6
Když jí Willis zavolal, plakala.
„Zrovna jsem si přečetla o chudákovi Bazovi,“ řekla.
„Kdy s váma můžu mluvit?“ zeptal se.
„Přijďte hned,“ řekla.
Bzučák se ozval, sotva zazvonil. Ani se neptala, kdo je. Ještě nebyl v předsíni a už se ozval vnitřní bzučák. Vešel do obývacího pokoje. Byl prázdný.
„Slečno Hollisová,“ řekl a pak si vzpomněl, že chce, aby ji nazýval Marilyn. „Marilyn,“ řekl a připadal si jako pitomec.
Její hlas se ozval odněkud shora.
„Pojďte nahoru, prosím,“ řekla.
Do vyšších poschodí vedlo široké schodiště. Schody potažené kobercem, naleštěné zábradlí z ořechového dřeva, hladké na dotek. V prvním poschodí jídelna se zrcadly a jídelním stolem, kolem kterého by se pohodlně vešlo dvanáct hostí. Kuchyň s nerez dřezem, lednice a sporák, a pokoj s lehce pootevřenými dveřmi, který vypadal jako pracovna: psací stůl s roletovou deskou, police s knihami a lenoška pod drahou stojací lampou od Tiffanyho.
„Marilyn?“ řekl znova.
„Tady,“ řekla.
„Tady“ byla ložnice, obložená dřevem jako ostatní místnosti. Postel s nebesy. U dvou stěn starožitné skříňky. Veliké ozdobné zrcadlo v mosazném rámu naproti posteli. Další drahá stojací lampa od Tiffanyho. Na parketové podlaze perské koberce. Dvojité sedátko pro milence čalouněné modrým sametem. Na okně do ulice sametové závěsy ze stejné látky jako sedátko. Na sedátku… Marilyn.
V modrých džínách a pánské košili s rukávy vykasanými nad loket, šosy košile venku. Bosa. Ztracená holčička. Opuchlé a červené oči, svědectví, že slzy v telefonu byly upřímné.
„Já jsem ho nezabila,“ řekla okamžitě.
„Taky to nikdo neříká.“
Uvědomil si, že se jí okamžitě podařilo zahnat ho do defenzívy. Velký ošklivý policajt, který ji jde obžalovat.
„Proč byste tu jinak byl?“ řekla. „Prosila jsem vás, abyste mě zavolal a vy jste to slíbil. A nezavolal jste. Teď, když je Baz mrtev…“
„Ano, to je jeden důvod, proč jsem tady,“ řekl.
„Jaké jsou ty ostatní?“
„Chtěl jsem vás zase vidět,“ řekl a nevěděl, jestli lže nebo ne.
Vzhlédla k němu. Stál něco přes metr od sedátka, na němž se uvelebila. Světle modrým pronikavým pohledem pátrala v jeho obličeji, jako by se snažila proniknout lebkou až do nejzazších koutků jeho mysli a najít tam pravdu. Upřímnost, řekla. Snad si ji přeje doopravdy. Ale nač potom ty lži o Mickeym v mývalím kožichu?
„Začneme s chudákem Bazem, ano?“ řekl.
Nač tak sarkasticky, musí si dát pozor. Nemá smysl, aby se do defenzívy dostala ona.
„V novinách píšou, že ho někdo pobodal,“ řekla Marilyn. „Je to pravda?“
Mazaná otázka v případě, že ho bodla ona.
„Ano,“ řekl.
Správná odpověď, ať už ho probodla ona nebo ne. Ale z jakýchsi důvodů se mu příčilo hrát si před ní na detektiva. Lámal si hlavu, proč.
„Nožem?“
Další mazaná otázka. Policejní doktor mluvil o „ostrém nástroji“. Mohl to být nůž, samozřejmě, ale zrovna tak to mohlo být cokoli jiného, co dokáže proniknout kůží a masem. Většina občanů, na rozdíl od ochránců zákona, předpokládá automaticky, že bodnutí znamená nůž. Proč se tedy zeptala, jestli nožem? Byla ona tím, kdo bodal? Něčím jiným než nožem?
Rozhodl se pro zchytralost.
„Ano,“ řekl. „Nožem,“ a díval se jí do očí.
Neobjevilo se v nich pranic.
Přikývla.
To bylo všechno.
Mlčela.
„Kde jste byla o velikonoční neděli?“ zeptal se.
„Už zas začínáte,“ řekla.
„Je mi líto, ale musím se ptát.“
„S Chipem.“
„Endicottem?“
„Ano.“
S právníkem, který uštědřil Willisovi přednášku o přátelství mezi mužem a ženou.
„Odkdy dokdy?“ řekl.
„Vy si opravdu myslíte, že jsem Baze zabila já.“
„Jsem policista a dělám svou práci,“ řekl Willis.
„Já jsem myslela, že se přátelíme,“ řekla. „Pověděl jste mi, že jste přišel, protože jste mě chtěl vidět.“
„To byl jen jeden důvod.“
Vzdechla si zhluboka.
„Dobrá,“ řekla, „jak si přejete. Vyzvedl mě tady v sedm.“
„Kde jste byla v půl osmý?“
V půl osmé viděl soused Basila Hollandera ve výtahu v domě na Addison Street.
„Večeřela jsem,“ řekla.
„Kde?“
„V restauraci Syté město.“
„Kde?“
„Na rohu Kingovy a Melbournské.“
Až tak dal…
