KAPITOLA PRVNÍ
Šplhání na fasádu; několik mládenců z tanečních; primus, který se dovede strašně rozlítit; dlouhé bílé vousy; zpráva o dobrodružstvích „létající třídy“; divadelní zkouška s verši a nenadálé přerušení.
Dvě stě židlí zašoupalo. Dvě stě gymnasistů hlučně povstalo a tlačilo se ke dveřím jídelny. Oběd v kirchberském internátě skončil.
„Hrom do toho!“ řekl sextán Matyáš Selbmann jednomu ze svých spolustolovníků. „Já ti mám hlad! Potřebuji nutně dvacet feniků, abych si koupil sáček koláčů. Máš prachy?“
Uli Simmern, malý blondýn, vyštrachal z kapsy peněženku, podal věčně hladovému kamarádovi dva groše a zašeptal: „Na, Matesi! Ale ať tě nechytnou! Krásný Theodor má dozor v zahradě. Jestli tě uvidí vyběhnout z brány, bude zle!“
„Dej mi pokoj s těmi pitomými oktavány, strašpytle,“ řekl zvysoka Matyáš a strčil peníze do kapsy.
„A nezapomeň přijít do tělocvičny! Máme zase zkoušku!“
„Beton!“ řekl Mates a zmizel, aby si honem u pekaře Scherfa v Severní ulici koupil koláče.
Venku padal sníh. Vánoce byly ve vzduchu. Člověk už je takřka cítil… Většina žáků vyběhla do parku, koulovali se, nebo když někdo kráčel zamyšleně po pěšině, třásli vší silou stromy, až sníh těžce padal z větví. Zahrada hlaholila stohlasým smíchem. Několik studujících nejvyššího ročníku kráčelo důstojně s cigaretou v ústech, s ohrnutými límci vzhůru k Olympu. (Olymp, tak se už po staletí říkalo odlehlému tajuplnému pahorku, kam směli chodit jenom žáci nejvyšší třídy a kde podle pověsti byly staré germánské obětní kameny, na kterých se rok co rok před velikonocemi konaly strašidelné přijímací slavnosti. Brrr!)
Jiní žáci zůstali ve školní budově, šli nahoru do pracoven číst, psát dopisy, schrupnout si po obědě nebo pracovat. Z hudebních pokojů zněla hlasitá hudba.
Na cvičišti, které domovník před týdnem proměnil v kluziště, se bruslilo. A najednou se semlela prudká rvačka. Hokejové mužstvo chtělo trénovat. Ale bruslaři nechtěli z kluziště. Několik terciánů a kvartánů, ozbrojených lopatami na sníh a košťaty, musilo kluziště zamést; prsty je zábly a tvářili se nasupeně.
Před školní budovou se tlačil rozčilený zástup kluků a pohlížel vzhůru. Ve třetím poschodí balancoval totiž septimán Gábler po úzkých okenních římsách z pokoje do pokoje. Byl přilepen ke zdi jako moucha a pomaloučku, krok za krokem, se posouval ke straně.
Kluci, kteří ho pozorovali, tajili dech.
Konečně byl Gábler u cíle a jediným skokem seskočil oknem, které bylo dokořán otevřeno, do pokoje.
„Bravo!“ volali diváci a nadšeně tleskali.
„Co se to tu právě dělo?“ zeptal se oktaván, který šel za chvíli okolo.
„Ale nic zvláštního,“ odpověděl Sebastian Frank. „Jenom jsme prosili Schreivogela, aby vykoukl z okna. Harry totiž nechtěl věřit, že Schreivogel šilhá.“ Ostatní se smáli.
„Ty mě chceš asi pohoupat, ne?“ zeptal se oktaván.
„To tak,“ odpověděl Sebastian skromně. „Vás? Takovou vazbu? Vždyť bych si vymkl ruce.“
Oktaván pokládal za vhodnější přidat do kroku a jít dál.
Vtom přiběhl Uli. „Sebastiane, máš jít na zkoušku!“
„Král řekl a hoch šel,“ zadeklamoval Sebastian posměšně a pomalu se rozběhl.
Před tělocvičnou už poskakovali tři kluci: Johny Trotz, autor vánoční hry s napínavým názvem „Létající třída“, Martin Thaler, primus a malíř kulis v jedné osobě, a Matyáš Selbmann, který měl věčně hlad, zejména po obědě, a který chtěl být jednou boxerem. Žvýkal a nabízel malému Ulimu, který právě přicházel se Sebastianem, několik koláčů. „Tu máš!“ zabručel. „Sněz taky něco, ať vyrosteš a zesílíš!“
„Kdybys nebyl tak hloupý,“ řekl Matesovi Sebastian, „zvolal bych: Jak jen může chytrý člověk tolik žrát!“ Matyáš pokrčil dobrácky rameny a žvýkal dál.
Sebastian vystoupil na špičky, nahlédl do okna a zavrtěl hlavou. „Polobozi už zase skáčou tango.“
„Jde se!“ poručil Martin a všech pět chlapců vstoupilo do tělocvičny. Podívaná, která se jim naskytla, se jim zřejmě nelíbila. Deset oktavánů tančilo v párech po parketu. Cvičili pro taneční. Dlouhán Thierbach si vypůjčil klobouk, …
