Epilog
Napadl a opět roztál první sníh.
Dočetl jsem se na netu, že na aukci v Paříži bylo prodáno předkupní právo a právo ke zveřejnění díla k Lovu na kalydonského kance. Kupcem se stala Gettyho galerie v Los Angeles, která tedy nyní může obraz vystavit a která – pokud se během dvouletého opčního období neobjeví doposud neznámý majitel, jenž by si dílo nárokoval – bude moci využít opce a získat obraz do trvalého vlastnictví. Bylo tam několik krátkých vět o původu obrazu, o tom, že po mnoho let docházelo ke sporům, zda je dílo kopie, nebo originál vytvořený jiným malířem vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné doklady dokazující, že Rubens vůbec kdy namaloval nějakého kalydonského kance. Odborníci se však nyní shodují, že autorem je Rubens. Nestálo tam nic o tom, odkud se obraz vzal, že prodejcem byl norský stát, ani o ceně.
Diana uznala, že by bylo složité, aby galerii řídila sama, když teď bude matkou, a proto se rozhodla – po poradě se mnou – přibrat partnera, který by se staral o praktickou stránku věci – jako například finance –, aby se ona sama mohla víc soustředit na umění a umělce. Náš dům jsme nabídli k prodeji. Dohodli jsme se, že bude lepší, když bude naše dítě vyrůstat v menším řadovém domku v poněkud venkovštějším prostředí. A já jsem už dostal velice vysokou nabídku. Od osoby, která mi zavolala okamžitě, jakmile zahlédla inzerát v novinách, a požádala mě o soukromou prohlídku ještě téhož večera. Poznal jsem ho hned, jak jsem otevřel dveře. Oblek Corneliani a výstřední brýle.
„Asi to není to nejlepší, co Ole Bang navrhl,“ okomentoval dům poté, co prosvištěl jednotlivými pokoji se mnou v závěsu. „Ale beru to. Kolik za to chcete?“
Vyřkl jsem orientační cenu zmíněnou v inzerátu.
„Plus milion,“ dodal. „Lhůta do pozítří.“
Řekl jsem mu, že si to musíme promyslet, a doprovodil jsem ho ke dveřím. Podal mi vizitku. Žádný titul, jen jméno a telefonní číslo. Název personální agentury byl napsán natolik malými písmeny, že byl prakticky nečitelný.
„Povězte mi,“ zastavil se na prahu. „Nebýval jste nejlepší ze všech?“ A než jsem stihl odpovědět, dodal: „Uvažujeme o expanzi. Možná vám zavoláme.“
My. Malá písmena.
Nechal jsem lhůtu uplynout, aniž jsem se o nabídce zmínil před realitním makléřem nebo Dianou. „My“ se už také neozval.
Protože z principu nikdy nezačínám pracovat před rozedněním, přijel jsem právě tohoto dne – jako po většinu ostatních dní – na parkoviště před Alfou jako poslední. „Poslední budou první.“ To je privilegium, které jsem sám formuloval a zavedl, privilegium, které je vyhrazeno pouze nejlepšímu lovci hlav ve firmě. Tato pozice zahrnuje také jistotu, že vám nikdo neobsadí vaše parkovací místo, třebaže oficiálně podléhá stejnému pravidlu jako ostatní parkovací místa, tedy „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.
Jenže onoho dne tam přesto stálo auto. Neznámý passat, jistě někdo z našich klientů, který si myslel, že tam může zaparkovat jen proto, že na řetězu za parkovacím místem visí cedule s nápisem Alfa, nějaký hňup, co není schopen přečíst si velkou ceduli u vjezdu, kde stojí PARKOVÁNÍ PRO KLIENTY.
Přesto jsem nepatrně znejistěl. Mohl snad někdo ve firmě dojít k závěru, že už nejsem… Myšlenku jsem nedokončil.
Zatímco jsem se naštvaně poohlížel po jiném místě, vyrázoval z kancelářské budovy nějaký muž a pokračoval přibližně směrem k passatu. Vypadá na majitele passatu, usoudil jsem, a ulehčením jsem vydechl. Protože to v každém případě nebyl konkurent, nýbrž klient.
Postavil jsem své auto demonstrativně před passat, čekal a doufal. Možná to bude přece jen pěkný začátek dne, možná se mi podaří sprdnout jednoho idiota… A zcela správně. Muž mi zaťukal na okénko a já jsem hleděl přímo do kabátu ve výši břicha.
Chviličku jsem počkal, než jsem stiskl tlačítko pro ovládání okénka. Okénko pomalu sjelo, ale přece jen o něco rychleji, než bych si ideálně představoval.
„Poslyšte,“ spustil, než ho přerušilo moje nacvičené pomalé: „Ááno, tak s čímpak vám mohu pomoci, vážený?“ Nevěnoval jsem mu přitom …
