Kapitola 10
CHANTILLY, FRANCIE
Velkolepý zámek Cháteau de Saint-Meurice se nacházel pětatřicet kilometrů od Paříže. Jednalo se o obrovské, původně církevní sídlo ze sedmnáctého století, jehož okázalou krásu podbarvovaly desítky umně rozmístěných bodových reflektorů. Okolí zámku nebylo o nic méně velkolepé a sestávalo z nádherné velké zahrady, osvětlené dnes večer jako divadelní jeviště. Vlastně to bylo přirozené, neboť Cháteau de Saint-Meurice skutečně sloužil jako jeviště, na němž se promenádovali bohatí a mocní, vystupovali v dovedně načasovaných scénách a vedli spolu pečlivě nacvičené dialogy. Herci zde však zároveň tvořili také publikum.
Všichni se sem sešli, aby udělali na ostatní dojem, a všichni zde vědomě sehrávali role, jež nikdy nepřekročily uměle vymezené hranice důmyslné přetvářky.
A přestože se na zámku dnes večer konalo setkání evropských ministrů obchodu, což byla jakási odnož každoroční konference představitelů skupiny G7, osoby a obsazení se na večírcích v Cháteau de Saint-Meurice nikdy příliš neměnily. Sjeli se sem všichni báječní lidé z Paříže a okolí, celý ten velkolepý svět – nebo alespoň všichni, kdo něco znamenali. Hosté byli oděni do nejvybranějších večerních šatů, smokingů a večerních rób, ženy se dostavily ověšené třpytivými šperky, které obvykle přechovávaly v sejfu nebo bezpečnostní schránce, a všichni sem dorazili nablýskanými rollsy nebo mercedesy s řidičem. Byla zde hrabata a hraběnky, baroni a baronky, vikomti a komtesy; byla zde nejvybranější společnost ze světa průmyslu a obchodu, celebrity ze světa masmédií a divadla i představitelé nejvyšších vrstev Quai d’Orsay – zkrátka lidé z nejužších myslitelných kruhů, v nichž se urozený původ prolíná se štědrými financemi.
Přístupová cesta vedoucí přes padací most k čelnímu schodišti zámku byla lemována stovkami svící, jejichž plameny dovádivě plápolaly v mírném večerním vánku. K zámku po cestě přicházeli elegantní muži se stříbrnými vlasy, ale také muži zcela neelegantní, shrbení a olysalí, jejichž nevábný zjev příkře kontrastoval s jejich nesmírnou mocí a vlivem. Do některých z nich byly zavěšeny jejich nejblýskavější rekvizity – oslnivé dlouhonohé milenky, jež bylo potřeba přede všemi ukazovat.
Bryson měl na sobě smoking z Le Cor de Chasse a Layla nápadné černé šaty bez ramínek, které koupila u Diora. Kolem krku jí visel jednoduchý perlový náhrdelník, jehož střízlivá elegance neodváděla pozornost od Layliny oslnivé krásy. Bryson musel v minulém životě nesčetněkrát plnit podobnou společenskou roli a vždy si připadal spíše jako pozorovatel než jako přímý účastník, přestože musel vždy zapadnout mezi ostatní hosty, což se mu bez výjimky dařilo.
Nedokázal se sice zbavit pocitu jisté nepatřičnosti, ale dokázal vyvolat alespoň zdání přirozeného chování.
Zato Layla působila naprosto uvolněně. Několik umně a jemně vedených tahů líčidla – ne více než oční stíny a lesk na rtech zdůrazňovalo její přirozenou krásu, olivovou pleť a velké hnědé oči. Vlnité kaštanové vlasy měla sepnuté nahoru a několik pramínků, jež si záměrně nechala volně splývat k ramenům, podtrhovalo její líbezný labutí krk. Odvážný, ale vkusný dekolt šatů zase zvýrazňoval její dokonalá ňadra. Snadno mohla vystupovat jako Izraelka nebo jako Arabka, neboť byla koneckonců obojím.
Mile se usmívala, vesele se smála a její oči byly zároveň lákavé i odmítavé.
Na večírku ji přivítalo několik lidí – zdálo se, že ji všichni znají jako izraelskou diplomatku z telavivského ministerstva zahraničí s tajemným vlivem a konexemi. Jako by byla známá a zároveň neznámá, což byla pro tajného operativce ideální situace.
Během dne zavolala jistému zběžnému známému z Quai d’Orsay, o němž věděla, že udržuje úzké styky s pánem Cháteau de SaintMeurice a ústřední postavou mnoha zdejších večírků Jacquesem Arnaudem. Laylin známý, jenž působil jako jedno ze společenských tykadel Jacquese Arnauda, byl nesmírně rozradostněn zprávou, že je Layla na několik dní v Paříži, nesmírně dotčen informací, že nebyla …
