Kapitola 19
Úkladná vražda
Jdeš do své vlastní ulice. Stojíš ve večerní tmě pod skupinkou stromů a díváš se ke svému vlastnímu domu, na světla v oknech, na pohyb za záclonou, který možná patří tvé ženě. Soused na večerní vycházce se svým milovaným anglickým setrem tě míjí a dívá se na tebe, vidí cizince v ulici, kde se většina lidí mezi sebou zná. Muž je podezíravý a setr tiše vrčí, oba cítí, že nesnášíš psy. Protože zvířata, stejně jako lidé, se dokážou semknout proti vetřelcům a nevítaným návštěvníkům tady nahoře na stráni, kde se zabarikádovali vysoko nad městským zmatkem a chaotickou směsí zájmů a agend. Tady nahoře všichni chtějí, aby věci pokračovaly tak, jak jsou, protože věci jsou dobré, jde to dobře, karty není třeba rozdávat znovu. Ne, nechte esa a krále v těch rukou, v nichž jsou, nejistota škodí ochotě investovat, pevné rámcové podmínky zajišťují produktivitu, která opět slouží společenství. Člověk musí něco vytvořit, než může rozdělovat.
Je zvláštní přemýšlet o tom, že politicky nejkonzervativnějším člověkem, s jakým jsem se kdy setkal, byl řidič vozící lidi, kteří vydělávali čtyřikrát víc než on a oslovovali ho s blahosklonností, jíž může dát výraz pouze trapně nejkorektnější zdvořilost.
Otec kdysi prohlásil, že pokud bych se stal socialistou, nebyl bych už v jeho domě vítán, a že totéž platí pro moji matku. Nejspíš nebyl střízlivý, když to říkal, ale tím spíše lze předpokládat, že to mínil naprosto vážně. Domníval se, že kastovní systém v Indii má hodně do sebe, že se podle boží vůle rodíme do určité společenské vrstvy a že je naší zatracenou povinností strávit v ní svůj ubohý život. Nebo jak odpovídá zvoník, když mu kněz Sigismund navrhuje, aby si tykali: „Zvoník je zvoník. A kněz je kněz.“
Mou vzpourou, vzpourou řidičova syna, proto bylo vzdělání, dcera z bohaté rodiny, obleky od Fernera Jacobsena a dům na Voksenkollenu. Nemělo to žádaný účinek. Otec měl totiž tu drzost mi odpustit, dokonce byl tak mazaný, že se tvářil, že je na mě hrdý. A já jsem věděl, když jsem vzlykal na pohřbu rodičů jako děcko, že to není smutkem nad matkou, nýbrž vztekem na otce.
Setra a souseda (zvláštní, už si nepamatuju jeho jméno) pohltila tma a já jsem přešel ulici. Nestála na ní žádná cizí auta, a když jsem přitiskl obličej k okénku garáže, viděl jsem, že i ta je prázdná.
Rychle jsem proklouzl do syrové, téměř hmotné černoty zahrady a postavil jsem se pod jabloně, protože jsem věděl, že tam mě nemůže z obýváku nikdo zahlédnout.
Já jsem však mohl vidět ji.
Diana přecházela po pokoji. Netrpělivé pohyby v kombinaci s telefonem Prada, který si tiskla k uchu, dávaly tušit, že se snaží dovolat se někomu, kdo to nebere. Měla na sobě džíny. Nikdo nedokázal nosit džíny tak jako Diana. Navzdory bílému vlněnému svetru si volnou ruku tiskla na hrudník, jako by jí bylo zima. Ve velkých domech vystavěných ve třicátých letech to trvá, než se při náhlém poklesu teploty vytopí, bez ohledu na to, kolik topných těles člověk zapne.
Čekal jsem, dokud jsem si nebyl zcela jistý, že je sama. Pohmatem jsem se přesvědčil, že mám pistoli za opaskem. Zhluboka jsem se nadechl. Tohle bude můj nejtěžší úkol v životě. Ale vím, že to dokážu. Ten nový to dokáže. Možná právě proto přišel pláč, protože výsledek je už předem daný. Dal jsem slzám volný průchod. Teple mě laskaly po tvářích, zatímco jsem se soustředil na to, abych byl potichu, abych se nekontrolovatelně nenadechl, nevzlykl. Po pěti minutách mi slzy došly a já si osušil tváře. Pak jsem došel rychle ke vstupním dveřím a co možná nejtišeji jsem si odemkl. Uvnitř, v chodbě, jsem se zastavil a naslouchal. Jako by dům zadržoval dech; jediné, co narušovalo ticho, byla ozvěna jejích kroků na parketové podlaze nahoře v obýváku. A brzy i ty ustanou.
Bylo deset večer. Za dveřmi, pootevřenými na škvíru, jsem zahlédl bledý obličej a pár hnědých očí.
„Můžu u tebe přespat?“ zeptal jsem se.
Lotte neodpověděla. Nedělávala to. Ale zírala na mě, jako bych byl duch. Obvykle nezírala ani nevypadala v…
