61 KAPITOLA
Washington, D.C. sobota, 13.00
Asi před třemi lety nastala chvíle, kdy Paul Hood objevil třetí složku své práce. Byla tu role zadáka, roztleskávače a byl tu i květnatě hovořící komentátor v kabině. Chlápek, jehož prací bylo dělat čertu advokáta.
Hood dal dohromady tým profesionálů. Vojenských expertů. Stratégů špionáže. Psychologů, diplomatů, profesionálních sledovatelů. On sám tu je proto, aby naslouchal tomu, co říkají Mike Rodgers, Darrell McCaskey nebo Bob Herbert. Ať už s nimi souhlasil, nebo ne, jeho odpovědí muselo být „Ano, ale…“
Tak se zachoval, když z vrtulníku zavolal Bob Herbert. Zatímco poslouchal, jak šéf zpravodajců scénu popisuje, seděl u stolu, načež přešel na svůj rutinní postup „Ano, ale…“ Až na to, že tentokrát byly jeho obavy opravdové.
„Můžete si být jistí, že ta loď není nějaký klamný cíl?“ zeptal se.
„Něco takového neměl čas spíchnout,“ namítl Herbert.
„Měl dost času na to, aby zavolal prezidentovu zvláštnímu asistentovi pro demokratické volby a přiměl ho, aby se do mě navážel,“ opáčil Hood.
„Bruceovi Perrymu?“
„Jo.“
„A co na vás Bruce vytáhl? Něco jako ‚Proč toho obdivuhodného lidumila obtěžujete‘?“
„Něco hodně v tom smyslu. Jinak nic určitého. Ani bych se nedivil, kdyby o tom pašování nevěděl.“
„To je pravda. Ale stejně, je to zajímavé.“
„A co?“
„Kde Perry stojí na žebříčku výkonné moci? Tak druhý z možných deseti?“
„Když to budete dělit takhle, pak asi ano,“ souhlasil Hood.
„Darling je zvyklý jednat s nejvyššími vládními místy,“ pokračoval Herbert. „Perry nestojí tak vysoko, kam by Darling býval mohl jít, kdyby byl předem připravený. To ale nebyl. Tohle bylo to jediné, co mohl takhle zčista jasna udělat. Paule, myslím, že jsme Darlinga přistihli se spuštěnýma kalhotama.“
Hood o jeho slovech okamžik uvažoval. „Zrovna tenhle závěr bych nedělal,“ prohlásil.
‚A jaký teda?“
„Řekl bych, že Perry stojí tak vysoko, jak se Darling odvážil jít. Kdyby býval zavolal třeba předsedovi Sněmovny reprezentantů –a to mohl, podle toho, co máme v souborech, chodili spolu na golf-, pak by předsedu už jen pouhý pud politické sebezáchovy donutil položit si otázku: ‚A co když se Darling provinil? Opravdu se chci za toho chlápka brát?‘“
„No tak dobrá. Je tu i další náznak, že přítelíček Darling má co skrývat.“
Jistě. To ale ještě neznamená, že jsme ho přistihli nepřipraveného. Tohle může být úhybný manévr, který vás má odvést od něčeho, co ten materiál skutečně přepravuje. Máte tam něco pro noční vidění?“
„Ne. A ani zbraně.“
Ježíši!“
„Tak toho tu mám, na řetízku, hned u srdce.“
Hoodovi okamžik trvalo, než souvislost pochopil. Usmál se.
„Podívejte, Paule,“ pokračoval Herbert, „jsme skoro na místě a nedoslechl jsem se o ničem, co by mě mohlo donutit, abych to zabalil. Jestli ti hoši opravdu zkusí nějak se po nás ohnat pěstičkou, půjdeme na to silou. Loď vydolujem z moře, prohlídnem ji do mrtě a na Jervise Darlinga už něco najdeme. Nic není čisté na sto procent. Nic.“
„Bobe, už jsme vzali útokem různá místa, a hodně tvrdě za to zaplatili,“ připomněl mu Hood. Operační centrum ztratilo v Rusku Charlese Squirese a při operaci, jež měla odvrátit válku mezi Pákistánem a Indií, značnou část jednotky Striker.
Jo. A já zaplatil, když jsem se motal kolem velvyslanectví a hleděl si svýho,“ opáčil Herbert.
„Bejrút byl válečná zóna.“
„Paule, v téhle době je celej zatracenej svět válečná zóna. A jen tak mimochodem – ani nemám právo toho nechat. Řešení krizí mám v popisu práce. Jestli tohle je pašerácká loď, tak se na ni bez debaty ten popis vztahuje.“
Hood byl se svými „Ano, ale…“ na dně. Tenhle díl práce již tedy udělal. Nastal čas přistoupit k dalšímu dílu. Významem druhotnému, avšak obtížnějšímu. Přitáhnout otěže svému vlastnímu konzervativismu. Zříci se snahy přebít svého agenta v terénu. Nechat ho řídit se vlastním rozumem.
Dovolit mu riskovat život.
„Tak dobrá. Hlavně nechte linku otevřenou, ano?“
„Ale jo, jistě. Jenže toho moc neuslyšíte, je tu pořádný rachot.“
„Rachot je p…
