Kapitola 16
Penzion se nacházel v Marolles, zavšivené bruselské čtvrti, která sloužila jako útočiště chudých a neprivilegovaných. Mnohé budovy ze sedmnáctého století se zde rozpadaly a kousek po kousku se hroutily. Zbídačelé obyvatele činžáků tvořili převážně přistěhovalci ze Středozemí, z velké části Maghrebané. Obézní a podezíravá Maghrebanka byla rovněž majitelkou penzionu La Samaritaine – nevrle se krčila za stolem v tmavém a zapáchajícím kotci, který sloužil jako hotelová recepce. Její obvyklou klientelu tvořili sezónní dělníci, drobní zločinci a strádající přistěhovalci; nebylo tedy divu, že jí až příliš slušně vyhlížející muž, který dorazil uprostřed noci prakticky bez zavazadel a v hezkých šatech, do hotelu vůbec nezapadal a byl jí tím podezřelý.
Bryson dorazil vlakem na severní nádraží a cestou se zastavil v jednom snackbaru na rychlou večeři sestávající z mazlavých škeblí s hranolkami a vodnatého piva. V La Samaritaine se pak zeptal kyselé majitelky na číslo pokoje své přítelkyně, která se zde – jak předpokládal – již ubytovala. Majitelka významně zvedla obočí a s poťouchlým úsměvem mu číslo sdělila.
Layla již do Bruselu dorazila – na poslední chvíli sehnala letenku u společnosti Sabena, takže před několika hodinami přistála na letišti Zaventem. Přestože již bylo po půlnoci a Bryson očekával, že Layla bude padat únavou stejně jako on, všiml si, že skrz škvíru mezi dveřmi a špinavým kobercem jejího pokoje proniká ven světlo, a zaklepal. Laylin pokoj byl stejně ponurý a zašlý jako jeho.
Layla nalila oběma skotskou, kterou koupila nedaleko Vieux Marché. „Tak kdo je ten ‚čestný muž‘ z Washingtonu, se kterým se tu chceš setkat?“ zeptala se a rozpustile dodala: „Ze CIA to nemůže být nikdo – ledaže bys v Langley na někoho čestného narazil.“ Modřiny na tváři ze souboje s Janem Vansinou jí zfialověly a vypadaly ošklivě.
Bryson usrkl whisky a posadil se do vratkého křesla. „Z agentury to nikdo není.“
„A dál?“
Bryson zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“
„Co ještě ne?“
„Řeknu ti to, až přijde správný čas, teď ještě ne.“
Layla se zavrtěla na úplně odlišném, ale stejně vratkém křesílku na protější straně stolku, z něhož se pomalu odloupávala dýha, a odložila sklenici s pitím. „Ty přede mnou něco skrýváš.
Pořád přede mnou něco skrýváš, a na tom jsme se nedohodli.“
„Na ničem jsme se nedohodli, Laylo.“
„To sis vážně myslel, že se k tobě jen tak slepě připojím při plnění mise, které vůbec nerozumím?“ Layla byla rozezlená a bylo v tom něco víc než pouhý alkohol nebo vyčerpání.
„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl Bryson znaveně. „Právě naopak, Laylo. Nejenže jsem tě nežádal o pomoc, ale snažil jsem se tě od ní odradit, odstrčit tě od sebe. Ne proto, že bych si myslel, že mi nedokážeš pomoci – bylas naprosto skvělá a nedocenitelná –, nýbrž proto, že jsem nemohl přijmout zodpovědnost za to, že ohrozím tvůj život tak, jako ohrožuji svůj. Tohle je moje bitva a moje poslání. A jestli má nějaký vedlejší přínos i pro tebe, jestli to, co se snad nakonec dozvíme, nějak poslouží i tvému cíli, pak tím lépe pro nás.“
„To je strašně bezcitné.“
„Možná jsem bezcitný. Možná musím být.“
„Jenže v sobě máš i něco jemného a ohleduplného. Dokážu to vycítit.“
Bryson neodpověděl.
„A taky si myslím, že jsi ženatý.“
„Ale. A jak jsi na to přišla?“
„Jsi, že?“
„Jsem,“ přiznal se Bryson. „Ale proč mi to říkáš?“
„Poznala jsem to podle toho, jak se chováš ke mně i k ostatním ženám. Samozřejmě jsi ostražitý – koneckonců mě vůbec neznáš –, ale zároveň je ti se mnou dobře, nemám pravdu?“
Bryson se pobaveně usmál, ale neřekl nic.
Layla pokračovala: „Myslím, že většina mužů v našem…, v naší branži neví, jak se chovat k terénním agentkám. Buďto jsme pro ně jen bezpohlavními stvořeními, anebo rovnou potenciálními milenkami. Jenže ty jako bys chápal, že je to všechno daleko složitější – že žena může být stejně jako muž obojím, ničím nebo něčím úplně jiným.“
„Mluvíš v hádankách.“
„Nedělám to schválně. Pouze si myslím…, prostě chci říct, že my dva jsme …
