60 KAPITOLA
Útes Osprey neděle, 2.46
Vrtulník letěl severovýchodním směrem. V té chvíli pípl Herbertův telefon. Všechny zraky, s výjimkou pilotových, spočinuly na Herbertovi. Ve tmě ty oči neviděl, věděl však, co v nich je.
Naděje. Ty oči toužily po informacích, alespoň nějakém útržku, po něčem, k čemu se lze upnout. Cokoliv. Jelbart sklonil triedr, jímž obhlížel moře dole. On i Lohová zapátrali v Herbertově výrazu, zda se v něm neukáže nějaký náznak, že se Operační centrum dozvědělo něco nového.
Herbert okamžik naslouchal, potom zavrtěl hlavou. Lohová a Jelbart opět dál beze slova vyhlíželi ven okénky. Před nimi byl útes Osprey, nacházející se dvě stě deset mil od Cairnsu. Bylo to oblíbené místo turistů, kteří tu pozorovali žraloky. Herbert si přál, aby to bylo nějaké osudové znamení.
Pilot se otočil k cestujícím. „Už jsme na samém okraji našich možností, jestli to do patnácti minut neotočíme, nestihneme si doplnit palivo!“
Herbert kývl na znamení, že rozuměl. Pohlédl na moře za útesem. Cítil se divně. Ještě nikdy se mu nestalo, že by si ve svém vozíku připadal jako v pasti. Ale nyní, v rychle letícím vrtulníku, jemuž v pohybu nebránily ani silnice, ani hory, si tak připadal. Ten divný pocit vyvolala skutečnost, že se mu nedostává informací ani prostředků, jak se k nim dostat. Nevědomost vůbec neznamená blaženství. Nevědomost je žalář.
Herbert zamrkal unavenýma očima. Zvedl zrak k obzoru. Jeho linie byla slaboučce narudlá. Pohlédl na hodinky. Nebyly ještě ani tři. Na rozednívání je příliš brzy.
„Lidi, podívejte se na východní obzor!“ řekl. „Rozumíte tomu?“
„Východ slunce to nemůže být,“ odtušila Lohová.
Jelbart zamířil tím směrem triedr. „Ne, jsou to jednotlivá světla.“ Poklepal pilotovi na rameno a ukázal na ně. „Podíváme se tam, než poletíme zpátky.“
Pilot přikývl a ostře stočil Bella směrem k záři. Jelbart dál zkoumal světla triedrem.
Jsou to světlice, jaké se vystřelují v nouzi,“ řekl.
Herbert si myslel totéž. Bílé světlice se používají, spadne-li někdo do moře. Žluté jsou výzvou k vystřelení záchranného lana pomocí rakety, oranžové znamenají, že někdo je v nouzi, nikoli však v nebezpečí života. Barvy jsou odlišné proto, aby světlice dávaly světlo, aby se však přitom zbytečně nepřivolávala z okolí ostatní plavidla.
Jelbart odložil triedr a přitiskl si k uším sluchátka. Jemu i pilotovi očividně přicházela nějaká zpráva.
„Z jednoho z našich letadel to světlo zahlédli také,“ pronesl vzrušeně Jelbart. Jsou to určitě světlice, vypadá to, že nějaká dvoustěžňová plachetnice jde ke dnu.“
„Třeba proto, že na ní vznikl požár?“ zeptal se Herbert.
Jelbart zavrtěl hlavou.
„A záchranné čluny?“ dodala Lohová.
„Žádné neviděli.“
„Dvoustěžnice,“ pronesl zamyšleně Herbert. „Taková loď by tu nebyla nic zvláštního, co?“
„Ne,“ potvrdil Jelbart. Z pouzdra ve dveřích vytáhl desky s mapami a nalistoval si stránku se souřadnicemi, které mu pilot udal. „V té oblasti je moře hluboké asi šedesát metrů a nejsou tam žádné útesy, nic, na co by loď mohla narazit. A když, určitě ne takovou silou, aby jí hrozilo potopení.“
„Proč by pašeráci potápěli svou loď a potom vystřelovali světlice?“ uvažovala nahlas Lohová.
„A zvlášť tolik světlic,“ zdůraznil Jelbart. „Musely být přinejmenším tři nebo čtyři, aby oblohu tak rozsvětlily.“
„Světlice se samy od sebe takhle nevypálí do vzduchu ani horkem, ani při požáru. Musí být vystřeleny úmyslně,“ pokračovala Lohová.
„Správně,“ poznamenal Jelbart. „Ale zdá se, že některé se zažehly těsně nad vodou, ne ve výšce.“
„Třeba se ta loď nějak hnula, když je vystřelovali,“ řekla Lohová. „Mohl to být jen zoufalý čin před tím, než šla ke dnu.“
„Přece nevezmete loď na hlubokou vodu a nepotápíte ji proto, že chcete, aby vás našli!“ namítl Herbert.
„Tak proč tedy ty světlice?“ přemítal Jelbart.
„Třeba se ne úplně všem zamlouvalo, že ta loď má jít jak šutr do vody,“ poznamenal Herbert.
„Ze by vzpoura?“ domníval se Jelbart.
„Disent mezi pašeráky,“ utrousil Herbert. „To je hodně uhozená pře…
