/6
Jennifer stoupala po třetím a posledním úseku schodiště v domě, kde bydlela Cheryl Tedescová. Byla vyděšená. Myslela si, že jejich dům je příšerný, ale proti domu, kde bydlela Cheryl, to byl hotový palác. Ve vstupní hale se povalovalo pár opilců – jen doufala, že to nejsou stálí obyvatelé.
Když došla k Cherylinu bytu, chvilku váhala, než zaklepala. Pak musela chvíli čekat a poslouchat cvakání řady zámků a posléze chřestění bezpečnostního řetězu, než se dveře otevřely.
„Ahoj! Pojď dál,“ uvítala ji Cheryl. „Promiň, že mi to tak trvalo. Táta nedal jinak a donutil mě nainstalovat si sem všechny ty zámky.“
„Já myslím, že je to dobře,“ řekla Jennifer a rychle vklouzla dovnitř. Cheryl se odešla doobléknout do koupelny a Jennifer se zatím rozhlížela po neudržovaném bytě.
„Doufám, žes poslechla doktory,“ zavolala, protože věděla, že Cheryl doporučili, aby nic nejedla ani nepila, kromě trošky vody hned po probuzení.
„Nic jsem nejedla,“ zavolala zpátky Cheryl.
Jennifer přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Celý dům jí připadal strašně špinavý a nechtěla si tu sedat. Samotný nápad, že Cheryl doprovodí, se jí přestával zamlouvat, ale teď už nemohla couvnout. Aspoň pozná toho báječného doktora Foleyho, i když zatím neměla chuť pouštět se s Adamem do hádek o porodníky. Včera v noci se nakonec jakžtakž smířili, ale představa, že Adam nechá studia, se jí pořád nelíbila. V duchu si přála, aby jeho dnešní pohovor v Arolenu skončil neúspěšně.
„Tak můžem jít,“ vynořila se z koupelny Cheryl. Přes rameno i měla příruční cestovní kabelu. „Ať to mám z krku.“
Nejtěžší na celé cestě na Julianovu kliniku bylo sejít po schodech Cherylina domu a neskutálet se po nich dolů a pak projít kolem těch opilců. Cheryl jim vůbec nevěnovala pozornost a poznamenala, že je domovník vyrazí, jen co vstane.
Došly pěšky na stanici metra na Lexington Avenue a linkou číslo 16 dojely na 110. ulici. Nebyla to zrovna nejvábnější končina, ale jak se blížily ke klinice, okolí se měnilo k lepšímu. Před časem tu strhli celý blok domů a na jeho místě vyrostlo nové středisko lékařské péče. Byla to patnáctipatrová moderní budova ze zrcadlového skla, v jehož tabulích se odrážely okolní domy z počátku devatenáctého století. Domy na všech stranách byly do vzdálenosti celého bloku zrenovované, očištěné a vyparáděné, a zářily starobylou krásou. O blok dál stála u řady domů lešení, naznačující, že i tady probíhají rekonstrukce. Vypadalo to, jako by klinika postupně přebírala pod kontrolu celou tuhle část města.
Jennifer prošla hlavním vchodem v očekávání obvyklého nemocničního prostředí, ale dočkala se příjemného překvapení, protože vstupní hala připomínala spíš přepychový hotel. Všechno tu bylo nové a bez poskvrnky čisté. Ve velké recepci bylo tolik personálu, že sotva Jennifer s Cheryl vešly, takřka vzápětí se jich hezká černošská sekretářka přeptala: „Přejete si, prosím?“ Měla na sobě modrou šatovou sukni a bílou blůzu se jmenovkou, na které stálo: „Ahoj! Já jsem Louise.“
Cheryl sotva slyšitelně odpověděla: „Jdu za doktorem Foleym. Jsem objednaná na interrupci.“
Louisinu tvář naplnila účast. „Cítíte se dobře, slečno…“
„Tedescová,“ doplnila Jennifer. „Cheryl Tedescová.“
„Nic mi není,“ tvrdila Cheryl. „Opravdu ne.“
„Máme tu na příjem psychology. Mohli bychom jim zatelefonovat, pokud byste si chtěla s některým z nich popovídat. Rádi bychom, abyste se tu cítila co nejlíp.“
„Děkuju,“ řekla Cheryl. „Ale mám s sebou kamarádku.“ Ukázala na Jennifer. „Chtěla jsem se zeptat, jestli by se mnou mohla jít nahoru.“
„Ale samozřejmě,“ ujistila ji Louise. „Jsme rádi, když mají pacienti někoho, kdo jim dělá společnost. Ale jestli dovolíte, nejdřív bych si vyvolala na počítači váš záznam a pak zavolala lidi na příjmu. Co kdybyste zatím zašly do salónku a počkaly si tam? Za pár minut jsem u vás.“
Jak přecházely do pohodlné čekárny, Jennifer prohodila: „Už začínám chápat, proč jste s Candy obě z téhle nemocnice tak odvázané. Jestli se tu k člověku všichni chovají jako tahle Lou…
