104. den:
Každý nový objev zvyšuje můj zmatek.
Od prvního dne ve vesnici mě trápí skutečnost, že tu nejsou vůbec žádné děti. Když jsem si zpětně prošel své poznámky, našel jsem o této skutečnosti četné zmínky, které jsem nadiktoval do komlogu, ale dosud jsem o tom nepsal v téhle změti, které říkám osobní deník. Třeba mě příliš děsily závěry, ke kterým bych mohl dojít.
Pokud jde o mé časté a neohrabané pokusy tuto záhadu vysvětlit, zachovalo se Třikrát Dvacet a Deset stejně jako obvykle. Dotazovaná osoba se blaženě usměje a odpoví něco naprosto nelogického, v porovnání s čím by žvanění idiota z té nejprimitivnější vesničky v celé Síti znělo jako mudrcovy aforismy. A většinou neodpovídají vůbec.
Jednoho dne jsem zastavil před Bikurou, kterého jsem pojmenoval Del, stál jsem před ním, až musel vzít na vědomí mou přítomnost, a pak jsem se zeptal: „Proč tu nejsou děti?“
„Jsme Třikrát Dvacet a Deset,“ odpověděl klidné.
„Kde jsou miminka?“
Žádná odpověď. Nevyhýbal se mé otázce, jen na mé beze slova zíral.
Nadechl jsem se. „Kdo je mezi vámi nejmladší?“
Del jako by přemýšlel a snažil se v mé otázce vyznat.
To bylo pro něj příliš. Napadlo mě, zda Bikurové neztratili smysl pro čas natolik, že žádná podobná otázka neměla naději na odpověď. Po minutě ticha však Del ukázal na místo, kde se hrbil na slunečním světle Alfa a pracoval na svém hrubém stavu, a řekl: „Tenhle se vrátil poslední.“
„Vrátil se?“ nechápal jsem. „Odkud?“
Del na mě hleděl beze stopy emocí nebo netrpělivosti. „Patříš ke kruciformu,“ konstatoval. „Musíš znát cestu kříže.“
Přikývl jsem. Věděl jsem dost, abych věděl, že mířím k jedné z nelogických konverzačních smyček, kterou naše rozhovory obvykle končily. Snažil jsem se nějak zachytit tenkou nit vedoucí k informaci. „Takže AI,“ řekl jsem a ukázal na něj, „je poslední, kdo se narodil. Kdo se vrátil. Ale vrátí se… ostatní?“
Nebyl jsem si jist, zda rozumím své vlastní otázce. Jak se mám ptát na narození, když dotazovaný nezná slovo dítě ani pojem času. Ale Del zřejmě pochopil. Přikývl.
Dodal jsem si odvahy a pokračoval: „A kdy se tedy narodí další z Třikrát Dvaceti a Deseti? Kdy se vrátí?“
„Nikdo se nevrátí, dokud nezemře,“ odpověděl.
Najednou se mi zdálo, že chápu. „Takže žádné nové děti… Aby se někdo vrátil, někdo musí zemřít. Nahradíte toho, který chybí, aby ve skupině bylo dále Třikrát Dvacet a Deset?“
Del odpověděl tichem, které jsem si už zvykl vykládat jako souhlas.
Systém se zdál dost jasný. Bikurové brali svůj počet – Třikrát Dvacet a Deset – naprosto vážně. Udržovali svou populaci v počtu sedmdesáti lidí – totéž číslo, jaké je uvedeno na seznamu cestujících generační lodi, která zde havarovala před čtyřmi sty lety. To nemohla být, náhoda. Když někdo zemřel, dovolili, aby se narodilo dítě, které dospělého nahradí. Jednoduché.
Jednoduché, avšak nemožné. Příroda ani biologie takhle šikovně nefungují. Vedle problému minimální populace jsou tu i další absurdní faktory. I když je obtížné stanovit věk těchto lidí s naprosto hladkou kůží, je zřejmé, že nejmladšího z nich nedělí od nejstaršího víc než deset let. I když se chovají jako děti, odhadl bych jejich průměrný věk na pozdní třicítku nebo ranou čtyřicítku standardního času. Tak kde jsou ale starci? Kde jsou rodiče, stárnoucí strýcové a neprovdané tety? Při tomto věku dosáhne celá skupina stáří téměř najednou. Co se stane, až budou všichni mimo plodný věk a bude nutné některé členy kmene nahradit?
Bikurové vedou nudný, sedavý život. Míra nehodovosti – i když žijí na okraji propasti – tu musí být velmi nízká. Nejsou tu dravci, změny podnebí během ročních dob jsou minimální a potravinová základna je skoro určitě stabilní. Ale i s tím vším muselo za čtyřsetletou historii této podivuhodné skupiny dojít k případům, kdy vesnici zdolala nemoc, kdy povolilo více šlahounů než obvykle a domorodci se zřítili do Rozsedliny, nebo když něco vyvolalo abnormální počet úmrtí, něco, co od nepaměti nahání hrůzu pojišťovacím společnostem.
A co pak?
Rodí děti,…
