Celá e-kniha Proč nepožádali Evanse? ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA XIX.
Rada tří
Moira se vrátila za pár minut.
„Zařízeno,“ řekla. „Požádala jsem ji, aby za mnou přišla do takového altánku dole u řeky. Muselo jí to připadat dost podivné, ale souhlasila.“
„Dobře,“ řekl Bobby. „A kde přesně je to místo?“
Moira ono místo podrobně popsala, stejně jako cestu k němu.
„Fajn,“ řekl Bobby. „Vyrazíte první, já půjdu za vámi.“
Drželi se navrženého plánu, Bobby ještě chvíli zůstal, aby ztratil pár slov s panem Askewem.
„Je to zvláštní žena, tahle paní Nicholsonová,“ prohodil ledabyle. „Kdysi jsem pracoval pro jejího strýce. Kanaďan to byl.“
Bobby měl pocit, že by Moiřina návštěva mohla zavdat příčinu ke klepům, a poslední, co by si přál, bylo, aby se zrovna takové klepy začaly šířit a nakonec se třeba donesly až k uším samotného doktora Nicholsona.
„Tak takhle to je,“ reagoval pan Askew. „Trochu mě to překvapilo.“
„Ano,“ pokračoval Bobby. „Poznala mě a stavila se zeptat, jak se mám a co teď dělám. Je to milá, sympatická dáma.“
„Vážně moc milá. Na usedlosti si asi života zrovna neužije.“
„Podle mého gusta by to tedy rozhodně nebylo,“ přisvědčil Bobby.
Měl dojem, že dosáhl svého, a vydal se do vsi. Jakoby bez cíle se ubíral směrem naznačeným Moirou.
Úspěšně dorazil na místo setkání, kde už na něj Moira čekala. Frankie se zatím stále neobjevila.
Moira na Bobbyho hleděla upřímně tázavým pohledem. Cítil, že by se měl ujmout poněkud složitého úkolu vše vysvětlit.
„Je toho strašně moc, co vám musím vyprávět,“ řekl a rozpačitě se zarazil.
„Ano?“
„Tak především,“ pustil se do toho Bobby po hlavě, „nejsem žádný šofér, i když opravdu pracuju v jedné londýnské autodílně. A nejmenuju se Hawkins, ale Jones — Bobby Jones. Pocházím z Walesu, z Marchboltu.“
Moira pozorně naslouchala, ale zmínka o Marchboltu v ní zřejmě nic nevyvolala. Bobby zatnul zuby a statečně se dostával k jádru věci.
„Poslyšte, bojím se, že vám asi způsobím docela šok. Ten váš přítel, Alan Carstairs, je — no musím vám to říct — je mrtvý.“
Všiml si, jak sebou polekaně škubla, a taktně odvrátil svůj zrak jinam. Vzalo ji to tolik? Byla snad do toho chlapíka, zatraceně, celá pryč?
Chvíli mlčela a pak řekla tichým zamyšleným hlasem:
„Tak proto už se nevrátil. Vrtalo mi to hlavou.“
Bobby sebral odvahu a pohlédl na ni. Uklidnil se. Vypadala smutně a zamyšleně, ale nic víc.
„Povězte mi o tom,“ pobídla ho.
Bobby jí vyhověl.
„Spadl v Marchboltu — tam, jak bydlím — z útesu. Náhodou jsme ho našli s jedním doktorem.“ Zarazil se a pak dodal: „V kapse měl vaši fotku.“
„Opravdu?“ Mile, avšak poněkud smutně se usmála. „Drahý Alan. Byl velmi věrný.“
Na okamžik nastalo ticho. Pak se zeptala:
„Kdy se to všechno stalo?“
„Před měsícem. 3. října, abych byl přesný,“
„Tak to muselo být těsně potom, co byl tady.“
„Ano. Zmínil se o tom, že se chystá do Walesu?“
Zavrtěla hlavou.
„Asi neznáte žádného Evanse, viďte?“ zeptal se Bobby.
„Evanse?“ Moira svraštila obočí, jak se snažila rozpomenout. „Ne, myslím, že ne. Je to samozřejmě naprosto běžné jméno, ale na nikoho takového si teď nevzpomínám. Kdo to má být?“
„To je právě to, co nevíme. Ach, podívejte, tamhle je Frankie.“
Frankie k nim spěchala po cestě. Když viděla, jak vedle sebe sedí Bobby a paní Nicholsonová a baví se spolu, nabídla její tvář názornou ukázku smíšených pocitů.
„Ahoj, Frankie,“ pozdravil ji Bobby. „To jsem rád, že jsi dorazila. Máme si toho hodně co povídat. Tak za prvé — paní Nicholsonová je tou pravou dívkou z fotografie.“
„Ach!“ prohodila Frankie nepřítomně.
Podívala se na Moiru a náhle se začala smát.
„Můj milý,“ řekla Bobbymu, „teď už chápu, proč tě u soudu tak šokoval zjev paní Caymanové!“
„Přesně tak,“ přitakal Bobby.
Byl to ale hlupák. Jak ho vůbec mohlo třeba jen na chvíli napadnout, že by jakýkoli časový úsek mohl Moiru Nicholsonovou přetvořit v nějakou Amelii Caymanovou.
„Panebože, to jsem byl ale osel!“ vykřikl.
Moira vypadala zmateně.
„Musíme vám toho spoustu říct,“ obrátil se k ní Bobby, „a já dost dobře nevím, kde začít.“
Popsal C…
