Kapitola 29
Sídlo význačné investiční banky Meredith Waterman se nacházelo na Maiden Lané v nejjižnějším cípu Manhattanu, pouhých pár bloků od Wall Streetu a přímo ve stínu Světového obchodního centra.
Na rozdíl od rádobyrenesančního paláce Federální rezervní banky nedaleko odtud, v němž byla na pěti podzemních podlažích uskladněna velká část zlatých rezerv země, vyzařovala z budovy banky Meredith Waterman hrdá skromnost a tichá elegance.
Jednalo se o úhlednou třípatrovou budovu v neoklasicistickém stylu, s mansardovou střechou a fasádou z cihel a vápence, vybudovanou před stoletím ve stylu francouzského druhého císařství. Zdálo se, že budova patří na jiné místo a do jiné doby – do napoleonské Paříže, kdy se Francouzi oddávali snu o světovládě.
Přestože byla nepřehlédnutelná budova banky Meredith Waterman obklopena novými mrakodrapy finanční čtvrti, vyzařovala z ní jakási vyrovnaná sebedůvěra pramenící z aristokratického původu, neboť Meredith Waterman byla nejstarší soukromou bankou v Americe.
Získala si téměř snobskou reputaci, neboť spravovala majetek několika generací nejzámožnějších amerických rodin a její klienty představovali potomci nejstarších amerických boháčů.
Při vyslovení názvu Meredith Waterman se člověku okamžitě vybavila legendární zasedací místnost podílníků, úplně všude obložená mahagonem, avšak zároveň měla tato banka celosvětovou působnost.
Články i medailony ve finančních publikacích od Fortune přes Forbes až po Wall Street Journal se zmiňovaly o bezmála klubovém charakteru majetkové struktury, o skutečnosti, že banku společně vlastní čtrnáct hlavních podílníků s rodinnými kořeny sahajícími až k samotným počátkům existence Manhattanu, i o faktu, že jde o poslední soukromě vlastněnou společnost mezi velkými investičními bankami v Americe.
Bryson a Elena strávili několik hodin přípravami. Elena provedla důkladný on-line průzkum společnosti s využitím internetových stránek newyorské veřejné knihovny. K dispozici ovšem byla pouze hrstka finančních informací o bance: jelikož se nejednalo o veřejně vlastněnou společnost, nemusela o svých operacích zveřejňovat příliš mnoho údajů. O hlavních podílnících toho Elena zjistila podstatně více, přestože se do značné míry jednalo spíše o životopisné informace. Richard Lanchester mezi uvedenými partnery chyběl – odstoupil krátce po jmenování prezidentovým poradcem pro otázky národní bezpečnosti. Zdálo se, že od té doby neudržuje se svým někdejším zaměstnavatelem žádné pracovní styky.
Ale co styky společenské a osobní, co přátelství, která se datují až do školních let, co rodinné svazky? Elena hledala a hledala, ale stále nemohla nic objevit. Zdálo se, že se Lanchesterovy společenské kontakty nepřekrývají s kontakty jeho bývalých spolupodílníků, a stejně tak nechodil Lanchester s žádným z nich na stejnou školu.
Pokud s nimi tedy Lanchester nějaké styky udržoval, nečinil tak veřejně.
Bryson mezitím shromažďoval informace způsobem, který mu byl nejbližší: očima, ušima a telefonicky. Několik hodin se procházel po Maiden Lané, střídavě předstíral, že je telefonní technik, podomní prodejce softwaru nebo podnikatel hledající kancelářské prostory k pronájmu, a klábosil s počítačovými specialisty, kteří pracovali v sousedních budovách. Do pozdního odpoledne nashromáždil slušnou dávku informací o technické struktuře banky Meredith Waterman, jejích počítačových systémech a dokonce i o starých finančních záznamech.
Během poslední prohlídky okolí před smluvenou schůzkou s Elenou poté znovu prošel kolem budovy a s nenucenou zvědavostí turisty z jiného města se postavil přímo před ni. Hlavní vchod se nacházel na horním konci širokého a příkrého žulového schodiště.
Oválný mramorový vestibul uvnitř byl osvětlen téměř divadelním způsobem a jeho středobodem byla velká bronzová socha na podstavci.
Na první pohled se zdálo, že jde o nějakou bájnou řeckou postavu, avšak její tvář byla Brysonovi povědomá; někde už ji zahlédl. A pak si vzpomněl: na kluzišti v Rockefellerově…
