kapitola šestnáctá
Nechal jsem nasupeného Galloriniho sedět za volantem a přešel jsem přes ulici. Měděnkou pokrytá mosazná deska u vchodu nesla nápis: „Konkvistador“. Od ní na kousku drátu visela opršelá papírová cedule: „Byt k pronajmutí“. Stěna v síni byla obložena mosaznými schránkami na dopisy, z nichž většina nesla vizitku se jménem nájemníka: žádné z nich jsem neznal. Schránka číslo jedna byla nadepsána zeleným inkoustem: Alec Girston, správce. Stiskl jsem tlačítko nad ní.
Bzučák otevřel dveře. Byt číslo jedna byl první vlevo. Za ním stoupalo schodiště do prvního patra. Vzduch v předsíni byl mrazivý a dusný. Ženský hlas za dveřmi se otázal: „Co si přejete?“
„Máte tady volný byt?“
Dveře se otevřely. Z temného vnitřku na mě hleděla rozcuchaná žena s velkýma očima.
„Pan Girston není doma. Nemohl byste se stavit později?“
„Těžko. Jenom tudy projíždím. Všiml jsem si vaší vývěsky a chtěl jsem se na ten byt podívat.“
„Ale já nejsem oblečená.“ Žena se podívala na růžový župan nedbale sepjatý na prsou. Položila si roztaženou ruku na bílé hrdlo nad županem. „Mně není poslední dobou dobře.“
Vypadala jako po dlouhé nemoci. Oči měla zamžené onou nejistotou, která člověka přepadne, když ho tělesné síly zklamou. Prolákniny skrání a očních důlků byly modré a ostře ohraničené jako stíny na sněhu. Ačkoli nebyla stará, kolem úst se jí počínaly rýsovat drobné vrásky.
„To vás lituji.“
Ta levná slova jako by ji povzbudila. „To nic. Něco na sebe hodím a ukážu vám byt sama. Snad ty schody nějak zmůžu.“
„Ten volný byt je nahoře?“
„Ano, nahoře. Vy byste radši něco v přízemí? Nahoře je to příjemnější. Je tam víc vzduchu a světla, hlavně v tom rohovém pokoji.“
„To je rohový byt?“
„Ano. Je to ten nejpěknější, který máme, nejlíp zařízený. Zařízení je zahrnuto v činži.“
„Kolik stojí?“
„Žádáme za něj sto pětasedmdesát ročně. Minulá nájemnice ho taky měla rok a zrovna koncem roku jí lhůta vypršela.“
„A proč se odstěhovala? To neměla peníze na činži?“
„Ale měla.“
„To já jen žertoval. Ostatně mám dojem, že její rodinu znám.“ Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem měl pocit, že jsem s nimi vyrůstal.
„Vy znáte rodinu paní Smithové?“
„Ona je to ještě holčička, co?“
„Já bych neřekla holčička. Ta musí být aspoň tak stará jako já.“ Správcová se dotkla svých vybledlých vlasů a zvědavě se podívala do zrcadla mých očí. To, co tam spatřila, způsobilo, že naléhavě pokračovala: „Já bych přísahala, že je tak stará jako já, ačkoliv se tolik snaží to zamaskovat líčidlem a těmi odbarvenými vlasy.“ Nemoc otupila její reakce a soustředila je na vlastní osobu. Osmělil jsem se a ukázal jí Phoebinu fotografii. Bodla do ní ukazovákem:
„Tohle není paní Smithová. To je její dcera. Ta tady chvíli bydlela vloni na podzim.“
„No, to jsem přece říkal.“
V očích se jí objevil zmatek. A pak se změnil ve starostlivost, ale nebyla to starostlivost sobecká. „Doufám, že je s ní všechno v pořádku. To děvče mi dělá starosti.“
„Proč si děláte o ni starosti?“
„Já nevím. Jakživa jsem neviděla tak smutné děvče. Ráda bych pro ni byla něco udělala, ale v té době jsem se sama rozstonala.“
„Kdy to asi bylo?“
„Začátkem listopadu. Ale teď už je zase v pořádku, viďte?“
„Už jsem ji dlouho neviděl. Kdy se odtud odstěhovala?“
„Bydlela u nás asi jen čtrnáct dní nebo tak – sama to přesně nevím.“
„Nechala vám tu adresu, kam za ní máte posílat poštu?“
„Pokud vím, nenechala. Možná že by to věděl můj manžel. Já jsem byla v nemocnici, když se odstěhovala. Byt je od té doby prázdný.“
„Mohl bych se na něj podívat?“
„Jistě. Jen si něco přes sebe přehodím.“ Nepřítomně stiskla župan na hubených ňadrech. „Doufám, že nemáte děti nebo psa. My tady děti ani psy nechceme.“
„Nemám nikoho,“ řekl jsem. „Víte co? Půjčte mi klíč a já si tam dojdu sám.“
„To bych snad mohla udělat.“
Pantoflíčky měkce odklapaly. Podíval jsem se otevřenými dveřmi. Obývací pokoj, dal-li se tak nazvat, voněl parfémem, léky a čokoládou. Skulinami žaluzií vnikalo světlo zvenčí ostrými pruhy. Tenké šikmé p…
