Kapitola 20
Zmrtvýchvstání
Vzbudil jsem se a pohlédl na budík. Osm. Je na čase začít. Mám před sebou to, čemu se říká velký den. Lotte ležela na boku zády ke mně, zabalená do prostěradel, jimž dávala přednost před peřinou. Vyklouzl jsem ze své strany postele a rychle se oblékl. Byla zima jako v morně a já byl promrzlý. Vyplížil jsem se do chodby, natáhl si bundu, čepici a rukavice a vešel do kuchyně. V jedné z přihrádek jsem našel igelitovou tašku, kterou jsem si zastrčil do kapsy kalhot. Pak jsem otevřel ledničku a pomyslel si, že to je první den, kdy jsem se probudil coby vrah. Muž, který zastřelil ženu. Znělo to jako cosi z novin, taková ta aféra, kterou jsem vždycky hned přelistoval, protože okolnosti bývaly jen bolestné a banální. Vytáhl jsem krabici s džusem z růžových grapefruitů a chystal se přiložit si ji k puse. Ale rozmyslel jsem si to a vytáhl jsem z horní skříňky sklenici. Člověk nemusí na všechno rezignovat jen proto, že se stal vrahem. Džus jsem vypil, sklenici opláchl a krabici postavil zpátky na místo, potom jsem došel do obýváku a usadil se na pohovce. Malá černá pistole spočívající v kapse mé bundy mě tlačila do břicha. Vytáhl jsem ji. Ještě byla stále cítit střelným prachem a já věděl, že ten pach mi bude navždy připomínat onu vraždu. Popravu. Jedna rána stačila. Zblízka, když se mě chystala obejmout. Zasáhl jsem ji do levého oka. Bylo to úmyslné? Možná. Možná jsem ji chtěl o něco připravit, tak jako se ona pokoušela připravit mě o všechno. A ta proradná lhářka objala olovo, falická kulka do ní pronikla tak, jak jsem to kdysi dělal já. Nikdy víc. Teď je mrtvá. Myšlenky mě napadaly takto, v krátkých větách konstatujících fakta. Fajn, musím v tomhle způsobu myšlení pokračovat, zachovat si chladnou hlavu, nedat průchod citům. Ještě pořád mám co ztratit.
Zvedl jsem dálkové ovládání a pustil televizi. Na teletextu nebylo nic nového, zaměstnanci redakce ještě asi nebyli tak časně v práci. Pořád tam stálo, že ony čtyři mrtvoly budou identifikovány v průběhu zítřka, tedy dnes, a že jedna osoba je nadále nezvěstná.
Jedna osoba. Původně to byl „jeden policista“, ne? Znamená to tedy, že teď vědí, že onou nezvěstnou osobou je zatčený? Možná, možná ne, nebylo vyhlášeno žádné pátrání.
Nahnul jsem se přes opěradlo a uchopil žluté sluchátko pevné linky, to, které jsem si vždycky představoval těsně u Lottiných rudých rtů, když jsem jí volal. Špička jejího jazyka těsně u mého ucha, když mi je olizovala. Vytočil jsem 1881, požádal operátorku o dvě čísla a přerušil ji, když mi sdělila, že mi je automat přečte.
„Rád bych je slyšel od vás osobně pro případ, že bych měl nějaké námitky proti zřetelnosti mluvy,“ prohlásil jsem.
Obdržel jsem obě čísla, zapamatoval si je a požádal ji, aby mě přepojila na první z nich. Na recepci v KRIPOSu to zvedli po druhém zazvonění.
Představil jsem se jako Runar Bratli a prohlásil jsem, že jsem příbuzný Endrideho a Eskilda Monsenových a že mě rodina požádala, abych vyzvedl jejich šaty. Nikdo mi ovšem neřekl, kam mám jít a po kom se ptát.
„Okamžik,“ opáčila žena na recepci a přepnula mě na čekání.
Naslouchal jsem překvapivě pěkné verzi Wonderwall na Panovu flétnu a myslel jsem na Runara Bratliho. Byl to kandidát, kterého jsem kdysi nenavrhl na vedoucí pozici, ačkoli měl jasně nejlepší kvalifikaci. A byl vysoký. Tak vysoký, že si při posledním kole pohovoru postěžoval na to, že se musí krčit ve svém ferrari, v investici, o níž s chlapeckým úsměvem přiznal, že byla dětinským nápadem a že v tom sehrála určitě roli krize středního věku. A já jsem si poznamenal: OTEVŘENÝ, DOSTATEK SEBEDŮVĚRY NA TO, ABY PŘIZNAL VLASTNÍ POŠETILOST. Jinak řečeno všechno probíhalo přesně podle knihy. Jen ne komentář, jímž pokračoval: „Když se praštím hlavou do stropu auta, skoro závi…“
Tady větu polkl, přesunul pohled ode mě k jednomu ze zástupců klienta a pokračoval v tom smyslu, že ferrari bude třeba vyměnit za SUV, takové, které si člověk troufne půjčit manželce. Všichni kolem stolu se zasmáli. I já. A…
