Minehava

Lesní dobrodružství

Po starém úhoru jdou k lesu tři hoši: Lupen, Píďa a Běhoun. Kde je jeden, tam jistě ani druhý a třetí nejsou daleko. A když něco provede jeden, má v tom prsty dozajista i druhý a třetí.

Dnes Píďa zvábil oba své druhy do lesa. Zaslechl mezi muži, že se někde v Údolí ptačího zpěvu, až u posledního pastviště blízko hranic zubřího rodu, toulá nezvěstná kráva, poslední kus ze zaběhlého dobytka.

„Hoši, to by bylo něco!“ lákal Píďa. „Najdeme tu krávu!“

„Podívat bychom se po ní mohli,“ povoloval Běhoun. „Ale ve ska­lách jsou medvědi,“ dodal zdrženlivě.

„Medvědi? Posledního tam naši složili před dvěma lety… Nic se nebojte, hoši,“ dodával druhům mysli Lupen.

„Jé – to by naši muži koukali, kdybychom tak krávu přivedli,“ zvolal Píďa. „Jdeme!“

Kdo by myslil, že hoši byli v lese divocí, že křičeli a honili se, byl by překvapen. Jetelístek byl v lese zticha a choval se vážně. Les je tajuplný, velkolepý chrám a každý, kdo do něho vkročí, mimoděk ztichne a zvážní. Hoši již ledaco pochytili z loveckých způsobů, dovedli se jim přizpůsobit a krotili svou bujnost. Nikdo z nich zbytečně nepromluvil, a když přece, ztlumil hlas. Vyhýbali se suchým větvičkám v cestě, aby nezpůsobili šramot, ostražitě pozorovali všecko kolem sebe a nic jim neušlo.

Zbraně neměli žádné, jen Lupen měl za opaskem zastrčený pazourkový nožík vlastní výroby, zatmelený v kostěné rukojeti. Píďa měl hůl, kterou si odstrkoval z cesty pichlavé ostružiny, a Běhoun měl kolem hlavy otočený prak – kousek měkké kůže s dvěma tenkými řemínky. To byla všecka jejich výzbroj na dobrodružnou výpravu. Ale hoši se nebáli. Hloupě do nebezpečí nevlezou – jsou přece dost opatrní – a vlků a rysů se nebojí. Medvěd se jim sám z cesty uhne – tak jaké strachy?

„Kjik – kjik – kjik!“

„To volá asi žluna tam z těch buků,“ hned rozpoznal Lupen.

Hoši se zastavili a poslouchali, zdali se krásný pták ještě ozve.

„To byl nejspíš datel,“ uplatňoval Píďa své lesní zkušenosti.

„Kji – kji – kjik, kjik!“

„Slyšíš, Píďo?“ hájil se Lupen. „To je žluna! Datel volá klií, glik, glik, glik! A ještě vždycky přidá mi – é ée jako káně. To je rozdíl! A pak, datel nelítá na buky, ten má raději smrky a borovice.“

„Tak je to strakapoud, Lupene!“

Lupen dobře znal polní i lesní ptactvo a nedal se zviklat.

„Ne, Píďo! Strakapoud volá gik – gik! To zní přece jinak. A zavolá jen jednou, a my jsme žlunu slyšeli dvakrát. A ještě něco: strakapoud si vždycky zabubnuje – ťuká velice rychle do stromu… A to neslyšíme.“

„No tak je to žluna,“ poddal se Píďa a tři hoši se zadívali na krásného ptáka, jenž přeletěl mimo ně.

„A teď, hoši, dejte pozor! Zavřete oči a říkejte si naše rozpočitadlo. Až je přeříkáte, otevřete oči a něco uvidíte!“ přikázal Lupen a oba druzi hned poslechli.

Potichu si říkali:

„Enkis, benkis, drcalína,
deset ovec – každá jiná.
Běží myška, ježek za ní,
až ji chytne, bude po ní.
Kde ten ježek, kde je myška?
Oba si je vzala liška.
Dej ty, liško, dej je sem,
než tě spolkne černá zem!“

Dořík…