2
Bosch usnul pár minut poté, co se připoutal na sedadle u okna v letadle společnosti Southwest z Burbanku do Las Vegas. Spal hlubokým bezesným spánkem a probudil se, až když podvozek s cuknutím dosedl na přistávací dráhu. A než letadlo dorolovalo ke stojánce, probral se Bosch úplně a cítil, jak mu hodinový odpočinek dodal novou energii.
Když vyšel z terminálu, bylo právě poledne a vzduch měl dobrých čtyřicet stupňů. Zamířil ke garáži, kde na něj čekalo auto z půjčovny, a cítil, jak z něj horko vysává spánkem nabytý elán. Nasedl do auta, které stálo na určeném parkovacím místě, zapnul klimatizaci na maximum a vyrazil k hotelu Mirage.
Bosch nikdy neměl Las Vegas v lásce, přestože sem často jezdil v souvislosti s vyšetřováním. Las Vegas bylo jakýmsi příbuzným Los Angeles; na obě místa se uchylovali zoufalí lidé. Když někdo utekl z L. A., často zamířil právě sem. Žádné jiné místo mu už nezbývalo. Pod pozlátkem okázalosti, peněz, energie a sexu tlouklo temné srdce. A ať se lidé z Las Vegas sebevíce snažili vyšňořit své město neony a visačkou rodinné zábavy, v nitru zůstalo obyčejnou děvkou.
Pokud však existovalo místo, které mohlo tento Boschúv názor zviklat, pak to byl hotel Mirage. Hotel byl symbolem nového Las Vegas - čistého, zámožného, legitimního. Okna jeho vysoké budovy se ve slunci zlatavé leskla a na kasinu uvnitř hotelu očividně nikdo nešetřil. Když Bosch procházel vstupním vestibulem, ze všeho nejdříve ho upoutali bílí tygři v obrovském proskleném výběhu, nad kterým by slintal správce kterékoliv zoo na světě. Zakrátko, když čekal ve frontě na recepci, upoutalo jeho zrak obrovské akvárium za přepážkou. Za sklem lenivě plavali sem a tam žraloci a chovali se úplně jako bílí tygři.
Když přišla na Bosche řada, všimla si recepční u jeho rezervace značky a přivolala ostrahu. Po chvíli se objevil denní šéf bezpečnostní služby, představil se jako Hank Meyer a sdělil Boschovi, ze může počítat s plnou spoluprací hotelu i kasina.
„Tony Aliso byl náš dobrý a váženy klient,“ řekl Meyer. „Chceme učinit, co bude v našich silách, abychom vám pomohli. Ovšem je nanejvýš nepravděpodobné, že by jeho smrt nějak souvisela s jeho zdejším pobytem. V celé téhle poušti nenajdete počestnější hotel.“
„To já vím, Hanku,“ řekl Bosch. „A vím, že si tuhle reputaci nechcete pokazit. Neočekávám, že něco najdu právě ve vašem hotelu, ale musím ověřit všechny možnosti. Stejně jako vy, ne?“
„Jo.“
„Znal jste ho?“
„Ne, neznal. Celé tři roky, co tady jsem, dělám jenom denní. A pokud jsem slyšel, pan Aliso sázel převážně v noci.“
Meyerovi mohlo být kolem třicítky a měl čistoskvoucí imidž, který chtěl hotel Mirage - a spolu s ním i celé Las Vegas - prezentovat okolnímu světu. Vysvětlil Boschovi, že pokoj, ve kterém Aliso naposledy bydlel, již byl zapečetěn a čeká na Boschovu prohlídku. Předal Boschovi klíč a požádal jej, aby mu ho vrátil ihned poté, co v pokoji skončí. Kromě toho mu oznámil, že krupiéři na pokerových stolech i sportovní bookmakeři, kteří pracují na nočních směnách, mu jsou k dispozici k rozhovoru. Všichni Alisa znali, poněvadž v hotelu sázel pravidelně.
„Máte nad pokerovými stoly ve stropě oko?“
„Eh, ano, máme.“
„A máte videozáznam z noci na pátek? Jestli ano, rád bych si ho prohlédl.“
„To nebude problém.“
Bosch se s Meyerem dohodl, že se ve čtyři hodiny setkají v kanceláři bezpečnostní služby v prvním patře. V tu dobu se totiž v kasinu střídaly služby a krupiéři, kteří znali Alisa, se měli hlásit do práce. Zároveň si pak Bosch mohl prohlédnout záznam z kamery ve stropě nad pokerovým stolem.
O pár minut později již Bosch seděl na posteli ve svém pokoji a rozhlížel se kolem sebe. Pokoj byl menší, než čekal, ale velice příjemný - bezpochyby se jednalo o zdaleka nejpohodlněji zařízený pokoj, jaký kdy v Las Vegas viděl. Sebral z nočního stolku telefon, položil si ho na klín a zavolal na hollywoodské oddělení, aby se ohlásil. Telefon zvedl Edgar.
„Tady Bosch.“
„Á, Michelangelo zločinu, Rodin vražd.“
„Vtipné. Co se tam u …
