Průzkumníci se vrátili za hodinu a půl, všichni zchváceni a s prázdnými láhvemi na vodu.
„Asi tři čtvrtě kilometru směrem k západu je pahorek. Tam rozbijeme tábor,“ informoval nás Daniel Storch. „Jinak terén vypadá pořád stejně – rovina pokrytá touhle divnou trávou.“
„To není tráva, ale nějaký druh přisedlých cykasů. Předpokládám, že časem uvidíme vyšší – stromového vzhledu,“ opravil ho doktor Palfrey.
„Rozumím,“ přitakal Storch, aniž by hnul brvou. „Zatím jsme nenašli zdroj vody, ale vzhledem k tomu, že tady roste ta tráva – cykasy, nemůže být podzemní voda příliš hluboko. To je náš úkol číslo dvě.“
„Takže, pánové,“ rozhlédl se po nás, „a dámy,“ věnoval pohled i přítomným ženám. „Do práce.“
Wirgan chtěl něco říct, ale baron Mauschwitz ho předešel.
„Nemyslím si, že jsem tu, abych budoval tábor a vykonával další pomocné práce.“
„Ehm, příteli,“ odpověděl mu lord Campbell, „obávám se, že tu práci někdo udělat musí. A vzhledem k tomu, že personálu máme pomalu, budeme se muset lopat chopit sami. Je to hořké, ale je to tak. Připomíná mi to, jak jsem kdysi se svým dědem zabloudil v džungli, chytili nás vzbouřenci, pardon, bojovníci za svobodu, a chtěli nás upálit. Byli to všechno potomci místního rádži a nedokázali se dohodnout, kdo připraví dřevo. Tak jsme utekli.“
Alice se zasmála a tím rozptýlila naakumulované napětí.
„Kolik vám bylo?“ chtěla vědět.
„Osm.“
„Nikdy jsem se nebál žádné práce,“ zabručel Semjon Ivanovic. „Co je na řadě první?“ zeptal se.
„Džípy. Musíme je dostat ven,“ odpověděl Storch.
Bez dalších řečí jsme se do toho pustili a žhavé slunce měnící vzduch v rozpálenou melasu nám každou sekundu připomínalo, že nejsme doma, ale někde úplně jinde, v cizím světě.
Dva dny jsme dřeli jako koně, každý podle svých možností. Pochopil jsem, že kuchař je pro takovou expedici naprosto klíčová postava. Zásoboval nás dvěma vydatnými jídly denně – ráno a večer, k tomu dvěma lehčími studenými svačinami; také dohlížel na dodržování pitného režimu každého z nás. Storch si jako správný velitel od všech držel odstup, ale bedlivě dohlížel na to, aby se nikdo neuléval nebo naopak nepřeceňoval své síly. Jen jednou se stalo, že Martinez krátce poté, co sám přenášel z jednoho z roverů bedny s potravinami, omdlel. Naštěstí se mu při pádu nic nestalo. Palfrey to diagnostikoval jako lehkou otravu oxidem uhličitým – při jeho zvýšené koncentraci a enormním vypětí prý žádný div. Potom jsme si všichni dávali víc pozor, abychom se jednorázově nepřetěžovali. Fyzická námaha a nutnost být pořád ve střehu nám pomohly postupně si zvyknout na okolní prostředí. Všechno usnadnila i skutečnost, že kromě pterosaurů a menších létajících tvorů, o nichž se Palfrey domníval, že by mohli být skutečnými ptáky, jsme zatím nepotkali jediné zvíře. Osobně jsem tomu byl rád. Měl jsem dost práce s tím, abych nezakopl o pušku, udržel se na nohou a ještě přitom dokázal něco dělat.
Konečně, třetího dne, v okamžiku, kdy se slunce svým spodním okrajem dotklo horizontu, Storch oznámil, že jsme s hlavními pracemi u konce.
Zaznělo pár úlevných výkřiků, Wirgan se odněkud pohotově vynořil se dvěma láhvemi šampaňského v každé ruce, Alice spěchala za ním se skleničkami. Rozhlédl jsem se po okolí. Tábor tvořily hypermoderní, ne víc než dva metry vysoké kupole stanů pro ubytování klientů a personálu, velké bungalovy pro uskladnění zásob, kuchyň a jídelnu. Prázdné i ještě plné kontejnery s výstrojí natahané na stranu jako provizorní zeď; za ní o kus dál, aby jejich zvuk nerušil, kostky naftových motorů na výrobu elektřiny. Nechal jsem ostatní oslavám a vrátil se k záložnímu dieselagregátu. Měli jsme tři. Jeden v provozu, druhý připravený, kdyby došlo k poruše, třetí pro jistotu schovaný. Všechny naprosto stejné se zaměnitelnými součástkami, každý o elektrickém výkonu pěti kilowattů, na hodinu provozu spotřebovaly jedna celá dvě desetiny litru nafty. Té jsme v osmi velkých nádržích na kolečkách přivezli čtyři tisíce litrů. Záložní agregát jsem rozebral, protože měl …
