5.
V pátek večer přijela Janet se svým mužem Kennethem a dvěma nejmladšími. Jak se dalo čekat, dorazili o půldruhé hodiny později, než nám původně oznámili, a dalších čtyřiadvacet hodin se pak celá návštěva odehrávala podle starého zaběhnutého scénáře. Mary a Janet probraly Janetiny děti, pak děti jejich sestry Patience, děti bratrů Teda a Franka a posléze děti spousty společných přátel a známých. Kenneth a já jsme se po většinu času drželi bezpečného a jen minimálně ožehavého tématu, totiž aut. Všechno šlo celkem hladce. Teprve až v sobotu večer si Janet zřejmě uvědomila, že ve svých obšírných debatách o dětech jaksi vynechaly Maryny, a rozhodla se toto nedopatření napravit.
"Samozřejmě mi do toho nic není," pravila Janet, "ale vždycky jsem zastávala názor, že cizí oči vidí někdy víc než ty, které už přivykly, nemyslíš?"
Tenhle taktický manévr už jsme znali. Podíval jsem se na Mary. Věnovala úpornou pozornost svému pletení.
"Možná. Na druhou stranu ale zas nemají tolik příležitostí k bližšímu pozorování," řekla Mary.
Janetina otázka byla řečnická. Nějaké zobecňování ji nemohlo odvést z nastoupené cesty. Pokračovala:
"Zarazilo mě, že Matthew vypadá malinko vyzáble ( možná je to tím, že mu chybí trochu víc barvy ve tvářích?"
"Vážně?" řekla Mary.
"Ty sis toho nevšimla? Vidíš, o tom jsem právě předtím mluvila. Možná je malinko přepracovaný ( v tomhle věku hoši často přepínají svoje síly, ne?"
"Myslíš?" řekla Mary.
"Anebo třeba je už od přírody slabší konstrukce, navrhla Janet. Mary dokončila řadu. Položila si pletení na koleno a rukou je uhladila.
"Nám připadá docela zdravý a silný," řekla. "Nemám pravdu Davide?"
Chytil jsem svou narážku.
"No jistě," vstoupil jsem do debaty. "Sem tam nějaká ta obyčejná rýma, ale jinak nic ( a neumím si představit, že by se dalo dětem zabránit, aby něco takovýho nechytily," zaštítil jsem Mary.
"To ráda slyším," řekla Janet. "Ale stejně, člověk není nikdy dost opatrný. Koneckonců, o jeho dědičných sklonech toho moc nevíme, že? Nepřijde vám někdy trochu apatický a bez zájmu ( řekněme trochu introvertní?"
"Nemyslím, že by byl introvertní," řekla Mary.
"Aha, tak tohle jsem právě myslela těma cizíma očima. Mně tak totiž připadá. A náš Tim mi říká, že Matthew často mluví sám se sebou."
"Spousta dětí uvažuje nahlas."
"To jistě, ale podle Tima dost často říká také divné věci. Víš přece, že existují děti, které mají příliš rozvinutou představivost."
Mary na chvíli ustala v pletení. "Jaké divné věci?" zeptala se. ,
"Tim si to nepamatuje, ale rozhodně mu připadaly ( no prostě divné."
Měl jsem pocit, že nadešel čas, abych se do toho vložil.
"Ano," řekl jsem, "rozumím ti. Matthew je zřejmě trošičku přecitlivělej. Váš Tim je přece očividně typ zdravím překypujícího extroverta. Mens stulta in corpore sano, jak se říká."
Janet slyšela, co očekávala, že uslyší.
"Přesně tak," souhlasila. "A proto si člověk potom tak dobře uvědomí ten rozdíl mezi nimi."
"Musí to tak být," souhlasil jsem: "Váš Tim je tak báječně normální. Stěží si dokážu představit, že by řekl něco divnýho. I když si někdy myslím," pokračoval jsem, "že je škoda, že dokonalý normálnosti se dá zpravidla dosáhnout jen za cenu jistý ztráty individuality. A přesto to tak je. Normálnost prostě znamená průměrnost."
"No to bych zrovna neřekla, že náš Tim je průměrný," ohradila se Janet, a pokračovala, aby mi na příkladech objasnila, proč Tim není průměrný. Původní téma hovoru ( Matthew ( se v jejím rozkladu jaksi ztratilo a už se nevynořilo.
"Jsem ráda, žes ji zarazil," řekla mi Mary, když jsme vyšli po schodech nahoru. "I když jsi na ni byl trochu tvrdý s tím Timem. Není zas až takový zabedněnec."
"Samozřejmě že není, zato ale tvoje sestra, miláčku, je pěkně zvědavá ženská ( a navíc asi ne zrovna dvakrát inteligentní. Je jako všichni rodiče rozpolcená, nechce vlastně nic jinýho, než aby měla geniální a přitom dokonale normální dítě. Udělala narážku na našeho Matthewa, že není úplně normální, a tím nás zahnala do obrany.
…
