KAPITOLA XVII.
Paní Rivingtonová vypráví
„A co když je pan M. R. Rivington z Onslow Square taky právník?“ zarazil se Bobby ve dveřích. „To by byla rána.“
„Měl bys nejdřív zkusit toho plukovníka z Tite Street,“ navrhla Frankie. „Ten nebude mít o advokátech ani páru.“
Bobby tedy odjel taxíkem na Tite Street. Plukovník Rivington nebyl doma. Paní Rivingtonová však byla. Bobby předal upravené služebné vizitku, na kterou připsal: Od pánů Spraggeho, Spraggeho, Jenkinsona & Spraggeho. Velmi naléhavé.
Vizitka a oblek lorda Marchingtona na služebnou patřičně zapůsobily. Ani na chvíli Bobbyho nepodezírala z toho, že přišel prodávat nějaké miniatury nebo dotěrně nabízet pojištění. Uvedla ho do vkusně a nákladně zařízeného přijímacího pokoje, kam za okamžik vstoupila vkusně a nákladně oděná a nalíčená paní Rivingtonová.
„Velice se omlouvám, paní Rivingtonová, že vás obtěžuji,“ začal Bobby. „Ta záležitost je ale dosti naléhavá a chtěli jsme se vyhnout zdlouhavému vyřizování přes dopisy.“
To, že by se nějaký právník kdy chtěl vyhnout prodlevě, se zdálo tak průhledně nemožné, až Bobbyho na chvíli s obavami napadlo, zda paní Rivingtonová jeho hru neprohlédne.
Paní Rivingtonová však byla zřejmě ženou, která spíše dobře vypadala, než myslela, a přijímala věci tak, jak jí byly předloženy.
„Ach, posaďte se,“ řekla. „Právě před chvíli mi telefonovali z vaší kanceláře, že jste na cestě sem.“
Bobby v duchu zatleskal Frankie za její záblesk geniality na poslední chvíli.
Posadil se a snažil se chovat jako právník.
„Jedná se o našeho klienta, pana Alana Carstairse,“ řekl.
„Ach ano?“
„Možná se zmínil, že ho zastupujeme.“
„Myslíte? Zřejmě ano,“ přitakala paní Rivingtonová a otevřela své velké modré oči. Byla evidentně typem snadno ovlivnitelného člověka. „Ale jistě, že vás znám. Vy jste přece zastupovali Dolly Maltraversovou, viďte, když zastřelila toho odporného krejčího? Předpokládám, že znáte veškeré podrobnosti?“
Pohlédla na něj s upřímnou zvědavostí. Bobbymu připadalo, že paní Rivingtonová bude snadným soustem.
„Víme mnoho věcí, které se nikdy nedostanou před soud,“ řekl s úsměvem.
„Ach, to jistě víte,“ řekla paní Rivingtonová závistivě. „Povězte mi — opravdu byla, tedy, byla skutečně oblečená tak, jak tvrdila ta žena?“
„Tato verze byla u soudu vyvrácena,“ řekl Bobby vážně. Nepatrně přimhouřil jedno oko.
„Ach, chápu,“ vydechla spokojeně paní Rivingtonová.
„Pokud jde o pana Carstairse,“ řekl Bobby, který nabyl dojmu, že už se podařilo navázat přátelský vztah, a může se tak pustit do svého úkolu. „Jak snad víte, opustil Anglii velmi náhle.“
Paní Rivingtonová zavrtěla hlavou.
„On odjel z Anglie? To jsem nevěděla. Nějaký čas jsme ho neviděli.“
„Zmínil se vám, jak dlouho se zde hodlá zdržet?“
„Říkal, že tu zůstane možná týden dva nebo také půl roku či rok.“
„Kde bydlel?“
„V hotelu Savoy.“
„A naposledy jste ho viděla kdy?“
„Ach, to je tak tři týdny nebo měsíc. Nepamatuji si přesně.“
„Jednou jste ho vzali do Staverley, že?“
„Jistě! Tehdy jsme ho zřejmě viděli naposledy. Zavolal a ptal se, kdy by se s námi mohl sejít. Právě přijel do Londýna a Huberta to dost vyvedlo z míry, jelikož druhý den jsme se chystali vyjet do Skotska a ještě jsme měli jet do Staverley na oběd k jedněm příšerným lidem, kterých jsme se nemohli zbavit, a on chtěl Carstairse vidět, protože ho měl moc rád, a tak jsem mu řekla: ‚Drahý, tak ho vezmeme s sebou k Bassington-ffrenchovým. Jim to nebude vadit.‘ A tak jsme také udělali. A jim to, samozřejmě, nevadilo.“
Vyčerpáním se odmlčela.
„Řekl vám, jaké důvody ho přivedly do Anglie?“ zeptal se Bobby.
„Neřekl. Měl vůbec nějaké? Ach ano, už vím. Myslím, že to mělo něco do činění s jedním jeho přítelem — tím milionářem, který tak tragicky zemřel. Nějaký doktor mu řekl, že má rakovinu, a on se zabil. Takové jednání je od lékaře velmi kruté, nemyslíte? A navíc se často mýlí. Nám jednou doktor tvrdil, že naše dcerka má spalničky, a nakonec se z toho vyklubalo něco jako potničky. Tehdy jsem řekla Hubertovi…
