32
Ještě jednou zaklepali na dveře Pchengova bytu, ale nikdo jim neotevřel. Bosch si klekl, rozvázal si tkaničku a znovu si ji zavázal. Přitom si pečlivě prohlédl zámek na kouli.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Sun, když se Bosch postavil.
„Mám tu paklíče. Dokážu ty dveře otevřít.“
Sunovu tvář okamžitě zahalila zdráhavost, která byla patrná i přes sluneční brýle.
„Mohla by tam být moje dcera,“ vysvětlil Bosch. „A i kdyby ne, mohlo by tam být něco, co nám prozradí, kde je. Postav se za mě a zakryj mě tělem. Za necelou minutku jsme uvnitř.“
Sun vyhlédl z pavlače na řadu totožných budov, které je obklopovaly jako obři.
„Nejdřív hlídáme,“ řekl.
„Hlídáme?“ zeptal se Bosch. „Co hlídáme?“
„Dveře. Pcheng by mohl vrátit. Mohl by nás přivést k Madeline.“
Bosch se podíval na hodinky. Bylo půl druhé.
„Myslím, že na to nemáme čas. Nemůžeme tu tvrdnout.“
„Co je to ‚tvrdnouť?“
„Jako že tu nemůžeme jen tak nehybně čekat. Jestli ji chceme najít, musíme být neustále v pohybu.“
Sun se otočil k Boschovi a podíval se přímo na něj.
„Jednu hodinu. Hlídáme. A jestli se vrátíme otevřít dveře, ne sebereš si pistoli.“
Bosch přikývl. Rozuměl. Nechat se přistihnout při vloupání by bylo špatné. Ale nechat se přistihnout při vloupání se zbraní v ruce by bylo ještě o deset let kriminálu horší.
„Dobrá, jednu hodinu.“
Sjeli výtahem dolů a vyšli z domu. Cestou poklepal Bosch Suna po rameně a zeptal se ho, která poštovní schránka patří Pchengovi. Když ji Sun našel, zjistili, že její zámek je už dlouho vypáčený. Bosch se podíval do vchodu na strážného, který stále četl noviny. Otevřel schránku a uviděl dva dopisy.
„Zdá se, že sobotní poštu si nikdo nevyzvedl,“ prohlásil. „Podle mě vzal Pcheng s rodinou roha.“
Vrátili se k autu a Sun prohlásil, že když teď budou uvnitř, rád by zaparkoval na méně nápadném místě. Popojel o kousek dál, odbočil a zaparkoval u zídky obklopující popelnice, které patřily k protějšímu domu. Z tohoto místa měli dobrý výhled na pavlač na šestém podlaží i na dveře Pchengova bytu.
„Myslím, že marníme čas,“ prohlásil Bosch. „Oni už se ne vrátí.“
„Jednu hodinu, Harry. Prosím.“
Bosch si všiml, že ho Sun vůbec poprvé oslovil jménem. Nezviklalo ho to však.
„Akorát mu dáváme další hodinu náskok, nic víc.“
Vytáhl z kapsy saka krabičku, otevřel ji a podíval se na dceřin telefon.
„Ty hlídej,“ řekl. „Já zatím budu pracovat na tomhle.“
Plastové čepy krytu se roztavily a Bosch musel vynaložit velkou sílu, aby telefon otevřel. Nakonec to přehnal a přístroj se roz lomil. LCD displej byl rozpraskaný a rovněž částečně roztavený. Bosch tuto polovinu odložil a soustředil se na druhou. Rovněž kryt baterie byl roztavený a jeho švy spečené k sobě. Harry otevřel dveře a vyklonil se z auta. Třikrát klepl telefonem o obrubník, pokaždé o něco silněji, až švy povolily a kryt baterie odpadl.
Bosch zavřel dveře. Baterie vypadala neporušená, ale kvůli deformovanému plastu se nedala vytáhnout. Tentokrát Bosch otevřel náprsní tašku s odznakem, vybral jednu planžetu a vyloupl baterii pomocí ní. Pod baterií se nacházel prostor pro paměťovou kartu.
Ten však byl prázdný.
„Sakra!“
Bosch odhodil telefon na podlahu. Další slepá ulička.
Podíval se na hodinky. Od chvíle, kdy Sunovi slíbil hodinové sledování, uplynulo teprve dvacet minut. Bosch však nemohl nečinně sedět. Všechny instinkty mu říkaly, že musí jít do toho bytu. Že by tam mohla být jeho dcera.
„Promiň, Sune Jie-e,“ řekl. „Ty můžeš čekat tady, ale já to nedokážu. Jdu dovnitř.“
Předklonil se a vytáhl zpoza pasu pistoli. Chtěl ji nechat někde mimo mercedes pro případ, že by je někdo v bytě přistihl a policie zjistila, že auto patří jim. Zabalil tedy zbraň do dceřiny přikrývky, otevřel dveře a vystoupil. Prošel mezerou ve zdi a hodil přikrývku do jedné z několika přeplněných popelnic. Až se se Sunem vrátí, nebude problém ji opět vytáhnout.
Když se vynořil před zídku, zjistil, že jeho parťák čeká před autem.
„Dobrá,“ řekl Sun Jie-e. „Jdeme.“
Vyrazili k Pchengovu domu.
„Rád bych se t…
