2.
Piff byl malý neviditelný kamarád, kterého si Polly osvojila, když jí bylo asi pět let. Po dobu své existence se nás pořádně naotravoval.
Člověk si například sedal na evidentně prázdnou židli, když vtom ho ve zcela vratké a ne právě elegantní pozici zarazil Pollyn zoufalý výkřik; ukázalo se, že jsem si málem sedl na Piffa. Každý nečekaný pohyb hrozil porazit nehmotného Piffa, který se pak musel vzít do náruče a dlouho udobřovat soucitným muckáním a omlouváním za bezohledné a surové tatínky.
Častokrát, a jako na potvoru vždycky ve chvíli, kdy se boxer chystal na závěrečný knockout, anebo hra v televizi dosáhla svého vrcholu těsně před rozuzlením, se ozvalo naléhavé volání seshora z Pollyny ložnice; vždy bylo třeba zjistit, co se děje, ačkoliv pravděpodobnost, že Piffa sužuje neuhasitelná žízeň, byla tak čtyři ku jedné. V kavárně jsme si sedli ke stolu pro čtyři a vzápětí přišla zoufalá prosba na zkoprnělou číšnici, aby přinesla ještě jednu židli pro Piffa. Kolikrát jsem užuž pouštěl spojku, že se rozjedu, když vtom mi ohlušující řev oznamoval, že Piff ještě není v autě, a musely se znovu otevřít dveře, aby Piff mohl nastoupit. Jednou jsem zkusmo odmítl na Piffa počkat. Nestálo to za to; moje krutost a bezcitnost zkazila celý zbytek dne.
Piff byl svým způsobem obdivuhodně čilý a přítulný. Strávil s námi větší část roku - mně to ovšem připadalo mnohem déle - avšak během letních prázdnin nakonec tiše zmizel. Polly se nadchla pro několik nových, jaksi hmotnějších a mnohem slyšitelnějších kamarádů, a Piffa se značnou otrlostí zavrhla. I na zpáteční cestě z prázdnin Piff chyběl.
Když už jsem s povděkem přijal skutečnost, že nás opustil a že se už u nás neukáže, mohl jsem si dovolit i trochu lítosti nad opuštěným Piffem, nepochybně odsouzeným k věčnému putování po pustých plážích Sussexu; jeho nepřítomnost nicméně znamenala velikou úlevu - měl jsem nakonec podezření, že i pro samotnou Polly. Pomyšlení, že by nás teď mohl potkat další takový Piff, nebylo nijak povznášející.
"Nic radostného," konstatoval jsem, "ale naštěstí to asi není moc pravděpodobný. Takovej Piff představuje docela vhodný objekt poručníkování pro příslušnici uzavřeného ženského společenství Pollyna věku, ale jedenáctiletej kluk, kterej si chce hrát na velkýho šéfa, by si k tomu nejspíš vybral jiné, menší kluky."
"Určitě máš pravdu. Totiž věřím, že jo," řekla Mary poněkud nerozhodně. "Jeden Piff bohatě stačil."
"V něčem se Piff ale přece jen lišil," zdůraznil jsem. "Jestli se dobře pamatuješ, tak Piff dobrejch osumdesát procent času strávil pod palbou hubování a peskování za to a za ono, a musel to snášet. Tenhleten, zdá se, kritizuje a umí oponovat vlastním názorem." Mary vypadala překvapeně.
"Co máš na mysli? Nechápu, jak..."
Jak jsem si nejlépe pamatoval, převyprávěl jsem Mary ten jednostranný rozhovor, který jsem nedávno vyslechl. Mary nad ním přemýšlela a přitom se jí zachmuřilo čelo.
"Tomu vůbec nerozumím," řekla.
"Ale to je docela jednoduchý. Konečně to, jak je kalendář uspořádanej, je opravdu jenom určitá konvence..."
"Ale to právě že není, pro dítě ne, Davide. Jedenáctiletýmu klukovi to musí připadat jako něco naprosto přirozeného, jako vnímá třebas den a noc, nebo roční období. Týden je prostě týden a ten má sedum dní ( je to tak zařízeno a člověka ani nenapadne o tom přemýšlet. Zkrátka to tak je."
"No vždyť tak nějak to Matthew i říkal, jenže někdo mu zjevně oponoval ( anebo se hádal sám se sebou. Ať to bylo jakkoli, není to věc, která by se dala snadno vysvětlit."
"Určitě se přel s něčím, co mu říkal někdo ve škole ( nejspíš některý učitel."
"Asi to tak bylo," ustoupil jsem. "Ovšem i tak je to pro mě novinka. Už jsem četl o kalendářových reformátorech, kteří navrhovali, aby měl každý měsíc 28 dní, ale nikdy jsem neslyšel, že by někdo obhajoval osmidenní týden ( nebo aby snad měl měsíc podle toho dvaatřicet dnů." Chvilku jsem zauvažoval. "Kromě toho, zatím se s tím nikde nezačalo. Především bys potřebovala do roka vecpat dalších …
