Pohotovost: 172. den
Uši jsem měl už na ten zvuk nacvičené.
Odkudsi zdálky jsem slyšel známé nezaměnitelné, pronikavé houkání sanitky, čím dál blíž a čím dál hlasitější. Na hodinách bylo 9.15.
Seděl jsem za stolem přijímací ordinace pohotovosti - a čekal.
Někteří lidé, snad i blíž sanitce, její sirénu uprostřed ostatního lomozu možná ani neslyšeli. Jiní zas, přesvědčení o svém zdraví, nebo netušící, že zdraví nejsou, nechali její houkání uprostřed hluku aut, rádií a hlasů odeznít bez povšimnutí. Jich se to netýká. To se týká někoho jiného.
Zato já ji neomylně slyšel hlasitěji a hlasitěji. Já byl totiž stážista, který měl službu na pohotovosti. Mé zdejší povinnosti by se daly shrnout tak, že jsem tu byl od toho, abych každého z příchozích oficiálně uvítal. A těch příchozích byly spousty - starých i mladých, nevyspalých, deprimovaných, nervózních, občas i zraněných a těžce nemocných. Tady jsem pracoval, až jsem často nevěděl, kde mi hlava stojí, občas jsem mezitím jedl a sem tam se posadil. Ale věčně mi visela nad hlavou děsivá hrozba sanitky a skoro nikdy jsem nespal.
Siréna byla předzvěstí malérů, a já nebyl na maléry připravený.
Ostatně mi připadalo, že snad ani nikdy nebudu. I když jsem sloužil na pohotovosti víc než měsíc a od začátku mé stáže už uběhlo přes půl roku, převládajícím stavem mé mysli byl dosud strach. Strach, Že přede mnou vyvstane problém, se kterým si nebudu umět poradit, a všechno zbabrám. Ironie byla, že jsem se octl v tomhle novém prostředí, prostředí, které vyžadovalo naprosto odlišný lékařský přístup, právě ve chvíli, kdy jsem na lůžkovém chirurgickém oddě- lení a na operačním sále konečně jakžtakž zdomácněl. Tady jsem byl se skupinkou velmi schopných sester na všechno sám a veškerá zodpovědnost za to, co se tu odehrálo, spočívala na mně. Ve dne, kdy byli k dosažení jiní lékaři, to ještě nebylo tak zlé - během pár vteřin bylo možné někoho přivolat -, ale v noci mohlo do příchodu posily uběhnout pět, nebo i deset minut. Za takovou dobu se mohlo stát ledacos. A tak mi nezbývalo než jednat.
Na pohotovosti byl i odlišný rozvrh služeb. Čtyřiadvacet hodin služby, Čtyřiadvacet hodin volna. Nezní to tak hrozně, pokud si to takový týden na vlastní kůži nevyzkoušíte. Když váš pracovní týden začíná v neděli v osm večer, máte za sebou ve středu ráno už osmačtyřicet hodin týdenní práce a dalších osmačtyřicet vás ještě čeká. Po dvou týdnech se váš organismus začne bouřit: začne vás bolet hlava, dostáváte průjem a třesou se vám ruce. Lidské tělo je uzpůsobeno pracovat jen určitý čas a pak spát, a ne být v činnosti po celých čtyřiadvacet hodin. Většina tělesných orgánů, zvlášť to platí o žlázách, potřebuje odpočinek: činnost žláz probíhá ve
Čtyřiadvacetihodinových cyklech, ať spíte, nebo ne. Po šestnácti hodinách služby tedy vaše žlázy víceméně usnou, ale vás přesto čekají stejná rozhodnutí se stejnými následky. Život není ve čtyři ráno o nic jistější než v poledne. Podle některých výzkumů je dokonce křehčí.
Dochází vám trpělivost, do všeho se musíte s přemáháním nutit, sebedrobnější potíž vás podráždí k nepříčetnosti…
Siréna byla pořád blíž, už docela blizoučko. S nadějí jsem vyčkával, zda její jekot nedosáhne vrcholu a nezačne se pomalu vytrácet, jak tomu někdy bývalo, když sanitka mířila do některé z menších nemocnic v okolí. Tentokrát tomu tak nebylo. Neviděl jsem ji, ale siréna náhle umlkla a já věděl, že sanitka zajela do areálu nemocnice.
Za pár vteřin už couvala k rampě a já jí vyšel vstříc.
Malým zadním okénkem jsem sledoval horečné resuscitační pokusy její osádky. Jeden z jejích členů stlačoval pacientovi hrudní kost a dával mu srdeční masáž, druhý se neúspěšně pokoušel udržet mu na obličeji kyslíkovou masku. Jak sanitka zastavila, sáhl jsem po klice jejích dvířek a otevřel je. Pár kolemjdoucích se zastavilo a ohlédlo. Pro ně tím celá věc končila. Sanitka dorazila na místo, doktor, který má poruce všemožné podivuhodné a zázračné přístroje, už čeká, všechno dobře dopadlo. Pro mě to byl …
