8
Arlentown je čtvrť barevných v Broward Beach, západně od centra. Jak jsem se blížil k domu Walkerových, Padesátá ulice nabývala na kráse. Malé přízemní dřevěné domky se leskly čerstvými nátěry, v plotech mizely díry a na dvorcích ubývaly rezaté vraky automobilů.
Zaparkoval jsem před vilkou a okamžitě jsem měl pocit, že mě z dlouhých podvečerních stínů sledují desítky očí. Vystoupil jsem a popošel jen k brance, protože mi bylo jasné, že ji nemusím otevřít a zvonit na verandě. Tam už se přivalila statná, hodně tmavá černoška v kalikových šatech a zeptala se: „To už dete zase kvůli telefonu?“
„Chtěl bych mluvit s Noreen.“
„Bydli tady. Moje prostředni céra. Vo čem?“
„Měl bych pro ni práci na pláži.“
„Tak to jo,“ opáčila. „Zrovínka přišla. Převlíká se.“ Zmizela v domě.
Vrátil jsem se k vozu, sedl za volant a otevřel dvířka na pravé straně. Za chvilku jsem ji zahlédl. Sešla ze schůdků, rozevřela branku, přišla k autu a tázavě naklonila hlavu na stranu. Měla modré sandály, bermudy, světle modrý pletený svetřík bez rukávů s rolákem. Byla štíhlá, vysoká a mladá, s dlouhýma nohama a krátkým trupem. Měla světlejší odstín pleti než její matka, barvu ošoupané měděné mince, půvabnou černošskou tvář zkosenou dozadu, široké nosní dírky a plné rty. Velmi hezké oči výrazně mandlového tvaru seděly daleko od sebe. Pod úpletem se rýsovala tuhá ňadra.
„To vy sté mě sháněl, pane?“
„Volal jsem dnes odpoledne a někdo mi řekl, že se vrátíte v šest.“
„Potřebujete uklízečku na pláži?“ Skláněla se a prohlížela si mě. Očividně jsem se jí nezamlouval.
„Prosím vás, paní Walkerová, posaďte se na chvíli do vozu.“
„Nejni třeba, pane. Nemám jedinej den volnej. Možná bych vám mohla někoho sehnat, kdybyste mi řek svůj telefon.“
Vytáhl jsem klíčky ze spínací skříňky a hodil jsem je na sedadlo směrem k ní. „Paní Walkerová, můžete ty klíčky držet v ruce a nechat dveře otevřené.“
„Vy nepotřebujete posluhovačku?“
„Ne.“
„Tak co tedy chcete?“
Měl jsem v kapsičce košile složenou padesátidolarovku. Zastrčil jsem ji jedním růžkem pod klíčky. Noreen zmizela. Pochopil jsem, že si šla dozadu prohlédnout číslo vozu.
Vrátila se a upřela na mě temné oči. „Co si za to chcete koupit?“
„Kratší rozhovor.“
„Vy mě chcete do něčeho navízt, ale to se pletete. Vybral jste si špatnou holku. Já si s bílejma mužskejma nic nezačínám, nemám žádný voplejtačky se zákonem. Dřu vod cána do večera a támdle v baráku mám dva malý kluky. Tak se seberte a vodjeďte.“
Vytáhl jsem fotografii Vangie a podržel jsem ji tak, aby na ni viděla. „To je slečna Westernová. Dělám pro ni už dlouho, na Cove Lane.“
„Pracovala jste pro ni. Je mrtvá.“
Poprvé se mi podívala zpříma do očí. Ústa jí ztvrdla a viděl jsem, jak jí hluboko v zorničkách zahořela chytrá světýlka.
„Tajný neházej černoškám takový peníze, pokud nejsou poznačený. Vy potom přídete, vobrátíte mi barák vzhůru nohama, abyste ji našli, vodvezete mě do města, protože je kradená, a potom mě donutíte podepsat ňákou vejpověď, aby sem to na někoho shodila.“
„Nemám s policií nic společného. Chci jenom vědět, co víte o slečně Westernové. Mohla byste mi pomoci zjistit, kdo to udělal. Potřeboval bych znát její zvyky. A čím dýl tu budeme rozkládat, tím víc budou všichni kolem zvědaví, co se tu děje.“
„Že byste byl nějakej velkej přítel slečny Westernový?“
Měla neutrální, chladně zdvořilý výraz.
„Byla to laciná, sprostá, chamtivá děvka. Kde si můžeme popovídat?“
„Odkud jste, pane?“
„Fort Lauderdale.“
„A neznáte tamvodsaď náhodou ňákýho Sama B. K. Dickeyho?“
„Jednou jsem s ním pracoval. Náš společný přítel měl nějaké potíže.“
„Bude znát vaše méno?“
„Travis McGee.“
„Počkejte prosím vás chvilku.“
Čekal jsem deset minut. Objevilo se pár dětí a z bezpečné vzdálenosti mě ostražitě pozorovaly.
Vrátila se a opět se naklonila do vozu. Poněkud unaveně se na mě usmála. „Abych měla jistotu, požádala jsem Sama, aby mi vás popsal. Rozvedl to barvitě, ale sedí. Řekl mi, že vám můžu stoprocentně důvěřovat, což Sam moc často neříká ani …
