Kapitola 2
O PĚT LET POZDĚJI.
Woodbridge College v západní Pennsylvánii byla malá škola, ale šířila kolem sebe pocit tiché prosperity, exkluzivity vymykající se normě. Nacházela se uprostřed pečlivě udržované zeleně: smaragdové trávníky a dokonalé květinové záhony prozrazovaly instituci, která je s to štědře zaplatit i za estetické drobnosti.
Architektura se opírala o gotický kolejní sloh s cihlami obrostlými břečťanem, tak typický pro mnoho univerzitních budov z dvacátých let. Zdálky by mohl člověk pokládat celý areál za starodávnou Cambridžskou či Oxfordskou univerzitu – stačilo ho vystřihnout z ošumělého průmyslového města a zasadit ho doprostřed Arkádie.
Jednalo se o chráněný a bezpečný konzervativní komplex, o místo, kam i nejbohatší a nejmocnější americké rodiny mohly bez obav posílat své přecitlivělé potomky. Bufety a jídelny v areálu koleje zaznamenávaly obrovské tržby na prodeji kávy s mlékem a zákusků. Dokonce i na sklonku šedesátých let zůstala univerzita „semeništěm klidu“, jak jednou prohlásil její tehdejší rektor.
„Jonáš Barrett“ ke svému překvapení zjistil, že je nadaným učitelem a jeho přednášky se těší daleko větší oblibě, než by se dalo čekat u předmětů, jež vyučoval. Někteří studenti byli bystří a téměř všichni studovali poctivěji a chovali se lépe než za svých studií on. Jeden z jeho kolegů na fakultě, Brooklynem odkojený zahořklý fyzik, který kdysi učil na newyorské City College, před ním krátce po vzájemném seznámení poznamenal, že na tomto místě si člověk připadá jako domácí učitel z osmnáctého století, který je zodpovědný za vzdělání potomků anglického lorda.
Člověk byl obklopen okázalostí, která neodpovídala jeho postavení.
Přesto měl Waller pravdu: byl to velice pěkný život.
Jonáš Barrett se nyní rozhlédl po nabitém přednáškovém sále s dobrou stovkou nedočkavých obličejů. Pobavilo ho, když ho v kolejním časopise Campus Confidential hned po prvním roce přednášek ve Woodbury označili za „ledově charismatického učitele připomínajícího spíše tyranského profesora Kingsfielda než dobromyslného pana Chipse“, čímž naráželi na jeho „potměšile ironickou vizáž ukrytou za kamenným obličejem“. Buď jak buď, jeho přednášky o Blízkém východu se zařadily mezi nejoblíbenější v dějinách katedry historie.
Podíval se na hodinky: byl čas shrnout přednesenou látku a naznačit příští téma. „Římská říše byla nejúžasnějším politickým uskupením v dějinách lidstva, a i proto tolik myslitelů dodnes pronásleduje otázka, proč vlastně padla,“ začal vysokým profesorským tónem s lehkým nádechem ironie. „Všichni ten smutný příběh jistě znáte. Světélko civilizace zablikalo a pohaslo, neboť před branami stanuli barbaři, jež zničili největší naději lidstva, viďte?“ Ozvalo se souhlasné mumlání. „Hovno\“ vykřikl Bryson náhle a po chvilce překvapeného hihňání nastalo hrobové ticho.
„Promiňte, že mluvím makedonsky.“ Rozhlédl se po přednáškovém sále s vyzývavě zvednutým obočím. „Dávno předtím, než takzvaní Římané ztratili svou říši, ztratili veškerou morálku.
Byli to Římané, kdo se mstil za první rozmíšky s Góty tím, že odebíral děti zajatým Gótům, pochodoval s nimi na náměstí desítek římských měst a pak je jedno po druhém masakroval.
Pomalu a bolestně. Nic, co kdy Gotové provedli, se nemohlo rovnat vypočítavé krvežíznivosti Římanů. Západní římská říše se stala arénou otroctví a krvavé zábavy.
Naproti tomu Východní římská říše byla daleko laskavější, a právě proto přežila takzvaný pád říše Římské.
Slovem „Byzanc“ ji označovali pouze západní Římané – Byzantinci samotní se vždy pokládali za skutečné obyvatele Římské říše a střežili své vědomosti a lidské hodnoty v podobě, v jaké je opečováváme dodnes. Západ nepodlehl nepřátelům zvenčí, nýbrž vyhnil zevnitř – taková je pravda. Civilizace tedy nezablikala a nepohasla. Pouze se přesunula na východ.“ Odmlka. „Můžete si sem přijít pro opravené referáty. Užijte si víkendu, jak uznáte za moudré. A nezapomeňte přitom na Petronia: ‚Umírněnost ve všem. Včetně umírněnosti.‘“
„Profesor…
