Svolení zabíjet (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

69

Bílý dům

 

Opancéřovaný sedan náležející Kennedyové zastavil u jihozápadní brány. Agenti tajné služby byli zvyklí na její časté příjezdy a odjezdy, ale i tak jí prohlédli podvozek a kufr. Kennedyová byla v Bílém domě tolikrát, že už své návštěvy dávno přestala počítat. Občas však nastaly chvíle, jako například nyní, kdy se jí zrychlil tep a sevřel žaludek. Většinu těchto návštěv představovaly běžné zpravodajské brífinky. Občas bylo třeba řešit nějakou krizi, ale většinou bylo jejím posláním poskytovat průběžné informace a rady prezidentovi a ostatním členům národního bezpečnostního týmu.

To odpoledne však mělo být jiné. Žádná nuda ani rutina. Bude to hra s vysokými sázkami a hrát ji budou nejmocnější z washingtonských mocných. Zejména tři lidé budou žádat její hlavu - ředitel Národních zpravodajských služeb, formálně tedy její přímý nadřízený, ministryně zahraničí a generální prokurátor. Nedávná cesta navíc Kennedyovou unavila. V rozmezí šestnácti hodin absolvovala cestu do Curychu a zpět. Přidejte k tomu ještě vraždu Anny Riellyové, útok na konšpirační dům CIA a šéfa, který vůbec netuší, co dělá, a máte před sebou duševně podlomenou a fyzicky vyčerpanou ředitelku CIA. Kennedyová by raději jela rovnou domů mrknout se na Tommyho a hned nato by si šla lehnout, ale ta schůzka se nedala odložit. Byli příliš rozzlobení a po pravdě řečeno jakási zlomyslná část jejího já se na to těšila. Naučila se tomu od Rappa. Někdy není od věci vypustit džina z láhve. Zejména, když vám všechno hraje do karet.

Kennedyová zkontrolovala čas. Bylo pondělí, sedmnáct hodin osmnáct minut. Naštěstí se za letu tam i zpátky trochu prospala. Když se rozhodla sledovat stopu do Curychu, učinila tak s vědomím, že ji prezident alespoň soukromně vyjádří podporu. Vždycky byla připravená dodržovat pravidla hry a líbat ruce a dělat pukrlata v zájmu toho, aby členové kabinetu a další hlavouni byli spokojení. Byla sama konec konců jednou z nich, ale to jí v této záležitosti ani v nejmenším nepomůže. Ti lidé byli její nadřízení a ona se dopustila jednoho z klasických prohřešků podřízeného. Nezasvětila je do své hry a obešla je. V konečném důsledku z nich minimálně v jejich vlastních očích udělala hlupáky. To byl největší problém. Tihle lidé nesnesli, aby z nich někdo dělal hlupáky.

Kennedyová nechala velkou aktovku na zadním sedadle a vzala si hnědé kožené desky. Vystoupila z vozu a asi vteřinu zůstala stát na chodníku. Hnědé vlasy, které jí sahaly až na ramena, měla sčesané dozadu a sepnuté jednoduchou černou sponkou, která výborně ladila s jejím černým kostýmem a černými botami. Kennedyová vsunula ruku mezi modrou halenku a černé kalhoty, aby se ujistila, že jí z kalhot nekouká podolek. Narovnala si brýle, zamířila ke dveřím a pokračovala dál k západnímu křídlu, kde ji zastavil další agent tajné služby. Odsud vykročila po schodech přímo do kanceláře prezidentovy sekretářky Betty Rodgersové, washingtonské rodačky a nesmírně zdatné asistentky.

Bettyina kancelář byla malá, stejně jako většina místností v západním křídle s výjimkou Oválné pracovny a Kabinetního sálu. Betty pohlédla na Kennedyovou skrz horní polovinu svých brýlí na čtení. Bylo jí teprve něco málo přes padesát, ale už měla nápadně babičkovský vzhled. Našpulila rty, jako by se chystala něco říct a hned nato si to rozmyslela.

Kennedyová měla Betty ráda, což bylo důležité. Jakožto nejbližší prezidentova asistentka přišla do kontaktu s nejsťřeženějšími státními tajemstvími. Musela být spolehlivá a diskrétní. Byla obojí.

„Dobrý večer, Betty.“

„Ireno, co jsi to prováděla?“ zeptala se Betty přátelským, ale vyčítavým tónem.

„Vůbec nic.“

„Já slyšela něco jiného, zlato. Čeká tam na tebe pár pěkně naštvaných lidí. Celý den strávili žhavením telefonních drátů.“

Kennedyovou jejich reakce přirozeně zajímala, ale ze všeho nejvíc chtěla slyšet, v jakém rozpoložení byl jejich nejvyšší šéf. „Jak vypadá prezident?“

„Jinak.“

„Jak to myslíš jinak?“

„Ani nevím… v poslední době není nějak ve své kůži. S tím tvým výletem do Švýcarska to ale nesouvisí. Reagoval na to poměrně klidně. To ti ostatní čeří vodu. Nejprve si přicházeli jeden po druhém stěžovat a pak sem dorazili všichni najednou na oběd a stěžovali si znovu.“ Betty si sundala brýle z nosu a nechala je viset na řetízku kolem krku. Přidušeným hlasem pronesla: „Doufám, že máš to, co jsi sháněla, protože volají po tvé hlavě.“

Kennedyová se usmála a poklepala na hnědé kožené desky.

„Dobře.“ Betty pohlédla na své hodinky. „Jdi tam a dej jim co proto. A pospěš si. Mám na večer program.“

Kennedyová poděkovala a vešla do Oválné pracovny. Všichni na ni už čekali. Prezident, Ross, ministryně zahraničí Bergová, generální prokurátor Stokes a dokonce i viceprezident Baxter. Baxter a prezident seděli na dvojici židlí přímo před krbem. Na čestných místech. Ross, Bergová a Stokes seděli v řadě na jedné z pohovek jako oddíl požárníků. Naprosto identická pohovka naproti byla prázdná. Přesně tam ji chtěli mít. Osamocenou jako školačku povolanou na pohovor do kanceláře ředitele školy. Kennedyová vděčně přijala své osamocené místo. Položila kožené desky na skleněný konferenční stolek a vsadila se s vědomím, že jejich argumenty budou emocionální, zatímco ona měla na své straně velice závažné důkazy.

Jako první spustil Ross. Měl na sobě další ze svých dokonale padnoucích obleků od Brooks Brothers. Byl tmavě modrý, téměř černý, a byl zhotoven z lehké vlny. Kromě toho měl na sobě bílou košili se specifickým druhem osnovy, která stojí víc než měsíční nájem mnohých lidí. Stříbrná kravata mu ladila se stříbročernými vlasy. Kennedyová si vzpomněla, že ještě před dvěma týdny se jí zdál pohledný. Teď před sebou viděla jen muže posedlého vlastní marnivostí.

Ross si poposedl a nepatrně se narovnal. Upřel na Kennedyovou smrtelně vážný pohled a zeptal se: „Nechceš nám něco říct?“

Kennedyová zavrtěla hlavou. Chtěla je vyprovokovat.

„Tak mi tedy dovol, abych ti popsal můj dnešní den,“ pronesl Ross roztrpčeně. „Krátce před obědem mi zatelefonovala ministryně zahraničí Bergová. Zeptala se mne, jestli vím, že jsi odletěla do Švýcarska.“ Rossův pohled sklouzl k prezidentovi a hned nato se zase vrátil ke Kennedyové. „Domníváš se, že je normální odjet ze země a neříct mi o tom ani slovo?“

„Jsi zaneprázdněný člověk, Marku. Nechtěla jsem tě obtěžovat.“

„To nebyl dobrý tah.“ Kennedyová pokrčila rameny.

Ross byl jejím ležérním chováním viditelně iritován. „Máš vůbec představu, jaké jsi nám dnes způsobila problémy? Švýcarský ministr zahraničí dnes ráno volal Beatrici,“ Ross ukázal na ministryni zahraničí, „a rozpoutal kvůli tvé neohlášené návštěvě hotové peklo.“

„Co chtěl vědět?“

„Chtěl vědět, proč jsi přijela do jeho země, abys soukromně jednala s pěticí tamních prominentních bankéřů.“

Generální prokurátor Stokes se naklonil kupředu. „U švýcarských soudů čeká na projednávání jeden náš velký případ. Pracovali jsem na tom léta. Jestli jsi to zvrtala, tak nám pomáhej Bůh. Oba budeme mít na krku pěkný problém.“

Stokes byl očividně naštvaný. Kennedyová usoudila, že si s Rossem svou zlobu navzájem priživovali. Byli to kariérní politici a spolu s viceprezidentem nepochybně muži, kteří budou jednoho dne kandidovat na prezidenta. Kennedyová byla překvapená, že ministryně zahraničí se až dosud debaty nezúčastnila.

„Víš, co se dnes stalo v Rijádu?“ zeptal se Ross.

„Ano.“

„Víš o tom něco?“

„To je dost široká otázka.“

„Víš, kdo je za to zodpovědný?“

„Možná.“

„Nechceš se nám svěřit?“

„Ne.“

„Zatraceně, Ireno,“ utrhl se na ni Ross, „myslíš si, že je to nějaká hra?“ Otevřel složku, která se povalovala na konferenčním stolku. Uvnitř byla černobílá špionážní fotografie formátu dvacet na pětadvacet. „Tohle mi poslal princ Muhammad.“

Ross otočil fotografii tak, aby na ni Kennedyová viděla. Zachycovala muže oblečeného v tradičním saúdském šatu, jak se ubírá po ulici. Někdo kolem něj nakreslil červený kroužek. Jednu paži měl zvednutou a mířil na kameru pěstí se zdviženým prostředníkem. Fotografie byla značně zrnitá. Kennedyová ji pečlivě studovala. Výška by odpovídala, ale jinak se dalo sotva říct, kdo na ní byl.

„Tušíš, kdo to je?“

Kennedyová zavrtěla hlavou.

Ross po ní rozzlobeně hodil další fotografii. Zachycovala dva muže chystající se obejmout. „Muž vlevo je Wahíd Ahmed Abduláh. Předpokládám, že alespoň toho znáš.“

Kennedyová přikývla.

„Proč jsme před šesti měsíci oznámili saúdskoarabským úřadům, že je mrtvý?“

„Je to tentýž Wahíd Ahmed Abduláh, který byl prominentním členem AI Kajdy?“ Z jejího hlasu byla cítit předstíraná nejistota. „Tentýž Wahíd Ahmed Abuláh, který se podílel na financování a plánování teroristického útoku ze začátku roku? Útoku, jemuž předcházelo propašování dvou nukleárních zbraní do země?“ Prohlížela si fotografii. „Tentýž Wahíd Ahmed Abduláh, který měl v úmyslu srovnat se zemí Washington a New York City?“

„Neodpověděla jsi na mou otázku.“

„A ty jsi neodpověděl na mou. Četl jsi Wahídovu složku?“

„Nepotrebuju ji číst. Chci vědět, proč lžeme jednomu z našich nejoddanějších spojenců?“

„Jestli si myslíš, že Saúdská Arábie je jedním z našich nejoddanějších spojenců, tak bys měl podle mě prezidentovi okamžitě nabídnout svou rezignaci.“

Rossova tvář zrudla hněvem. „A já vám navrhuji, abyste si hlídala, kam šlapete, doktorko Kennedyová. Pohybujete se po velice tenkém ledě.“ Ross znovu pohlédl na prezidenta, jako kdyby mu v duchu říkal: Vidíte, měl jsem pravdu. Pohlédl zpět na Kennedyovou a zeptal se: „Kde je Mitch Rapp?“

„Nevím.“

„Lžeš,“ vyštěkl Ross, který bodal prstem do fotografie z bezpečnostní kamery. „Je tady. Co jsme ti říkali? Existuje dobrý a špatný způsob, jak se k tomu postavit. Nechat samozvaného mstitele, aby odpaloval v Saúdské Arábii bombové nálože je každopádně ten špatný způsob.“

Kennedyová uchopila třetí a poslední fotografii. Zvedla ji, aby na ni Ross a ostatní viděli. „Kdo je ten muž tady? Muž, jehož se Wahíd chystá obejmout?“

„To je Saed Ahmed Abduláh,“ odvětil podrážděně Ross. „Wahídův otec a jeden z nejbližších přátel prince Muhammada.“

„Opravdu?“ pronesla Kennedyová s předstíraným překvapením. Ross právě položil svou hlavu na špalek. Otevřela svou složku a vyndala potvrzení o několika finančních transakcích. „Tentýž Saed Ahmed Abduláh, který začátkem měsíce zaplatil bývalému východoněmeckému důstojníkovi Stasi dvacet milionů dolarů za to, že nechá zabít Mitche Rappa?“ Kennedyová vysypala svazek dokladů na konferenční stolek. „Soudím, že máme oba na mysli jednoho a téhož muže.“

Ross, Bergová a Stokes se naklonili nad konferenční stolek, aby si jeden každý vzali po jednom listu.

Kennedyová pohlédla na prezidenta. „Bankéři byli vesměs velice vstřícní. Někteří z nich se mi svěřili, že by v budoucnu chtěli problémy řešit raději tímhle způsobem, než vést ty pitomé soudní bitvy před všetečnými zraky veřejnosti.“ Kennedyová se obrátila ke generálnímu prokurátorovi Stokesovi. „Bitvy, které stojí spoustu času, energie a peněz. Než dostaneme informaci, kterou požadujeme, peníze jsou dávno pryč a ta informace je tak stará, že je k ničemu.“

Stokes se chystal přednést nějakou chabou námitku, ale Kennedyová ho přerušila. „Informace, kterou jsem dnes obdržela, vede k dalším pozoruhodným odhalením. Moji počítačoví experti začali prověřovat další švýcarské bankovní účty používané Saedem Ahmedem Abduláhem. Ani ne za osm hodin se nám podařilo odhalit více než sto milionů dolarů, které dal AI Kajdě a jiným teroristickým organizacím jen v uplynulém roce.“

„Sto milionů dolarů,“ bylo jediné, na co se generální prokurátor Stokes zmohl.

„Beatrice,“ obrátila se Kennedyová na ministryni zahraničí Bergovou, „až budete příště jednat se svým švýcarským protějškem, vyřiďte mu, že jeho stížnost předám Mitchi Rappovi. Řekněte mu, že Mitch si rád udělá výlet do Bernu a zasedne k jednomu stolu s jakýmkoliv švýcarským oficiálním činitelem a vyslechne si, proč je tak důležité chránit soukromí teroristů jako Wahíd a jeho otec.“

„A Marku,“ obrátila se k Rossovi, „když jsi onehdy snídal s princem Muhammadem bin Rašídem, nezmínil jsi se náhodou, že Rapp je stále ještě naživu?“

Ross začal vrtět hlavou ještě dřív, než si tu otázkou mohl promyslet.

„Neříkal jsi mu nic o tom, že se Rapp zotavuje ze svých zranění v konspiračním domě CIA?“ Kennedyová se chovala, jako kdyby měla pro své tvrzení důkazy, ale ve skutečnosti střílela naslepo.

„O ničem takovém jsem s ním nemluvil.“

„Tak až s ním budeš příště mluvit, zeptej se ho, jestli věděl, že jeho nejbližší přítel vypsal odměnu ve výši dvaadvacet milionů dolarů na mého špičkového protiteroristického specialistu. A když už budete v tom, zeptej se ho rovnou, co si myslí o tom, že Saed Ahmed Abduláh poskytl v minulém roce sto milionů dolarů teroristickým organizacím.“

„Naznačuješ snad, že je do toho zapletený?“

Kennedyová zavrtěla hlavou a vstala. „Ještě ne, ale věř mi, ten muž je skrz naskrz zkorumpovaný. Není naším spojencem.“ Kennedyová zvedla svou složku. „Až s ním budeš příště mluvit, řekni mu, že mám pocit, že v tom byl zapletený a že jestli se to prokáže, může očekávat návštěvu od Mitche Rappa.“ Kennedyová vykročila ke dveřím.

„Počkej vteřinku.“ Ross vystřelil ze své židle. „Ještě jsme tu neskončili.“

Kennedyová se zarazila a sebevědomě se ohlédla přes rameno. „Ale skončili. Jsem vyčerpaná. Zatímco jste se vy tři pokoušeli usmířit pochybné spojence, letěla jsem přes půl světa a dosáhla jsem za jediné dopoledne to, o co se stovka právníků ministerstva spravedlnosti a stovka diplomatů z ministerstva zahraničí marně snažila dva roky. Jdu si domů lehnout.“

„Počkej,“ ozval se Ross. „Musíš ho přivést zpátky.“

„Je mi líto, ale nemůžu. Je mimo mou kontrolu.“

Kennedyová se zarazila s rukou na klice. Pomalu se otočila a pronesla:..Marku, Mitch Rapp udělal pro ochranu téhle země před teroristy víc než všichni v téhle místnosti dohromady, a jestli chceš vědět, co si o tom myslí prezident, tak ten ti řekne přesně totéž. Možná bys mu měl začít pomáhat nebo mu alespoň nestát v cestě.“

„Ten muž nemá zábrany, Ireno. Musíme ho dostat pod kontrolu.“

„Hodně štěstí… ale když už jsme u toho, možná by sis měl položit otázku, zda chceš opravdu stát na straně Rappových nepřátel.“

„To má být výhrůžka?“

Kennedyová pokrčila rameny. „To je realita. Zabili mu manželku. Neexistuje způsob, jak ho dostat pod kontrolu. Zabije každého, kdo v tom měl prsty, a jestli jsi na straně Saúdů, a to i přesto, že máme jasné důkazy o tom, že Saed zaplatil dvacet milionů dolarů za jeho smrt, tak bych si zrovna nepřála sloužit u tvé ochranky.“

Kennedyová otevřela dveře a vyšla ven.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024