Noc přišla brzy, plná sněhu. Před večeří se Charles rozhodl, že mu má Cathryn pomoci dát další dávku Michellina antigenu.
Tentokrát zvolil jinou techniku. Požádal Cathryn, aby mu zavedla katetr do žíly. Musela to zkusit několikrát, ale nakonec se jí to k jejímu překvapení podařilo. Charles jí dal instrukce, jak zvládnout očekávanou anafylaktickou reakci.
Vzal si Epinephrin téměř okamžitě po antigenu, a tak silnou reakci lehce zvládl.
Cathryn uvařila večeři a Charles zatím vymýšlel metody, jak zajistit dům. Zabednil okna v poschodí a zesílil barikády za dveřmi. Největší starosti mu dělal slzný plyn, a tak uhasil oheň a ucpal komín, aby tam někdo nemohl hodit plechovky s plynem.
Večer přecházel v noc a Charles s Cathryn viděli, že se lidé venku začínají rozcházet, zklamaní a rozzlobení, že nedošlo k žádnému násilí.
Zůstalo tam jenom pár vytrvalých čumilů, ale ti se také do půl desáté rozešli. Teploměr klesl na minus patnáct stupňů.
Cathryn se s Charlesem střídala v hlídání domu a mezitím Michelle předčítala. Zlepšení jejího stavu už pominulo a byla opět slabší. Dostala mírný záchvat žaludečních křečí, ale ten přešel sám od sebe. V deset hodin už usnula.
Dům byl tichý až na občasný zvuk ze sklepa, jak naskočil naftový kotel. Charles, který měl hlídku první, udržoval jen stěží otevřené oči. Povzbuzení, které pociťoval po dávce Epinephrinu, už dávno pominulo a vystřídalo ho ohromné vyčerpání. Nalil si šálek vlažné kávy a odnesl si ji do obývacího pokoje. Musel se pohybovat po hmatu, protože zhasl všechna světla. Posadil se k jednomu z průčelních oken, díval se škvírou mezi prkny a snažil se uvidět policejní auta, ale nešlo to. Položil si na moment hlavu a v okamžiku na něj padl hluboký spánek.
Přesně ve dvě hodiny ráno natáhl Bernie Craw ( 15 ) ford opatrně ruku přes přední sedadlo v policejním autě.
Připravoval se, že vzbudí šéfa, tak jak měl nařízeno. Byl tu ale problém. Frank nesnášel, když ho někdo budil. Když ho Bernie naposled budil, velitel ho zle uhodil do hlavy. Když pak přišel k plnému vědomí, omlouval se, ale to nezmírnilo bolest, kterou Bernie cítil. Bernie stáhl ruku a rozhodl se pro jiný fígl.
Vystoupil z auta a všiml si, že už napadlo skoro deset centimetrů sněhu. Pak otevřel zadní dveře a natáhl se dovnitř a pořádně do svého šéfa strčil.
Neilsonova hlava vyletěla nad sedadlo a velitel se pokusil Bernieho chytit. Ten však rychle ucouvl. Navzdory své váze Frank vyskočil z auta se zřejmým úmyslem chytit svého podřízeného, který byl připravený utéci po silnici. Ale jakmile se Neilson dostal na mrazivý vzduch, zastavil se a vypadal zmateně.
„Jste v pořádku, šéfe?“ volal Bernie ze vzdálenosti asi dvaceti metrů.
„Jasně, že jsem v pořádku,“ brblal Frank. „Kolik je sakra hodin?“
Pak si zase sedl do auta a asi tři minuty kašlal, takže se mu ani nepodařilo zapálit si cigaretu. Nakonec si přece jen mohl dát pár šluků, vytáhl vysílačku a spojil se s Wallym Crabbem. Neilson nebyl plánem právě nadšený, ale lepší nápad prostě neměl. Uprostřed včerejšího večera už všichni ztratili trpělivost a Neilson byl už nucen něco podniknout. Obával se, že jinak by ztratil respekt. A v tu dobu právě souhlasil s nápadem Wallyho Crabba.
Wally býval u námořnictva a strávil dost dlouhou dobu ve Vietnamu. Pověděl Franku Neilsonovi, že pokud se jedná opravdu rychle, lidé uvnitř v domě nemají šanci postavit se na odpor.
Je to úplně jednoduché. Pak zdůraznil, že až bude po všem, Neilson bude moci podezřelého osobně odvézt do Bostonu a vrátit dítě do nemocnice. Bude hrdina.
„A co puška toho chlápka?“ zeptal se Frank.
„Představujete si, že tam uvnitř sedí s puškou v ruce? Kdepak. Prostě vyrazíme dveře, vlítneme tam a chlápka chytnem. Budou všichni tak překvapení, že se ani nehnou. Věřte mi přece. Určitě bych si něco takového nevymyslel, kdybych nevěděl, že to bude fungovat. Možná, že jsem hloupej, ale blázen rozhodně nejsem.“
A tak Neilson svolil. Líbila se mu představa, že z něj bude hrdina. Rozhodli se, že plán provedou ve dv…
