7
Během služby ve Vietnamu bylo Boschovým hlavním úkolem bojovat v síti tunelů, která se táhla pod vesnicemi v provincii Cu Chi - vrhat se do temnoty, které se říkalo černá ozvěna, a vracet se odtamtud živý. Bojové akce v tunelech však probíhaly velmi rychle a mezi jednotlivými operacemi trávil Bosch celé dny v džungli, kde většinu času pouze vyčkával ukryt pod rouškou pralesa. Jednou jej nepřítel odřízl spolu s hrstkou kolegů od jednotky a Bosch pak musel celou noc sedět ve vysoké trávě, opírat se zády o záda alabamského chlapce jménem Donnel Fredrick a poslouchat, jak kolem nich postupuje skupina bojovníků Vietkongu. Čekali, jestli je někdo z Vietnamců objeví. Nic jiného se dělat nedalo a Vietnamců bylo příliš mnoho, než aby se s nimi dalo bojovat. A tak tam jen tak seděli a každá minuta se jim táhla jako celá hodina. Nakonec z pralesa vyvázli se zdravou kůží, přestože Donovana později zabil v zákopu přímý zásah z minometu vlastních jednotek. Bosch si vždycky myslel, že během oné noci strávené ve vysoké trávě měl za celý svůj život nejblíže k zázraku.
Kdykoliv se později ocitl o samotě na číhané nebo na nějakém stěsnaném místě, znovu si na hrůznou vietnamskou noc vzpomněl. Myšlenka na ni mu bleskla hlavou i tentokrát, když seděl se zkříženýma nohama u kmene eukalyptu - deset metrů od přístřešku, který si zde postavil bezdomovec George. Přes šaty měl přehozenou zelenou plastikovou pláštěnku, kterou vozil neustále v kufru služebního auta. Kromě toho měl u sebe čokoládu s mandlemi - stejný druh, jaký si kdysi před lety vzal s sebou do vietnamské džungle. A stejně jako tehdy ve vysoké trávě se Bosch ani tentokrát celé hodiny nepohnul. Byla již úplná tma, pouze tu a tam pronikl přes koruny stromů úzký paprsek měsíčního světla. Bosch měl chuť na cigaretu, ale v černočerné tmě si rozhodně nemohl zapálit, jednou za čas měl dojem, že slyší, jak se Edgar dvacet metrů napravo od něj pohnul nebo zavrtěl, ale nevěděl jistě, zda je to jeho partner, anebo procházející srna či kojot.
George ho již upozornil, že zde žijí kojoti. Když ho Bosch nakládal na zadní sedadlo Kizina auta a vezl ho ubytovat do hotelu, nezapomněl ho George před kojoty varovat. Bosch se však kojotů nebál.
Georgův převoz neproběhl úplně hladce. George se totiž nemohl zbavit přesvědčení, že ho policisté odvážejí zpátky do léčebny v Camarillu. Faktem přitom bylo, že by George pobyt v psychiatrické léčebně naléhavě potřeboval, ovšem bez oficiální žádosti s razítkem federální vlády by ho léčebna nepřijala. Místo toho měl George strávit pár nocí v hotelu Mark Twain v Hollywoodu. Nebylo to špatné místo. Bosch tam bydlel více než rok, když mu po zemětřesení přestavovali dům. I nejhorší tamější pokoj byl stále lepší než nepromokavá plachta v lese. Bosch ovšem věděl, že George to možná vidí jinak.
Do půl dvanácté večer provoz na Mulholland Drive zeslábl a inkriminovaným místem v tu chvíli projíždělo přibližně jedno auto za pět minut. Bosch auta neviděl, protože svah byl příliš příkrý a porost příliš hustý, ale dobře je slyšel a mohl sledovat, jak jejich reflektory při průjezdu zatáčkou osvětlují korunu z listí nad ním. Nyní byl ve střehu, protože za posledních patnáct minut projelo tímto úsekem dvakrát velmi pomalu auto - nejdříve tam a poté zpátky. Bosch měl pocit, že je to stejný vůz, protože se mu zdálo, že jeho řidič musí mačkat více plynu, aby srovnal vynechávky v chodu motoru.
A nyní se auto vrátilo potřetí. Bosch dychtivě poslouchal nezaměnitelné bublání motoru, ke kterému se tentokrát přidal i chroupavý zvuk pneumatik na štěrku. Auto zastavovalo u krajnice. Za pár okamžiků zvuk motoru ustal a nastalé ticho bylo přerušeno pouze otevřením a zabouchnutím dveří. Bosch se pomalu zapřel v rozbolavělých kyčlích a připravil se. Zadíval se do temnoty napravo, kde tušil Edgarovu přítomnost, ale vůbec nic neviděl. Zvedl tedy hlavu k okraji svahu a vyčkával.
Za pár okamžiků si všiml, jak lesní porost protíná kužel světla z baterky. Světlo mířilo k zemi a rytmicky s…
