Minehava

Část druhá
MINEHAVA

Na Pustém vrchu

Snědý hoch asi dvanáctiletý nebo o málo starší vyběhl z háječku a chvilku se rozhlížel. Uspokojen si zahvízdl a utíkal málo vyšlapanou stezkou mezi drobnými políčky a záhony k nedaleké už osadě.

Nějak nedával pozor a vrazil hlavou do tyče zabodnuté do země, takže ji téměř vyvrátil. Ihned ji však zase postavil – byla to strážná tyč! Taková tyč je zapíchnuta na každém záhonu. Jsou na ní přivázány psí kosti nebo potrhaná psí kůže. Hoch dobře ví, co to znamená; je to na ochranu před zlými duchy. Ti nechtějí se psy nic mít a prcha­jí, jak je ucítí. Chlapec se pozdržel jen okamžik a chvátal dále. Řídké obilíčko jej šlehá do nohou. Nedbá na to, ale přece zmírňuje běh. Z pšenice, hojně zarostlé plevelem, vytrhl silný šťovík, ukousal listy a rychle je snědl. Osvěžil si poněkud vyprahlá ústa.

Nedaleko na úhoru pásli známí hoši vepře. Chrochtaví štětináči rozrývali půdu a vyžírali plevel i s kořínky. Hoch tam jen mrkl a už by si byl rád zaskočil na chvilku k pasákům. Jejich veselý křik ho lákal. Zahlédl Noháče, Okáče, Cvrčka, z větších výrostků Vekara a Mirana, ale jeho nejlepší druzi Píďa a Běhoun tam nebyli; ti jsou jistě nahoře na Pustém vrchu a někde tam na něho čekají… Ale hoch, který nese důležité poselství, nesmí se nechat upoutat myšlenkou na hru.

Vzpamatoval se a spěchal k svému cíli. Brzo minul první chaty, velkou Křikavcovu a nepořádnou Slídilovu, a dal se přímo k vrcholu Pustého vrchu. Ani se nezastavil, když z jedné chaty na něj někdo zavolal, kamže tak pospíchá.

Hoch dobře věděl, že to volá mistr Žvejkal, nedostižný umělec ve zhotovování jemně opracovaných pazourkových nástrojů. Jistě mu chce ukázat nějaký svůj zvlášť povedený kousek. Lupen často chodívá k mistru Žvejkalovi okukovat práci. Tolik ho zajímá dívat se, jak Žvejkal obrací v dlani rozpůlenou pazourkovou pecku, jak si ji opře o dubový špalek a upevní ji, aby se neviklala. Pak přidrží k pazourku kousek tvrdé kosti, asi jako prst veliký, a oblázkem v druhé ruce prudce ťukne do nasazené kosti a hned se z pecky odloupne ostrá, trochu prohnutá tříska – nový nožík!…

Lupen se už dlouho učí u Žvejkala odrážet z pazourku ostré štěpinky. Není to tak snadné, jak si někdo myslí! A ještě těžší je vyťukávat na pazourkové pilce drobounké zoubky… Však to bude jednou také umět! Dnes musí za povinností vyřídit vzkaz na Pustý vrch. Nesmí se zdržet.

Nám však na chvilce nezáleží a mistr Žvejkal přece stojí za to, abychom se s ním seznámili.

Kdyby byl hoch tak nespěchal, uslyšel by zajímavé věci. Především mužský silný hlas – to je mistr Žvejkal. A potom vřeštivý hlas ženský. Aha, to je Vrtilka, Žvejkalova žena. Říkají o ní, že je hádavá a svéhlavá. Kdožví, snad je to jen zlá pomluva.

Nuž, poslouchejme trochu!

Žvejkal: „Dnes už nechoď na pole! Potřebuji provaz, upleť mi nějaký!“

Vrtilka: „Hele, provaz si vzpomněl! Nic ti neupletu! Půjdu na záhony přisít hrachu!“

„Dobře tedy, jdi si na pole, ale vezmi s sebou měch a přines poslední mléko od pastýřů!…