KAPITOLA VIII.
Tajemství fotografie
Zírali na sebe a snažili se vyrovnat s novým stavem věcí.
„Nemohl to být nikdo jiný,“ řekl Bobby. „Jako jediný měl příležitost.“
„Pokud, jak už jsme řekli, nejsou ty fotky dvě.“
„Shodli jsme se, že to není moc pravděpodobné. Kdyby se našly dvě fotky, snažili by se ho identifikovat pomocí obou — ne jenom jedné z nich.“
„V každém případě se to dá snadno zjistit,“ řekla Frankie. „Můžeme se zeptat na policii. Ale zatím budeme předpokládat, že existuje jenom jedna fotka a to ta, kterou jsi tomu muži strčil zpátky do kapsy. Byla tam, když jsi odešel, a nebyla tam, když přijela policie. Takže jedinou osobou, která ji mohla vzít a vyměnit za jinou, byl ten Bassington-ffrench. Co byl zač, Bobby?“ Bobby se se zamračením snažil rozpomenout. „Takový těžko popsatelný chlap. S příjemným hlasem. Džentlmen. Vlastně jsem si ho nijak zvlášť neprohlížel. Povídal něco o tom, že není zdejší a že se poohlíží po nějakém domě.“
„To se dá ověřit,“ řekla Frankie. „Wheeler & Owen jsou tu jediná realitní kancelář.“ Najednou se zachvěla. „Bobby, napadlo tě to? Jestli Pritcharda někdo shodil z útesu, pak to určitě byl Bassington-ffrench…“
„To je dost děsné,“ řekl Bobby. „Vypadal jako fajn chlápek. Jenomže, Frankie, my přece nevíme jistě, že ho někdo shodil. I když ty sis tím byla jistá už od začátku.“
„Nebyla, já jsem si jenom přála, aby to tak bylo, protože by to bylo mnohem víc vzrušující. Teď je to ale víceméně jasné. Jestli šlo o vraždu, všechno do sebe zapadá. Tvoje nečekaná přítomnost, která narušila vrahovy plány. Tvůj nález fotografie a následně potřeba zbavit se tě.“
„Má to ale háček,“ řekl Bobby.
„Jakto? Ty jediný jsi viděl tu fotku. Jakmile tam zůstal Bassington-ffrench o samotě, vyměnil ji.“
Bobby ale stále vrtěl hlavou.
„Kdepak, to neobstojí. Předpokládejme na chvíli, že ta fotografie byla opravdu tak důležitá, že se mě museli zbavit, jak říkáš. Sice to zní bláznivě, ale mohlo to tak být. Dobře. Pak ale cokoli se mělo udělat, měli udělat hned. To, že jsem odjel do Londýna a nedostal se k marchboltskému týdeníku ani k jiným novinám, ve kterých vyšla ta fotka, byla pouhá náhoda — s tím nemohl nikdo počítat. Dalo se předpokládat, že bych okamžitě řekl: ‚To není ta fotografie, kterou jsem viděl.‘ Proč otálet až do doby po vyšetřování, kdy už všechno uspokojivě skončilo?“
„Na tom něco je,“ připustila Frankie.
„A ještě něco. Nemůžu si být samozřejmě úplně jistý, ale mohl bych skoro odpřísáhnout, že když jsem tu fotku zasouval zpátky, Bassington-ffrench tam nebyl. Objevil se tam až tak o pět deset minut později.“
„Mohl tě celou dobu pozorovat,“ namítala Frankie.
„Dost dobře nevím jak,“ řekl Bobby pochybovačně. „Je tam jediné místo, ze kterého by se na nás dalo dívat. Kousek dál útes vytváří takovou bouli a pak klesá dolů, takže přes tu bouli není nic vidět. Je tam jen to jedno místo, a když přišel Bassington-ffrench, hned jsem ho zaslechl. Kroky se tam ozývají. Mohl být někde poblíž, ale nemohl mě sledovat — na to můžu přísahat.“
„Takže podle tebe nevěděl, že jsi viděl tu fotku?“
„Nevím, jak by to mohl zjistit.“
„A nemohl se ani bát, žes ho viděl, jak to udělal — myslím tu vraždu, protože — jak říkáš — nedává to smysl. Nenechal by sis to pro sebe. Vypadá to, že v tom musí být něco úplně jiného.“
„Mě ale vůbec nenapadá co.“
„Něco, o čem se dozvěděli až po soudním ohledání. Nevím, proč o nich mluvím v množném čísle.“
„Proč ne? Vždyť ti Caymanovi v tom musí být taky. Půjde asi o nějaký gang. Mám rád gangy.“
„To tedy nemáš zrovna vytříbený vkus,“ poznamenala nepřítomně Frankie. „Obyčejná vražda je mnohem víc na úrovni, Bobby!“
„Opravdu?“
„Co to ten Pritchard řekl — těsně předtím, než zemřel? Víš přece, jak jsi mi o tom vykládal tehdy na hřišti. Ta podivná otázka.“
„Proč nepožádali Evanse?“
„Ano. To by mohlo být ono.“
„To je ale směšné.“
„Zní to tak, ale ve skutečnosti to mohlo být důležité. Bobby, jsem si jistá, že to je ono. Ale nejsem hloupá, vždyť tys o tom Caymanovým neřekl, vi…
