Minehava

Kokořínským dolem do neznáma

Druhého dne se Šťastná chvíle probrala z mrákot.

Chladná voda, oblévající jí nohy a ještě do půl těla, začala ji studit. To bylo dobré znamení, že zlá horečka již ustoupila a že se dívka asi pozdraví. Její svěží, mladistvé síly překonaly útok morové rány. Chladná koupel v tom dívce znamenitě pomohla.

Dívka mžourala očima po širé vodní hladině. Ranní slunce zářivými paprsky ji takřka bodalo do očí. Oslepená dívka se odvrátila a zahleděla se k severozápadu, kam se hrnul mohutný vodní proud.

„Ano, tam – tam zmizeli ti nešlechetníci a zanechali mě zde opu­štěnou…“

Paměť se dívce zvolna vracela. Ale vzápětí se jí mysl opět zastřela a Šťastná chvíle nevěděla, kde je a jak se na toto místo dostala. Těžký záchvat horečnaté nemoci ještě nepominul úplně.

Blouznící dívka vyšplouchávala rukou vodu na písek.

„Vodičko, pusť mne, studíš!“ zavolala a chtěla vyskočit z vody. Avšak voda ji pevně držela a strhla ji k sobě zpět.

Dívka, ustrašená svou slabostí, sebrala síly, vysunula se z vody. Na břehu sklesla do písku. Psík k ní přiběhl, radostně ji očichával a vrtěl ocáskem. Radoval se, že jeho paní konečně jeví známky života. Prožil tu u ní dlouhé dva dny a neměl se dobře. Co nablízku ulovil, stačilo sotva k naplnění žaludku.

Dívka ležela bez pohnutí. Psík zaštěkal.

Šťastná chvíle otevřela oči a potěšila se z věrného psíka. Pohladila ho a řekla: „Máš hlad, viď, Hafíku? Já taky… Hrozně bych jedla…“

Usedla a po chvíli se pokoušela vstát. Podařilo se jí to až za chvíli, když si vzala na pomoc klacek, který tu ležel. Udělala několik vrávoravých kroku a opět klesla vedle opuštěného ležení.

Její věci tu ležely celkem nedotčeny. Hafánek sice ledacos převrátil a pocuchal, ale jídlo přece jen nechal.

Šťastná chvíle se hltavě zakousla do pečeného masa a do chlebové placky. Ústa nemohla postačit jejímu nenasytnému hladu. Hafánek na ni hleděl upřenýma očima a ani drobeček nebo malý kousek neušel jeho bystrému zraku a chtivému jazyku.

Po chvíli, když zahnala nejprudší hlad, nabrala si rukou několikrát vody z řeky a hasila palčivou žízeň. Po jejím příkladu i Hafánek vkročil předníma nožkama do vody a chlemtavě pil.

Šťastná chvíle opět usnula a spala až do druhého dne. Vstala velmi posílená. Najedla se a pak jí hlavou bleskla myšlenka:

„Co si tu počnu? Co mám dělat?“

V její mysli, dosud silně zastřené, probudilo se stýskavé nutkání po styku s lidmi, po dobrém srdečném slově…

„Musím odtud – k lidem!“

Tak se rozhodla a hned zkoušela, co vydrží. Mohla už chodit. Našla si dobrou, vhodnou hůl jako oporu. Sebrala své věci do ranečku a hned se vydala na cestu.

Hafánek ji obskakoval a vesele poštěkával. Radoval se, že skončil jednotvárný, nudný pobyt na pobřeží u vody, a těšil se na nastávající dobrodružství.

Šťastná chvíle ani neuvažovala, kam zamíří. Vše jedno, kam půjde, jen pryč odtud, z tohoto prokletého místa! Pryč!

Bezděky se poddala vedení říčky, vtékající tu do Otce řek. Pšovka se jí zalíbila. Její mírné, rovinaté břeh…