14
Katz, který otevřel Katzovu lékárnu a občerstvení (Rozmanitosti a drobnosti pro dámy a pány) v roce 1927 na Čtyřicáté deváté ulici, byl dávno v hrobě a jeho jediný syn už se tam chystal také. I když mu bylo teprve čtyřicet šest, vypadal o dvacet let starší. Plešatěl, měl nažloutlou kůži a byl chatrného zdraví. Věděl, že lidé říkají, že vypadá jako živoucí smrtka, ale nikdo nechápal proč.
Vezměte si teď tu fuchtli na telefonu. Paní Rathbunovou. Mele cosi o tom, že ho zažaluje, jestli jí nevydá to valium na předpis, a to okamžitě, OKAMŽITĚ, NA TOM TRVÁM.
Co si myslíte, paní, že nasypu ty modré bombardéry do telefonu? Kdyby to udělal, aspoň by mu prokázala tu laskavost a zmlkla by. Jenom by si dala sluchátko nad ústa a otevřela je dokořán.
To pomyšlení mu vyloudilo na tváři stín úsměvu, který odhalil nažloutlý umělý chrup.
„Vy mi nerozumíte, paní Rathbunová,“ přerušil ji poté, co minutu – celou minutu, odměřenou vteřinovou ručičkou u hodinek – poslouchal to její blábolení. Moc rád by jí aspoň jednou řekl: Přestaň na mě řvát, ty hloupá fuchtle! Řvi si na svýho DOKTORA! Ten tě navykl na to svinstvo! Správně. Ti pitomí felčaři to předepisovali, jako by to byla žvýkačka, a když se rozhodli přísun utnout, na koho to hovno dopadlo? Na ty řezníky? Ale ne! Na něj!
„Jak to myslíte, že nerozumím?“ Ten hlas mu v uchu zněl jako zlostná vosa bzučící ve sklenici. „Já rozumím, a to dost, tomu obchodování v té vaší pochybné drogérii, rozumím tomu, že jsem byla celé ty roky věrná zákaznice, rozumím –“
„Budete muset promluvit s –“ Pohlédl půlkami brýlí znovu na záznamovou kartu té fuchtle, „– s doktorem Brumhallem, paní Rathbunová. Váš předpis už je neplatný. Vydávat valium bez předpisu je federální trestný čin.“ A v první řadě by už takový předpis měl být zločin… pokud zároveň s předpisem nemíníte pacientovi dát i své číslo, které není v běžném seznamu, pomyslel si.
„Jen se přehlédl!“ zaječela žena. V jejím hlase se už objevil syrový počátek paniky. Eddie by ten tón okamžitě poznal: bylo to volání divokého ptáka Feťáka.
„Tak mu zavolejte a požádejte ho, aby to napravil,“ řekl Katz. „Má moje číslo.“ Ano. Všichni měli jeho číslo. V tom byla přesně ta potíž. Vypadal v šestačtyřiceti jako umírající člověk kvůli těm ferschlugginer doktorům.
A k tomu, aby zmizel poslední zbyteček nepatrného zisku, který tu nějak udržuju, by stačilo říct pár těmhle zfetovaným mrchám, aby se šly vycpat. To by stačilo.
„NEMŮŽU MU ZAVOLAT!“ křičela. Její hlas se mu bolestně zavrtával do ucha. „JE S TÍM SVÝM TEPLÝM PŘÍTELÍČKEM NĚKDE NA DOVOLENÉ A NIKDO MI NEŘEKNE KDE!“
Katz cítil, jak mu do žaludku vtéká kyselina. Měl dva vředy, jeden zhojený, druhý právě krvácel, a důvodem byly ženy jako tato mrcha. Zavřel oči. Tím pádem neviděl, jak jeho asistent civí na muže v modrém obleku a s brýlemi se zlatými obroučkami, který se blížil k pultu s léky na předpis, a neviděl ani Ralfa, tlustého strážce (Katz mu platil jen almužnu, ale stejně toho výdaje hořce želel; jeho otec nikdy strážného nepotřeboval, ale jeho otec, Bůh ho stihni hnilobou, žil v dobách, kdy byl New York město a ne záchodová mísa) se najednou probral ze svého obvyklého tupého zadumání a sáhl po pistolu u boku. Uslyšel vykřiknout nějakou ženu, ale pomyslel si, že to je proto, že právě zjistila, že všechno od Revlonu má slevu, byl donucen dát na Revlon slevu, protože ten putz Dollentz dál v ulici mu dával nůž na krk.
Myslel jenom na Dollentze a na tu mrchu v telefonu, když se pistolník přiblížil jako osudová zkáza, myslel na to, jak báječně by ti dva vypadali nazí a pomazaní medem a zastrčení do mraveniště pod žhavým pouštním sluncem. Mraveniště pro PÁNY a DÁMY, nádhera. Myslel si, že horší už to být nemůže, že je to absolutní dno. Jeho otec byl tak odhodlaný, že jeho jediný syn půjde v jeho šlépějích, že odmítl zaplatit něco jiného než vysokou farmakologickou, a tak šel v jeho šlépějích, a Bůh stihni otce hnilobou, protože to byla určitě nejhorší chvíle v jeho životě, který byl nejhorších chvi…
