16. kapitola
Della Streetová se na Masona šibalsky podívala. Otevřela dveře automobilu Paula Drakea na straně řidiče a přesunula se tak, aby se Mason mohl posadit k volantu. „Mrzuté?“ zeptala se.
„Trapné,“ pravil Mason. „K čertu s tím, to je z toho, že člověk sympatizuje se ženskými.“
„Bylo nutné ji takhle skrývat?“
„Myslel jsem, že ano,“ odvětil Mason. „Pokoušel jsem se získat pro ni čas. Myslel jsem, že kdyby seržant Dorset chytil napřed Irenu Kilbyovou, byl by ji předvedl svědkům k identifikaci. Myslel jsem, že je to dost dobrá příležitost, aby se toho svědkové chytili a poznali… Ach jo, teď je všechno v háji.“
„Co hodláte podniknout?“
„Podniknout!“ rozhorlil se Mason. „Hodlám říci Lois Fentonové, aby si našla advokáta. Já jsem skončil!“
„Jak to udělala, šéfe?“
„Odešla do koupelny a vylezla oknem. Já jsem nechal klíčky v autě a ona s ním odjela.“
„Nenapadlo vás, že by něco takového mohla udělat?“
„K čertu, ne. Proč by také měla? Já jsem kvůli ní nastavoval svůj krk a říkal jí, co má udělat. Kdyby nestála o moji radu, pak mi všechno měla předem říct. Jestli měla v úmyslu zmizet, pak mohla odejít přímo hlavními dveřmi. Jednala tak, jako kdybych se já jí pokoušel skřípnout.“
„Je vinna, šéfe?“
Mason už chtěl něco odpovědět, ale pak se rozhodl jinak a mlčel.
Za několik okamžiků nato se Della zeptala: „Jak to uděláte s vozem, ohlásíte, že je ukradený?“
„Ne. Do toho ji nechci zatahovat. Poskytnu jí dost času. Ona se mnou asi ještě dneska naváže kontakt, aby mi řekla, že fáro je v Oxnardu, Ventuře, v Santa Barbara nebo Bakersfieldu nebo někde jinde a já jí odpovím, že má u mne uložené ještě nějaké peníze a aby si za ně najala jiného obhájce.“
„Chcete Paula Drakea informovat o ukradení auta?“
Mason odvětil: „Nikomu nic neřeknu. Sdělte jen Paulu Drakeovi, že s tím případem končím. Řekněte mu, aby své lidi odvolal. Pak to nechte plavat. Já jdu do tureckých lázní. Povězte Paulovi, že mu vůz vracím a poděkujte mu.“
„Mám ho informovat, kde jste?“
Mason zavrtěl hlavou a pravil: „Sdělte mu, aby své muže odvolal. K čertu s tím vším.“
Zastavil auto před svým klubem, vystoupil a sledoval, jak Della Streetová přesedla zpět k volantu. V očích se jí zablesklo.
„Já vím,“ uchechtl se Mason. „Je to komické. Budu se cítit veseleji, až se vrátím do kanceláře asi v pět hodin. Do té doby jste jediná, která to považuje za žert. Nashle.“
Poslala mu vzdušný polibek.
Mason přešel chodník, vstoupil do klubu a řekl vrátnému: „Proč je to, do háje tak, že když muž padne nějaké ženské do osidel, pak každá z jeho známých začne najednou k němu být laskavá?“
„Tak tohle nevím, pane,“ odpověděl vrátný.
„Nikdo by nevěděl,“ řekl Mason. „Hádám, že je to proto, že ony každého chlapa v duchu řadí mezi zelenáče.“
„Na tom něco bude, pane.“
„Asi to tak bude,“ souhlasil Mason, když nastupoval do výtahu.
Za dvě hodiny nato klímal v uvolněném poklidu, který nastává po dobré turecké lázni a masáži, když tu najednou na něj zřízenec zavolal: „Pane Masone, máte jít k telefonu. Volá vás sekretářka a říká, že je to důležité.“
Mason se vzchopil ze své poloospalé relaxace, přišoural se k telefonu a uslyšel vzrušený hlas Delly Streetové: „Viděl jste odpolední noviny. Šéfe?“
„Ne.“
„Právě vyšly. Bylo by dobré, kdybyste si je sehnal a přišel do kanceláře.“
„O čem se tam píše?“ ptal se Mason.
„Přečtu vám titulky,“ odvětila Della Streetová. „Podezřelá z vraždy zatčena při útěku v advokátově autě - Advokát bude asi obžalován ze spoluúčasti - Podezřelou svědci identifikovali jako poslední osobu, která uviděla Callendera naživu…“
„To stačí, Dello. Nechte toho. Já už jdu.“
