Za půl hodiny jsem přímo z auta telefonoval Janu Petrovi. Na opuštěné cestě, kde jsem ve svitu měsíce viděl na obě strany na vzdálenost nejméně pěti set metrů, jsem se cítil nejbezpečněji. Stroze jsem mu oznámil, co se mi přihodilo, spolu se svým předpokladem, že to má co dělat s naší expedicí.
Podle souhlasného přitakání a dlouhého odmlčení jsem pochopil, že se mnou souhlasí.
„Přepojím tě na Daniela, tyhle věci jsou tak trochu jeho oborem. Třeba přijde na to, co by nám mohlo pomoct.“
Spojení se přerušilo a pak začalo nové vyzvánění. Otevřenými okny do kabiny pronikaly závany vlhkého vzduchu až odněkud od oceánu, tma okolo silnice kypěla životem plným cvrkání, šustění trávy a občasného zadupání nočních hlodavců.
Spojení naskočilo, co nejstručněji jsem vše ještě jednou zopakoval.
Přestože bylo krátce před půlnocí, Storch nezněl v telefonu ani trochu ospale nebo překvapeně, že mu někdo v noci volá.
„Měl rukavice?“
Představil jsem si scénu vloupání do mého domu ještě jednou.
„Ano.“
„Kuklu?“
„Kromě očí jsem mu neviděl nejmenší kus těla,“ zkrátil jsem to.
„Nechal tam nějakou věc?“
„Baterku.“
„Fajn. Dejte ji do igelitového sáčku. Jste schopen dorazit na Astrov?“
Astrov byla oblast sama pro sebe, pár domů bohatších lidí soustředěných dohromady v jednom z malebných kaňonů, bezpečnostní služba jim zajišťovala soukromí.
„Jsem ve voze, budu tam za půl hodiny.“
Nastartoval jsem, rozsvítil světla a rozjel se. Uvědomil jsem si, že po celou dobu čekání jsem byl nervózní, až se mi třásly ruce, a teď stres pomíjel, i když jsem se pro baterku musel vrátit k sobě. Činnost, jakákoli činnost, přinášela úlevu. A řízení auta bylo vůbec nejlepší.
Storch na mě čekal s hlídkou u závor střežící vjezd na území obytného komplexu. Mávl na strážného, nasedl ke mně do vozu a bez kontroly jsme vjeli dovnitř.
Pod koly skřípěl jemný štěrk, plynové lampy v secesním stylu neoslňovaly, pouze měnily tmu v světlou šeď.
„Doleva a ještě jednou doleva, pak až na konec ulice a jsme na místě,“ navigoval mě.
„Podívám se, jestli na baterce nejsou otisky prstů,“ prozradil mi, když jsme šli k němu domů. „Výbavu mám.“
Storch v domě očividně nebydlel dlouho, zařízení prozrazovalo spíš uniformní vkus realitní kanceláře než jeho vlastní. V pokojích se povalovaly bedny, odhadoval jsem, že většinu z nich povezeme s sebou.
Když jsem pak pozoroval, jak zkušeně a rychle hledá na baterce otisky prstů, uvažoval jsem, proč ho vlastně Jan Petr najal a jaká je jeho hlavní specializace.
„Byl to naprostý profesionál, i když neplánoval, že baterku nechá na místě, pořádně ji otřel a nenechal na ní jediný otisk. Podíváme se ještě přímo na vlastní baterie.“
„Máme to,“ řekl po dalších pěti minutách práce a umístil otisk prstu na silikonové bláně pod sken.
Když pak pustil notebook a klávesovou zkratkou skočil do mezinárodní databáze vyšetřovaných osob, bylo mi jasné, že technický specialista představuje v jeho případě velmi široké označení.
„Janius Polovski,“ přečetl jméno, které po chvíli naskočilo na monitoru. „Imigrant, odsouzen za loupežné přepadení. Významné polehčující okolnosti a spolupráce s policií. Vzhledem k věku ustanoven kurátorský dohled.“
Že by to bylo tak jednoduché, obyčejný pokus o loupež? To se mi nechtělo věřit.
Storch si přisunul notebook víc k sobě, teď už jsem neviděl nic.
„Podle poslední informace pracuje jako prodavač v obchodě s eletrotechnikou. Ten člověk, co vás navštívil, byl absolutní profesionál.“
„A co to znamená?“
Storch pokrčil rameny.
„Z vašeho rozhovoru v poledne bych tipoval na CIA, ale tohle se udalo příliš brzy po kontaktu. Může to být kdokoliv jiný. Informace o našem výletě se již stačila rozšířit a je to tak bizarní a potenciálně nebezpečná záležitost, že si žádná zpravodajská služba nemůže dovolit neprověřit ji. Představte si, kdybyste měl způsob, jak skákat do minulosti přesně podle přání…“
„To je už z principu nemožné,“ přerušil jsem ho.
„Ale oni to nevědí. Vědí jen, že se osm bohatých a inteligentních lidí rozh…
