64 KAPITOLA
Washington, D.C. sobota, 13.24
Prací číslo čtyři byl pro Paula Hooda výzkum. Ten přišel na řadu poté, co skončila práce zadáka, roztleskávače a dělání čertovi advokáta.
Výzkumu se věnoval pouze o víkendech, kdy v Operačním centru pracoval jen nejnutnější personál. Byla to jeho oblíbená činnost. Pátráním po informacích procvičoval své lineární myšlení. Do oněch problémů typu „Ano, ale…“ vnášelo více logiky. A také do jeho úvah nevpouštělo emoce, obavy. Plně se soustředil na přítomný okamžik.
Bob Herbert nechal linku otevřenou. Hood přepnul telefon do reproduktorů, přidal na hlasitosti a naslouchal rozhovoru mezi záchranným týmem a Peterem Kannadaym. Jakmile to jméno zaslechl, začal v počítači prohledávat soubory Interpolu a FBI. Neukázalo se nic, což bylo dobré. Napovídalo to, že ten člověk mluví pravdu, že byl zneužit a násilím či nějak jinak donucen ke spolupráci. Potom Hood provedl širší pátrání off-line; narazil na záznam o registraci Hosannah. Tam nalezl informaci o Peteru Kannadaym. Byl majitelem jachty před tím, než byla „prodána“ očividně neexistujícímu Arvisu Marchovi. Registrace obsahovala i kopii Kannadayho licence a data, kdy jachta zavítala do různých přístavů v jižním Pacifiku a Karibském moři. Hood tyto informace poslal do Herbertova počítače. Jestli se Hosannah používala k pašování jaderného materiálu, lodní deník by mohl napomoci při vysledování míst a časů, kdy loď přebírala nebo předávala svůj náklad.
Hood se na věc díval stejně jako důstojnický zástupce Jelbart. Ten člověk tam ve vrtulníku je host, ne zajatec. Ve chvílích, kdy převáží emoce, se na tenhle rozdíl velmi snadno zapomíná. A kdykoli byl do věci zapojený Bob Herbert, docházelo k takovému zapomínání dost často.
Proto se musíš pevně držet toho, co jsi jednou prohlásil jako správné, říkal si Hood. Když se tak neděje, z policistů se stanou neurvalci, z prezidentů tyrani a ze zpravodajských důstojníků obojí.
Kannadayho svazek poslal Herbertovi do počítače spolu s dobře slyšitelným akustickým upozorněním. Věděl, že v šéfovi zpravodajců, sedícím tam v kabině, to vře. Chtěl tedy mít jistotu, že Herbert e-mail dostal.
V telefonu slyšel, jak přístroj v Herbertově vozíku pípl. Soubor s údaji došel. Hooda stále ještě uchvacovalo, jak lze informace posílat do celého světa takhle rychle, v plném rozsahu a přitom utajeně. Vzpomínal na svá školní léta, kdy ohromnou novinkou byly dálnopisy, zhruba v dobách, kdy na letištích a v halách univerzit byla hitem hra Pong.
Terorismus, alespoň tedy ve většině svých projevů, tehdy stále ještě musel vystačit se zastaralými způsoby. Prostředky sloužící k zabíjení se v tomto opovrženíhodném podnikání musely přesunovat pomalu, ručně. A stejně jako se nedá odstranit slizká stopa slimáka lezoucího po břidlicovém povrchu, neexistuje ani způsob, jak vymazat veškeré důkazy o tom, že určitým místem prošel terorismus. V dobách tíživě doléhající reality působilo toto vědomí dokonce až pozbudivě.
To, co se v jedenadvacátém století považuje za naději, je smutné a současně udivující.
