18
Kling našel číslo v telefonním seznamu obchodů a firem. Požádal dozorčího o státní linku a vytočil číslo. Slyšel, jak telefon zvoní na druhém konci drátu. Metodicky začal počítat kolikrát. Třikrát… čtyřikrát… pětkrát… Kling čekal.
Šestkrát… sedmkrát… osmkrát… Honem, Chene, myslil si, vem ten zatracenej telefon! A pak si vzpomněl na vzkaz, který Chen nechal u Havillanda. Bude se snažit zadržet vzorek v krámě. Proboha, nestalo se něco Chenovi? Po desátém zazvonění zavěsil.
„Beru si vůz,“ zařval na Havillanda. „Vrátím se za chvilku!“
Havilland vzhlédl od svého časopisu. „Co?“ zeptal se. Ale Kling už proběhl brankou v zábradlí a byl na schodech vedoucích do přízemí.
Chen kráčel pryč od krámku, když zaslechl telefon. Opustil krámek před okamžikem, pevně rozhodnut jít rovnou na 87. revír, najít Carellu a říci mu, co se stalo. Právě zamkl a byl na cestě k svému vozu, když telefon začal zvonit.
V tom, jak telefon zvoní, není snad žádný rozdíl. Nezvoní jinak, když si milenci chtějí říci pár něžnůstek, nezvoní jinak, když přináší špatné zprávy, ani když oznamuje, že byl uzavřen výnosný obchod. Chen pospíchal. Musí najít Carellu, musí s ním mluvit! Snad to zvonění v jeho zamčeném a zavřeném krámku není tak strašně naléhavé! Snad nezní tak strašně důležitě! Koneckonců to není nic, jen zvonění telefonu. Zvonilo to ale přece jen tak naléhavě, že ho to vrátilo k zamčeným dveřím. Řinčelo to tak důrazně, že ho to přinutilo sáhnout rychle po klíčích, vyhledat ten pravý, strčit ho do visacího zámku, rozevřít zámek, otevřít dveře a hnát se k telefonu.
Znělo to naléhavě, jako by šlo, o nevím co, dokud to nepřestalo zvonit. Když Chen zdvihl sluchátko, uslyšel už jen obvyklé tutání. A když už to tutání měl, využil ho. Zavolal FRederick 7-8024.
„87. revír, dozorčí Murchison,“ řekl hlas. „Detektiv Carella, prosím,“ řekl Chen. „Moment,“ odpověděl dozorčí. Chen čekal. Měl tedy pravdu, Carella je zpátky. Slyšel, jak cvakla linka. „87. revír, detektiv Havilland,“ řekl Havilland. „Já mluvila s detektiv Carella, prosím?“
„Moment,“ řekl Havilland. Přikryl mluvítko. „Hej, Berte!“ křikl. „Berte!“
„Není tady,“ řekl Havilland. „Kdo volá?“ Koutkem oka viděl Klinga, jak mizí na schodišti vedoucím do přízemí. „Charlie Chen. Kdy bude přijít zpátky?“
„Okamžik,“ řekl Havilland. Přikryl mluvítko. „Hej, Berte!“ křikl: „Berte!“ Ze schodů nepřicházela žádná odpověď. Řekl do telefonu: „Já jsem taky policista, pane. Co byste rád?“
„Pán, která tetovala slečna,“ řekl Chen. „Byla tady v moje salón. S paní Carellová.“
„Pomaleji,“ řekl Havilland. „Který pán? Která slečna?“
„Carella věděla,“ řekl Chen. „Vy řekla Carella, pán jmenovala Chris. Veliká blondová pán. Vy řekla, žena běžela za pán. Kdy bude vrátit zpátky? Vy nevěděla, kdy bude vrátit zpátky?“
„Poslyšte,“ začal Havilland, ale Chen řekl netrpělivě: „Já přišla, já přišla a řekla mu. Vy řekla, aby Carella počkala.“
„Možná, že už vůbec…“ řekl Havilland, ale mluvil už do hluchého telefonu.
Mladá žena byla sehnuta a tiskla k ústům kapesník. Vysoký světlovlasý muž ji držel kolem pasu, táhl ji vzhůru a napůl ji vedl, napůl vlekl ulicí.
Teddy Carellová šla za nimi.
Teddy Carellová toho věděla velmi málo o profesionálních podvodnících.
Věděla však, že člověk může stát na rohu a nabízet na prodej pětidolarové zlaťáky po deseti centech a nesehnat za celý den ani jednoho kupce. Věděla, že město je skrznaskrz nedůvěřivé místo, že cizí lidé v restauracích se navzájem neoslovují, že jedni z jakýchsi důvodů nedůvěřují druhým. A tak se pojistila.
Kdyby byla dovedla mluvit, byla by svůj vzkaz křičela. Ale mluvit nedovedla, a tak se pojistila tím, že vyhotovila tucet útržků papíru. Na každý napsala tatáž slova: „Zavolejte detektiva Carellu, Frederick 7-8024, a řekněte mu, že číslo vozu je DN 1556. Prosím rychle!“ A teď, následujíc Donaldsona a jeho společnici, začala vyvolávat svůj vzkaz. Nemohla se s každým chodcem moc zdržovat, protože si nemohla dovolit ztratit dvojici z dohledu. A tak se jen do…
