ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
V pokoji bylo teplo a naprosté ticho. Oknem pronikaly dovnitř sluneční paprsky a v jejich svitu se ve vzduchu vznášely droboučké částečky prachu.
Je možné, že už je sobota? Jean tomu vůbec nemohla uvěřit. Je opravdu ráno?
Ležela nahá v posteli, přikrývku vytaženou až ke krku, prostěradlo schumlané v nohou lůžka.
Vychutnávala si sluneční lázeň, cítila teplo, které prohřívalo přikrývku i její tělo pod ní, a nejradši by takhle proležela celý den. Nechtělo se jí vstát, nechtělo se jí dnes ráno činit žádná rozhodnutí. Bylo by krásné zůstat takhle ležet až do konce života, v teple a bez obav, vystavená slunci, které zalévalo její tělo hřejivými, bezpečnými…
Její tělo.
Nikdy v životě nepohlížela na své tělo jako na zbraň, ale věděla, že to zbraň je, a to velice účinná. Dnes ráno jí zavolá a bude očekávat, že se rozhodla, bude očekávat, že se dozví, jak to s tou pondělní cestou do Wilmingtonu dopadne. O Wilmington samozřejmě vůbec nejde. Stejně dobře by posloužilo i jiné místo. Wilmington si prostě vybral, protože to tam zná, je to město, kam odjela Claire. Řekl jí, že se už předtím scházel se zdravotní sestrou – ale byla to sestra Claire? A byl on jejím vrahem?
Perry Daniels a Alfred Jones. Aspoň tak to tvrdil Chuck. Je docela dobře možné, že se Chuck ve své nezkušenosti mýlil, a v tom případě se neměla čeho bát – pokud by ovšem chtěla odjet na celý den do Wilmingtonu, což neměla v úmyslu. Ale co když se Chuck nemýlil a ten člověk byl skutečně vrah – co pak? Mohla by se vypravit na palubu Sykese, ano to by určitě mohla. Mohla by si promluvit s kapitánem a říct mu: „Ten člověk je vrah. Chci, abyste ho zavřel za katr.“
Jenomže pro kapitána už byl případ uzavřený. Chuck o tom mluvil jako o hotové věci a nesl to velice těžce. Ten případ byl uzavřený pro všechny kromě Chucka. Kromě Chucka a skutečného vraha. A teď i pro mě. Teď se to týká i mě.
A já můžu zjistit, jestli je to tenhle člověk, anebo není, pomyslela si. Můžu to zjistit docela snadno, protože mám zbraň – své tělo. Je zvláštní, jak účinnou se taková zbraň může stát; aspoň v případě toho člověka účinná rozhodně je. A jsem si jistá, že z něj dostanu, co se chci dozvědět – pokud tu zbraň, své tělo, použiju. Ale pokud je vrah a já zjistím všechno, co se chci dozvědět, co pak? Pokud je vrah, tak už zabil tři lidi; a co udělá mně, až mu dojde, že jsem ho obelstila, až mu dojde, že mi to svoje tajemství vlastně vyzradil? Jenomže vyzradí mi ho vůbec?
Dejme tomu, že s ním odjedu do Wilmingtonu. Co se stane, až se spolu ocitneme sami? Co když mi nic neřekne?
„Co když se mnou odmítne mluvit, co když chce jenom…“
Můžu zavolat o pomoc?
Volala o pomoc Claire Coleová?
Pokud je to vrah, je nebezpečný, a když s ním pojedu, vystavím se obrovskému nebezpečí, velkému riziku. A proč bych to vlastně měla dělat?
Možná že je vrah.
Ano, ano, ale proč to musím udělat právě já? Nechci s ním jet. Nechci se s ním zase ocitnout o samotě, ve Wilmingtonu ani nikde jinde. I kdyby tím vrahem nebyl, stejně mě děsí. Oh, proč jen tady není Chuck? Chucku, miláčku, proč jen tu nejsi!
„Jean?“
Zprudka se otočila, překvapená hlasem, který zazněl ode dveří.
„Máš telefon.“
„Oh.“ Zůstala ležet a ve vzduchu poletovaly prachové částečky.
„Ty si to nevezmeš? Jestli chceš, můžu říct, že tu nejsi.“
„Ne. Ne, vezmu si to.“ Čekala, dokud její kolegyně neodešla, a potom vstala z postele, navlékla si župan, pevně si ho převázala páskem a obula si mokasíny. Vyšla ze dveří, přistoupila k telefonu na chodbě a přitom se nervózně kousala do rtu a uvažovala, co mu vlastně řekne. Rozechvělou rukou uchopila sluchátko.
„Haló,“ hlesla přiškrceným hlasem.
„Jean? Nevzbudil jsem tě?“
„Ne, byla jsem… byla jsem už vzhůru.“
„Tady Frank.“
„Ano,“ řekla. „Já vím.“
„Tak co?“
Na lince se rozhostilo ticho.
„Já…“ Zaváhala a znovu se kousla do rtu. Potom sebrala odvahu. „Dobře, Franku. Pojedu s tebou.“
„Výborně, Jean. Už jsem to promyslel. Můžu se na lodi uvolnit, tak abych chytil autobus, co odjížd…
