ČÁST II.
Zacyklení
Kapitola 6
Rubens
„Peter Paul Rubens.“
Na okamžik se zdálo, jako by veškerý pohyb, veškeré zvuky v místnosti zamrzly. Lov na kalydonského kance od Petera Paula Rubense. Samozřejmě by bylo rozumné předpokládat, že tu je řeč o reprodukci, o skvělém a slavném padělku, který by sám o sobě mohl mít hodnotu milion či dva. Jenže něco v Greveho hlase, něco v jeho důrazu, něco na samotném Clasi Grevem způsobovalo, že jsem nepochyboval. O tom, že to je originál, krvavý lovecký motiv z řecké mytologie, mytické zvíře provrtané Meleagrovým oštěpem, obraz, který byl považován za ztracený od doby, kdy Němci v roce 1941 vyplenili Rubensovo rodné město Antverpy, a o němž se až do konce války věřilo a doufalo, že se nachází v některém z berlínských bunkrů. Nejsem žádný velký znalec umění, ale z pochopitelných důvodů jsem si na internetu občas procházel seznamy ztracených uměleckých děl, po nichž se pátrá. A tam trůní tato olejomalba v první desítce už déle než šedesát let, přičemž se postupně stala téměř kuriozitou vzhledem k tomu, že se počítalo s tím, že shořela společně s polovinou německého hlavního města. Můj jazyk se snažil vydolovat z patra alespoň kapku vláhy.
„Vy jste prostě našel obraz Petera Paula Rubense v tajné místnosti za kuchyní své zemřelé babičky?“
Greve s úsměvem přikývl. „Slyšel jsem, že se takové věci stávají. Není to sice Rubensův nejlepší ani nejznámější obraz, ale nějakou hodnotu jistě má.“
Mlčky jsem přikývl. Padesát milionů? Sto? Nejmíň. Jiný z Rubensových znovunalezených obrazů, Vraždění neviňátek, se před několika málo lety prodal v aukci za padesát milionů. Liber. Víc než půl miliardy korun. Potřeboval jsem vodu.
„Nebylo to mimochodem zase takové překvapení, že měla doma ukryté umělecké dílo,“ pustil se do vysvětlování Greve. „Víte, moje babička byla v mládí velice krásná a podobně jako téměř celá osloská smetánka se stýkala za okupace s nejvyššími německými důstojníky. Zvlášť s jedním z nich, oberstem zajímajícím se o umění. Když jsem u ní bydlel, často mi o něm vyprávěla. Povídala, že jí svěřil umělecké dílo, které mu měla ukrýt do skončení války. Bohužel ho členové protifašistického odboje v posledních dnech války popravili. Ironií osudu patřila řada jeho vrahů k těm, co u něj pili šampaňské v době, kdy situace Němců vypadala růžověji. Nicméně já jsem babiččiným historkám věřil jen zpola. Dokud tedy polští řemeslníci nenašli vedle kuchyně, v pokojíku pro služebnou za knihovnou ty dveře…“
„To je fantastické,“ zašeptal jsem mimovolně.
„Viďte? Ještě jsem nestihl ověřit, jestli je to originál, ale…“
Ale je, pomyslel jsem si. Němečtí obersti nesbírali reprodukce.
„Vaši řemeslníci ten obraz viděli?“ zeptal jsem se.
„Ano. Ovšem pochybuju, že jim došlo, co to je.“
„To neříkejte. Máte v bytě alarm?“
„Chápu, co tím míníte. A odpověď zní ano, všechny byty v tom domě mají uzavřenou hromadnou smlouvu. A nikdo z řemeslníků nemá od bytu klíče, protože pracují od osmi do čtyř, jak požaduje domovní řád. A když tam jsou, bývám tam většinou s nimi.“
„Myslím, že v tom byste měl pokračovat. Víte, na jakou agenturu je ten alarm napojen?“
„Trio-cosi. Vlastně mě napadlo, že bych se mohl zeptat vaší ženy, jestli nezná někoho, kdo by mi pomohl určit, jestli to je originál Rubens. Vy jste první, s kým o tom mluvím, doufám, že se o tom nikomu nezmíníte.“
„Samozřejmě že ne. Zeptám se jí a zavolám vám.“
„Děkuju, to budu rád. Prozatím vím, že i kdyby byl ten obraz pravý, nepatří stejně mezi Rubensova nejznámější díla.“
Rychle jsem se usmál. „Jaká škoda. Ale zpátky k věci. Rád pracuju rychle. Kdy myslíte, že byste se mohl setkat s Pathfinderem?“
„Kdykoli.“
„Dobře.“ Přemýšlel jsem a přitom jsem se díval do svého diáře. Dělníci od osmi do čtyř. „Pathfinderu by se asi nejlépe hodilo, kdyby mohli přijet do Osla až po pracovní době. Horten je odsud necelou hodinu jízdy, takže co kdybychom v tomhle týdnu našli nějaký den kolem šesté, šlo by to?“ Pronesl jsem to tak lehce, jak jsem jen dokázal, ale …
