11
Bosch dorazil domů v osm hodin večer. Cestou se zastavil v prodejně In-N-Out na Cahuenga Pass a do dveří vešel s taškou plnou jídla.
„Už jsem doma, miláčku,“ zvolal a usilovně se snažil balancovat s klíčem, taškou a kufříkem.
Usmál se sám pro sebe a zamířil přímo do kuchyně. Položil kufřík na kuchyňskou linku, vytáhl si z ledničky láhev piva a vy šel na terasu. Cestou si zapnul CD přehrávač a nechal posuvné dveře otevřené, aby se hudba z pokoje mohla mísit s šumem z dálnice 101 dole v průsmyku.
Z terasy se nabízel výhled na severovýchod, který zahrnoval Universal City, Burbank a pohoří San Gabriel za nimi. Harry snědl dva hamburgery, které držel nad otevřenou taškou, aby si nenadrobil na terasu, a díval se, jak zapadající slunce barví horské svahy. Z reproduktorů se právě linula skladba „Seven Steps to Heaven“ z alba Dear Miles Rona Cartera. Carter byl jedním z nejvýznamnějších kontrabasistů posledních padesáti let. Hrál prakticky s každým a Bosch často přemýšlel, jaké historky by mohl vyprávět, jakých seancí se zúčastnil a které hudebníky zná. Ať už šlo o jeho vlastní nahrávky nebo o tvorbu někoho jiného, Carterovo hraní vždy nápadně vyčnívalo. Podle Harryho to bylo proto, že jako basista nikdy nemohl být v ústraní, ale vždy musel fungovat jako kotva. Neustále táhl rytmus, i když se skrýval za trumpetou Milese Davise.
Skladba, která nyní hrála, v sobě měla nespornou dynamiku. Zněla jako automobilová honička. V Boschovi vyvolávala myšlenky na jeho vlastní honičku a na pokrok, jehož během dne do sáhl. Byl spokojen s vlastní dynamikou, ale vadila mu představa, že s případem dospěl do fáze, kdy se musí spoléhat na práci druhých. Musel čekat, až za něj někdo jiný identifikuje vyděrače z triády. Musel čekat, až za něj někdo jiný rozhodne, zda udělá z nalezené nábojnice zkušební případ nové technologie snímání otisků prstů. Musel čekat, až mu někdo zavolá.
Při vyšetřování případu Boschovi nejvíce vyhovovalo, když byl sám hybatelem dění a vytyčoval směr, který ostatní následovali. Podobně jako Ron Carter nesměl zůstávat v ústraní, ale vždy musel udávat rytmus. Prozatím udělal vše, co bylo v jeho silách. Když však začal přemýšlet o svých příštích krocích, zjistil, že se mu příliš mnoho možností nenabízí. Mohl začít obcházet firmy vlastněné Číňany v jižním Los Angeles a ukazovat tam fotografii vyděrače z triády. Věděl však, že by to byl ukázkový projev marnosti. Kulturní propast byla příliš hluboká. Nikdo by sám od sebe neidentifikoval policistovi člena triády.
Bosch byl nicméně připraven i na tuto variantu, pokud by se v brzké době neobjevila jiná stopa. Alespoň by něco dělal. Dynamika byla ze všeho nejdůležitější, ať už ji člověk nacházel v hudbě, na ulici nebo v tlukotu vlastního srdce.
Když z nebe začalo mizet světlo, sáhl si Bosch do kapsy a vytáhl balíček sirek, který nosil neustále s sebou. Otevřel ho a přečetl si citát. Od oné noci, kdy ho četl poprvé, bral jeho znění velice vážně. A byl přesvědčen, že i on patří k těm, kdo našli útočiště sami v sobě. Přinejmenším postupem času.
Když žvýkal poslední sousto, zazvonil mu mobilní telefon. Harry ho vytáhl a podíval se na displej. Číslo bylo skryté, ale on přesto přijal hovor.
„Bosch.“
„Harry, tady David Chu. Připadá mi, že právě jíte. Kde teď jste?“
Detektivův hlas byl napjatý vzrušením.
„Jsem doma. Kde jste vy?“
„V Monterey Parku. Máme ho!“
Bosch se na okamžik zarazil. Monterey Park bylo město ve východní části okresu, kde téměř tři čtvrtiny obyvatel představovali Číňané. Nacházelo se patnáct minut od centra Los Angeles, a přitom připomínalo cizí zemi s neproniknutelným jazykem a kulturou.
„A koho přesně máte?“ zeptal se nakonec.
„Toho našeho chlapa. Podezřelého.“
„To znamená, že máte jeho totožnost?“
„Máme víc než totožnost. Máme přímo jeho. Zrovna teď na něj koukáme.“
Na Chuových slovech bylo několik věcí, které Bosche okamžitě rozzlobily.
„Tak především: kdo je to ‚my‘?“
„Spolupracuju s montereyskou policií. Identifikovali toho chlapa z videozáz…
