kapitola dvacátá druhá
Byla to úmorná noc a zůstala taková až do konce. Kolem třetí hodiny jsem vjížděl do severního předměstí Boulder Beach, kde neonové reklamy vyzývavě vábily pocestné svým chladným světlem. Odbočil jsem z hlavní silnice k areálu university. Rozkládala se jako město mrtvých pod mlžnými cáry plujícími sem od moře. Měsíc měl kolo. V prvním patře Oceano Palms, v bytě, který kdysi sdílela Phoebe Wycherlyová s Dolly Langovou, prosvítalo světlo mezi zataženými záclonami. Nechtěl jsem mluvit nejdříve s Dolly. Zaklepal jsem na dveře paní Doncasterové. Ozvala se překvapivě brzy, skoro jako kdyby čekala, že zaklepám. Její hlas ke mně doléhal slabě skrz dřevěné dveře.
„Bobby? Jsi to ty, Bobby?“
Znovu jsem zaklepal, tentokrát mírněji. Otevřela dveře o pár palců, jen kolik dovolil řetěz. Paní Doncasterová se na mne dívala přes jeho mosazné články.
„Můžu dál?“ řekl jsem. „Mám pro vás zprávy.“
„Něco o Bobbym?“
„Ano. Týká se to vašeho syna.“
Vyhákla řetěz a ustoupila, pohlcena temnotou. „Hned rozsvítím. Seděla jsem potmě.“
Rozsvítila stojací lampu. Na sobě měla obnošený barchetový župan, vlasy spletené do copánků jí visely na zplihlá prsa, vypadala staře a bezbranně. Řekla přidušeným hlasem, který se snažil nějakým kouzlem popřít, co si myslí:
„Snad neměl Bobby úraz?“
„Dalo by se to nazvat úrazem. Sedněte si prosím, paní Doncasterová, musím s vámi mluvit.“
Pod tlakem mých očí zacouvala k židli. Jak si sedala, vydral se z ní hluboký vzdech.
„Je mrtvý?“
„Někdo jiný je mrtvý, ale ne Bobby.“
„Povězte mi, co se stalo. Mám právo to vědět.“
Sedl jsem si vedle ní na stoličku u piana. „Možná že víte líp, co se stalo, než já. Našli jsme mrtvolu Phoebe Wy chcrlyové v moři u Medicine Stone na sever odtud. Dneska v noci jsme ji identifikovali. Někdo strčil nebo pustil její vůz ze čtyřicetistopového útesu s její mrtvolou uvnitř.“
Paní Doncasterová pohlédla na manželovu fotografii. Kníratý muž v černém rámu se usmíval na okraj stínidla.V plném světle lampy paní Doncasterová zamrkala, jako kdybych ji byl uhodil přes oči.
„Co to má společného s mým synem?“
„Druhého listopadu jel s jejím vozem přes Medicine Stone.“
„Říkala jste mi, že strávil weekend doma v posteli.“
„To taky strávil.“
„Víme oba, že to tak nebylo.“
Paní Doncasterová polkla. „Možná že jsem se zmýlila. Možná že tu chřipku dostal až příští sobotu.“
„Jste ochotna změnit svou výpověď?“
Tupě přisvědčila. Cůpky na prsou se jí zachvěly jako umírající šediví hadi. S jedním z nich si pohrávala, když promluvila:
„Ten weekend odjel někam sám. Nikdy mi neřekl, kde byl. Ráno mi zatelefonoval z autobusové stanice, abych tam pro něho přijela. To jsem taky udělala. Chudák chlapec, vypadal jako anděl pomsty.“
„Jak dlouho byl pryč?“
„Jen přes tu jednu noc.“
„Ptala jste se ho, kde byl?“
„Ovšem že jsem se ho ptala. Několikrát jsem se ho ptala, jestli byl s tou holkou – s Phoebe. A on to vždycky popřel.“ Hrůznost situace ji umlčela. Zalomila rukama a pronesla stísněným hlasem. „Snažila jsem se ho co nejlíp vychovat, když zůstal bez otcovy péče. Co si má člověk počít, když děti lžou?“
„Sama přestat lhát.“
„Je to můj jediný syn a chtěla jsem ho chránit. Stejně nemáte žádný důkaz, že Bobby měl něco společného s její smrtí. Nemůžete ho mít. Bobby by jí neublížil. Měl ji tak rád, až moc.“
Hlas jí zanikl. Seděla nahrbená v županu, se scvrklým obličejíčkem stařenky. Oči jí kmitaly sem tam po pokoji. „Kde je Bobby dnes v noci, paní Doncasterová?“
„Já nevím. A kdybych to věděla, neřekla bych vám to.“
„Váš postoj je dost zvláštní. Považujete se přece za počestnou ženu.“
Paní Doncasterová se podívala na své neforemné tělo. „Mám jen jeho.“
„Možná že to právě byl celý malér.“
Pomalu zvedla hlavu. „Dalo mi to tolik práce. Lámala jsem si hlavu, jak bych mu mohla být matkou a otcem zároveň. Já vím, že mu jdu na nervy. Žena nemůže vychovávat muže. Ale myslela jsem, že náš společný život celkem klape.“ V koutcích očí se jí zatřpytily slzy. Přejela si je prsty. „Co má…
