bylo vypáčený.“
Charlie přešel k oknu nedaleko nohou postele. Pečlivě si je prohlížel. Frank se mu díval přes rameno. Za jejich zády obrátila Marilyn oči k nebi.
„Myslíte tady tyhle ďoury a šrámy?“ řekl Charlie.
„Ano.“
„Předtím tu nebyly?“
„Ne.“
„Takže jsou čerstvý?“
„Ano.“
„Co myslíš ty, Franku?“
„Může to bejt vypáčený,“ řekl Frank a pokrčil rameny.
„Něco postrádáte?“ řekl Charlie.
„Ne, myslím, že ne.“
„Tak proč jste nás volal?“ zeptal se Frank.
„Když se někdo někam vloupá, tak to snad je důvod volat policii, ne?“
„Proč by se sem někdo vloupal a nic nevzal?“ řekl Charlie.
„Já nevidím nic, co by stálo za ukradnutí,“ řekl Frank a rozhlížel se po obytné části podkroví.
„Pan Riley dostává za jedno plátno přes pět tisíc dolarů,“ řekla Marilyn už celá naježená.
„Za cože?“
„Za jeden obraz.“
„Děláte si srandu?“ řekl Frank. Podíval se na obrazy v ateliéru novým pohledem. „Za tydle?“ řekl.
„Ňákej z těch cennejch obrazů chybí?“ zeptal se Charlie a zdůraznil slovo cenných, aby vyjádřil, jak moc tomu nevěří.
„Ne.“
„Takže nechybí nic?“
„Ne, ale…“
„Tak proč jste nás volal?“
„Volal jsem vás, protože už dva lidi byli zavražděný…“
„Ale ne v našem revíru, nebo jo?“
„Na tom přece nezá…“
„Měl jste zavolat se…
