16
Když Bosch dorazil do místnosti detektivů, byla už skoro jedna. Na letišti počkal na odtahový vůz a cestou zpátky se ještě zastavil na hamburger v restauraci In-N-Out nedaleko od letiště. Ignacio Ferras seděl ve své kukani a pracoval na počítači.
„Tak jak to vypadá?“ zeptal se.
„Už mám tu žádost skoro hotovou.“
„A o co všechno žádáme?“
„Požádal jsem o povolení k prohlídce toho kufru, telefonu a auta. Předpokládám, že to auto stojí na OAG.“
„Před chvílí ho přivezli. A co jeho byt?“
„Volal jsem na asistenční linku státního zastupitelství a vysvětlil té ženské situaci. Doporučila mi, ať postupujeme ve dvou vlnách. Nejdřív ať požádáme o tyhle tři věci a snad přitom objevíme něco, co nám poskytne důvodné podezření i na ten byt. Podle ní toho zatím máme dost málo, takže by ten byt nemusel projít.“
„Dobře, už jsi v té věci kontaktoval nějakého soudce?“
„Jo, volal jsem asistentce soudkyně Champagneové. Až budu hotov, prý mě bez odkladů přijme.“
Zdálo se, že Ferras myslel na všechno a postupuje rychle. Bosch byl ohromen.
„To zní dobře. Kde je Chu?“
„Pokud vím, tak byl naposledy ve videomístnosti a sledoval toho chlapa.“
Než odešel za Chuem, zastavil se Bosch ve své kukani a položil na stůl klíče od auta. Viděl, že Chu u něj nechal Changův těžký kufr, zatímco ostatní předměty vložil do igelitových sáčků a položil mu je na stůl. Důkazní sáčky obsahovaly Changovu náprsní tašku, pas, peněženku, klíče, mobilní telefon i palubní lístek, který si podezřelý zřejmě vytiskl doma.
Bosch si ho přes igelit prohlédl a viděl, že Chang měl letět se společností Alaska Airlines do Seattlu. Harryho to zarazilo, protože předpokládal, že Chang má namířeno do Číny. Letenka do Seattlu nešla příliš dohromady s tvrzením, že se podezřelý snažil uprchnout ze země, aby se vyhnul trestnímu stíhání.
Odložil sáček s palubním lístkem a zvedl sáček s telefonem. Bylo by snadné rychle přístroj odklopit a přečíst si v seznamu hovorů čísla Changových společníků. Možná by objevil i telefonát z čísla patřícího některému policistovi z Monterey Parku, Chuovi nebo komukoliv jinému, kdo Changa upozornil na probíhající vyšetřování. Možná paměť přístroje obsahovala e-mail či textovou zprávu, která by policistům pomohla sestavit proti Changovi neprůstřelné obvinění.
Bosch se však rozhodl hrát podle pravidel. Zákon tyto věci striktně neupravoval, ale policejní oddělení i státní zastupitelství již vydaly směrnice, které detektivům ukládaly žádat před prohlídkou dat obsažených v telefonu podezřelého o soudní povolení. Samozřejmě pouze v případě, že jim povolení nedá sám podezřelý. Otevření mobilního telefonu se pokládalo za stejný úkon jako otevření kufru auta při silniční kontrole. Muselo se to provést správně, jinak by soud mohl odmítnout jako důkaz vše, co bylo z kufru vytaženo.
Bosch opět telefon odložil. Možná obsahoval klíč k rozlousknutí případu, ale on se rozhodl počkat na souhlas soudkyně Champagneové. V tu chvíli mu na stole zazvonila pevná linka. Na displeji stálo XXXXX, což znamenalo, že telefonát je přesměrovaný z Parker Center. Bosch zvedl sluchátko.
„Tady Bosch.“
Nikdo se neozýval.
„Haló. Tady je detektiv Bosch, jak vám můžu pomoci?“
„Boschi…, pomoct můžeš jen sám sobě.“
Hlas měl výrazně asijský přízvuk.
„Kdo volá?“
„Nedělej si komplikace a vycouvej z toho, Boschi. Chang není sám. Je nás mnoho. Vycouvej z toho, sakra. Jestli ne, poneseš následky.“
„Poslouchej, ty…“
Volající zavěsil. Bosch položil sluchátko a upřeně se zahleděl na prázdný displej. Věděl, že by mohl zajet na komunikační centrum do Parker Center a zjistit číslo volajícího. Zároveň však věděl, že člověk, který mu telefonicky vyhrožoval, si bezpochyby zablokoval číslo, případně mu zavolal z automatu nebo z mobilu s jednorázovou kartou. Jistě by nebyl tak hloupý, aby mu volal z čísla, které lze vypátrat.
A tak se Bosch raději soustředil na načasování telefonátu a jeho obsah. Členově Changovy triády už tedy věděli, že jejich kolegu zatkla policie. Bosch se znovu podíval n…
