Proč nepožádali Evanse? (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA XXVII.
Můj bratr byl zavražděn

V pátek ráno zastavil před hotelem U nádraží v Ambledeveru zelený bentley.

Frankie poslala Bobbymu telegram na smluvené jméno George Parker, aby mu oznámila, že ji povolali jako svědka k soudnímu vyšetřování příčiny smrti Henryho Bassington-ffrenche a že se cestou z Londýna zastaví v Ambledeveru.

Očekávala odpověď s návrhem času a místa schůzky, ale žádnou nedostala, a tak zašla rovnou do hotelu.

„Pan Parker, slečno?“ řekl hotelový čistič bot. „Neřek bych, že tady pobývá nějaký pán s takovým jménem, ale podívám se.“ Vrátil se za pár minut.

„Přijel sem ve středu večer, slečno. Nechal tu tašku a řek, že se asi vrátí pozdě. Tašku tu pořád má, ale nebyl si ji vyzvednout.“

Frankie se najednou udělalo trochu nevolno. Raději se opřela o stůl. Čistič se na ni soucitně podíval. „Je vám špatně, slečno?“ zeptal se. Frankie zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku,“ dostala ze sebe. „Nenechal žádný vzkaz?“

Hotelový zaměstnanec znovu odběhl. Při návratu kroutil hlavou.

„Přišel mu telegram,“ řekl. „Nic víc.“

Zvědavě se na ni zadíval.

„Můžu vám nějak pomoct, slečno?“ nabídl se.

Frankie zavrtěla hlavou.

V tu chvíli měla jediné přání — být pryč. Potřebuje čas, aby si mohla rozmyslet co teď.

„To je v pořádku,“ řekla znovu, nasedla do bentleye a odjela.

Muž za ní hleděl a moudře pokyvoval hlavou.

Vzal roha, řekl si. Zklamal ji. Takhle jí pláchnout. Přitom je to taková šťabajzna. Co byl tak asi zač on?

Zeptal se mladé recepční, ta si na onoho hosta ale nepamatovala.

„Nóbl páreček,“ řekl čistič bot prozíravě. „Chtěli se potají vzít a on vzal roha.“

Frankie se mezitím ubírala se změtí smíšených pocitů směrem na Staverley.

Proč se Bobby nevrátil do hotelu? Jsou jen dvě možnosti — buď se dostal na stopu a ta ho zavlekla někam pryč, nebo — nebo se mu něco stalo. Bentley se nebezpečně stočil. Frankie nad ním opět získala kontrolu právě včas.

Byla bláhová — takové představy! Samozřejmě že je Bobby v pořádku. Je na stopě — tak je to — je na stopě.

Proč jí ale, ptal se jiný hlas, neposlal alespoň kratičkou zprávu na uklidnění?

To už se dalo vysvětlit obtížněji, ale vysvětlit se to dalo. Nepříznivé okolnosti — nebyl čas nebo příležitost. Bobby věděl, že ona — Frankie, se kvůli němu hned nevyleká. Všechno je, jak má — musí to tak být.

Soudní ohledání proběhlo jako ve snu. Byl tam Roger a Sylvia — velmi jí to ve smutečním slušelo. Vypadala působivě a dojemně. Frankie se přistihla, že ji obdivuje, jako by obdivovala nějaké divadelní představení.

Vyšetřování bylo vedeno velmi ohleduplně. Bassington-ffrenchovi byli v okolí oblíbeni a ke všemu bylo přistupováno tak, aby byla co nejvíce ušetřena vdova i bratr zesnulého.

Frankie s Rogerem podali svá svědectví, stejně jako doktor Nicholson. Byl předložen dopis na rozloučenou.

Celou záležitost uzavřeli bez jakéhokoli otálení — sebevražda v nepříčetnosti.

Sympatický verdikt — tak to nazýval pan Spragge.

Obě události se Frankie v mysli propojily.

Dvě sebevraždy v nepříčetnosti. Byla mezi nimi — mohla mezi nimi být nějaká souvislost?

O téhle sebevraždě mohla prohlásit, že byla skutečná, neboť ona byla přímo na místě. Bobbyho teorie o vraždě nemohla obstát. Doktor Nicholson měl dokonalé alibi zaručené samotnou vdovou.

Frankie a doktor Nicholson zůstali i poté, co ostatní odešli, a koroner potřásl Sylvii rukou s přídavkem několika soucitných vět.

„Mám dojem, že u nás máte nějaké dopisy, drahá Frankie,“ řekla Sylvia. „Snad vám nebude vadit, když vás opustím a půjdu si lehnout. Bylo to všechno tak hrozné.“

Otřásla se a odebrala se k odchodu. Nicholson zamumlal cosi o sedativech a následoval ji.

Frankie se obrátila na Rogera.

„Rogere, Bobby se ztratil.“

„Ztratil?“

„Ano!“

„Kde a jak?“

Frankie mu podala stručné a rychlé vysvětlení.

„A od té doby ho nikdo neviděl?“ zeptal se Roger.

„Ne. Co si o tom myslíte?“

„Nelíbí se mi to,“ odpověděl Roger pomalu.

Frankie se sevřelo srdce.

„Nemyslíte si snad, že —“

„Oh, možná se nic neděje, ale — pst, tamhle jde Nicholson.“

Doktor vstoupil do místnosti svým neslyšným krokem. Mnul si ruce a usmíval se.

„Proběhlo to všechno velmi uspokojivě,“ řekl. „Skutečně velmi uspokojivě. Doktor Davidson byl nanejvýš taktní a ohleduplný. Můžeme být jen rádi, že máme takového koronera.“

„To jistě,“ prohodila Frankie mechanicky.

„Velmi na tom záleží, lady Frances. Způsob vedení takového ohledání je plně v rukou koronera. V nich třímá rozsáhlou moc. Může věci usnadnit, nebo naopak zkomplikovat — jak si zamane. V tomto případě proběhlo vše ukázkově.“

„V podstatě takové dobře sehrané divadelní představení,“ komentovala Frankie ostře.

Nicholson se na ni překvapeně podíval.

„Rozumím pocitům lady Frances,“ řekl Roger. „Mám stejné. Můj bratr byl zavražděn, doktore.“

Stál za nimi, a tak neviděl to, co Frankie — ten vyděšený výraz, který se zjevil v očích doktora Nicholsona.

„To, co jsem řekl, myslím vážně,“ dodal Roger, a znemožnil tak doktoru Nicholsonovi odpověď, ke které se chystal. „Zákon na to možná jako na vraždu nenahlíží, ale vražda to byla. Ti surovci, kteří u mého bratra vyvolali závislost na droze, ho zavraždili stejně, jako kdyby ho srazili k zemi.“

Trochu se přiblížil a jeho rozhněvané oči teď hleděly přímo do očí doktorových.

„Mám v úmyslu si s nimi vyrovnat účty,“ řekl. Jeho slova zněla jako výhrůžka.

Bleděmodré oči doktora Nicholsona ustoupily před Rogerovými. Nicholson smutně zakroutil hlavou.

„Netvrdím, že s vámi nesouhlasím,“ řekl. „Vím o závislosti na drogách víc než vy, pane Bassington-ffrenchi. Přimět někoho k braní drog je skutečně velmi hanebný zločin.“

Frankie se v hlavě honily myšlenky jako o závod. Obzvláště jedna.

To přece ne, říkala si pro sebe. To by bylo příliš nestvůrné. A přesto — celé jeho alibi stojí na jejím slově. V tom případě ale —

Probrala se z přemítání a uvědomila si, že k ní Nicholson mluví.

„Přijela jste autem, lady Frances? Tentokrát bez nehody?“

Frankie cítila, že prostě nenávidí tenhle úsměv.

„Ne,“ odpověděla. „Mám dojem, že moc nehod najednou škodí, nemyslíte?“

Nedokázala posoudit, zda se jí to pouze zdálo, nebo zda jeho víčka opravdu na chvilku zamžikala.

„Dovezl vás snad tentokrát váš řidič?“

„Můj řidič,“ řekla Frankie, „zmizel.“

Podívala se přímo na Nicholsona.

„Skutečně?“

„Naposledy byl spatřen, jak jede směrem k usedlosti,“ pokračovala Frankie.

Nicholson zvedl obočí.

„Vážně? Že by ho přitahovala moje kuchyně?“ Působil pobaveně. „Ani tomu nemůžu věřit.“

„Buď jak buď, naposledy ho viděli tam,“ trvala na svém Frankie.

„Říkáte to dost dramaticky,“ prohodil Nicholson. „Možná věnujete zbytečně přehnanou pozornost místním klepům. Ty bývají značně nespolehlivé. Už jsem vyslechl ty nejdivočejší zkazky.“ Odmlčel se. Jeho hlas se trochu změnil. „Dokonce se ke mně doneslo, že viděli mou ženu, jak se dole u řeky baví s vaším řidičem.“ Další odmlka. „Řekl bych, lady Frances, že to byl velmi pozoruhodný mladý muž.“

Tak takhle je to? pomyslela si Frankie. Hodlá předstírat, že jeho žena utekla s mým šoférem? Tohle je jeho hra?

Nahlas však řekla: „Hawkins není jen tak ledajaký řidič.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Nicholson.

Obrátil se na Rogera.

„Musím už jít. Věřte mi, naprosto soucítím s vámi a s paní Bassington-ffrenchovou.“

Roger s ním odkráčel do haly. Frankie je následovala. Na stole v hale ležely dva dopisy adresované právě jí. První z nich byl účet. Ten druhý —

Srďce jí poskočilo.

Ten druhý byl psaný Bobbyho rukopisem.

Nicholson s Rogerem stáli přede dveřmi.

Roztrhla obálku.

 

Milá Frankie, psal Bobby,

konečně jsem na stopě. Co možná nejdřív za mnou přijeď do Chipping Somertonu. Přijeď radši vlakem než autem. Bentley je moc nápadný. Spoje nejsou nic moc, ale dostaneš se sem. Přijď do domu zvaného Tudorovský domek. Popíšu ti přesně, jak ho najdeš. Neptej se na cestu. Následovaly instrukce. Je ti to jasné? NIKOMU nic neříkej. (To bylo výrazně podtrženo.) Vůbec nikomu.

Tvůj Bobby

 

Frankie dopis rozrušeně zmuchlala v dlani.

Takže bylo všechno v pořádku.

Nic strašného se Bobbymu nepřihodilo.

Byl na stopě — a shodou okolností na stejné stopě jako ona sama. Navštívila Somerset House a vyhledala tam poslední vůli Johna Savage. Rose Emily Templetonová tam byla uvedena jako manželka Edgara Templetona z Tudorovského domku v Chipping Somertonu. Do toho zapadal i jízdní řád v domě v Zahradách sv. Leonarda. Mezi stanicemi z otevřené stránky byl i Chipping Somerton.

Všechno do sebe zapadalo. Blížili se ke konci štvanice.

Roger Bassington-ffrench se otočil a zamířil k ní.

„Je v tom dopise něco zajímavého?“ prohodil ledabyle. Frankie na chvíli zaváhala. Bobby přece určitě nemyslel i Rogera, když ji zapřísahal, aby nikomu nic neříkala.

Pak si vzpomněla na to výrazné podtržení. A také na svou nestvůrnou myšlenku. Kdyby byla opodstatněná, mohl by je Roger třeba i nechtě prozradit. Netroufala si naznačit mu své podezření…

Rozhodla se tedy.

„Ne,“ odpověděla. „Vůbec nic.“

Za necelých čtyřiadvacet hodin měla svého rozhodnutí hořce litovat.

Stejně tak v následujících několika hodinách litovala Bobbyho nařízení, aby nejela autem. Chipping Somerton nebyl vzdušnou čarou nijak zvlášť daleko. Cestou se ale musí třikrát přestupovat, s dlouhými prodlevami na venkovských nádražích při každém přestupu. Vzhledem k její netrpělivé povaze bylo pro Frankie velmi obtížné tento vleklý průběh cesty statečně přečkat.

Musela ale uznat, že na tom, co Bobby napsal, něco bylo. Bentley je nápadné auto.

Její vysvětlení, proč nechala vůz na Merroway Courtu, bylo toho nejchatrnějšího rázu, ale nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo.

Už se stmívalo, když vlak — nesmírně rozvážný a zadumaný vlak — vjížděl s Frankie na malé nádraží v Chipping Somertonu. Frankie připadalo, že je aspoň půlnoc, jako by vlak proloudal celé hodiny. Navíc právě začínalo pršet, což na náladě zrovna nepřidalo.

Frankie si zapnula kabát až ke krku, naposledy se ve světle nádražní lampy podívala na dopis od Bobbyho, ujasnila si směr a vydala se na cestu.

Nebylo těžké se držet pokynů. Frankie před sebou viděla světla vesnice a zahnula doleva, na příkrou cestu vedoucí do kopce. Na vrcholu se na rozcestí dala pravou odbočkou a najednou spatřila hlouček domů, které tvořily vesnici rozprostírající se pod ní, a před sebou pás borovic. Nakonec se ocitla u úhledné dřevěné brány. Škrtla zápalkou a na bráně si mohla přečíst nápis Tudorovský domek.

Nikde nikdo. Frankie nadzvedla závoru a vešla dovnitř. Za pásem borovic se daly rozeznat obrysy domu. Mezi stromy se postavila tak, aby si mohla stavení pořádně prohlédnout. Pak ze sebe, s poněkud rychleji tlukoucím srdcem, vydala tu nejlepší imitaci sovího houknutí, jakou dovedla. Uběhlo několik minut a nic se nestalo. Znovu zahoukala.

Otevřely se dveře domku a v nich spatřila postavu v šoférském obleku, kterak opatrně vykukuje ven. Bobby! Pokynul jí, zalezl zase dovnitř a nechal pootevřené dveře.

Frankie vystoupila ze svého úkrytu mezi stromy a zamířila k domku. V žádném okně se nesvítilo. Všude byla naprostá tma a ticho.

Frankie nesměle překročila práh do temné haly. Zastavila se a rozhlížela se kolem sebe.

„Bobby?“ zašeptala.

Její nos ji varoval. Kde už tenhle zápach cítila — ten těžký sladký zápach?

Právě ve chvíli, kdy jí mozek doručil odpověď, popadly ji zezadu silné paže. Otevřela ústa k výkřiku, ale chloroformem navlhčený hadřík je zakryl. Nasládlý, sytý zápach jí zaplnil nos.

Zoufale se bránila, kroutila a vytáčela, kopala. Nebylo to ale nic platné. Navzdory odporu, který kladla, cítila, že podlehla. Hučelo jí v uších, měla pocit, že se dusí. Pak už necítila nic…

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024