ČÁST DRUHÁ
PUTOVÁNÍ
PODIVNÝ NOVÝ SVĚT
1
Drew před sebou spatřil pouliční lampy, prosvítající clonou deště. Dorazil na okraj Quentinu a odbočil z hlavní silnice. Kličkoval postranními uličkami, aby se vyhnul přímému průjezdu městem, kde na něho s největší pravděpodobností čeká nepřátelská hlídka. Projel Quentinem, vrátil se na hlavní silnici a pokračoval dále na jih.
Hodiny na palubní desce byly jiné, než na jaké byl zvyklý v automobilech konce sedmdesátých let. Místo kruhového ciferníku s ručičkami na nich svítila řada zelených číslic a písmen, takže si připadal jako v pilotní kabině letadla. Další změna, na kterou si bude muset zvyknout. Pět hodin devět minut ráno. Brzy se rozední, pomyslel si, a snažil se dostat co nejdál od Quentinu, dokud je ještě tma.
Zraněný muž zhroucený na sedadle spolujezdce zasténal. Drew se po něm znepokojeně ohlédl, protože ještě nechtěl, aby se probral. Důvod sténání byl vzápětí jasný. Škrtidlo bylo staženo příliš dlouho. Drew musel zabočit ke krajnici, zastavit a povolit opasek, aby se v poraněné noze obnovil krevní oběh. Ze střelné rány okamžitě vytryskla krev a crčela na podlahu. Kabinu naplnil chorobný měďnatý zápach.
Drew stáhl okénko a pokračoval v jízdě. Po deseti minutách zastavil a škrtidlo zase upevnil. Znovu vyrazil do deště. Napadlo ho, že pronásledovatelé mohou na téhle silnici číhat stejně dobře jako v Quentinu, a tak z opatrnosti na první křižovatce odbočil. Mnohem užší okreska ho provedla několika horskými dolinami. Silnice se kroutila kolem kopců zahalených mlhou šplhala do výšky a zase prudce klesala. Projel několika vesnicemi a menšími městy. Jejich kdysi důvěrně známou novoanglickou krásu teď vnímal očima cizince. Kostelík s bílou věžičkou v něm vyvolal myšlenky na velké kazatele, Cottona Mathera, Edwarda Taylora a Jonathona Edwardse. Kdysi působili právě v Nové Anglii, i když své proslulosti dosáhli jinde než tady ve Vermontu. V mysli mu vytanulo slavné Edwardsovo kázání ,Hříšníci v rukou rozzlobeného Boha' a překvapeně si uvědomil, že se nahlas modlí.
„Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“
Ale na pořadu dne teď není odpuštění. Záleží jen na přežití a usmíření. Pokušení? To ano. A zlo.
Svítalo. Drew dojel na křižovatku. Zabočil vpravo a pokračoval dále na jih, stále na jih, k Bostonu a otci Haferovi. Bouře polevila a venku již jen drobně mrholilo. Značka u silnice ho informovala, že překročil řeku a vjel na území státu New Hampshire. Věděl, že jede správně. Nejrychlejší cesta do Bostonu vedla právě přes jižní okraj státu New Hampshire. S přibývajícím dnem však začal provoz houstnout a v ulicích měst se objevovali lidé. Svět se probouzel a šel za svou prací. Drew musí postupovat tak, aby ho neviděly spousty svědků. Ačkoliv od minulé noci nespal, okolní svět útočil na jeho smysly tolika vjemy, že neměl na spánek ani pomyšlení. Slunce už vystoupilo dost vysoko, aby vysušilo mlhu, která po bouřce zůstala. Drew zahlédl dopravní značku upozorňující na nedaleké odpočívadlo. Takhle brzo - hodiny ukazovaly 8:14 - tam určitě nikdo nebude, a potřeboval zastavit, aby mohl zraněnému uvolnit škrtidlo.
Odpočívadlo bylo malé, ale útulné. Od silnice ho oddělovala hustá řada stromů. Pod korunami kaštanů s listy, které již podzim zbarvil dohněda, bylo rozloženo pět sekvojových stolů. Vedle zurčel potok a kamenná pěšinka vedla k trámovému mostu, za nímž byla vidět houpačka a prolézačky.
Drew zastavil u prvního stolu a chvíli se kochal pohledem na zurčící potok. Pro normálního člověka to byla jistě obvyklá podívaná, ale Drew ji pokládal za mimořádně vzrušující. Pak se dal do práce. Tentokrát vycítil, že s jeho vězněm se udála jistá změna.
Drew uposlechl obranný instinkt. Namířil pistoli a hleděl vězni do tváře. Jeho oči se otevřely. Ne úplně, trochu apaticky, nicméně se otevřely.
„Ani hnout,“ varoval ho Drew. „Nevím, jak dalece ses už probral, ale pro případ, že bys chtěl zkusit štěstí, tě upozorňuji, že js…
