KAPITOLA DRUHÁ
Něco bližšího o Nekuřákovi; tři pravopisné chyby; Uliho strach ze strachu; válečná porada v železničním vagónu; vyslání pátrače Fridolína; proč byl Kreuzkamm přepaden a vytrvalostní běh v pěti.
Nekuřák – tak říkali člověku, jehož pravé jméno vůbec neznali. Nenazývali ho Nekuřákem proto, že by snad nekouřil; kouřil dokonce velmi mnoho. Navštěvovali ho často. Navštěvovali ho tajně a měli ho rádi. Měli ho skoro tak rádi jako svého profesora a vychovatele doktora Jana Bokha. A to je co říci!
A Nekuřák mu říkali proto, že v jeho malé zahrádce stál vyřazený železniční vagón, v němž on v zimě v létě bydlil; a v tom vagóně byla samá nekuřácká oddělení druhé třídy. Když še před rokem stěhoval do zahradní kolonie, koupil jej za sto osmdesát marek od německých říšských drah, malounko jej přestavěl a nyní v něm bydlil. Malé bílé štítky, na nichž bylo vytištěno „nekuřáci“, na voze ponechal.
V létě a na podzim kvetly v jeho zahrádce překrásné květiny. Když byl hotov s přesazováním, zaléváním a pletím, sedl si do zelené trávy a četl některou z mnoha knih, které měl.
V zimě žil, toť se ví, většinou ve voze. Malým litinovým bubínkem, jehož modročerná komínová roura vykukovala ze střechy a někdy strašně kouřila, udržoval ve svém směšném domku teplo.
Měli ujednáno, že mu Johny o vánocích něco nadělí. (Johny zůstane tentokrát i o vánočních prázdninách ve škole; kapitán se totiž právě plaví do New Yorku.) Kluci sebrali peníze a také už sehnali několik dárků: teplé punčochy, tabák, cigarety a černý pulovr. Snad mu bude dobře. Z opatrnosti si vymínili, že jej mohou vyměnit.
Martin, který měl velmi málo peněz, neboť jeho rodiče byli chudí a on studoval za poloviční školné, namaloval pro Nekuřáka obraz. Obraz se jmenoval „Poustevník“ a představoval muže sedícího v zahrádce mezi pestrými květinami. U plotu stáli tři mávající chlapci a on na ně vlídně, ale zároveň smutně pohlížel. Na ramenou i na rukávech mu seděly malé přítulné sýkorky a červenky; nad hlavou mu tančili motýli měňavých barev.
Moc krásný obraz to byl. Martin na něm pracoval nejméně čtyři hodiny.
Těmi věcmi měl Johny na Štědrý večer překvapit Nekuřáka. Chlapci věděli, že bude sám jako kůl v plotě. A bylo jim ho líto.
Večer si Nekuřák vždycky oblékl nejlepší šaty a šel dolů do města. Řekl jim, že učí hrát na klavír. Ale kluci tomu nevěřili, třebaže mu neodporovali. Rudi Kreuzkamm, který byl externista a chodil často do města, tvrdil, že Nekuřák hrává večer až dlouho do noci na klavír v předměstské hospodě „U poslední kosti“ a že za to dostává marku padesát a teplou večeři. Prokázáno to nebylo, ale bylo to možné. Klukům to ostatně bylo jedno. Jisté bylo jen tolik, že Nekuřák je správný, chytrý chlapík a že ho v životě pravděpodobně potkalo dost neštěstí. Nevypadal na to, že jeho cílem bylo odjakživa hrát šlágry v zakouřených hospodách.
Už kolikrát k němu tajně zašli na radu. Hlavně tehdy, když se nechtěli ptát svého vychovatele. Doktor Bokh měl přezdívku Justus. To znamená spravedlivý. A doktor Bokh spravedlivý byl. Právě proto ho tak zbožňovali.
Někdy však potřebovali radu právě v takových případech, kdy bylo těžké rozlišit od sebe právo a neprávo. Tehdy si k Justusovi netroufali a honem přelezli plot, aby se zeptali Nekuřáka.
Martin, Johny, Sebastian a zraněný externista Fridolín vešli brankou do pusté, zasněžené zahrady. Martin zaklepal. A hned nato zmizeli v železničním vagónu.
Matyáš a Uli zůstali stát před brankou. „Tak se mi zdá, že zas jednou bude pořádná pranice,“ řekl Matyáš se zadostiučiněním.
A Uli dodal: „Hlavně musíme koukat, aby nám vrátili diktáty.“
„Jen to ne!“ namítl Matyáš. „Mám nejasné tušení, že jsem tam nadrápal strašlivé nesmysly. Poslyš, mrňousi, píše se provincije s j?“
„Ne,“ odpověděl Uli. „Jenom s e.“
„Aha,“ řekl Matyáš. „Tak to mám špatně. A Azie se z?“
„Ne, se s.“
„A ciklista?“
„S y.“
„Hrom do toho!“ zvolal Matyáš. „Ve třech slovech tři chyby. Učiněná honba za rekordem! Jsem pro to, aby nám realisté vyda…
