15
Meyer měl představu, že sledovat právníka je nuda, právníci jsou nudní už svou podstatou. Poznal ve svém životě jen tři zajímavé právníky, ti ostatní byli nudní jak telefonní seznam. A většinou byli jeho protivníky. Řekněte mi, pane Meyere, uvědomoval jste si, když jste zatýkal zde přítomného, že…
Meyer ovšem neznal všechny právníky na světě a bylo možné, že jednoho krásného dne padne na čtvrtého zajímavého. Naděje neumírá nikdy, naděje má křídla. Prozatím však o právníky nestál. A Charles Endicott ml. byl právník.
Mimoto byl právník, který mohl, ale taky nemusel, dva lidi otrávit a třetího podříznout. Pokud by to byla pravda, byl by zajímavější, ale taky daleko nebezpečnější než ti Meyerovi obvyklí učení protivníci. To, že ho má sledovat, Meyera netěšilo a litoval, že poručík nevybral někoho jiného.
Ještě k tomu lilo jako z konve.
Meyer začal se sledováním vlastně o dvě hodiny dřív, a to čtením zpráv, které založili Willis a Carella. Pak zavolal do Endicottovy kanceláře, představil se jako poručík Charles Wilson, vedoucí oddělení styků s veřejností, a zeptal se, jestli policisté, kteří byli určeni k jeho ochraně, byli slušní a zdvořilí. Endicott řekl, že ano, a chtěl vědět, proč byli odvoláni. Meyer řekl, že o tom nic neví, ale vyjádřil potěšení, že policisté provedli svůj úkol jaksepatří.
Zavolal jen proto, aby zjistil, jestli je Endicott v kanceláři.
To bylo sedm minut po jedenácté, pět minut poté, co dočetl zprávy. Chtěl se dostat do města před obědem a hned začít se sledováním. Poručík mu řekl, že ve čtyři ho vystřídá Hawes, a o půlnoci vystřídá zase Hawese O’Brien. Aby nevznikla mezera.
Ve tři čtvrtě na dvanáct zavolal Meyer Endicotta znova, tentokrát z telefonní budky naproti jeho kanceláři, a zeptal se hlubokým hlasem, jestli Endicott bere také rozvody. Když byl ujištěn, že firma Rackett, Rawlings, Pearson, Endicott, Lipsteinn a Marsh samozřejmě takové případy přijímá, představil se jako Martin Milstein a sjednal si s Endicottem schůzku na pátek v půl páté. Později v týdnu zavolá a schůzku zruší; ale teď ví, že Endicott je dosud ve své kanceláři. Snad půjde na oběd mezi dvanáctou a jednou jako většina lidí, aspoň doufal.
Jediný detektiv z jejich skupiny, který věděl, jak Endicott vypadá, byl Hal Willis. Z důvodů, které Meyerovi neřekli, se soudilo, že bude lepší, když se sledování nezúčastní. Proto čekal na Meyera, když vyšel z telefonní budky, pochůzkář v civilu, jeden z těch šesti, kteří předtím hlídali Endicotta. Setkal se s Meyerem jen kvůli identifikování. Jakmile Meyerovi ukáže Endicotta, je povinen vrátit se ke svým normálním povinnostem.
Pro tuto chvíli stáli oba muži v dešti před budovou, v níž byly kanceláře.
Pochůzkář si trpce stěžoval na počasí.
Meyer nespouštěl oči ze vchodu do budovy. Jinudy se jít ven nebo dovnitř nedalo. Jestliže Endicott odejde, musí projít těmito otáčecími dveřmi.
„Koukej na dveře,“ řekl pochůzkáři.
„To vím taky,“ řekl pochůzkář.
Meyer si tím nebyl jist.
Ve dvanáct deset šťouchl pochůzkář do Meyera.
Muž, který právě procházel otáčecími dveřmi, byl vysoký a štíhlý, měl hnědé oči a bílé vlasy. Stejně popisovaly Endicotta zprávy. Pochůzkář kývl hlavou a Meyer se odlepil. Endicott měl plášť do deště od firmy Burberry, což pro toho, kdo ho měl sledovat, nebylo dobré. Když v tomhle městě prší, vyrůstají pláště od pana Burberryho jako houby po dešti.
Endicott byl zdatný chodec, přímo se hnal, a vypadalo to, že se deštěm kochá. Byl bez klobouku a mašíroval si to jako Gene Kelly, tu šlápl do louže, tam zas přeběhl ulici bez ohledu na světla jako člověk, který má velice naspěch. Meyer nerad sledoval rychlé chodce. Dával přednost sledování v útulných hospůdkách.
Hrom do všeho! Ten člověk minul v lijáku osm bloků!
Meyer by byl přísahal, že si píská.
Konečně odbočil z Jeffersonovy do vedlejší ulice; vítr vanoucí od severu k jihu přinášel od řeky Harbu souvislé proudy deště. Endicott se ponořil do toho přívalu jako válečná loď s plnými plachtami, ušel pár kroků a vkr…
