11
V pondělí v půl jedenácté, za parného, jasného, větrného dopoledne, nás černý taxík vezl na letiště po Nassau Street na východ k Bay Street, aby nás vyložil na Rawson Square. Na Bay Street jsem na první pohled poznal, že tu momentálně žádná výletní loď nekotví. Za horkých letních měsíců, kdy přístaviště Prince Jiřího i přístav za majákem zejí prázdnotou, Bay Street zpomalí do loudavé chůze. Půvabné drobné prodavačky se procházejí a klábosí. Tlusté snědé ženy zívají a vyměňují si klepy na tržišti, kde pletou ze slámy suvenýry pro turisty. V tomto období velký stroj, zvaný Bay Street, odpočívá. Jeho ozubená kola tvoří obchody bohatě zásobené luxusním zbožím z celého světa. Šalamounův důl, Obchodní vítr, John Bull, Vinné sklepy, Anglický porcelán, Kellyho obchodní centrum, Lightbourns, M’Lords, Mademoiselle, Dům parfémů, Robertson Symonette, Sue Nan, Trh marnosti.
Je to poklidný čas, kdy si místní mohou v pohodě a s rozmyslem nakoupit a kdy dlouhé bary v Jaukanoo, U Černovousa a U darebáka Dicka zejí prázdnotou.
Prošli jsme se svými lehkými kufříky kolem tržiště a půjčovny jachet k přístavišti.
„Nikdy jsem nevěřila, že mě opravdu vezmeš na vyjížďku po moři, miláčku,“ zapitvořil se Meyer.
„Čím to, že se teď na tebe usmálo štěstí?“
Objevil jsem autoritativně vyhlížejícího chlápka s knírem, který mi sdělil, že Monika D, má připlout asi v jednu a holandská loď večer. Uložili jsme zavazadla v hotelu U prince Jiřího a šli jsme po obchodech shánět nějaký suvenýr pro Anse Terryho a jeho dámu. Meyer měl značné pochybnosti, že se nám podaří sehnat něco, co by vyvolalo dostatečně krátké spojení. Navrhl jsem, abychom se porozhlédli, koupili, co nám padne do oka, a až se s pánem setkáme, posoudíme, zda bychom u něho docílili nějaké použitelné reakce. Čím víc mu do zítřejšího rána zauzlujeme myšlenky, tím prudčeji s ním otřese, až Vangie doopravdy spatří.
Meyer zahlédl v Šalamounově dole výklad s panenkami, mávl na mě a jednu mi ukázal. Panenky všech národností. Ta japonská lehce připomínala Vangie. Byla asi dvanáct centimetrů vysoká, krásně vypracovaná. Měla našité kimono a přilepené černé vlasy. Koupili jsme ji. V Kellyho železářství jsme přikoupili cívku tenkého drátu, kus měkkého sochařského kamene, pilník a sochařské dláto.
Stáhli jsme se do příjemně stinného baru v Carltonu na East Street. Když nám barman přinesl vynikající plantážnický punč a odsunul se, povídá Meyer: „Zmáhá mě příšerná nervozita, Travisi. Tohle má k ekonomickým teoriím pěkně daleko. Určitě vyvedu nějakou děsnou pitomost.“
Uvědomil jsem si, že se nedokáže pohybovat ve vakuu a reagovat bezprostředně podle toho, jak se hra vyvíjí. Lidi potřebujou nálepku totožnosti, svoje místo. „McGee a Meyer jsou oba z Lauderdalu,“ začal jsem ho zasvěcovat. „Přijeli sem každý zvlášť. Meyer tu měl jednání s lidmi z výboru pro výstavbu o ekonomických důsledcích změn v korporativní daňové struktuře či jiné podobné šílenosti, za obvyklé diety a hrazené výlohy. McGee přijel s partou lidí na nějaký veliký mejdan na Paradise Beach, a když teď mejdanu začal docházet dech, vrací se domů. Narazili jsme na sebe na Bay Street. Známe se, ale nepříliš dobře. Plujeme spolu na stejné lodi, ale ty mě nudíš. Víc mi záleží na tom, abych si schrastil nějaké to slaďounké lízátko. Možná, že tě dokážu využít; abys přidržoval Anse Terryho za klopu kabátu, zatímco já mu ten bonbónek šlohnu z balíčku. Nebo to třeba vyjde opačně. Legendární meyerovské kouzlo zaúčinkuje na bonbónek a já podvodně odlákám Anse Terryho do tvého slizkého příbytku, kde ho praštím po hlavě a přišněruju k posteli. V každém případě si najdeme místo, kde si budeme nechávat zprávy, a pak se pustíme do práce. Vybudíme v nich takový prazvláštní pocit, že se se světem děje cosi nekalého, že se realita propadla do mlhy, že jim v hlavě přeskočilo kolečko. Jsou ledově klidní, Meyere, nemají skrupule a vraždí naprosto chladnokrevně. Ale i té nejkrvelačnější šelmě začnou povolovat nervy, když se střetne s něčím nevysvětlitelným.…
