Kapitola 12
Přízračné stříbrošedé světlo v Oválné pracovně propůjčovalo zdání pochmurnosti schůzce, která byla již sama o sobě dosti pochmurná. Venku se smrákalo a dlouhý pošmourný den se pomalu chýlil ke konci. Prezident Malcolm Stephenson Davis seděl na malé bílé pohovce uprostřed sedacího koutu, kde s oblibou vedl většinu závažných schůzek. Na židlích po obou stranách seděli ředitelé CIA, FBI a NSA a těsně po prezidentově pravici také zvláštní poradce pro otázky národní bezpečnosti Richard Lanchester.
Bylo dosti nezvyklé, aby se takto významná skupina vládních představitelů sešla mimo oficiální prostory Kabinetní místnosti, Operační místnosti nebo Národní bezpečnostní rady.
Neobvyklé místo konání však pouze podtrhovalo závažnost schůzky.
Důvod konání schůzky byl naprosto zřejmý. Zhruba před devíti hodinami usmrtil silný výbuch na stanici washingtonského metra zvané Dupont Circle třiadvacet lidí a nejméně třikrát tolik jich bylo zraněno. Seznam obětí přitom během dne neustále narůstal.
Celý národ – přestože si již pomalu přivykal na tragédie, bombové útoky teroristů či střelbu ve školách – byl touto událostí šokován. Navíc k ní došlo v samotném srdci hlavního města země, pouhou míli od Bílého domu, jak neustále opakovali komentátoři CNN.
Uprostřed ranní špičky vybuchla ve washingtonském metru bomba, umístěná podle všeho v přenosném počítači. Supermoderní konstrukce bomby, jejíž detaily byly zatím před veřejností utajovány, naznačovala, že jde o dílo teroristů. Ve věku televizních, i rozhlasových kanálů s nepřetržitým zpravodajstvím a bleskurychlého přenosu dat po internetu jako by navíc celá událost postupně nabírala na dramatičnosti a s každou minutou se zhoršovala.
Diváky jako obvykle nejvíce fascinovaly nejhrůzyplnější detaily – těhotná žena s tříletými dvojčátky, které na místě zemřely, starší pár z lowa City, který celá léta spořil na výlet do Washingtonu, skupina devítiletých školáků.
„Toto je horší než zlý sen, toto je potupa,“ prohlásil prezident chmurně a ostatní pokývali hlavami v tichém souhlasu. „Pokud se mi podaří vyhradit si čas, obrátím se ještě dnes večer k národu s projevem. Jinak to udělám až zítra. I když zatím vůbec nevím, co budu říkat.“
„Pane prezidente,“ vmísil se do hovoru ředitel FBI Chuck Faber, „chtěl bych vás ujistit, že již nyní pracuje na tomto případu plných sedmdesát pět zvláštních agentů, kteří pročesávají město a jako představitelé hlavní vyšetřovací agentury koordinují vyšetřování s místní policií a Úřadem pro alkohol, tabák a střelné zbraně. Naše jednotka materiálové analýzy, jednotka pro výbušniny i…“
„Nepochybuji o tom,“ přerušil ho prezident ostře, „že se na to vaši lidé vrhli jako mouchy na bonbon. V žádném případě nemám v úmyslu zlehčovat schopnosti FBI. Naopak mám dojem, že jste při vyšetřování teroristických akcí velice dobří. Jen by mne zajímalo, proč jim prakticky nikdy nedokážete předejít.“
Ředitel FBI zčervenal. Chuck Faber si získal reputaci jako nekompromisní okresní státní zástupce ve Filadelfii, odkud později povýšil do funkce pennsylvánského generálního prokurátora.
Dnes se nijak netajil faktem, že má zájem o funkci ministra spravedlnosti a považuje se za kvalifikovanějšího, než je současný ministr. Faber se ze všech lidí v místnosti dokázal pravděpodobně nejobratněji pohybovat v úřednických kruzích. Proslul svou konfliktní povahou, ale zároveň byl příliš mazaný, než aby zacházel do konfliktu se samotným prezidentem.
„Při vší úctě, pane, myslím, že vaše tvrzení není vůči mužům a ženám z Federálního úřadu vyšetřování tak úplně fér.“ Tichý a klidný hlas patřil Richardu Lanchesterovi, vysokému a zdatnému muži se stříbrnými vlasy a aristokratickými rysy, který si své střízlivé obleky nechával šít na zakázku v Londýně. Většina dopisovatelů z Bílého domu, jejichž představa o vysoké módě končila u evropsky extrémních modelů Giorgio Armaniho, přitom Lanchesterův styl oblékání mylně označovala za „nemoderní“ či dokonce „nevkusný“.
Lanchester však sotva věnoval …
