10
Na Srdcovou sedmu jsem se vrátil chvíli po poledni. Před odjezdem nastavuji termostat tak, aby zapínal klimatizaci při teplotě nad třicet stupňů.
Vrátil jsem termostat na dvacet a s balíčkem peněz jsem zamířil do podpalubí pod přídí. Můj trezor tvoří hliníková kasička. Každé dítě by ji otevřelo klíčem od kostelních vrat. Ale z dítěte, které by ji našlo, by mě mrazilo v zádech.
Vpředu na levoboku mám pod čarou ponoru kus falešného trupu. Vyvrtejte tam díru a začne na vás tryskat mořská voda, a nepřestane, protože venkovní přepustný ventil neustále v dutině udržuje dvě stě padesát litrů vody. Je tam maličká, dobře ukrytá páčka, kterou se ten kohout uzavírá. Zavřu ventil. Mírně zatlačím na část trupu. Pak zasunu z druhé strany čepel, zapáčím a otevřu. Dvířka se otáčí na ukrytých bronzových závěsech. Do podpalubí vyteče asi sto dvacet litrů vody a automaticky se zapne čerpadlo. Sáhnu do otvoru dolů mezi dvojitý trup a vyprostím krabici ze svorníků. Oklepu z ní vodu. Je opatřena dobrým gumovým těsněním a uzavřena pérující svorkou. Otevřu ji, vložím do ní cihlu bankovek, a vtlačím ji zpátky do úchytů. Otočím těžkým půlobloukem dřeva zpátky na místo. Otevřu ventil. Slyším tiché klokotání, jak se prostor uvnitř znovu naplňuje a vyrovnává s venkovní hladinou. Falešný trup je na tomto místě stále trochu provlhlý. Malý, uměle vytvořený otvůrek, kterým denně prosákne bezvýznamný hrníček mořské vody. Mám ještě jeden trezor, udělaný v sudu a dost pečlivě ukrytý. Přechovávám tam pár roztomilých věciček. Nic moc. Ale stačí, aby případný zloděj nebyl tak docela zklamaný. Kdo najde, málokdy hledá dál.
Ještě ten pátek jsem jel z Bahia Mar do Port Everglades, abych zjistil, kde je Monika Day. Přesněji Monika D. D je zkratka DeLoriovy rejdařské společnosti. Italové vyslovují D jako Day. Společnost sídlí v Neapoli. Od listopadu do června vyjíždějí dvě jejich jednomotorové lodi jednotné třídy z Port Everglades. Cestou jsem si vzpomněl, proč mi to jméno připadá známé. Sesterská loď se jmenuje Veronika D. Když jsem přejížděl most, zahlédl jsem tři zakotvené lodi, mezi nimi Veroniku D.
Nevládl kolem ní žádný zvláštní ruch. Zajel jsem do přístavu a zaparkoval jsem pronajatý vůz u velké budovy celnice. U lodi pobíhalo pár lidí, ale nepůsobili dojmem, že mají naspěch. Z náklaďáku skládali bedny se zásobami a po dopravníku je přesunovali k otevřenému nákladnímu poklopu v boku, kde je přebírali a ukládali přístavní dělníci. Vedle stál člověk s blokem v ruce a kontroloval přísun zboží. Našel jsem v drátěném plotě otevřenou branku a zamířil jsem k můstku s výrazem člověka, který sem samozřejmě patří. Přede mnou vycházel na loď důstojník v bílém. Následoval jsem ho. Bystrý mladý námořník na postranní palubě si mě všiml, zasalutoval a zastoupil mi cestu.
„Teď nesmí vstupovat na palubu, pane. Smí později.“
„Potřebuji mluvit s vrchním stewardem.“
„Má moc práce, pane. Připravuje vyplutí. Vyplutí v pět. Moc práce.“
Našel jsem pro něho pětidolarovku a zastrčil jsem mu ji do kapsičky na blůze. „Podívejte, počkám tady, vy ho najdete a povíte mu, že s ním nutně potřebuju mluvit.“
Po chvilce váhání odklusal. Za okamžik se vrátil s mužem, který vypadal jako biskup z patnáctého století. Měl královské vystupování a zářivě bílou naškrobenou košili.
„Co pro vás mohu udělat, pane?“
Odvedl jsem ho pár kroků stranou, aby nás námořník střežící můstek, neslyšel. „Kdybyste se nezlobil, jde mi o identifikaci jisté osoby.“
Ukázal jsem mu dva malé portréty Vangie.
„Jestli ji znám? Ale ovšem. Paní Griffinová, manželka Waltera Griffina. Jela s námi pětkrát, možná šestkrát, během dvou sezón.“
„Můžete mi jejího manžela popsat?“
„Zajisté. Velký, snědý, urostlý. Široká spodní čelist, malá ústa.“
„Všiml jste si na jejich chování něčeho neobvyklého?“
„Ne, to bych nemohl tvrdit. Vždycky si brali nejlepší apartmá, s východem na vyhlídkovou palubu. Tichá dvojice. Drželi se stranou. Zásadně stůl pro dva. Neúčastnili se zábavy, víte? Chudinka, nemůže se moc opalovat, …
