6.
Vzniklá situace mi připadala zapeklitá. Dokázal jsem pochopit Landisovy argumenty ( ačkoli ať visím jestli sem rozuměl tomu, kam mířil, ale zároveň jsem chápal i Marynu netrpělivost. Na psychiatra se Landis dopustil školácké chyby, byť by to třeba nemyslel vážně. Podle mého se vůbec neměl zmiňovat o starých pověrách, a už vůbec neměl použít slovo "posedlost". Existují různé obavy, o nichž jsme upřímně přesvědčeni ( a také to nahlas tvrdíme (, že jsme je dávno překonali, a které v nás nicméně neustále dřímají, připraveny obživnout jedinou neopatrnou poznámkou pronesenou v nestřeženém okamžiku. Jako by celá Landisova návštěva Maryným obavám přidala jen o stupeň víc iracionality. Navíc při tom všem co řekl, Mary dráždil jeho neuspěchaný, nezaujatý, analytický přístup k celému problému. Její zájem byl bezprostřední. S Matthewem není něco v pořádku a ona chce, aby se to bez otálení napravilo. Čekala, že jim Landis poradí, jak to provést co nejlépe. Místo toho se jí dostalo učeného pojednání o zajímavém případu, jen o to znepokojivějšího, že Landis sám připustil, že si neví rady. Když odcházel, dávala Mary najevo, že si ho necení o mnoho víc než obyčejného šarlatána. Nešťastná a promarněná příležitost.
Když jsem následujícího večera dorazil domů, měla Mary ve tváři nepřítomný výraz. Sklidili jsme ze stolu a zahnali děti na kutě. Atmosféra, která se dole rozhostila, mi byla dobře známá. Ve vzduchu viselo nějaké důležité oznámení, které si nebylo tak úplně jisté tím, jak bude přijato. Mary se posadila poněkud vzpřímeněji než jindy, a spíš k vyhaslému krbu než ke mně spustila. S jemným ostnem vyzývavosti mi oznámila:
"Dneska jsem navštívila doktora Aycotta."
"Ale," řekl jsem. "Něco tě trápí?"
"Kvůli Matthewovi," dodala.
Podíval jsem se na ni.
"Tys s sebou vzala i Matthewa?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Uvažovala jsem, že ho vezmu, ale pak jsem si to rozmyslela."
"To jsem rád," řekl jsem. "Myslím si totiž, že Matthew by to asi považoval za podraz. Bude snad lepší, když se o tom nedozví."
"Ano," souhlasila poněkud rezolutně.
"Jak už jsem řekl," poznamenal jsem, "nemám nic proti Aycottovi, pokud jde o to zašít rozbitou hlavu nebo rozpoznat spalničky, ale mám pocit, že tohle není věc, do který by zrovna viděl."
"To máš pravdu. V tomhle se samozřejmě moc nevyzná," souhlasila Mary. Pokračovala: "Taky jsem ovšem nečekala, že by to měl být jeho obor. Vysvětlila jsem, jak nejlíp jsem uměla, co se děje. Neposlouchal mě zrovna moc trpělivě, zdálo se mi, že je trochu dotčený, že jsem nepřivedla rovnou Matthewa. Pokusila jsem se tomu starýmu bloudovi vysvětlit, že ho nežádám hned a na místě o jeho názor, že nechci nic víc, než aby mi doporučil nějakého šikovného specialistu."
"Z čehož usuzuju, že ti poskytl toliko svůj názor na věc."
Se sarkastíckým úsměvem ve tváři přikývla.
"Taky že jo! Matthew nepotřebuje nic víc než hodně pohybu, po ránu studenou sprchu, hodně obyčejné, dobré, nekořeněné stravy, spoustu salátu a v noci spát při otevřeném okně," řekla kousavě.
"A žádného specialistu?"
"Ne. Toho není třeba. Dospívání je často mnohem náročnější, než si uvědomujeme, nicméně zdravá životospráva a Příroda, mocná léčitelka, rychle srovná jakékoliv dočasné porušení rovnováhy."
"To je mi líto," řekl jsem.
Nastalo ticho. Nakonec je přerušila Mary: "Musíme mu nějak pomoci, Davide."
"Já vím, miláčku, že ti Landis zrovna nepadl do oka, ale má docela slušnou pověst, chápej. Neřekl by přece, že pochybuje o tom, že Matthew opravdu potřebuje pomoc, kdyby o tom nebyl přesvědčenej. My si oba děláme starosti, ale jen proto, že tomu nerozumíme: nemáme jedinej rozumnej důvod se domnívat, že celá ta věc Matthewovi škodí, jen proto, že je neobvyklá. Jsem si naprosto jistej, že kdyby byl Landis měl jakýkoli důvod k obavám, byl by nám to řekl."
"Nepředpokládám, že by nějaký důvod k obavám pociťoval. Matthew není jeho dítě. Je to jen neobvyklý, poněkud záhadný případ: teď sice docela zajímavý, ale kdyby se měl Matthew vrátit zase do normálního …