Michelle ležela zcela nehybně na vyšetřovacím stole. Hlavu měla sice opřenou o polštář, ale její jediný výhled byl na strop se zářivkou s krytem z mléčného skla. Koutkem oka zahlédla kousek tapety, na které rozeznala obrázky smějících se klaunů, houpacích koní a dětí s balónky. V místnosti bylo také umyvadlo, a přestože je Michelle ze svého místa nemohla vidět, slyšela, jak kape voda z kohoutku.
Nemocnice skutečně splnila Michelliny obavy. Třikrát ji píchali jehlou, do každé paže a ještě do prstu. Pokaždé se ptala, jestli už to je naposled, ale nikdy jí to neřekli, a tak se obávala, že by se to mohlo stát znovu, zvlášť kdyby se příliš vrtěla, a tak ležela bez pohnutí.
Styděla se, že je tak málo oblečená. Měla sice na sobě jakousi noční košilku, ta ale byla vzadu otevřená a Michelle cítila na kůži papír, kterým byl pokrytý vyšetřovací stůl.
Když se podívala dolů, viděla, jak se jí rýsují palce u nohou pod bílým prostěradlem, kterým byla přikrytá. Dokonce i ruce měla přikryté, sepjaté na břiše pod prostěradlem. Trochu se chvěla, ale nikomu nic neřekla. Chtěla si jen vzít své oblečení a jít domů. Věděla ale, že se jí horečka znovu vrátila a bála se, že si toho někdo všimne a budou ji zase píchat. Řekli, že jí musí nabrat krev proto, aby zjistili, proč má pořád horečku.
Něco zavrzalo a dveře do místnosti se otevřely. Byla to ta tlustá sestra a vcházela do ordinace pozadu. Byly jí plné dveře. Něco táhla. Michelle slyšela známý zvuk cinkajícího kovu. Sestra prošla dveřmi, otočila se a tlačila před sebou stolek na kolečkách. Stolek byl přikrytý modrým ručníkem.
Tohle se tedy Michelle vůbec nezamlouvalo.
„Co to je‘?“ zeptala se s úzkostí v hlase.
„Nějaké věci pro pana doktora, holčičko,“ řekla sestra Hammersmithová. Štítek se jménem měla připnutý vysoko na rameni jako stužku za statečnost v bitvě, nad ňadry, která se jí dmula kolem hrudníku jako automobilová duše. Zdálo se, že vzadu je právě tak masitá jako vepředu.
„Nebude to bolet?“ zeptala se Michelle.
„Kočičko, proč se takhle ptáš? Snažíme se ti pomoct,“ hlas sestry Hammersmithové zněl uraženě.
„Všechno, co mi pan doktor dělá, bolí,“ řekla Michelle.
„Ale to snad přece není pravda,“ zlobila se sestra.
„Á, tady je moje nejmilejší pacientka,“ řekl doktor Wiley a otevřel dveře ramenem. Vcházel do místnosti s rukama daleko od těla, protože je měl mokré a voda z nich kapala na podlahu.
Sestra Hammersmithová roztrhla papírový balíček a doktor Wiley palcem a ukazovákem opatrně vytáhl papírový ručník. Michelle nejvíc vyděsilo, že měl na obličeji chirurgickou masku.
„Co mi chcete dělat?“ zeptala se a oči se jí nepřirozeně rozšířily. Zapomněla na své odhodlání, že se nebude hýbat, a opřela se o loket.
„Hm, obávám se, že mám dobrou a špatnou zprávu,“ řekl doktor.
„Bohužel tě budeme muset ještě jednou píchnout, ale ta dobrá zpráva je, že to bude na nějakou dobu naposled. Co tomu říkáš?“
Doktor Wiley odhodil ručník na pult vedle umývadla a vytáhl z balíčku, který mu sestra Hammersmithová držela otevřený, pár gumových rukavic.
Michelle se vzrůstajícím děsem pozorovala, jak si navléká rukavice na ruce, pečlivě je urovnává na každém prstě a vytahuje na zápěstí.
„Já už žádný další injekce nechci,“ řekla Michelle a oči se jí plnily slzami. „Já chci jít prostě domů.“ Snažila se neplakat, ale čím víc se snažila, tím méně se jí to dařilo.
„Ale, ale,“ uklidňovala ji sestra Hammersmithová a hladila ji po vlasech.
Michelle její ruku odstrčila a pokusila se vstát, ale sestra ji podržela kolem pasu. „Prosím,“ podařilo se jí říci.
„Michelle!“ zvolal ostře doktor Wiley, ale pak ztišil hlas.
„Vím, že se necítíš dobře a chápu, že je to pro tebe těžké, ale musíme.to udělat. Když nám pomúžeš, bude to hned hotové.“
„Ne!“ řekla Michelle vzdorovitě. „Chci tady mít tatínka.“
Doktor Wiley pokynul sestře Hammersmithové. „Možná by sem na okamžik mohla přijít paní Levyová a pomoci nám.“
Sestra Hammersmithová se vyvalila z místnosti.
„Tak, Michelle, teď si lehni a na moment se uklidni,“ …
