PĚT
Svítání nad Mořem trávy bylo překrásné. Konzul se díval z nejvýše položeného místa na horní palubě. Po hlídce se pokusil spát, ale vzdal to a vrátil se na palubu, aby sledoval, jak noc postupně přechází v den. Bouřková fronta zakryla oblohu nízkými mraky a pronikající slunce zalilo celý svět nádherným zlatem, odráženým shora i zdola. Plachty, lana i zvětralá prkna větrovozu se leskly v krátkém požehnání světla během těch několika minut, než slunce zmizelo pod příkrovem mraků a svět opět jednou pozbyl všech barev. Vítr, který následoval padající oponu, byl studený, jako by přišel od zasněžených vrcholků Uzdového Hřbetu, sotva viditelného jako tmavá skvrna na severovýchodním obzoru.
Brawne Lamia a Martin Silenus se ke konzulovi připojili se šálkem kávy z jídelny v ruce. Vítr pleskal a hvízdal v plachtoví. Husté kudrny poletovaly Brawne Lamii kolem tváře jako tmavý oblak.
„Brý ráno,“ zamumlal Silenus a zamžoural přes šálek kávy na větrem rozvlněné Moře trávy.
„Dobré ráno,“ odpověděl konzul, udiven, jak svěže a odpočatě se cítí, třebaže celou minulou noc nespal. „Máme protivítr, ale zdá se, že větrovůz stále jede slušně. Určitě budeme do večera v horách.“
„Hrrgnn,“ zachrčel Silenus a vnořil nos do šálku.
„Celou noc jsem nespala,“ stěžovala si Brawne Lamia, „protože jsem musela pořád myslet na příběh pana Weintrauba.“
„Nemyslím…“ začal básník, ale zarazil se, neboť Weintraub právě vyšel na palubu. Děťátko vykukovalo přes okraj improvizovaného látkového závěsu, který měl učenec na hrudi.
„Dobré ráno všem,“ pozdravil Weintraub, rozhlédl se a zhluboka se nadechl. „Mmm, je chladno, že?“
„Zasraná zima,“ stěžoval si Silenus. „Na severu, za horami, bude ještě hůř.“
„Myslím, že si půjdu dolů pro svetr,“ oznámila Lamia, ale než se stačila pohnout, zazněl zdola ostrý výkřik:
„Krev!“
Opravdu byla všude krev. Kabina Heta Masteena byla zvláštním způsobem uklizená – netknutá postel, cestovní zavazadla pečlivě narovnána v jednom koutě, háv složený přes židli – kromě toho, že značnou část podlahy, pažení i stropu pokrývala krev. Šest poutníků se natěsnalo ve dveřích a nechtělo se jim vstoupit.
„Procházel jsem na palubu,“ vysvětloval otec Hoyt podivně monotónním hlasem. „Dveře byly zlehka pootevřeny. Zahlédl jsem… krev na stěně.“
„Je to opravdu krev?“ vyzvídal Martin Silenus.
Brawne Lamia vstoupila do místnosti, přejela rukou po husté šmouze na pažení a pozvedla prst k ústům. „Je to krev.“ Rozhlédla se, přešla ke skříni, rychle se podívala mezi prázdné přihrádky a ramínka a pak přešla k okénku v boku větrovozu. Bylo zevnitř zavřeno a zajištěno.
Lenar Hoyt vypadal hůř než obvykle. Dopotácel se k židli. „Takže je mrtvý?“
„Nevíme vůbec nic, jen to, že kapitán Masteen není ve své kabině a že je tu spousta krve,“ odpověděla Lamia. Otřela si ruku o kalhoty. „Teď musíme loď důkladně prohledat.“
„Přesně tak,“ potvrdil plukovník Kassad, „a co když kapitána nenajdeme?“
Brawne Lamia otevřela okénko. Čerstvý vzduch pronikl do kabiny, plné krvavého zápachu, a vnesl dovnitř hukot kola a šumění trávy pod trupem vozidla. „Jestliže kapitána Masteena nenajdeme, pak musíme předpokládat, že buď opustil loď z vlastní vůle, nebo byl unesen.“
„Ale ta krev… „ začal otec Hoyt.
„Nedokazuje nic,“ doplnil Kassad. „Paní Lamia má pravdu. Neznáme skupinu ani genotyp Masteenovy krve. Viděl nebo slyšel vůbec někdo něco?“
Ticho s výjimkou záporných bručení a vrtění hlavou.
Martin Silenus se rozhlédl. „Copak lidi nepoznáte práci našeho přítele Štíra, když ji vidíte?“
„To nevíme,“ vyštěkla Lamia. „Možná někdo chtěl, abychom si mysleli, že je to Štírovo dílo.“
„To nedává smysl,“ namítl Hoyt a dosud lapal po dechu.
„Přesto budeme hledat ve dvojicích,“ pokračovala Lamia. „Kdo kromě mě má zbraně?“
„Já,“ ozval se plukovník Kassad. „Mám nějaké rezervní, kdyby jich bylo potřeba.“
„Ne,“ ozval se Hoyt.
Básník zavrtěl hlavou.
Sol Weintraub se s dítětem mezitím vrátil na chodbu. Teď znovu nahlédl do kajuty. „Nemám s sebou nic,“ prohlásil.
„Ne,“ doplnil…
