/14
Jennifer strávila neklidnou noc, a když ve tři čtvrti na osm zazvonil telefon, byla právě v kuchyni. Rychle po něm sáhla, protože si myslela, že rodiče ještě spí, ale matka už mezitím sluchátko zvedla.
„Jsem u telefonu, mami,“ zavolala Jennifer, když uslyšela hlas doktora Vandermera.
„Dobré jitro, Jennifer,“ ohlásil se. „Nachystali jsme váš příjem na půl čtvrté. Omlouvám se, že je to tak pozdě, ale máme tolik práce, že bylo těžké vás vůbec ještě do programu dostat. Do té doby nic nejezte a pijte jen vodu. Večer, až budete mít všechno za sebou, si budete moct k večeři objednat, nač budete mít chuť.“
„Dobře,“ souhlasila nevzrušeně. „Jak dlouho u vás zůstanu?“
„Nejspíš jen přes noc. Tohle všechno vám vysvětlím, až přijdete.“
„V kolik se mám ohlásit?“
„Co kdybyste přijela ještě před polednem? Bylo by aspoň dost času na všechny přijímací formality. A pokud by se program trochu uvolnil, třeba bychom vás mohli vzít i dřív. Zatím si odpočiňte a všechny starosti s podrobnostmi nechte na mně.“
Jennifer si udělala trochu kávy a vyšla do zahrady. Na chviličku se jí zmocnily pochybnosti, ale pak došla k názoru, že dělá dobře. Jak doktoru Vandermerovi, tak jejím rodičům se zdálo, že nemá na vybranou. Byla by si jen přála, aby tu byl Adam a podílel se na tom rozhodnutí s ní.
Adam následoval Josého a snažil se při tom co nejmíň překážet. Prošli celou délkou chodby, minuli kantýnu a sestoupili po příkrém schodišti. Členové posádky, které cestou potkávali, brali, jak se zdálo, Adamovu přítomnost za samozřejmou. I tak se klepal strachy. Ustavičně čekal, kdy ho někdo pozná a spustí poplach.
Když sešli až dolů do podpalubí, pustili se dál úzkou chodbou, propletenou potrubím a páchnoucí dieselovými zplodinami. Minuli strojovnu. Pracovalo tu množství mužů vysvlečených až po pás a lesknoucích se potem. Rámus byl ohlušující.
Došli až do prostorné temné místnosti plné barevných pojízdných kontejnerů na odpadky, jejichž obsah páchl na sto honů. José vešel dovnitř a zavedl Adama až do nejodlehlejšího kouta, kde seděla na zemi dvojice mužů zabraná do karet. Když se José přiblížil, větší z nich vzhlédl a pak se znovu obrátil ke hře.
„A teď dávej bacha,“ prohodil k menšímu muži, jak José usedl na bobek vedle nich.
Ve stěně za hráčem byl široký otvor, kterým Adam viděl část mola hemžícího se činorodostí. Do místnosti odtamtud šikmo dopadal pruh zářivého slunečního světla, působící v tom pekelném prostředí až nadpozemsky.
„Sláva, sláva,“ mumlal si, když popošel k dolním dveřím a zastínil si oči před prudkým tropickým sluncem. Země – i svoboda mu připadaly tak blizoučko. Na tom, že zatím ještě pořád nevěděl, jak se vlastně dostane ven, vůbec nesešlo. Znovu pohlédl na betonové molo a jeho nadšení pohaslo. Hned vpravo od něj byl východ pro cestující, pečlivě střežený řetězem stevardů v bílých sakách, kteří důkladně kontrolovali každého, kdo vycházel z lodi.
„José, jak se odsud pokusím vyjít, tak mě musí dostat. Nepůjde to,“ řekl Adam a snažil se ovládnout svůj hlas.
José ani nezvedl oči od karetní hry a řekl: „Jen klid.“
Adam pár minut postával a nevěděl co dělat.
„José,“ ozval se nakonec, „to mě chcete dostat ven tudyhle?“ Pokývl hlavou k východu.
„Ne,“ odbyl ho José. „To nejlepší teprve přijde.“
„A co chcete dělat?“ dopálil se.
José neodpověděl. Adamovi nezbylo než se znovu vrátit k otevřenému otvoru. Toužebně se zadíval na zelené vrchy tyčící se nad přístavem. Viděl na nich drobné puntíčky domků. Právě se chystal znovu oslovit Josého, když vtom na molo vjela řada žlutých popelářských vozů, které z kolmých výfuků chrlily dieselový kouř. Zastavily kousek od lodi, jedno za druhým. Pak zaječela lodní siréna.
Hráči zakleli, odhodili karty a zamířili k nejbližšímu kontejneru. Ten největší tlačil, druzí dva táhli a tak ho převezli dolů po rampě až k prvnímu z popelářských vozů. Zatímco se vraceli pro další kontejner, náklaďák se pustil do práce. Napřáhl mechanické spáry, uchopil kontejner, vyzvedl ho vysoko nad řidičovu kabinu j a v…
