14. kapitola
Ucho časného jitra laskalo poušť tak příjemně jako doteky chladných prstů na čele nemocného člověka.
Mason stočil svůj vůz na příjezdovou silnici k ranči Franka Loringa Nolana, dojel s ním ke stodole a kruhem zajel až k zadním vratům statku.
Krátkoocasý pes začal vzrušeně štěkat, jako kdyby čekal, že ho pán umlčí, ale napřed chtěl ještě využít příležitosti, aby vyprodukoval celou škálu různých disharmonických zvuků.
Zadní vchod se otevřel. Statný muž, jehož břicho roztahovalo pracovní kalhoty s laclem, se příjemně usmál směrem k autu a křikl na psa: „Kuš, Butchi.“
Hafan zavrtěl oháňkou na znamení, že vzal na vědomí pánův příkaz, ale klidně štěkal dál.
Muž se shýbl k zemi, sebral malý oblázek a hodil jej směrem ke psu. Ten ihned zanechal štěkotu, oběhl pár keříků a usadil se do stínu, odkud všechno pozoroval s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem.
Muž přišel až k vozu.
Mason otevřel dveře, vystoupil a usmál se na pozdrav. „Vy jste pan Nolan?“
„Ano.“
„Moje jméno je Mason.“
„Těší mě, že vás poznávám, pane Masone.“
Mason řekl: „Myslím, že máte napilno.“
„Tady je pořád co dělat“
„Nechci vás připravit čas, ale mám zájem o…“
„Informaci o koni,“ přerušil ho Nolan s úsměvem pres celou tvář.
„Jak jste to zjistil?“ ptal se Mason.
Nolan se smál. „Ten kůň,“ vysvětloval, „vypadá to, jako kdyby se ten kůň stával slavným.“
„Jak to?“
„To, u všech všudy, nevím, ale už se na něj byla ptát hromada lidí. Napřed přišel chlápek a tvrdil, že zastupuje majitele. Dělal dojem příjemného mládence a chtěl vyrovnat všechny výlohy a koně si odvést. O koni věděl všechno, a tak jsem usoudil, že v tom žádný problém není a že mluví pravdu.“
Mason odvětil povzbudivě: „Ovšem, o tom vím. On opravdu zastupoval majitele.“
„No, já si s ničím nedělám starosti. Manželka je trochu podezíravější. Zapsala si státní poznávací značku automobilu toho člověka.“
Mason uznale přikývl.
„Pár hodin nato, co byl kůň odveden,“ pokračoval Nolan, „sem, ksakru, přišel jiný chlápek, trochu prudina, a chtěl vědět o koni a vůbec tak všechno. Vyšlo z něj, že je policejní detektiv z města. Chtěl vědět, podle čeho jsem poznal, že ten muž zastupoval majitele koně. Odpověděl jsem mu, že měl dokonalý popis koně a tvrdil, že zastupuje majitele a to že mně stačí. Na to tenhle kámoš brumlal, že každý podvodník, který prodává nějakému zelenáči Brooklynský most, se prohlašuje za jeho majitele.
No a to mě přimělo k zamyšlení a trochu mi to dělalo starost. Zašel jsem dovnitř, promluvil se ženou a ta řekla, že si zapsala značku toho fára. Dali jsme ji tomu hochovi a on odjel.“
„Co se stalo potom?“
„No,“ odvětil Nolan, „včera večer přišel za mnou šerif a vyptával se na koně, chtěl vědět, odkud přišel a všechno kolem, a povídal mi, abych moc nemluvil, až nějací lidé přijdou vyzvídat.
Tak takhle to je, pane Masone. Já se tedy teď o nijakých věcech nechci zrovna šířit.“
„No jo,“ prohodil Mason nedbale, „když mi řeknete, o čem můžete mluvit a o čem nemůžete, můžeme se pak těm věcem, o kterých nemůžete mluvit, lehce vyhnout…“
Chlapík zaklonil hlavu a zasmál se. „Vsadím se, že musíte být advokát.“
„To máte pravdu,“ připustil Mason.
„Heleďte, počkejte chvilku. Já jsem někde to jméno zaslechl. Nejste vy náhodou Perry Mason?“
„Přesně tak.“
„Hm, hm, hm, tak si s vámi musím znova potřást rukou. Hodně jsem o vás četl. Nikdy jsem nepomyslel, že se s vámi shledám za takových okolností. Povězte mi, jaký máte na tom koni zájem?“
„Celkem vzato,“ odvětil Mason, „pokouším se najít něco, co by mohlo pomoci mému klientovi. Existují určité věci, o nichž právní zástupce nemůže hovořit, víte?“
Nolan pravil s porozuměním: „Když mi povíte, o čem nemůžete hovořit, pane Masone, budeme potom vědět, o čem nemáme diskutovat, ne?“
Oba se smáli.
„Povězte mi,“ ptal se Mason, „kdy sem ten kůň přišel?“
„Jedenáctého ráno. Asi půl hodiny před svítáním.“
„A jak přišel?“
„Stejně tak, jak koně vždycky přicházejí, příteli. Dopravil se sám, prostě sem vpochodoval po svých.“
Mason …
