69
Bílý dům
Opancéřovaný sedan náležející Kennedyové zastavil u jihozápadní brány. Agenti tajné služby byli zvyklí na její časté příjezdy a odjezdy, ale i tak jí prohlédli podvozek a kufr. Kennedyová byla v Bílém domě tolikrát, že už své návštěvy dávno přestala počítat. Občas však nastaly chvíle, jako například nyní, kdy se jí zrychlil tep a sevřel žaludek. Většinu těchto návštěv představovaly běžné zpravodajské brífinky. Občas bylo třeba řešit nějakou krizi, ale většinou bylo jejím posláním poskytovat průběžné informace a rady prezidentovi a ostatním členům národního bezpečnostního týmu.
To odpoledne však mělo být jiné. Žádná nuda ani rutina. Bude to hra s vysokými sázkami a hrát ji budou nejmocnější z washingtonských mocných. Zejména tři lidé budou žádat její hlavu - ředitel Národních zpravodajských služeb, formálně tedy její přímý nadřízený, ministryně zahraničí a generální prokurátor. Nedávná cesta navíc Kennedyovou unavila. V rozmezí šestnácti hodin absolvovala cestu do Curychu a zpět. Přidejte k tomu ještě vraždu Anny Riellyové, útok na konšpirační dům CIA a šéfa, který vůbec netuší, co dělá, a máte před sebou duševně podlomenou a fyzicky vyčerpanou ředitelku CIA. Kennedyová by raději jela rovnou domů mrknout se na Tommyho a hned nato by si šla lehnout, ale ta schůzka se nedala odložit. Byli příliš rozzlobení a po pravdě řečeno jakási zlomyslná část jejího já se na to těšila. Naučila se tomu od Rappa. Někdy není od věci vypustit džina z láhve. Zejména, když vám všechno hraje do karet.
Kennedyová zkontrolovala čas. Bylo pondělí, sedmnáct hodin osmnáct minut. Naštěstí se za letu tam i zpátky trochu prospala. Když se rozhodla sledovat stopu do Curychu, učinila tak s vědomím, že ji prezident alespoň soukromně vyjádří podporu. Vždycky byla připravená dodržovat pravidla hry a líbat ruce a dělat pukrlata v zájmu toho, aby členové kabinetu a další hlavouni byli spokojení. Byla sama konec konců jednou z nich, ale to jí v této záležitosti ani v nejmenším nepomůže. Ti lidé byli její nadřízení a ona se dopustila jednoho z klasických prohřešků podřízeného. Nezasvětila je do své hry a obešla je. V konečném důsledku z nich minimálně v jejich vlastních očích udělala hlupáky. To byl největší problém. Tihle lidé nesnesli, aby z nich někdo dělal hlupáky.
Kennedyová nechala velkou aktovku na zadním sedadle a vzala si hnědé kožené desky. Vystoupila z vozu a asi vteřinu zůstala stát na chodníku. Hnědé vlasy, které jí sahaly až na ramena, měla sčesané dozadu a sepnuté jednoduchou černou sponkou, která výborně ladila s jejím černým kostýmem a černými botami. Kennedyová vsunula ruku mezi modrou halenku a černé kalhoty, aby se ujistila, že jí z kalhot nekouká podolek. Narovnala si brýle, zamířila ke dveřím a pokračovala dál k západnímu křídlu, kde ji zastavil další agent tajné služby. Odsud vykročila po schodech přímo do kanceláře prezidentovy sekretářky Betty Rodgersové, washingtonské rodačky a nesmírně zdatné asistentky.
Bettyina kancelář byla malá, stejně jako většina místností v západním křídle s výjimkou Oválné pracovny a Kabinetního sálu. Betty pohlédla na Kennedyovou skrz horní polovinu svých brýlí na čtení. Bylo jí teprve něco málo přes padesát, ale už měla nápadně babičkovský vzhled. Našpulila rty, jako by se chystala něco říct a hned nato si to rozmyslela.
Kennedyová měla Betty ráda, což bylo důležité. Jakožto nejbližší prezidentova asistentka přišla do kontaktu s nejsťřeženějšími státními tajemstvími. Musela být spolehlivá a diskrétní. Byla obojí.
„Dobrý večer, Betty.“
„Ireno, co jsi to prováděla?“ zeptala se Betty přátelským, ale vyčítavým tónem.
„Vůbec nic.“
„Já slyšela něco jiného, zlato. Čeká tam na tebe pár pěkně naštvaných lidí. Celý den strávili žhavením telefonních drátů.“
Kennedyovou jejich reakce přirozeně zajímala, ale ze všeho nejvíc chtěla slyšet, v jakém rozpoložení byl jejich nejvyšší šéf. „Jak vypadá prezident?“
„Jinak.“
„Jak to myslíš jinak?“
„Ani nevím… v poslední době není nějak ve své kůži.…
