Prolog
Jedovaté molekuly benzenu se v crescendu vrhly do kostní dřeně. Nepřátelská chemikálie se připlavovala s krví, která ji unášela mezi úzkými trámci kostni dřeně do nejzazších koutků jemné tkáně. Bylo to, jako když šílená horda barbarů vtrhla do Říma. A výsledek byl právě tak ničivý. Spletitá kostní dřeň, přizpůsobená tomu, aby co nejlépe využila buněčný obsah krve, podléhala vetřelcům.
Benzen útočil na každou buňku, která byla v dosahu.
Prořezával membrány buněk tak lehce, jako když nůž projede máslem. Červené nebo bílé krvinky, mladé nebo dospělé, bylo to naprosto jedno. K některým šťastným buňkám proniklo jen pár molekul benzenu a zde byly enzymy schopny chemikálii zneškodnit. Ale membrány ostatnich buněk byly okamžitě totálně zničeny.
Za pár minut už se koncentrace benzenu zvýšila do té míry, že se tisíce jedovatých molekul dostaly až do samého jádra kostni dřeně, k primitivním zárodečným buňkám s jemnou strukturou. To jsou aktivni dělící jednotky, které slouží jako zdroj buněk krevniho oběhu a jejich aktivita svědčí o miliónech let vývoje. Tady se minutu po minutě odehrávala neuvěřitelná záhada života, činnost daleko fantastičtější než ty nejdivočejší vědecké sny. Molekuly benzenu bezhlavě pronikly do těchto rychle se množících buněk a přerušily systematickou reprodukci molekul DNA. Většina těchto buněk buď v náhlé agónii zastavila své životní procesy, nebo se buňky uvolněné ze záhadného mechanismu, který je řídil, vrhaly do zběsilé a bezcílné aktivity jako zvířata trpící vzteklinou, dokud nezasáhla smrt.
Poté, co molekuly benzenu odplavila čerstvá krev, kostni dřeň by se byla zregenerovala, až na jednu speciálni buňku.
Tato buňka už dlouhá léta produkovala význačné množství bílých krvinek, jejichž funkci, což byla ironie, bylo pomoci tělu bojovat proti cizím vetřelcům. Když benzen pronikl do jádra této buňky, poškodil velmi specifickou část DNA, ale buňku nezabil. Bylo by však lepší, kdyby byla buňka zničena, protože benzen poškodil křehkou rovnováhu mezi reprodukcí a dospívánim. Buňka se okamžitě rozdělila a vzniklé dceřinné buňky trpěly stejným defektem. Už neposlouchaly tajemný řídící mechanismus a nedospívaly, takže se z nich nestávaly normální bílé krvinky. Namísto toho reagovaly na ničím neomezované nutkání se množit. Přestože v kostní dřeni působily celkem normálnim dojmem, lišily se od ostatních mladých bílých krvinek. Chyběla jim obvyklá povrchová lepkavost, a tak zoufale a sobecky vstřebávaly výživné látky. Staly se parazity ve svém vlastnim domově.
Po pouhých dvaceti děleních už bylo v organismu přes milión těchto buněk, které se neřídily žádnými zákony. Po dvaceti sedmi děleních už jich bylo přes bilión a začaly se oddělovat z kostní dřeně. Zpočátku jen pomalu, ale pak se do krevního oběhu dostal přímo příval těchto nemocných buněk. Buňky vyrazily do organismu s cílem založit plodné kolonie. Po čtyřicátém dělení už jich bylo více než trilión.
Byl to začátek agresivní myeloblastické leukémie v těle dospívající holčičky, který nastal 28. prosince, dva dny po jejich dvanáctých narozeninách. Jmenovala se Michelle Martelová a neměla o tom nejmenší tušení. Trápila ji jediná věc - měla horečku.
Studené lednové ráno se opatrně plížilo zmrzlou krajinou kolem Shaftesbury v New Hampshire. Stíny začaly neochotně blednout, zimní obloha pomalu zesvětlávala a bylo vidět beztvarou duchnu šedých mraků. Vypadalo to, že bude sněžit. Přestože byla zima, vlhkost ve vzduchu připomínala, že nedaleko na východě leží Atlantik.
Červené cihlové domy ve starém Shaftesbury se choulily k řece Pawtomac, takže Shaftesbury vypadalo jako město duchů.
Řeka byla odjakživa tepnou města, pramenila v zasněžených White Mountains na severu a vtékala do moře na jihovýchodě.
Uprostřed města přerušila hladký tok řeky bortící se přehrada a kolo, které se už neotáčelo. Řeku lemovala jedna prázdná továrna za druhou, památky na lepší doby, kdy tkalcovny v Nové Anglii byly centrem textilního průmyslu. V nejjižnějším cípu města na …
