Charles zapnul přístroj.
Ellen si utřela ruce a obešla pracovní stůl, zvědavá, na co se to Charles tak úporně soustředí. „Napíchala jsem už tu první skupinu myší,“ řekla, když si byla naprosto jistá, že je dost blízko, aby ji Charles slyšel.
„Skvělé,“ řekl Charles bez zájmu.
Opatrně vsunul vzorek Michelliny krve do přístroje. Pak zapnul kompresor.
„Co to děláš?“ Ellen pozorně sledovala jeho pohyby.
„Michelle má myeloblastickou leukémii,“ řekl Charles. Mluvil nezúčastněně, jako by říkal, jaké bude počasí.
„Proboha ne!“ zhrozila se Ellen. „To mě tak mrzí, Charlesi.“
Chtěla natáhnout ruce a utěšovat ho, ale zarazila se.
„Je to ohromné, viď. Kdyby se dnešní pohromy omezily na problémy tady v institutu, tak bych nejspíš jenom brečel. Ale teď s tou Michellinou nemocí je toho trošku moc. Kristepane!“
Charles se zasmál dutým smíchem, což Ellen připadalo v té chvíli dost nevhodné.
„Je ti dobře?“ zeptala se.
„Skvěle,“ řekl Charles a otevřel ledničku, kde měli klinická činidla.
„Jak se Michelle cítí?“
„Docela dobře, ale nemá vůbec ponětí, co ji čeká. Mám strach, že to bude moc zlý.“
Ellen nevěděla, co má říci. Prázdným pohledem sledovala Charlese, jak provádí jakýsi test. Nakonec přece jen našla řeč. „Charlesi, co to děláš?“
„Mám trochu Michelliny krve. Chci zjistit, jestli naše metoda izolace rakovinného antigenu funguje i u jejích leukemických buněk. Dává mi to falešný dojem, že dělám něco, abych jí pomohl.“
„Ach, Charlesi,“ řekla Ellen soucitně. Na způsobu, jakým přiznal zranitelnost, bylo cosi dojemného. Ellen věděla, jaký je Charles aktivní člověk. Navíc jí kdysi vyprávěl, že když byla Elizabeth nemocná, byl pro něj nejtěžší pocit bezmocnosti. Musel jen sedět a dívat se, jak umírá. A teď ještě Michelle!
„Rozhodl jsem se, že budeme s naší prací pokračovat,“ řekl Charles.
„Budeme na tom dělat zároveň s Canceranem. Když budeme muset, tak i po nocích.“
„Ale Morrisonovi strašně záleželo na tom, abychom se soustředili výlučně na Canceran,“ řekla Ellen. „Když jsi byl pryč, tak se tu ještě zastavil, aby to zdůraznil.“ Ellen na okamžik uvažovala, jestli Charlesovi nemá říci ten pravý důvod, proč Morrison přišel, ale vzhledem ke všem dalším událostem tohohle dne měla strach Charlese rozčilovat.
„Je mi naprosto jedno, co Morrison říká. Vzhledem k Michellině nemoci je pro mě rakovina už zase něco víc než jen metafyzická představa. Naše práce je nekonečně slibnější než pouhá výroba dalšího chemoterapeutického prostředku. A navíc Morrison ani nemusí vědět, co tu děláme. Budeme dělat na tom Canceranu a on bude šťastný.“
„Ty si asi neuvědomuješ, jak moc vedení institutu na Canceran spoléhá,“ řekla Ellen. „Myslím, že není moc rozumné jít v tomhle proti nim, zvlášť když k tomu máš osobní důvody.“
Charles na okamžik ztuhl a pak vybuchl. Udeřil dlaní do břidlicové desky pracovního stolu takovou silou, že z horních poliček spadlo několik kádinek. „Tak to stačilo,“ zařval. „Už toho mám dost, jak mi každý říká, co mám dělat. Jestli tu se mnou nechceš dělat, tak už zmiz, do prdele!“
Charles se prudce obrátil ke své práci a nervózně si přitom prohraboval rozcuchané vlasy. Chvilku pracoval beze slova a pak, aniž by otočil hlavu, řekl: „Tak tam jen tak nestůj, podej mi ta jadérka označená jako radioaktivní.“
Ellen došla k místu, kde uchovávali radioaktivní látky.
Otevřela zámek a přitom si všimla, že se jí chvějí ruce.
Charles se zřejmě sotva ovládá. Přemýšlela, co asi řekne doktoru Morrisonovi. Něco mu určitě prozradit chtěla. Jak přestávala mít z Charlese strach, vzrůstala v ní zlost.
Charles neměl žádnou omluvu pro to, aby se k ní takhle choval.
Není přece jeho služebná.
Donesla mu chemikálie a srovnala je na stole.
„Děkuju,“ řekl Charles prostě, jako by se nic nestalo. „Hned jak získáme nějaké B-lymfocyty, chci je inkubovat s jadérky a s některými z leukemických buněk.“
Ellen přikývla. Těžko držela krok s takhle prudkými změnami nálady.
„Cestou sem na mě přišla inspirace,“ pokračoval Charles.
„Největší překážkou na…
