Doslov k českému vydání
Musí to být zajímavé potkat na ulici z ničeho nic Johnyho Trotze – že byste si taky dali říci? To už jsem si jako dítě mockrát přála popovídat si s leckterou postavou knížky o tom, co se stalo za poslední stránkou, za poslední větou, za opravdu poslední tečkou za posledním slovem. Trvalo to sice hezkou řádku let, ale – jak se to tak obyčejně píše – nakonec jsem se „dožila splnění svého nejtajnějšího přání“…
Setkala jsem se nedávno v Mnichově s chlapcem, kterého jsem měla z „Létající třídy“ nejraději, s Martinem Thalerem. Nebyla to pro mne maličkost, vždyť jsem ho poznala už hezky dávno, pomalu tomu bude třicet let. Setkání po takové době… Nemohla jsem si honem vyvzpomenout nic dost chytrého, aby se to hodilo k takovému slavnostnímu setkání, a málem jsem pohoršené řekla: „Copak se pro takového chlapce hodí, aby pil pivo, Emile Tischbeine?“ To bych tomu ale byla dala! Jednak by mi to byl klidně mohl oplatit: taky mě tenkrát před lety nenapadlo zajít do hostince a objednat si u pana vrchního černou kávu. Maminka by mě byla hnala! To se ví, tenkrát on pivo nepil. Jenomže od té doby milému Toníkovi, i když moc nevyrostl – zůstal dodnes drobný jako chlapec a z očí mu taky ještě dnes kouká deset čertů –, úplně zbělely vlasy.
Můj ty smutku! To se mi to podařilo notně zamotat. Bojím se, že se v tom dvakrát nevyznáte. No zkusím to zase rozmotat, snad to nějak půjde.
Pro jistotu začnu úplně nanovo. Jako bych byla nic neřekla. Chci vám totiž vlastně vyprávět o chlapci, který se nejmenoval ani Martin, ani Emil, ani Toník – alespoň tenkrát ještě ne – ale Erich. Erich Kästner. Stihl to ještě na poslední chvíli a narodil se v posledním roce minulého století v Drážďanech. Byl to chudý chlapec. I když byl jedináček. Jeho tatínek byl výborný sedlář, ale špatný obchodník. Neudržel si samostatnou živnost a pracoval už v době, kdy se malý Erich narodil, jako tovární dělník. Stačil vydělat taktak na živobytí, rozhodně však ne na to, aby mohl svého synka vydržovat na studiích. O to se musela postarat maminka. Paní Kästnerová byla neobyčejná žena. Nemyslím tím oddanou lásku, jíž po celý život milovala svého syna. Takové už maminky bývají. Myslím na statečnost, s níž se rozhodla udělat cokoli, aby její hoch dostal v životě všechno, co mu podle jejího přesvědčení patřilo. A na rozhodnost, s jakou to taky udělala.. Vůbec nepřehání, kdo si myslí, že právě paní Kästnerové vděčí děti na celém světě za knížky, které napsal její syn. Tak to opravdu je. Říká to i Erich Kästner, a ten to přece musí vědět.
Jednu dobu se stalo zvykem, že za titulky filmů, když už na plátně přeběhla jména všech, kdo na filmu pracovali, objevovala se ještě připomínka: „Jestliže postavy a děje filmů připomínají něčím postavy a děje skutečné, jde o podobnost čistě náhodnou.“ Odbočím na chviličku od vyprávění o dětství Ericha Kästnera, protože vám v něm asi postavy i děje budou taky ledacos připomínat; jenomže vůbec nejde o podobnost náhodnou. Naopak. A proto vám to všechno vyprávím.
Malý Erich byl i nebyl chlapec jako všichni ostatní. Víme o jeho dětství velmi mnoho, protože o něm sám hodně psal. Vzpomíná na ně jako na nejkrásnější dobu svého života a pamatuje si je moc dobře – s radostmi i starostmi. Napsal o něm celou knížku, nazvanou „Když jsem byl malý“. Co nenajdete v jiných jeho knihách, hledejte v ní.
Vraťme se však do Drážďan na začátku tohoto století, kdy tam žila rodina Kästnerova. Představte si dobu, kdy se svítilo petrolejkou, kdy se jezdilo kočárem nebo pouliční koňskou dráhou, prostě dobu před první světovou válkou. V téhle době paní Kästnerová spočetla, jak se věci mají, zjistila, že z mužova platu nestačí vydržovat chlapce na studiích tak dlouho, než bude učitelem – to bylo povolání, které pro malého Ericha vyvolila –, a rozhodla se, že půjde pracovat, vydělávat. A protože přitom nechtěla synka nechávat doma samotného, rozhodla se, že se vyučí kadeřnictví. Bylo jí skoro pětatřicet let. Byla to tedy podle představ tehdejší doby…
