Minehava

Kupec Aržun

Kupecký náčelník leží v horečce. Čaroděj Vivaša se namáhá ze všech sil, aby nemoc zažehnal, ale nedaří se mu to. Kupec slábne a jen občas nabývá vědomí. Tu vyhání své společníky a trpí u sebe jen Silného bobra. Ten se mu nějak zalíbil. A Silný bobr opravdu kupce starostlivě ošetřuje. Nikoho k němu nechce pustit, že prý nemocný potřebuje klid. Často i v noci přespává v kupcově haluzně.

Je to nouzová chatka, postavená jako stan z větví. Střechu má pokrytou kožemi a stěny vycpané mechem a drny. Kupec tu má uschovány i své nejcennější zásoby, zejména pazourkové pecky. Ostatní kupcova družina si postavila své stany vedle; i Bobři tu mají pro sebe nevelikou haluznu. Nevadí jim, že jsou v ní trochu stísněni; stejně jí používají jen za dešťů.

Dnes, druhý den po příchodu Minehavy na Pustý vrch, sedí Silný bobr před kupcovou haluznou na kameni uprostřed svých druhů a radí se s nimi.

Už je to tak, že Šťastná chvíle je živá. Nějakým záhadným způsobem se octla zde a byla přijata do ochrany sokolího rodu.

„A přece je to moje žena! Sám jsem ji unesl z rodu Medvědů na Veliké řece,“ obhajoval Silný bobr své stanovisko. „Mám tedy na ni právo a patří mně!“

Plachý bobr připojil svůj souhlas.

„Únos se ti zdařil, nechytili tě ani ti dívku nevyrvali – zůstává tedy tvou – a musí zůstat u tebe, ať chce nebo nechce. Tak bývalo odjakživa!“

„Také si to myslím,“ vypravil ze sebe Koktavý bobr. „Nanejvýš by mohli Medvědi žádat od tebe nějaký dar na usmířenou.“

„Aťsi jen přijdou!“ zasmál se pyšně Silný bobr.

„Nu, takové to zrovna není, jak tu povídáte,“ vyslovil konečně své mínění i rozvážný Černý bobr.

„A jak je to tedy, pověz!“ vybuchl samolibý Silný bobr.

„Tak je to: Tys, Bobře, unesl dívku, pravda, a také podle zvyků by byla nyní tvoje. Ale nezapomeň, že tys ji na smrt nemocnou opustil. To neučiní manžel ženě – proto ti už nepatří!“

„Hola, Černý bobře, já tě přesvědčím, že Šťastná chvíle je má! Půjdu a vezmu si ji!“ Silný bobr byl citelně dotčen přítelovou výtkou.

Nyní se vyslovil i zdrželivý Noháč: „Jsi trochu prudký, Silný bobře! Není to tak jednoduché, jak si myslíš! Šťastná chvíle je nyní v ochraně Sokolů, a ty si ji nemůžeš jen tak vzít. Jistě by tvrdě hájili své domácí právo a zle by se nám vedlo, kdybychom chtěli dívku odvést násilím. Radím ti tedy, aby sis dobře rozmyslil, co chceš počít!“

Tato slova nejstaršího druha silně na všechny působila. Byla pravdivá a moudrá.

Nemocný kupec v chatě zasténal. Silný bobr se zvedl a vešel do haluzny. Vchod za sebou zastřel spuštěnou kožešinou.

„Jak znám Silného bobra,“ pravil dobromyslný Kokta k svým druhům, „neupustí od Šťastné chvíle. Ale říkám vám, braši, rovnou, že nebylo hezké, když jsme ji ubohou, víc mrtvou než živou, nechali ležet na břehu. Kolikrát jsem si na ni od té doby vzpomněl a hádal jsem, co se s ní asi stalo…“

„Máš pravdu, nebylo to od nás hezké,“ přisvědčil Černý bobr. „Ale měli jsme zůstat u ní a umřít s ní?“

„No – neumřeli jsme my ani Šťastná chvíle,“ pravil Kokta. „A&n…