10
Byl to jejich první den na pláži po dvou dnech strávených téměř výhradně v hotelovém pokoji. Bosch si však na lehátko nějak nemohl zvyknout. Nedokázal pochopit, jak si lidé mohou jen tak lehnout na slunce a opalovat se. Od hlavy až k patě byl namazaný krémem a mezi prsty u nohou mu ulpěl písek. Eleanor mu koupila červené plavky, ve kterých si připadal jednak hloupě a jednak jako pohyblivý terč. Alespoň ho těšilo, že to nejsou ty miniaturní tkaničky, které někteří muži na pláži také měli na sobě.
Opřel se o lokty a rozhlédl se kolem sebe. Havaj byla neskutečná země. Byla tak krásná, že připomínala sen. A také ženy zde byly opravdu nádherné. Obzvláště Eleanor, která teď ležela na lehátku vedle něj. Oči měla zavřené a zlehka se usmívala. Měla na sobě černé jednodílné plavky, které byly na kyčlích vysoko vykrojené, takže odhalovaly její opálené a hezky svalnaté nohy.
„Na co se díváš?“ zeptala se, aniž otevřela oči.
„Na nic. Já jen…, nějak si tady nemůžu zvyknout, Myslím, že se půjdu projít nebo tak.“
„Proč si nekoupíš třeba nějakou knížku, Harry? Musíš si odpočinout. Od toho přece svatební cesty jsou. Sex, relaxace, dobré jídlo a příjemná společnost.“
„No, dvě věci ze čtyř, to není zas tak špatné.“
„Co ti vadí na jídle?“
„Jídlo je skvělé.“
„Vtipné.“
Eleanor natáhla ruku a plácla Bosche přes paži. A pak se i ona podepřela na loktech a zadívala se na lesknoucí se modrou hladinu. V dálce se tyčil hřeben Molokini.
„Ale je tady krásně, Harry.“
„Jo, to je.“
Chvíli jen tak mlčky seděli a sledovali lidi procházející se podél pobřeží. Bosch zvedl nohy, předklonil se a položil si lokty na kolena. Cítil, jak se mu slunce opírá do ramenou. Začínalo to být příjemné.
Po chvíli si všiml ženy, která loudavě kráčela podél břehu a poutala pozornost všech mužů na pláži. Byla vysoká, měla pružné snědé tělo a dlouhé špinavě plavé vlasy, které byly vlhké od moře. Na sobě měla nejmenší myslitelné plavky - pouhých pár šňůrek a trojúhelníček z černé látky.
Když prošla přímo před Boschem, zastínila odraz slunce od jeho slunečních brýlí, takže si ji Bosch mohl dobře prohlédnout. Měla povědomé rysy a charakteristický sklon čelisti. Bosch tu ženu znal.
„Harry,“ zašeptala náhle Eleanor. „Je to…, to vypadá jako ta tanečnice. Jako ta holka na fotce - ta, se kterou jsem viděla Tonyho.“
„Layla,“ řekl Bosch. Neodpověděl Eleanor, ale pouze vyslovil Laylino jméno.
„Je to ona, že jo?“
„Nikdy jsem na takové náhody nevěřil,“ řekl Bosch.
„Budeš volat na FBI? Ty peníze jsou s ní pravděpodobně tady na ostrově.“
Bosch sledoval, jak žena pomalu odchází. Byla teď k němu obrácená zády, takže to téměř vypadalo, jako by byla úplně nahá. Z jejích plavek bylo vidět jen několik šňůrek. Boschovi začalo znovu svítit do očí slunce a její postava se mu rozmazala. Po chvíli se mu Layla ztratila v mlze snášející se od Pacifiku.
„Ne, nikam volat nebudu,“ řekl nakonec.
„Proč ne?“
„Nic neudělala,“ odpověděl Bosch. „Nechala si jen od jednoho chlapa vyplatit peníze. Na tom není nic špatného. Třeba do něj dokonce byla zamilovaná.“
Bosch se ještě chvíli díval za Laylou a myslel přitom na Veroničina poslední slova.
„Komu budou ostatně ty peníze scházet?“ dodal. „FBI? Losangeleské policii? Nebo nějakému tlustému starému gangsterovi na předměstí Chicaga s tlupou goril kolem sebe? Zapomeň na to. Nikam volat nebudu.“
Naposledy se zadíval za Laylou. Nyní již byla ve velké dálce, a kdykoliv při chůzi pohlédla do moře, opřelo se jí do tváře slunce. Bosch na ni kývl, ale Layla to pochopitelné nemohla vidět. Znovu se tedy uvelebil na lehátku a zavřel oči. Téměř vzápětí pocítil, jak mu slunce začíná pronikat kůží a naplňovat jeho tělo hojivým pocitem. A pak na své ruce ucítil Eleanořinu dlaň. Usmál se. Připadal si naprosto bezpečně. Měl pocit, že už mu nikdo nikdy nemůže znovu ublížit.
