7
Člověka ubíjejí malé starosti.
Velké problémy se řeší snadno. Když jde o velké problémy, je v sázce mnoho. Zato ty malé mají tuhý život. Mám se oholit dneska večer na schůzku s tou prima žábou, nebo počkat až na ráno, když máme tu konferenci Spojených hliníkáren? Člověk aby se z toho zbláznil!
Velkým problémem sedmaosmdesátky byl utopenec. Utopenci se nevyskytuji denně.
Malým problémem sedmaosmdesátky byl profesionální podvodník.
Právě tenhle podvodník přiváděl detektiva Arthura Browna k šílenství. Brown to neměl rád, když ho někdo vodil za nos, a stejně neměl rád, když někdo vodil za nos jiné. Člověk, nebo přesněji lidé, kteří oškubávají počestné obyvatele Brownova krásného města, mu byli trnem v oku. Nedávali mu spát. Kazili mu chuť k jídlu. Ničili dokonce i jeho milostný život. Byl mrzutý a nakvašený, ještě netrpělivější než obvykle, mračil se, utrhoval, těžko se s ním dalo vyjít. Jeho spolupracovníci, jak už byli laskaví, ohleduplní a přemýšliví, dělali, co mohli, aby mu jeho pracovní den ztrpčili. Na sedmaosmdesátce neminul okamžik, aby se ten či onen policista neotřel jen tak mimochodem o Browna a jeho trápení s podvodníkem. „Už ho máš, Artie?“ volali na něho. „Hele, nějakej podvodník vymámil včera na mý babičce její falešný zuby,“ pokřikovali. „Není to ten tvůj rošťák, Browne?“
Brown přijímal všechno to pošťuchování a dobírání se záviděníhodnou nezdvořilostí, obdivuhodným nedostatkem sebeovládání a pozoruhodně špatnou náladou. Odpovídal krátce a věcně, obvykle dvěma slovy, z nichž jedno se nedá tisknout. Brown neměl na vtipy kdy. Od rána do večera vězel v kartotéce. Někde v kartotéce přece musí být člověk, kterého hledá!
Berta Klinga zajímalo jiné čtivo.
Stál před informační tabulí ve služební místnosti. Už zase pršelo. Déšť stékal po okenních tabulkách a nevlídné světlo za okny vrhalo na podlahu u jeho nohou klouzavý zmáčený stín, takže se zdálo, že se i služebna rozplývá v nic. Na informační tabuli byl vyvěšen rozvrh dovolených.
S Klingem ho prohlíželi ještě dva detektivové. Jeden byl Meyer Meyer, druhý Roger Havilland.
„Na kdys to vyfasoval, mladej?“ zeptal se Havilland.
„Od desátýho června,“ odpověděl Kling.
„Od desátýho června? To je na dovolenou vůbec ten nejprimovnější čas,“ řekl Havilland a šťouchl do Meyera.
„Jo, prima,“ řekl Kling znechuceně. Upřímně řečeno, neočekával nic lepšího. Byl v pátracím oddělení nejmladší, ještě k tomu teprve nedávno povýšil z obyčejného strážníka. Ani nedoufal, že by mohl soutěžit s detektivy, kteří měli odsloužená léta. Přesto byl zklamán. 10. června! Sakra, vždyť to ještě ani nezačíná léto!
„Já si rád beru dovolenou začátkem června,“ pokračoval Havilland. „Prima čas na dovolenou. Žádám vždycky konec dubna. Mám rád zimu. Ani by mě nenapadlo opouštět tuhle útulnou cimru v červenci nebo srpnu, když jsou parna. Mám rád parno, ty ne, Meyere?“ V Meyerových modrých očích to zajiskřilo. Byl pro každou legraci, i když s ní začal člověk jako Havilland.
„Parno je ohromná věc,“ řekl. „Vloni to bylo báječný, na to nikdy nezapomenu. Na revíru nám řádil zapřísáhlej nepřítel policajtů, a k tomu teploty kolem čtyřiceti stupňů. Takový léto si člověk pamatuje.“
„Jen si to představ, mladej,“ řekl Havilland. „Třeba bude letos taky parný léto. Můžeš sedět u okna, fouká sem příjemnej chládek z parku. A můžeš vzpomínat na svou studenou červnovou dovolenou.“
„Vlez mi na záda, Havillande,“ řekl Kling. Otočil se od vývěsní tabule a Havilland mu položil na rameno ruku jako kýtu. Měl v prstech ohromnou sílu. Byl to statný policista s obličejem cheruba, na němž se teď rozlil škodolibý úsměv. Kling Havillanda neměl rád. Neměl ho rád už tehdy, když byl ještě strážníkem a Havillandovy metody vyslýchání podezřelých znal jen z doslechu. Od té doby, co se stal detektivem 3. třídy, měl příležitost vidět Havillanda v akci a jeho nenávist rostla rovnoměrně s počtem příležitostí, kdy ho viděl, jak používá své kýtovité ruce vůči bezmocným vězňům. Havilland se podobal býku. Řval jako býk, ú…
