5
Rijád, Saúdská Arábie
Na první pohled vypadal jako místní. Měl na sobě typický oděv saúdských obchodníků. Na jeho ramennou spočíval thawb, bílý oděv z bavlny, a sahal mu až ke kotníkům, zatímco přes kaštanové vlasy měl přehozenou ghutru přepásanou ozdobnou čelenkou, která bránila, aby sklouzla dolů. Při bližším pohledu však bylo zřejmé, že jeho rodištěm nebyl Arabský poloostrov. Kůži měl sice opálenou, ale nebyl to ten pravý odstín. Byl hladce oholený a na nohou neměl sandály, ale černé polobotky s tlustými podrážkami. A především měl namodralé, až šedivé oči. V daný okamžik je však skrýval za velkými tmavými brýlemi.
V Rijádu bylo teprve devět ráno a teplota už dosahovala osmatřiceti stupňů ve stínu. Erichu Ábelovi ale horko nevadilo. Vlastně ho měl rád. Coby rozenému astmatikovi mu suché, horké saúdskoarabské klima vyhovovalo mnohem lépe než vlhké klima měst podél pobřeží Rudého moře. Abel projevoval o Saúdskou Arábii upřímný zájem. Nejen kvůli jejímu klimatu nebo kvůli jejím lidem. Souviselo to daleko spíš s rolí, kterou bude záhy hrát při utváření historie. Bylo to vzrušující místo k obchodování.
Bývalý východoněmecký špion byl zastáncem splynutí s okolím. To byl jediný spolehlivý způsob, jako porozumět cizí kultuře. Ve skutečnosti to však byl jen jeden z důvodů, proč měl na sobě tradiční arabský oděv. Pravdou bylo, že se Saúdská Arábie pro návštěvníky ze Západu stala velice nebezpečným místem. Únos přirozeně představoval stálou hrozbu, na druhé straně by ho však každý pitomec, který by jej unesl, musel propustit, jakmile by zjistil pro koho pracuje, načež by musel žadonit o odpuštění u nohou prince Muhammada. Skutečným problémem byl prudký nárůst vražd spáchaných těmi proklatými wahhábisty. Pouštním královstvím otřásala vlna neklidu a bylo tudíž velice důležité být co nejméně nápadný.
Pokud měl Abel na něco skutečně talent, tak to byla schopnost předvídat změnu. Když ještě pracoval pro Stasi, bezohlednou a obávanou východoněmeckou tajnou službu, byl v úřadě jediným, kdo prorokoval zhroucení komunismu a pád Berlínské zdi. Posílal zprávy nadřízeným orgánům a ze všech stran se mu dostávalo ujištění, že je příliš mladý a že neví, o čem mluví. Když padla Berlínská zeď, bylo Ábelovi teprve devětadvacet let a jeho chladnokrevní nadřízení ve východoberlínské centrále Stasi shlíželi na mladého hypervzdělaného intelektuála s despektem. Stasi se pyšnila jistou shovívavou neomaleností, kterou Abel postrádal. Po pravdě řečeno by se lépe cítil jako člen britské tajné služby MI6. Abel choval k Britům velký respekt. Prováděli kreativní operace a vyžívali se v klamání svých protivníků. Stasi připomínala spíše velice efektivní a bezohlednou zločineckou organizaci ve stylu americké mafie. V každém případě nikdo nechtěl slyšet jeho varování, že se jejich hrůzovláda chýlí ke konci.
Abel byl neduživé dítě a většinu dětství strávil po nemocnicích. Když byl doma, polehával v posteli a stěží mu zbývaly síly ke čtení. Zatímco jiné děti rostly fyzicky, on rostl intelektuálně. Univerzitu absolvoval už ve dvaceti s diplomy z matematiky a ekonomie a byl naverbován do Stasi. Pracovní příležitosti ve východním Německu začátkem osmdesátých let nebyly příliš valné. Tato okolnost spojená s vidinou vynahradit si alespoň částečně ústrky, jimiž trpěl po větší část svého dětství, se mu jistým perverzním způsobem nesmírně zamlouvala.
Během prvních tří let ve Stasi usiloval o přeložení z analytického do operačního oddělení, ale jeho neduživé vzezření mu v dosažení tohoto cíle pokaždé zabránilo. Abel měřil téměř sto osmdesát centimetrů, ale vážil tehdy jen šestašedesát kilogramů. Postupně nabíral na váze a trávil každou volnou chvíli prací na své tělesné kondici v naději, že projde testem fyzické způsobilosti a bude moci opustit své místo u psacího stolu.
Ve čtvrtém roce se mu konečně podařilo dosáhnout přeložení do operačního oddělení a začal se podílet na systematických únosech občanů západních zemí, kteří cestovali do východního Německa. A…
