Kapitola 8
G11sus4
Probudil jsem se s příšernou bolestí hlavy.
Vzepřel jsem se na loktech a uviděl, jak Dianino delikátní pozadí oblečené do kalhotek trčí do vzduchu. Diana zuřivě hledala cosi v kabelce a kapsách oblečení, které měla včera na sobě.
„Hledáš něco?“ zeptal jsem se.
„Dobré ráno, miláčku,“ odpověděla, jenže jsem v tónu jejího hlasu slyšel, že dobré není. A s tím jsem souhlasil.
Vyhrabal jsem se z postele a došel do koupelny. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a věděl jsem, že zbytek dne by měl být pokud možno lepší. Musí být lepší. Bude lepší. Pustil jsem sprchu a vlezl jsem pod ledový proud, přitom jsem slyšel, jak Diana v ložnici tiše nadává.
„And it’s gonna be…,“ vyřvával jsem v čistém vzdoru, „PERFECT!“
„Musím běžet,“ zavolala Diana. „Miluju tě.“
„A já miluju tebe,“ odpověděl jsem jí, ale nevím, jestli to stihla zaslechnout, než se za ní zabouchly dveře.
V deset hodin jsem seděl v kanceláři a usilovně jsem se soustředil. Připadalo mi, že mám místo hlavy průhledného pulzujícího pulce. Všiml jsem si, že Ferdinand má už několik minut otevřená ústa a tvaruje je do slov, o nichž jsem předpokládal, že tvoří nejrůznější otázky. A i když je měl nadále otevřená, přestal jimi nyní pohybovat a místo toho na mě zíral s tím, co jsem si vyložil jako vyčkávavý výraz.
„Zopakuj otázku,“ vyzval jsem ho.
„Povídám, že bez problémů vezmu druhé kolo pohovoru mezi Grevem a klientem, ale nejdřív mi musíš povědět něco o Pathfinderu. Nevím o nich nic, budu vypadat jako tupoun!“ Jeho hlas přešel do obligátně exaltovaného falsetu.
Vzdychl jsem. „Vyrábějí drobné, téměř neviditelné vysílače, které lze upevnit na lidi tak, aby je bylo možné vypátrat prostřednictvím přijímače připojeného ke světově nejpropracovanějšímu systému GPS. Služba podporovaná satelity, jež spoluvlastní, a tak dále. Převratná technologie, tedy kandidát na prodej jiné firmě. Přečti si výroční zprávu. Něco dalšího?“
„Tu zprávu jsem četl! Všechno, co se týká jejich produktů, nese označení tajné. A co s tím, že je Clas Greve cizinec? Jak mám tohohle očividně nacionalistického klienta přimět, aby to spolkl?“
„Tohle není tvoje práce, to udělám já. O to se nestarej, Ferdy.“
„Ferdy?“
„Ano, trochu jsem o tom přemýšlel. Ferdinand je příliš dlouhé. Nevadí ti to?“
Nedůvěřivě na mě zíral. „Ferdy?“
„Samozřejmě ne když u toho budou klienti.“ Zeširoka jsem se usmál a cítil jsem, jak bolest hlavy polevuje. „Jsme hotoví, Ferdy?“
Byli jsme.
Až do oběda jsem polykal paralen a zíral na hodinky.
Během pauzy na oběd jsem došel ke zlatníkovi naproti Sushi & Coffee.
„Tyhle,“ ukázal jsem na diamantové náušnice ve výloze.
Na kartě jsem měl peníze. Jen tak tak. A temně červený semišový povrch krabičky byl měkký jako štěněcí kůže.
Po obědě jsem dál polykal paralen a zíral na hodinky.
Přesně v pět jsem zastavil u obrubníku ve Skryté ulici. Nebyl problém najít místo k zaparkování – jak ti, co tu pracují, tak ti, co tu bydlí, byli očividně na cestě domů. Zrovna sprchlo a podrážky mých bot mlaskaly o asfalt. Desky mi připadaly lehké. Reprodukce byla průměrné kvality a její cena byla samozřejmě neprávem vyšroubovaná na patnáct tisíc švédských korun, jenže to zrovna teď nebylo důležité.
Pokud v Oslu existuje moderní třída, je to Oscarova ulice. Blokové domy tu představují směs architektonických stylů, většinou však převládá neorenesance. Fasády s novogotickými prvky, květinami osázené předzahrádky; tady bydleli na konci devatenáctého století ředitelé a vyšší státní úředníci.
Proti mně se blížil muž s pudlem na vodítku. Tady v centru žádní honiči. Díval se skrze mě. Centrum.
Zabočil jsem k domu číslo 35, podle výsledků vyhledávání na internetu to byla „hannoverská varianta moderní architektury ovlivněné středověkem“. Ovšem zajímavější bylo, že tam dále stálo, že už se tu nenachází španělská ambasáda, takže se doufejme vyhnu otravným bezpečnostním kamerám. Před domem, který mě mlčky zdravil temnými okny, nebyl nikdo v dohledu. Klíč, který jsem dostal od Oveho,…
