kapitola pátá
Loď se tyčila jako křídový útes nad přístavním molem. Rackové kroužili kolem ní v pozdním odpoledním slunci. Nikdo mě nezastavil, když jsem vystoupil po naloďovacím můstku. Hlavní paluba byla prakticky prázdná. Muž v bílé kombinéze čistil dno vypuštěného bazénu kartáčovým vysavačem na dlouhém držadle. Většina lodních důstojníků je prý na pevnině, sdělil mi do jekotu přístroje. Možná že hospodář je na palubě. Ukázal mi, kde má kancelář.
Hospodář sídlil v malé podpalubní komůrce s umělým osvětlením. Byl to holohlavý člověk s tváří jako měsíček, v bílé košili a služebních kalhotách. Velice dobře se pamatoval na pana Wycherlyho. Pan Wycherly měl na právě skončené plavbě jednu z nejlepších kabin. Řekl jsem hospodáři, že pana Wycherlyho zastupuji.
„V jaké funkci?“
„Jako soukromý detektiv.“
Hospodář mi věnoval sebevědomý pohled. „Jsem si jist, že pan Wycherly byl s naším pohostinstvím spokojen. Když nás včera opouštěl, potřásl mi rukou a poděkoval mi.“
„Nejde o žádnou stížnost na lodní společnost,“ řekl jsem. „Jde o dceru pana Wycherlyho, slečnu Phoebe. Přišla se s ním rozloučit na loď v den odjezdu a od té doby ji nikdo neviděl.“
Hospodář si položil ruku na holou lebku, jako bych ho ofoukl studeným vzduchem. „Doufám, že nechcete tvrdit, že jela načerno nebo tak? Nebo že jsme za to nějak odpovědni?“
„To se rozhodně nezdá pravděpodobné. Snažím se přijít jí na stopu a logicky musím začít odtud. Potřebuji vaši pomoc.“
„Samozřejmě, rádi vám pomůžeme, pokud je to v našich silách.“ Hospodář vstal, podal mi ruku a dodal už důvěrněji: „Mám taky dceru. Jmenuju se Clement.“
„Archer.“ Vytáhl jsem zápisník. „Který den jste vlastně vyjeli?“
„Druhého listopadu. Totiž druhého listopadu jsme měli odjet podle původního plánu. Ale měli jsme malou technickou poruchu, takže jsme ve skutečnosti vyjeli až brzo ráno na druhý den. Ale pan Wycherly nastoupil na loď druhého listopadu odpoledne. Jak jste říkal, byla s ním i jeho dcera.“
„Víte to určitě?“
„Pamatuji se na to velmi dobře,“ řekl Clement. „Mám pro to dobrý důvod.“
„Jaký?“
„No, ono totiž došlo v kabině pana Wycherlyho k jisté výtržnosti. Nějaká ženská – zřejmě Wycherlyho rozvedená paní – ztropila hrozný skandál před ostatními cestujícími. Lodní steward ji nedokázal uklidnit a proto poslal pro mě. Obávám se, že ani já jsem toho s ní moc nepořídil. Byla to taková mohutná blond fúrie, však si to dovedete představit. Odbarvená,“ dodal zlomyslně. „A měla značně přebráno. Nakonec jsem musel zavolat velitele lodní policie, aby ji z lodi vykázal. Jaké ta ženská vedla řeči!“ Hospodář spráskl ruce.
„Co říkala?“
„Obávám se, že si přesná slova nepamatuju. Beztak bych je ani nemohl opakovat. Dovedete si představit, jak mi bylo. My si zakládáme na tom, že naše odjezdy jsou veselé a příjemné, a ona nám tady začala uprostřed té naší malé slavnosti sprostě hulákat. Dokonce si zula botu a mlátila kramflekem do dveří kabiny pana Wycherlyho. Ještě teď jsou otlučené.“
„Ale něco z toho, co říkala, si přece pamatujete?“
„Samozřejmě, chtěla dovnitř. Tvrdila, že ji všichni zradili, že se na ni vykašlali a nechali ji v bryndě. Vyhrožovala, že se jim za to pomstí.“
„Komu všemu to vyhrožovala?“
„Všem, co byli v kabině. Panu Wycherlymu a jeho dceři a nějakým dvěma dalším příbuzným, kteří se přišli taky rozloučit. Řekla, že je všechny zničí, když ji nepustí dovnitř.“
„Kdo byli ti příbuzní?“
„To opravdu nevím. Kolem se začali shlukovat lidi. Když jsem se snažil té osobě domluvit, dokonce se po mně rozehnala tím kramflekem. Koukala na mě jako bazilišek, a to nepřeháním. Chtě nechtě jsem musel nakonec zavolat lodní policii. A tak se nám s pomocí slečny Wycherlyové podařilo tu paní dostat z lodi.“
„Odešla Phoebe z lodi zároveň s matkou?“
„Myslím, že ano. Jakmile jsme jakž takž zvládli situaci, vyšla slečna Wycherlyová z kabiny a dala se s matkou do řeči. Zřejmě to udělala šikovně, protože sestoupily po můstku společně, zavěšené do sebe.“
„Vrátila se pak ještě Phoebe na loď?“
„To už…
