Celá e-kniha Tmavší než jantar ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
13
Nesmírně tiše jsem zavřel dveře čtrnáctky a dlouho jsem nehybně čekal, až se můj zrak přizpůsobí matné záři světla v místnosti, vycházející ze žluté štěrbiny pod dveřmi koupelny.
Konečně se přede mnou začaly vynořovat tvary: spící Terry, nezřetelné obrysy nábytku, dokonce i obdélníček lístku připíchnutého k polštáři na prázdném lůžku. Přesunul jsem se ke kulatému okénku a roztáhl jsem záclony, aby světlo z lampy na palubě víc pronikalo dovnitř. Odtud jsem ho mohl pozorovat shora a slyšet jeho pomalý, chraplavý dech. Ležel na levém boku, zakloněný mírně dozadu, ruce zasunuté pod polštářem, pravé koleno pokrčené.
Přešel jsem za něho. Byl přikrytý do pasu. Sáhl jsem přes něho pravičkou, opatrně jsem oběma rukama nadzvedl přikrývky a pomalu jsem je překládal napůl dozadu, až měl ohyb pod pasem. Uchopil jsem cíp kabátku od pyžama, v němž spal a přehodil jsem ho vzhůru. Kolem štíhlých boků Muže s velkým M se černal opasek s penězi, široký asi deset centimentrů. V té tmě jsem neviděl na zapínání. Připadalo mi, že je to jeden z těch typů, co se vyrábějí z látky na vojenské maskáče a mají vpředu dva řemínky a dvě spony nad sebou.
Nesmírně opatrně jsem po látce přejel špičkami prstů. Vpředu, přesně uprostřed Terryho pupku, jsem nahmatal okraje kovové přezky a proužky řemínků. Jak dýchal, břicho se mu nadzvedávalo a klesalo. Zavřel jsem oči, abych veškerý cit soustředil na hmat, a zjistil jsem přesně, jak jsou zapnuté. Jeden po druhém jsem pásky vyprostil z kožených ok. Další krok byl obtížnější vytáhnout řemínky zpod první kovové části přezky. Na konci každého výdechu se Ans lehce uvolnil. Jemně jsem zatahal vždycky, když vydechl, a pokaždé jsem získal tak osm milimetrů. Na oba pásky jsem potřeboval dvanáct výdechů. Pak už opasek držely jen malé kovové hroty, zasunuté do dírek v řemíncích. Nejprve jsem sevřel spodní kroužek. Po každém výdechu jsem riskl mírně zesílený tah. Vzápětí jsem ve špičkách prstů ucítil lehké škubnutí, jak přezka povolila. V tu chvíli jsem měl jasno, jak to provedu dál. Rozepnu druhý, pak zlehka rozložím opasek tak, aby na něm ležel. Potom už by opatrnost jen zvyšovala riziko. Prostě opasek pevně uchopím, prudce jej zpod Anse vytrhnu a budu venku, než si postačí vytřít pavučiny z očí. Snad na chodbičce nepotkám nikoho ze společnosti.
Asi jsem se víc soustředil na poslední kroky než na poslední přezku, nebo jsem příliš silně zatáhl. Zabrumlal, otočil se ke mně a hmátl dolů tak rychle, že mi prsty přejel po ruce dřív, než jsem ji stačil odtáhnout.
Slyšel jsem, jak ohmatává přezky. Prudce se posadil. „Ty děvko!“ povídá. „Ty mrcho zkurvená, co vyvádíš?“
Když jsem viděl, jak se natahuje po vypínači, sepnul jsem pevně ruce a sekl jsem do obnažené strany hrdla. Ve tmě jsem však udeřil příliš dozadu a pěsti se odrazily od mocného balíku trapézového svalu. Zaskočilo mě, jakou rychlostí se vymrštil z lůžka, vrazil mi ramenem do hrudi, sevřel mě mohutnými pažemi a tlačil mě dolů na prázdnou postel, až jsem cítil, že se mi prohýbá hrudní koš. Navíc prozíravě tiskl obličej na mě, takže jsem se mu nemohl dostat na oči. Zachrčel námahou a mně už se za očima zvedala tma. Tloukl jsem ho pěstí do zátylku, ale nemohl jsem těm nemotorným ránám dodat větší razanci; našel jsem ucho, zežmoulal je a pokusil jsem se je ukroutit, ale bolest jen zvyšovala jeho sílu. Pak jsem objevil poslední šanci: zasadil jsem mu palec pod sanici, zapřel jsem ostatní prsty o jeho býčí šíji, abych zvýšil tlak páky, a s ochabujícími silami jsem zaryl palec, jak hluboko to šlo. Zasípěl a tlak povolil alespoň natolik, že jsem dostal opět něco vzduchu do plic a zahnal tmu z očí. Najednou mě pustil, rozpřáhl se rukou dozadu a pokusil se mi zasadit přímou ránu pěstí do obličeje; odhadl však špatně vzdálenost a udeřil mě zpředu prudce do hrdla. Bolest ve mně vyvolala takovou křeč, že jsem vymrštil sebe i jeho z postele a dopadli jsme do uličky. Zdálo se mi, že mám hrdlo plné sekaného štěrku. Ležel pode mnou. Zvedl jsem mu hlavu za uši a třískl j…
