Čím blíže jsme se dostávali, tím pomaleji jsem kráčel a měl jsem menší chuť se dál přibližovat. Sofie Jegorovna se spolu se mnou dostala až na konec skupiny a její manžel se po ní každou chvíli hněvivě ohlížel, aby ho točila v plném záběru.
Byli obrovští, neskuteční. Žádné číselné údaje ani obrázky v knihách nemohly člověka připravit na ohromující pocit z blízkosti omračujících živých tvorů. Kolena měli kousek nad úrovní mé hlavy, nejvyšší bod oblouku trupu se nacházel ve výšce třípatrového domu. V porovnání s tělem vypadala hlava malá, ale to byla jen záležitost měřítka. Aniž by se dinosaurus nějak namáhal, s pomocí masivního, snad deset metrů dlouhého krku lehce dosáhl ke koruně stromu a s děsivou snadností drtil a ulamoval obrovské větve. I s ocasem dosahoval délky poloviny fotbalového hřiště.
„Bože, ten musí vážit snad sto tun!“ vydechl Martinéz.
Přinutil jsem se udělat ještě pár kroků a dostal se na úroveň lovců, až teď jsem zaregistroval i další pasoucí se zvířata. Mezi obrovskými argentinosaury se pohybovala mláďata. Kromě velikosti se lišila i barvou – byla zelená. S velikostí a věkem barva postupně vyhledávala, jak jsem zjistil pozorováním dalších, starších exemplářů.
Najednou se obr dál od nás zastavil, zvedl hlavu o něco výš a předvedl se nám z čelního pohledu. Povislá kůže pod tlamou se napjala a tlama se otevřela, až jsem mu viděl rovnou do útrob. Hluboký táhlý zvuk do mě udeřil jako kladivo, cítil jsem, jak se mi chvěje bránice.
„Stranou, utečme stranou, sakra!“ pomohl mi vzpamatovat se Jan Petr.
Část se nás posunula vlevo, část vpravo. Stačilo to, abychom se dostali z dosahu směrované, nevolnost vzbuzující sirény.
Pak zvedl tlamu k obloze a nepříjemný pocit zmizel úplně.
„Musí to být slyšet na vzdálenost mnoha kilometrů,“ zamumlal Palfrey. „Desítek kilometrů.“
„Proč to dělá?“ chtěla vědět Alice.
„Nevím. Může to být výstraha dravcům, že je tady velký silný jedinec, nebo naopak svolává mláďata, co se líhnou z vajec, která za sebou nechají na cestě…“
Přerušilo nás praštění lámaného stromu. Mládě, které nedosáhlo do koruny, se postavilo na zadní a jednoduše slabší kmen zlomilo.
„Přišel náš čas,“ prohlásil baron Mauschwitz tiše. „Kdo je objevil, má právo prvního výstřelu. Myslím, že nikdo nebude považovat za zbabělost, když mu poskytneme palebnou ochranu, pro případ, že by ten obr nepadl po první ráně.“
Wirgan, baron, Martinéz a Ivanovic jako jeden muž postoupili ještě blíž k argentinosaurovi. Připadalo mi to šílené, nedělilo je od něho víc než patnáct dvacet metrů.
Ostatní vypadali šokováni ohromným tvorem a na lov nemysleli.
„Kde tak asi může mít plíce? Nebo srdce?“ zamumlal lord Campbell.
Henry Wirgan se rozkročil, přenesl váhu na přední nohu a druhou se zapřel. Přiložil pažbu k rameni. Viděl jsem, jak se celý napružil, svaly na předloktí mu orámovaly tmavé žíly. Prásk. Na argentinosaurově těle, kousek nad jeho přední nohou, vykvetl krvavý gejzír.
Byla to mnohem silnější rána, než jakou jsem kdy slyšel na střelnici. Zpětný ráz Wirgana posunul o stopu dozadu, ale vzápětí už měl pušku opět namířenou a pravačkou zatáhl za páku uzávěru. Tlustá žlutá nábojnice vyskočila do trávy, s kovovým zarachocením zapadla druhá.
Dinosaurus zařval, z rány se mu řinula krev.
Prásk.
Další gejzír, krve, ještě mohutnější. Wirganovi tentokrát trvalo déle, než zbraň zkrotil a připravil se k dalšímu výstřelu.
Obrovský ještěr se otáčel, aby vyrazil proti nepatrným mravencům, kteří mu působili takovou bolest.
Prásk.
Tentokrát Wirgan trefil přední nohu, kulka se zřejmě zastavila o kost ukrytou pod metrem svaloviny a tuku, gejzír krve a tkáně poničené výstřelem změnil ránu v malý kráter.
„Bože, oni jsou nezastavitelní,“ vydechl Martinéz.
Další kovové zarachocení, Wirganova tvář zdeformovaná soustředěním. Viděl jsem, jak pozvedá hlaveň – prásk.
Trefil argentinosaura přímo do otevřené tlamy, ještěrovo temeno roztříštil krvavý gejzír.
Poslední žalostné zařvání, mohutný krk udeřil o zem, o několik mučivě dlouhýc…
