kapitola třetí
Dům stál na svahu, takže přístup do suterénu v zadní části domu byl z přízemí. Na dvorku za domem bylo zaparkováno několik aut. Zevnitř se ozývaly zvuky podobné kvílení a skřekům a vycházely z jedné z místností v zadní části suterénu. Zamířil jsem tím směrem mezi bednami a čistícím nářadím a nahlédl jsem do dílny bez oken, osvětlené žárovkou u stropu.
Pod ní hobloval širokoplecí mladík dřevěnou desku upevněnou do svěráku. Nazrzlé krátké vlasy měl poprášeny pilinami. Pod nohama mu šustily hobliny. Stál jsem tam a díval jsem se, jak přejíždí hoblíkem po dřevě. Byl ke mně obrácen zády a svaly se mu rytmicky vlnily pod pruhovaným tričkem.
Nevěděl, že za ním stojím, dokud jsem ho neoslovil: „Bobby?“
Prudce se ke mně otočil. Měl jasně zelené oči. Těžká, nepříliš inteligentní ústa a brada mi připomněly jeho matku. Jinak to byl hezký chlapec. Na horním rtu mu rašil mladý narůžovělý knírek. „Přejete si?“
Řekl jsem mu, kdo jsem a proč jsem tady. Bobby ustoupil ke stěně, na které bylo rozvěšeno různé nářadí, a rozhlédl se po své komůrce, jako bych ho tu byl úmyslně zaskočil. Hoblík se mu v ruce leskl jako zbraň. „Doufám, že si nemyslíte, že s tím mám něco společného?“ Pokusil se svá slova zabalit do úsměvu, ale byl to úsměv strnulý a polekaný. Nedovedl jsem odhadnout, zda je to jeho reakce na detektivy vůbec a na Phoebino zmizení zvlášť, nebo zda je to u něho chronický stav, který jen čeká na příležitost, aby propukl.
„Tak vy doufáte, že si nemyslím, že jste měl něco společného s čímpak?“
„S tím, že se Phoebe nevrátila.“
„Jestli jste s tím měl něco společného, tak teď je pravá chvíle, abyste to řekl.“
Jeho zelené oči potemněly. Zmateně se na mě podíval. Zoufale se snažil změnit zmatek ve hněv. „Ježíšikriste!“ Ale nebyl ještě dost zralý a jeho hněv byl strojený. „Jak jste přišel na nápad, že já jsem něco provedl?“
„Vy jste o tom sám začal.“
Bobby se pokusil dosáhnout na knírek dolními zuby. To měl po matce; zdálo se, že se dosud nerozhodl, po kom bude – po mámě, nebo po tátovi.
„Nebudeme se tu chytat za slovo, Bobby. Vy jste Phoebe dobře znal. Je proto přirozené, že se vás chci na všelicos zeptat.“
„S kým jste už mluvil?“
„Na tom nezáleží. Znal jste ji dobře, viďte?“
Bobby si všiml, že stále ještě třímá hoblík v ruce, a položil ho na ponk. Aniž se mi podíval do očí, řekl:
„Byl jsem do ní blázen. Je to snad zločin?“
„Jak známo, někdy to k zločinu vede.“
Bobby pomalu zvedl hlavu. „Dejte mi pokoj. Už jsem si dost užil za ty poslední dva měsíce, co tady sedím a čekám, až se ozve.“
„Nemusel jste jen sedět a čekat.“
„Jak to myslíte?“ Rozpřáhl ruce, všiml si, že je má špinavé, a otřel si je o umouněné tričko. „Jak to myslíte?“
„Mohl jste se obrátit na úřady.“
„Chtěl jsem to udělat.“ Nyní také Bobbyho ústa sklapla jako past na myši.
„Ale maminka vám to nedovolila.“
„To jsem neřekl.“
„Říkám to já.“
„Kdopak vám nakukal tyhle drby? S kým jste to mluvil?“
„S vaší maminkou a některými nájemnicemi.“
„Jakým právem jste obtěžoval matku? Jednala podle svého nejlepšího svědomí. Myslela si, že Phoebe odjela na cesty s otcem. Oba jsme si to mysleli,“ dodal ještě. „Pořád jsme čekali, že Phoebe napíše. My za to nemůžeme, že nenapsala. Člověk by čekal, že pošle aspoň pohlednici, aby nám řekla, co máme dělat s jejími věcmi.“
„Proč myslíte, že to neudělala?“
„Na mou duši, nemám ponětí. To je pro mě záhada.“ Bobby byl trapně v defenzívě. Možná, že měl jen příliš velký strach, než aby byl schopen rozumně odpovídat. Uvědomil jsem si, že jsem s ním nejednal právě taktně, a změnil jsem směr otázek.
„Zajímá mě, co tu všechno nechala. Můžete mi říct, kde jsou její věci?“
„Tady ve skladišti. Ukážu vám, kde.“ Bobby byl zřejmě rád, že má možnost pohybu. Zavedl mě kolem velkého plynového kotle, pod jehož potrubím se musel shýbat, a odemkl dveře v rohu suterénu. Oknem vysoko v betonové zdi proudily šikmo prašným vzduchem sluneční paprsky. Bobby rozsvítil stropní lampu. Vedle velkého lodního kufru bylo naskládáno někol…
