3
Eddie odtrhl zrak od líbezného mladého/starého obličeje černé ženy na kolečkovém křesle a pohlédl na Rolanda.
„Jak to, že to neví?“
„Nevím. Asi je to šokem.“
„Šok ji odnesl až do obýváku, kde seděla, než odešla k Macymu? Chceš mi namluvit, že si pamatuje jenom to, že seděla v županu a poslouchala nějakou vepřovou hlavu vykládat o tom, jak našli u nějakýho cvoka na floridských ostrovech přibitou na zdi levou ruku Christy McAuliffové hned vedle výstavního mečouna?“
Roland neodpověděl.
Paní se zeptala ještě ustaraněji: „Kdo je Christa McAuliffová? Patří ke zmizelým Jezdcům svobody?“
Teď ztratil řeč Eddie. Jezdci svobody? Kdo to sakra je?
Pistolník na něj pohlédl a Eddie mu snadno z očí vyčetl: Copak nevidíš, že je v šoku?
Já vím, co myslíš, Rolande, kamaráde milej, ale tím se nic nevysvětluje. Já byl taky trochu v šoku, když jsi mi vrazil do hlavy jako Walter Payton, ale rozhodně mi to nevymazalo paměťovou banku.
Pokud šlo o šok, utrpěl Eddie další pořádnou ránu, když Paní projížděla dveřmi. Zrovna klečel nad Rolandovým netečným tělem, s nožem těsně nad zranitelnou kůží na jeho krku… ale pravda byla, že Eddie by stejně nůž nedokázal použít – aspoň ne v té chvíli. Hleděl do dveří jako uhranutý, zatímco mu letěla vstříc ulička mezi pulty u Macyho – připomnělo mu to znovu Osvícení, jak tam ten malý kluk jezdí na tříkolce chodbami strašidelného hotelu. Vzpomněl si, jak ten kluk v jedné chodbě uviděl ta děsivá mrtvá dvojčata. Na konci této uličky bylo něco mnohem prozaičtějšího: bílé dveře. Drobným písmem na nich byla natištěna slova LASKAVĚ ZKOUŠEJTE NEJVÝŠ DVA KUSY OBLEČENÍ. Jo, byl to Macy. Určitě Macy.
Objevila se jedna černá ruka a rozrazila dveře dokořán, zatímco mužský hlas (patřil policajtovi, pokud Eddie nějaký policajtský hlas v životě slyšel, a že jich slyšel dost) za ní ječel, aby toho nechala, že neuteče, že si to jenom sakra zhorší, a Eddie v zrcadle nalevo zahlédl černou ženu na kolečkovém křesle a zapamatoval si, že si v té chvíli pomyslel Ježíši, dostal ji, to jo, ale ona rozhodně nevypadá nijak nadšeně.
Potom se pohled znovu stočil a Eddie se díval na sebe. Ten pohled mu letěl vstříc a Eddie chtěl zvednout ruku s nožem, aby si zakryl oči, protože pocit, že se dívá dvěma páry očí, byl najednou příliš, bylo to příliš bláznivé, mohl by se z toho zbláznit, kdyby si oči nezakryl, ale všechno se to semlelo moc rychle, takže neměl čas.
Kolečkové křeslo projelo dveřmi. Vešlo se tam jen tak tak. Eddie slyšel, jak osy zaskřípaly o zárubně. Ve stejné chvíli uslyšel další zvuk: jako by se cosi trhalo, takže si vzpomněl na jedno slovo
(placentární),
které si ale vlastně myslet nemohl, protože nevěděl, že je zná. Potom už ta žena jela k němu po tvrdém písku a už nevypadala tak strašně šíleně – vlastně se skoro nepodobala ženě, kterou Eddie zahlédl v zrcadle, ale tohle asi nebylo žádné překvapení; když zčistajasna projdete kabinkou u Macyho na mořské pobřeží jakéhosi bohem zapomenutého světa, kde jsou někteří humři velcí jako menší kolie, trochu vám to zamotá hlavu. V tomto ohledu mohl Eddie Dean osobně podat svědectví.
Ujela asi metr, než se zastavila, a tu vzdálenost ujela jen díky svahu a štěrku. Ruce už nepoháněly kola, jak dosud musely (až se zítra probudíte s bolavými rameny, můžete to vyčíst siru Rolandovi, paní, pomyslel si Eddie kysele). Ruce se opřely o opěrky křesla a sevřely je, zatímco si žena prohlížela dva muže.
Dveře za ní už zmizely. Zmizely? Ne tak docela. Zdálo se, že se samy zavírají, jako když se pustí film pozpátku. Začalo to ve chvíli, když ten pitomec z obchoďáku vyrazil ty druhé, reálnější dveře – mezi obchodem a kabinkou. Vrazil do dveří plnou silou, čekal, že ta zlodějka dveře zamkla, a Eddie si pomyslel, že se chlap pořádně rozplácne o protější zeď, ale Eddie nikdy neuviděl, co se stalo nebo nestalo. Dřív, než stále menší dveře mezi tímto a tamtím světem zmizely úplně, uviděl Eddie, že všechno na té druhé straně strnulo.
Film se stal nehybnou fotografií. Všechno, co teď zbýval…
