Bylo už po třetí hodině a bostonská doprava už se připravovala na šílenou dopravní špičku. Charles byl obklopen byznysmeny, kteří byli ochotni riskovat svůj život, aby vyjeli na dálnici z města, než se doprava v centru Bostonu úplně zastaví.
Poprvé Charles zastavil u První národní banky na Charles River Park Plaza. Vicepresident banky, se kterým se Charles zběžně znal, nebyl přítomen, a tak musel Charles jednat s nějakou ženou, kterou nikdy neviděl.
Viděl, jak si úřednice podezíravě prohlíží jeho ušpiněný kabát a téměř dva dny neholený obličej.
Charles se jí pokusil trochu uklidnit slovy: „To víte, jsem vědec. Vždycky se oblékáme trochu…“ Schválně větu nedokončil.
Bankovní úřednice chápavě přikývla, přestože jí chvilku trvalo, než porovnala Charlesův vzhled s fotografii na řidičském průkaze. Zdálo se, že ji identifikace uspokojila. Zeptala se Charlese, jestli chce šek. Požádal, aby mu vyplatila půjčku v hotovosti.
„V hotovosti?“ Úřednice, mírně vyvedená z míry, se omluvila a zmizela do zadní kanceláře, odkud zavolala svého nadřízeného. Za chvilku se vrátila a v ruce držela třicet nažehlených stodolarových bankovek.
Charles se vrátil do auta a prokličkoval obchodním centrem města, až dojel k obchodu se sportovními potřebami, kde ho znali.
Koupil si do své pušky tři krabičky broků dvojek.
„Na co to je?“ zeptal se prodavač přátelsky.
„Na kachny,“ odpověděl Charles nepříjemným tónem, protože doufal, že to znemožní další konverzaci.
„Myslím, že čtyřky nebo pětky by byly lepší,“ poradil mu prodavač.
„Já chci ale dvojky,“ řekl Charles lakonicky.
„Ale víte přece, že teď není sezóna na kachny,“ řekl prodavač.
„Jo, vím to,“ odpověděl Charles.
Zaplatil za náboje novou stodolarovou bankovkou.
Nastoupil do auta a projel zase zpátky úzkými bostonskými uličkami. Jeho třetí zastávka byla na rohu Cambridge a Charles Street. Zaparkoval auto a nechal zapnutý blinkr.
Vběhl do velké lékárny, která měla otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a byla strategicky umístěna ve stínu Massachusettské všeobecné nemocnice. Chodil do této lékárny v době, kdy ještě provozoval soukromou praxi, ale přesto ho tam ještě poznali a pamatovali si i jeho jméno.
„Potřebuji si doplnit lékařský kufřík,“ řekl Charles a vypsal recepty na morfium, Demerol, Compazin, Xylocain, injekční stříkačky, plastikové trubičky, nitrožilní roztok, Benadryl, Ephinephrin, Prednison, Percodan a Valium použitelné v injekci. Lékárník si vzal svazek receptů a hvízdl.
„Panebože, v čem to s sebou taháte, v lodním kufru?“
Charles se krátce zasmál, jako by ho vtip pobavil, a zaplatil stodolarovou bankovkou.
Zpod stěrače vytáhl parkovací lístek, nastoupil do auta a vjel do proudu vozidel. Znovu přejel Charles River a zabočil doleva na Memorial Drive. Projel kolem Weinburgerova institutu, jel až na Harvard Square a zaparkoval tam na parkovišti - schválně nechal auto hlídači na očích - a spěchal do Brattle Street číslo 13. Vyběhl nahoru po schodech a zaťukal na dveře s nápisem Wayne Thomas.
Oči mladého advokáta se rozsvítily, když mu Charles podával pět nových stodolarovek.
„Člověče, za své peníze dostanete ty nejlepší služby,“ řekl Wayne. Řekl Charlesovi, že se mu podařilo na příští den domluvit soudní projednávání ve věci žaloby na Recycle.
Charles vyšel z právníkovy kanceláře a šel o jeden blok dál na jih až k půjčovně aut Hertz. Najal si největší dodávku, kterou tam měli. Pomalu jel zpátky na parkoviště, kde nechal své červené auto. Naložil do dodávky náboje do pušky a karton léků a lékařských potřeb, nastoupil do ní a odjel k Weinburgerově institutu. Podíval se na hodinky, bylo půl páté.
Uvažoval, jak dlouho asi bude muset čekat. Věděl, že už bude brzy tma.
Cathryn, celá ztuhlá, vstala a protáhla se. Potichoučku došla na místo, odkud se skrz otevřené dveře viděla v koupelnovém zrcadle. I ve slabém odpoledním světle viděla, jak strašně vypadá. Monokl, který jí Charles nešťastnou náhodou udělal, se přemístil z horního víčka na spodní.
Vytáhla z kabelky hřeben, rtěnku…
