Celá e-kniha Proč nepožádali Evanse? ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA XXX.
Útěk
Muž na podlaze na ně užasle zíral. Spadl mu skřipec, stejně jako klobouk. O nějakém dalším předstírání nemohla být řeč. Kolem obočí byly patrné stopy líčení, ale jinak to byla sympatická, poněkud bezduchá tvář Rogera Bassington-ffrenche.
Promluvil příjemným tenorem, jako by hovořil sám se sebou.
„Velmi zajímavé,“ řekl. „Bylo mi samozřejmě jasné, že by žádný člověk svázaný jako vy nemohl prohodit botu tím oknem. Poněvadž se ale bota válela ve střepech, považoval jsem to za příčinu a následek a mylně se domníval, že ačkoli je to nemožné, bylo nemožné uskutečněno. Zajímavý příklad omezených možností lidského mozku.“
Vzhledem k tomu, že nikdo nepromluvil, pokračoval stejně rozjímavým hlasem.
„Takže jste nakonec vyhráli. Dost nečekané a nesmírně politováníhodné. Myslel jsem, že jsem vás pěkně napálil.“
„To taky napálil,“ řekla Frankie. „Padělal jste přece ten dopis od Bobbyho, ne?“
„Mám na to talent,“ prohodil Roger skromně.
„A Bobby?“
Roger, ležící na zádech s milým úsměvem na rtech, se očividně vyžíval v tom, jak jim může vše objasnit.
„Věděl jsem, že se určitě vydá na usedlost. Stačilo jen počkat si na něj v křoví u cesty. Když se po poněkud nemotorném pádu ze stromu dal na ústup, stál těsně přede mnou. Nechal jsem odeznít ten povyk a pak jsem ho šikovně praštil do zátylku pytlíkem naplněným pískem. Zbývalo ho odtáhnout na místo, kde jsem mel schované auto, naložit ho a zavézt sem. Ještě před ránem jsem byl zase doma.“
„A Moira?“ zajímal se Bobby. „Vylákal jste ji nějak pryč?“
Roger se zachechtal. Zdálo se, že ho ta otázka pobavila.
„Padělání je moc užitečná dovednost, můj milý Jonesi,“ řekl.
„Ty hajzle!“ neudržel se Bobby.
Zasáhla Frankie. Byla stále plná zvědavosti a jejich zajatec se zřejmě nacházel ve svolném rozpoložení.
„Proč jste se vydával za doktora Nicholsona?“ zeptala se.
„Proč?“ ptal se Roger jakoby sám sebe. „Myslím, že částečně jen tak pro zábavu — jestli se mi povede vás oba obalamutit. Ta vaše jistota, že je v tom ten chudák Nicholson až po uši!“ Smál se a Frankie se začervenala. „Jen proto, že vás trošku vyzpovídal kvůli té nehodě — tím svým bombastickým způsobem. To je taková jeho libůstka — šťourání se v detailech.“
„A to je vážně úplně nevinný?“ zeptala se váhavě Frankie.
„Jako nenarozené dítě,“ odpověděl Roger. „Ale i tak mi prokázal dobrou službu. Upozornil mě na vaši nehodu. Ta mě, spolu s další nehodou, přivedla na myšlenku, že možná nebudete až tak nevinné mladé stvoření, jakým se zdáte být. Jednou ráno jsem stál poblíž vás, když jste telefonovala, a zaslechl jsem, jak vás vás šofér oslovil ‚Frankie‘. Mám výborný sluch. Nadhodil jsem, že se s vámi svezu do města, a vy jste souhlasila. Když jsem si to ale rozmyslel, ulevilo se vám. No a pak —“ Zarazil se a pokrčil svázanými rameny, jak mu to provaz dovolil. „Byla docela legrace sledovat vás, jak jste se pustili do Nicholsona. On je neškodný starý osel, ale vypadá přesně jako nějaký vědátorský zločinec z filmu. Řekl jsem si, že vás v tomhle bludu nechám. Koneckonců, jeden nikdy neví. I ty nejpromyšlenější plány se můžou pokazit, jak dokazuje moje současná svízelná situace.“
„Je tu něco, co mi prostě musíte prozradit,“ naléhala Frankie. „Nebo zešílím zvědavostí. Kdo je Evans?“
„Ach!“ zasmál se Bassington-ffrench. „Takže vy to nevíte?“
Smál se — smál a smál.
„To je teda docela legrační,“ řekl. „A jen to ukazuje, jak může být člověk hloupý.“
„Tím myslíte nás?“ zeptala se Frankie.
„Ale ne,“ odpověděl Roger. „V tomhle případě myslím sebe. Víte, jestli nemáte ponětí, kdo je Evans, já vám to nepovím. Ponechám si to jako své malé tajemství.“
Došlo ke kuriózní situaci — dostali se Bassington-ffrenchovi na kobylku a on je přesto, svým způsobem, připravil o trumf. Ležel na zemi — svázaný jako zajatec — a přitom byl pánem situace.
„Můžu se zeptat, jaké máte plány?“ zajímal se.
Nikdo zatím žádné plány nevypracoval. Bobby jen nejistě zamumlal něco o policii.
„To bude nejlepší,“ přitakal Roger vesele. „Zavolejte ji…
