KAPITOLA ŠESTÁ
Obraz, na kterém je namalováno šestispřeží; starý vtip a velká radost, kterou způsobil; křestní jméno Baldvín; mokré překvapení; strašidelný vlak; zvíře, které trousí svědivý prášek; Johny na okenním rámu a jeho plány do budoucna.
Po večeři šli zas nahoru do svých pracoven. Martin vypočítal příklady na příští den a připravil si seznam, do kterého chtěl zapsat známky ze spálených sešitů. Když se zeptal Matyáše, ten už si nemohl vzpomenout. „Napiš mi z každého diktátu čtyřku,“ navrhl nakonec, „myslím, že při tom pořád ještě dobře pochodím.“ Potom přinesl Matyáš od domovníka kladivo a hřebíky a přibíjel s velkým rámusem na stěny zelené chvojí, až k nim obyvatelé sousedních pokojů nakonec vyslali spěšného posla, aby se jich zeptal, zda se snad zčistajasna nezbláznili.
Krásný Theodor, dozorce na pokoji č. 9, nebyl k poznání. Když se ho Martin zeptal, smí-li kvůli těm známkám zajít do ostatních pokojů, odpověděl: „Samozřejmě, hochu. Ale nebuď tam příliš dlouho!“
Matyáš nechápavě pohlédl na Martina. A druzí hoši z pokoje, kteří nemohli vědět, co se odehrálo u Justuse, zůstali prostě s ústy dokořán. Druhému oktavánovi, sedícímu v pokoji, vypadla leknutím cigareta z úst. „Co je s tebou, Theo?“ zeptal se. „Jsi nemocen?“
Martinovi byla tato scéna trapná, proto honem vyběhl z pokoje. Když obešel všechny sextány internisty a zapsal jejich známky do seznamu, zašel k Johnymu Trotzovi. Johnyho dozorce byl milý hoch. „Tak co, Martine, už zase na válečné stezce?“ ptal se ho.
„Ne,“ odpověděl Martin. „Tentokrát ne. Johny a já si chceme pohovořit o vánočním překvapení.“ A potom spolu šuškali a dohodli se na tom, že nazítří po obědě zavedou Justuse do Nekuřákovy zahrádky.
„Doufejme, že se nemýlíme,“ řekl Martin. „Jinak to bude hrozné. Představ si, že by Nekuřák a Justus prohlásili, že se vůbec neznají!“
„Vyloučeno,“ prohlásil Johny rozhodně. „V takových věcech se nikdy nemýlím. V tom se na mne úplně spolehni!“
Chvilku uvažoval. „Nezapomeň také, že Nekuřák se jistě nenastěhoval se svým vagónem vedle naší boudy jenom tak náhodou! Chtěl sice žít sám a před lety opustil své okolí beze stopy, ale přece jen se nemohl tak docela odtrhnout od minulosti. A když se s námi baví, vzpomíná na vlastní dětství. Já tomu všemu moc dobře rozumím, Martine! Připadá mi, jako bych to byl sám zažil.“
„Máš asi pravdu,“ řekl Martin. „Člověče, ti dva budou mít radost, co?“
Johny nadšeně přisvědčil. „Jakmile poznáme, že jsme se nemýlili,“ řekl, „pokud možno nenápadně zmizíme.“
„Beton!“ zašeptal Martin. Potom se vrátil do pokoje č. 9. Ze stolku vyndal obraz, který namaloval pro rodiče. Obraz nebyl ještě docela hotov. Pracoval na něm dál. Chtěl jim ho doma dát pod stromeček. Zítra, nejpozději pozítří přijdou peníze na cestu, které mu matka pošle.
Obraz byl dosti zvláštní. Bylo na něm zelené jezero a vysoké zasněžené kopce. Na březích jezera rostly palmy a oranžovníky s velkými pomeranči ve větvích. Po jezeře pluly pozlacené gondoly a čluny s hnědočervenými plachtami. Po silnici na pobřeží jel modrý kočár. Ten modrý kočár táhlo šest grošovatých koní. V kočáře seděli Martinovi rodiče ve svátečních šatech. A na kozlíku seděl sám Martin. Byl starší než teď a měl fešácký tmavě plavý knírek. Po stranách kočáru stáli lidé v pestrých jižních krojích a mávali. Martinovi rodiče kynuli přívětivě na všechny strany a Martin skláněl na pozdrav pletený bič.
Obraz se jmenoval „Za deset let“. A chlapec jím chtěl říci asi toto: za deset let budu vydělávat tolik peněz, že rodiče, které sám povezu, budou moci cestovat po dalekých cizokrajných zemích.
Matyáš si obraz prohlédl, potom přimhouřil oči a řekl: „Hrome! Z tebe bude jednou zaručeně asi takové číslo jako Tizian nebo Rembrandt. Už teď se těším, jak jednou řeknu: »Jo, Martin Thaler! Ten býval kdysi naším primusem. A taky jinak to byl po čertech zpropadený kluk. Leccos jsme spolu vyžrali.«„ Přitom si vzpomněl, že už má zase hlad, a honem sedl k svému stolku, kde bylo stále něco k jídlu. Na odklápěcí…
