O hodinu a půl později zastavila Cathryn starého kombíka značky Dodge před Dětskou nemocnicí. Naštěstí se po cestě nic nepřihodilo. Michelle v autě téměř nepromluvila, pouze odpovídala na přímé dotazy. Cathryn se zdála vyčerpaná, jak tam tak seděla s rukama v klíně jako loutka, která čeká, až začne loutkář tahat za provázky.
„Na co myslíš?“ přerušila Cathryn ticho. Nebylo kde zaparkovat, a tak přejížděly z jednoho patra garáží do druhého.
„Na nic,“ řekla Michelle, aniž sebou hnula. Cathryn děvčátko pozorovala koutkem oka. Tolik chtěla, aby se Michelle nebránila a nechala Cathryn, aby ji měla ráda.
„Není mi dobře, Cathryn. Je mi opravdu zle. Myslím, že mi budeš muset pomoct z auta.“ Cathryn rychle pohlédla Michelle do obličeje, v okamžiku zastavila auto. Natáhla ruce a objala děvčátko. Michelle se nevzpírala. Přisunula se blíž a položila hlavu Cathryn na prsa. Cathrýn cítila, jak jí na ruku dopadají horké slzy.
„Já ti strašně ráda pomůžu. Pomůžu ti, kdykoliv to budeš potřebovat. Slibuju.“
Cathryn měla pocit, jako by znenadání překročila nějaký neviditelný práh. Potřebovalo to dva a půl roku trpělivosti, ale vyplatilo se to.
Troubící houkačky aut vrátily Cathryn zase do přítomnosti.
Zařadila rychlost a jela dál, celá šťastná že se jí Michelle pořád drží.
Cathryn se víc než kdy předtím cítila jako opravdová matka.
Když procházely otáčivými dveřmi, Michelle vypadala, že už moc nemůže, a nechala Cathryn, aby jí pomohla. V hale jim rychle přivezli kolečkové křeslo. Michelle sice zpočátku trochu protestovala, ale pak nechala Cathryn, aby ji vezla.
Cathryn měla takovou radost z nově navázaného blízkého vztahu, že ani příliš nevnímala hrůzu, kterou jí nemocnice vždycky naháněla. Vnitřní výzdoba nemocnice tomu také napomáhala: hala byla dlážděná mexickými dlaždičkami teplých barev a sedadla měla jasně oranžové a žluté odstíny. Všude byly spousty květin. Vypadalo to tam spíš jako ve velkém luxusním hotelu než jako v městské nemocnici.
Ordinace dětského oddělení také nevypadaly nijak hrozivě. V čekárně u doktora Wileyho už čekalo pět pacientů. K Michellině znechucení nebylo ani jednomu z nich víc než dva roky. Už už chtěla protestovat, ale pak skrz otevřené dveře zahlédla ordinaci a vzpomněla si, proč tu je. Naklonila se ke Cathryn a zašeptala. „Nebudou mi snad dávat injekci, viď, že ne?“
„To opravdu nevím,“ odpověděla Cathryn. „Ale když se ti potom bude chtít, múžeme si ještě někam zajít. Můžeme udělat něco, co tě bude bavit.“
„Mohly bychom zajít na návštěvu za tatínkem?“ rozzářily se jí oči.
„Samozřejmě,“ souhlasila Cathryn. Zavezla Michelle vedle prázdného sedadla a pak se sama posadila.
Z ordinace vyšla matka s fňukajícím pětiletým chlapečkem.
Jedna z čekajících žen s malým miminkem vstala a vešla dovnitř.
Zeptám se sestry, jestli bych si mohla zatelefonovat,“ řekla Cathryn. „Chci zjistit, kde leží Tad Schonhauser. Jsi v pořádku, viď?“
„Ano, jsem,“ odpověděla Michelle. „Vlastně už je mi zase líp.“
„Fajn,“ řekla Cathryn a vstala. Michelle se dívala, jak jí dlouhé hnědé vlasy splývají na ramena. Došla k sestře a pak už vytáčela číslo. Michelle si najednou začala přát, aby jí bylo třeba dvacet a aby byla lékařka a mohla se bavit s Charlesem a pracovat v laboratoři. Charles říkal, že lékaři nemusejí dávat injekce, že to dělají sestry. Michelle doufala, že nebude muset dostat injekci. Injekce měla strašně nerada.
„Doktore Martele,“ zavolal doktor Peter Morrison, který stál ve dveřích do Charlesovy laboratoře. „Copak jste nedostal můj vzkaz?“
Charles, který právě plnil vzorky séra do automatického měřiče radioaktivního záření, se podíval na Morrisona, vedoucího oddělení fyziologie. Morrison se opíral o kliku, zářivkové světlo se odráželo od skel jeho brýlí v úzkých želvovinových obroučkách. Měl napjatou, rozzlobenou tvář.
„Přijdu za deset nebo patnáct minut,“ řekl Charles. „Teď tady mám na práci pár důležitějších věcí.“
Morrison o Charlesových slovech chvilku uvažoval.
„Budu čekat ve své kanceláři.“ Dveře se …
