8
Hotel Carter byl, když se to tak vezme, velice špinavý kutloch.
Na druhé straně se těm, kdo nedávno přišli odněkud z periférie, zdál nejmíň tak nádherný a velkolepý jako Waldorf Astoria. Všechno záleží na tom, jak se na to člověk dívá.
Když člověk stál na rohu Culverovy třídy a 11. jižní ulice a náhodou pršelo a ten člověk byl náhodou policista hodlající někoho sebrat, vypadal hotel Carter jako velice špinavý kutloch.
Brown si vzdychl, vyhrnul si límec pláště do deště, řekl si v duchu, že vypadá jako soukromý detektiv, a pak vešel do hotelu. V hale seděl ve špinavé lenošce stařec, civěl na déšť a vzpomínal na to, jak ho děvčata obletovala, když byl mladý. Hala zapáchala. Brown měl podezření, že stařec k zápachu přispívá. Připravil na to svůj nos, jako byl zvyklý připravovat si k akci podpažní pouzdro s pistolí, rychle se rozhlédl a pokročil k recepci. Recepční úředník ho pozoroval, jak jde přes halu. Pozoroval ho bedlivě. Dubnová moucha, ještě mladá a lehkomyslná, bzučela líně nad pultem. Z mosazného plivátka, stojícího na zemi vedle pultu, přetékaly sliny. Pach v hale byl typický pach zanedbanosti a nepořádku. Brown došel k recepčnímu pultu a chystal se otevřít ústa.
„Řeknu vám to rovnou,“ řekl úředník. „Černý nebereme.“
Brown ani nemrkl. „Že ne?“ řekl.
„Nebereme.“ Úředník byl mladý muž a začínal mít vysoké čelo, i když mu nemohlo ještě být ani šestadvacet. Měl mírně orlí nos a bledě zelené oči. Na pravé straně nosu se mu podebíral vřídek. „Nevykládejte si to osobně,“ řekl. „Já jsem tu jen zaměstnanej. Rozkaz je rozkaz.“
„Těší mě, že znám vaše smýšlení,“ řekl Brown s úsměvem. „Jenže já jsem o pokoj nežádal.“
„Prosím?“ řekl úředník.
„Rád bych vám to vysvětlil. Vzít si u vás pokoj je sen mýho života. Právě jsem přišel z bavlníkovýho políčka dole na jihu, kde hnojíme bavlnu lidskými výkaly. Žil jsem tam v chatrči z dehtovýho papíru, do který zatýká, tak si jistě dovedete představit, že mi ten váš nádhernej hotel připadá jako palác. Já bych to snad ani nepřežil, kdybyste mi dovolili přespat v jednom z vašich pokojů. Stačí stát tady v hale a už si člověk připadá jako v ráji.“
„Jen si posluž,“ řekl úředník. „Dělej si legraci! Pokoj stejně nedostaneš. Mluvím s tebou na rovinu. Měl bys mi bejt vděčnej!“
„Vždyť já taky jsem,“ řekl Brown. „Nuznej trhač bavlny vám děkuje z hloubi svýho srdce. Je tu přihlášený člověk, který se jmenuje Frederick Deutsch?“
„Kdo to chce vědět?“ zeptal se úředník.
Brown se usmál a řekl sladce: „Já. Jen ubohej starej massa Bob, co trhat bavlnu.“ Sáhl si do kapsy a otevřel náprsní tašku, v níž se zaleskl jeho policejní odznak. Úředník zkoprněl. Brown se usmíval.
„Já jsem si dělal legraci s tím pokojem,“ řekl úředník. „Tady bydlí černochů!“
„Vsadil bych se, že se sem ani nevejdou,“ řekl Brown. „Je tu Deutsch přihlášený, nebo ne?“
„To jméno mi nic neříká,“ řekl úředník. „Má tu být přechodně?“
„Nastálo,“ řekl Brown.
„Mezi stálejma nemám žádnýho Deutsche.“
„Ukažte mi seznam.“
„Prosím, ale žádnej Deutsch tady není. Znám stálý nazpaměť.“
„Víte co, radši mi to ukažte,“ řekl Brown. Úředník vzdychl, hrabal se pod pultem a vytáhl knihu přihlášek. Položil ji na pult tak, aby Brown do ní mohl nahlédnout. Brown jel prstem dolů po stránce. „Kdo je Frank Darren?“ zeptal se.
„Prosím?“
„Frank Darren.“ Brown ukázal na jméno. „Tenhle.“
„Ach ten!“ Úředník pokrčil rameny. „Host. Jeden z hostí.“
„Jak dlouho tu bydlí?“
„Asi tak dva roky. Snad víc.“
„Zapsal se jako Darren, když se přihlašoval?“
„Ovšem.“
„Jak vypadá?“
„Velikej, dost hubenej, modrý oči, dlouhý vlasy. Proč?“
„Je u sebe?“
„Myslím, že jo. Je. Proč?“
„Pokoj?“
„Třistadvanáct,“ řekl úředník. „Já myslel, že hledáte nějakýho Deutsche.“
„Taky že ano,“ řekl Brown. „Dejte mi klíč k třistadvanáctce.“
„Nač? Máte mít zatykač, než vrazíte k ně…“
„Jestli budu musit jít až domů pro zatykač,“ řekl Brown lhostejně, „vezmu si taky jeden pro porušení zákona č. 514, to jest za vyloučení občana pro barvu pleti z rovnoprávného používání ubytov…
