kapitola šestá
Dálnice č. 101 se na Poloostrově rozvětvuje na dva směry. Západní větev Camino Real slouží zároveň jako hlavní silnice čtyřicet mil dlouhému městu, které se táhne téměř bez přerušení od San Franciska do San José. Provoz je na ní pomalý, přerušovaný nesčetnými dopravními světly. Jak postupujete dál na jih, jméno nekonečného města se mění podle neviditelných hranic mezi jednotlivými obcemi, jimiž projíždíte: Daly City, Millbrae, San Mateo, San Carlos, Redwood, Atherton, Menlo Park, Palo Alto, Los Altos.
Východní větev silnice, kterou jsem zvolil, objíždí mezinárodní letiště a běží zhruba rovnoběžně s pobřežím zálivu. Na mapě se jmenuje č. 101/a. Domorodci jí říkají Čertova pobřežní.
Žije tady mezi zálivem a horským hřebenem na milión lidí. Žijí v zašlých činžácích postavených na zasypaných smetištích, v úřednických rustikálních vilkách, v ředitelských rezidencích, v přepychových palácích. Měl jsem už kolik případů na Poloostrově: násilí a zločiny z vášně jsou tu stejnou součástí krajiny jako poštovní schránky, sjezdy mladých republikánů a dopravní nehody. Společenský a hospodářský tlak je tady takový, že proti němu život v Los Angeles připadá člověku jako nekonečná hra v kuličky.
Uhnul jsem z Pobřežní, po níž jsou odsouzeni doživotně pádit majitelé aut, do stinného tichého Athertonu. Předjel mě místní policejní vůz, zřejmě na objížďce. Zahoukal jsem na něj, vystoupil jsem a dověděl jsem se, kde je Whiteoaks Drive.
Byla to ulice rovnoběžná s Pobřežní, asi na půl cestě mezi Pobřežní a Camino Real; tichá ulice, spíš venkovská než městská. Domovní číslo paní Wycherlyové, 507, bylo vytesáno na kamenném sloupku vrat, zasazených do osm stop vysoké kamenné zdi. Litinová vrata byla zavřena na řetěz a visací zámek. Na jedné veřeji byl drátem připevněn kovový štítek, který vypadal jako oznámení „Na prodej“. Vzal jsem si z vozu baterku. Vskutku: na prodej, realitní kancelář Ben Merriman, telefon a adresa. Skrz stromy prosvítalo bílé průčelí domu. Obrátil jsem baterku tím směrem. Duby po obou stranách příjezdové cesty vytvářely zelený tunel, jehož bílá štěrková dlažba byla poseta hnědým listím a žloutnoucími novinami. Dům byl mohutný, koloniálního stylu, ale vypadal zpustle, jako kdyby to bylo kolonisty omrzelo a vrátili se do vlasti. Nahoře i dole byly záclony na všech oknech zatažené.
Posvítil jsem si na noviny na zemi. Bylo jich tam dvanáct až patnáct čísel, rozházených za vraty. Některé byly zabaleny v celofánu proti dešti. Jiné byly rozšlapány na kaši.
Protáhl jsem ruku skrz mříže, s tváří přitisknutou k chladnému železu, a sáhl jsem po těch nejbližších. Byl to San Francisco Chronicle a byl dosud převázán provázkem, jak ho sem roznašeč hodil. Přetrhl jsem provázek a podíval jsem se na datum na první stránce. Noviny byly z pátého listopadu, tedy byly dodány tři dny po tom, co Phoebe zmizela.
Chtěl jsem se podívat do domu. Navlékl jsem si řidičské rukavice a vytáhl jsem se na hřeben kamenné zdi. Nebyly na ní ani bodáky, ani skleněné střepiny: aspoň nebude těžké dostat se přes.
„Slezte dolů,“ pronesl za mnou mužský hlas.
Spustil jsem se k zemi a otočil jsem se. Muž se tyčil nade mnou v temnotě, nejasná postava v klopeném klobouku.
„Co tady děláte?“
„Koukám se.“
„Už jste se kouknul, tak zmizte, Tarzane.“ Vzal jsem baterku a namířil ji na něho. Byl to velký, asi čtyřicetiletý chlap, docela hezký, až na klaunovský zvednutý nos a na cosi kolem očí, co mi připomínalo sázkaře na koňských dostizích nebo falešného hráče z okruhu Las Vegas a Rena. Měl na sobě tmavý flanelový oblek a na tváři nejistý výraz smolaře, jaksi ještě podtržený frajersky proužkovaným motýlkem. Chřípí jeho zvednutého nosu se výhružně rozvíralo. Jeho zuby se zaleskly v povýšeném úsměvu: „Dejte pryč to světlo. Chcete, abych vám ho roztřískal?“
„Můžete to vždycky zkusit.“
Muž vykročil pár kroků proti mně, jako by stoupal do vrchu, a pak zůstal stát na patách. Svítil jsem si na něho dál. Jeho špičaté boty se zavrtěly v blátě. „Co si o sob…
