KAPITOLA OSMÁ
Spousta koláčů; další zkouška „Létající třídy“; proč si Uli přinesl deštník; strašlivé rozčilení na cvičišti a ve škole; útěšná slova doktora Bokha a klavírní pokoj č. III.
Předposlední zkouška „Létající třídy“ začala velkolepou koláčovou hostinou. Matyáš nakupoval velkoryse a pečlivě dbal, aby nic nezbylo.
Uli se trochu opozdil. Pod paží si přinesl deštník. „Nač vlečeš to paraple?“ řekl Sebastian. Ale Uli neodpověděl, a proto se ho dál neptali.
Sebastian si pomyslil: Od dnešního rána se strašně změnil. Je to jako s hodinkami. Příliš ho natahovali a teď je přetažený.
Uli postavil deštník do kouta. Nechtěl ani za nic sníst koláč, ačkoliv ho o to Matyáš moc prosil, a prohlásil, že je čas, aby začali zkoušet.
A potom zkoušeli Johnyho vánoční hru. Zahráli ji hladce od prvního jednání až k pátému a byli proto velmi spokojeni. „Tak vidíte!“ řekl Matyáš pyšně. „Čím víc jím, tím lepší mám paměť.“ Potom se ještě jednou velmi přesně domluvili o kostýmech a rekvizitách. Fridolín zajde ještě dnes ke kadeřníku Krügerovi pro plavou markétkovskou paruku pro Uliho a zítra ráno ji přinese. Generální zkoušce nestojí už nic v cestě. I stromek je připraven. Odshora dolů ozdobený elektrickými svíčičkami. Větve obtížil domovník několika kily vaty.
„Doufejme, že to zítra večer bude klapat,“ řekl Johny. „Především nesmíte mít divadelní trému. Musíte si počínat, jako bychom byli v tělocvičně sami, jako při zkouškách.“
„Však ono to půjde hladce,“ řekl Martin. „Ale musíme honem ještě trochu nacvičit instalaci kulis na jevišti. Jestli se nám totiž zítra večer překotí některá kulisa, pyramida nebo severní pól, budou se diváci smát dřív, než my vůbec otevřeme ústa. A pak už žádnou hru nemusíme hrát.“ Johny dal Martinovi za pravdu. Přivlekli tedy znovu z kouta veliké pomalované kartóny a postavili je k hrazdovým tyčím. A potom zkoušeli, mohou-li letadlem pohybovat z místa tak, aby diváci neviděli, jak kluci za kartónem posunují bradly.
„Musí to jít jako na drátku!“ volal Martin. „Za minutu musí být jeviště připraveno!“ Odtáhli kulisy a bradla zase do kouta a znovu je vytáhli. Šukali a kleli jako vyučení kulisáci.
Uli se vytratil z tělocvičny, aniž si toho ostatní povšimli. Bál se, že by mu zabránili v jeho předsevzetí. To se nesmí stát.
Přes padesát chlapců postávalo zvědavě na kluzišti a čekalo na něho. Byli to vesměs žáci z nižších tříd. Těm starším se nic neřeklo. Kluci okamžitě vycítili, že se bude dít něco mimořádného a zakázaného. S rukama v kapsách plášťů pronášeli různé domněnky. „Možná že vůbec ani nepřijde,“ řekl jeden.
Ale vtom už Uli přicházel. Mlčky přešel kolem nich a zamířil k železným šplhadlům na kraji cvičiště. „Na co má ten deštník?“ zeptal se kdosi. Ale ostatní ho okřikli: „Pst!“
Vedle šplhadla stál vysoký žebřík. Obyčejný tělocvičný žebřík, jaký najdeme v každé škole. Uli přistoupil k žebříku a začal šplhat po ledově studených příčlích. Na předposlední příčce se zastavil, obrátil se a pohlédl dolů na veliký zástup chlapců. Malounko zakolísal, jako by měl závrať. Potom se vzchopil a řekl hlasitě: „To je tak: já teď roztáhnu deštník a udělám padákový seskok. Odstupte hodně daleko, abych nevletěl někomu na hlavu!“
Několik chlapců zvolalo, že se Uli dočista zbláznil. Ale většina mlčky couvla – nemohli se té ohlášené vzrušující podívané ani dočkat.
Naši čtyři sextáni, kteří pracovali v tělocvičně, zašoupli pro dnešek kulisy i bradla definitivně do kouta. Sebastian nadával na profesora Kreuzkamma, že mu dal větu „O vině na nepleše“ padesátkrát opsat. „A to, prosím, den před vánoční slavností!“ pravil uraženě. „Ten člověk nemá srdce.“
„Ty přece taky ne,“ řekl Johny.
Vtom se Matyáš rozhlédl, jako by někoho hledal, a zeptal se: „Kam se vlastně poděl ten špunt? Je pryč!“
Johny pohlédl na hodinky. „Jsou tři pryč,“ řekl. „Uli přece ve tři hodiny něco měl.“
„Pravda,“ zvolal Martin. „Venku na cvičišti. To jsem ale zvědav!“
Vyběhli z tělocvičny a utíkali naproti na cvičiště. Zahnuli za roh a stanuli j…
