Střípek ledu (Andrzej Sapkowski)

VIII.

Rána byla nečekaná. Kyj tiše zasvištěl tmou tak rychle, že nechybělo moc a zaklínač by se ani nestačil kryt instinktivně zvednutou paží, že by nestačil zmírnit ránu plavným pohybem těla. Odskočil, padl na koleno, udělal kotrmelec, postavil se, vycítil pohyb vzduchu před novým mávnutím kyje, piruetou se vyhnul ráně, zavířil mezi dvěma postavami, které jej ve tmě obklopily a sáhl nad pravé rameno. Pro meč. Ale meč nikde.

Nic mě těch instinktů nezbaví, pomyslel si a měkce odskočil. Rutina? Buněčná paměť? Jsem mutant, reaguju jako mutant, pomyslel si, když opět padl na koleno, vyhnul se ráně a sáhl do boty pro dýku. Neměl ji.

Ušklíbl se a dostal kyjem po hlavě. Zablesklo se mu v očích, bolest projela až do konečků prstů. Upadl, uvolnil se, úšklebek z jeho rtů ale nezmizel.

Někdo se na něj svalil a přitiskl ho k zemi. Někdo jiný mu od opasku utrhl váček. Koutkem oka zahlédl záblesk nože. Muž, který na něm klečel, mu roztrhl kazajku pod krkem, uchopil řetízek a vytáhl medailon. A okamžitě ho upustil.

"U Baal-Zebutha," zaslechl zasípání. "Je to zaklínač..."

Ten druhý udýchaně zaklel:

"Neměl meč... U všech bohů... Tfuj, tfuj, na uřknutí, na zlo... Padejme odtud, Radgaste! Nedotýkej se ho, tfuj, tfuj!"

Měsíc na okamžik prosvitl řidším mrakem. Geralt nad sebou spatřil vyhublou krysí tvář, malá, černá, lesklá očička. Slyšel dusot nohou toho druhého, prchajícího, mizejícího v zákoutí, kde to smrdělo kočkami a připáleným tukem.

Človíček s krysí tváří pomalu sundal koleno z jeho prsou.

"Příště..." zaslechl Geralt zřetelně jeho šeptání. "Příště, až budeš chtít spáchat sebevraždu, zaklínači, tak do toho nezatahuj jiné. Prostě se pověs ve stáji na opratích."