Minehava

Eduard Štorch

69 

Elektronická kniha: Eduard Štorch – Minehava (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: storch08 Kategorie:

Popis

E-kniha Eduard Štorch: Minehava

Anotace

O autorovi

Eduard Štorch

[10.4.1878-25.6.1956] Český pedagog, spisovatel a archeolog Eduard Štorch se narodil roku 1878 v Ostroměři u Hořic. V Hradci Králové absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav. Své učitelské povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách a od roku 1903 až do své penze v roce 1938 v Praze. Eduard Štorch byl velice všestranný člověk. K jeho zájmům patřila...

Eduard Štorch: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Minehava“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Závěr

Druhého dne byl vykonán pohřeb padlých hrdinů.

Na vrcholu Pustého vrchu byly nakupeny dvě hromady dříví. Na jedné bude spáleno tělo statečného náčelníka, na druhé, větší hranici těla ostatních bojovníků.

Doma nezůstal ani jediný člen rodu, všichni se shromáždili, aby zazpívali svému náčelníkovi pohřební písně.

Ale co se to dnes děje se Sivou sokolicí?

Náčelníkova manželka a bába rodu Sivá sokolice přistupuje k hranici a pozvedá džbánek před sochou Velbáby. Pak se obrací k zástupu a volá:

„Moji rodáci! Prosím za vás mocnou Velbábu. Kéž vám zachová svou milost pro všecky časy! Nechť nyní přijme oběť největší, kterou jí můžeme přinést na usmíření – život ženy z našeho slavného rodu…“

Čaroděj Vivaša, překvapen její řečí, se tázal:

„Kterou ženu máme obětovat? Nevím o ničem…“

Sivá sokolice vážným hlasem pronesla:

„Já sama jsem ta oběť, která usmíří Velbábu. Obětuji se za svůj rod… Nechť rostou, sílí a povždy vzkvétají Sokoli na Pustém vrchu i daleko široko! Požehnání Velbáby nechť je s vámi až do konce všech časů!…“

Sivá sokolice přiklonila džbáneček k ústům a pila. Zástup bez dechu pozoroval její počínání. Co zamýšlí matka rodu učinit?

Sivá sokolice dopila a oddechla si.

„Loučím se s vámi, moji rodní… Mějte se všichni rádi…“

Nohy jí podklesávaly – džbáneček jí vypadl z ruky… Zašeptala ještě:

„Přeneste mne na hranici vedle mého muže…“ Sklesla k zemi.

Teď teprve všichni pochopili, co Sivá sokolice učinila. Otrávila se odvarem jedovatých bylin a hub.

V zástupu vzniklo mocné pohnutí. Sivá sokolice se za ně obětovala… Ženy štkaly, muži pohlíželi němě do země.

Několik mužů uchopilo nebohou matku rodu a přenesli ji na hranici, jak si byla přála.

Někdo začal pohřební píseň. Přidali se i jiní a brzo zpíval všechen lid. Mohutný hlas v zástupu rozléval se z Pustého vrchu do širého okolí.

Lupen podal Vivašovi hořící pochodeň. Čaroděj ji vzal a zakroužil jí kolem hlavy, aby se více rozhořela. Vstrčil ji pak planoucí do hranice a Jetelístek tam honem přidal hrsti suché trávy. Vyskočily plameny a hranice se s praskotem rozhořela.

Zpěv zabouřil lkáním a bědováním. Hranice mizela v obrovském sloupu dýmu. Žár donutil diváky, aby ustoupili.

Sokolí oko s Minehavou přišli k hranici tak blízko, jak bylo možno. Poklonili se pohřbívaným a vhodili do ohně své dárečky. Po nich stejně učinili zástupci Havranů a Zubrů a posléze se celý sokolí rod seřadil do dlouhého průvodu, a obcházeje hranici, metal do ohně drobné dárečky.

„Zlomený noži, Sokole statečný,
odcházíš od nás!
Veliký duch tě volá
a ty posloucháš.

Zanecháváš nás opuštěné,
jak budeme žít bez tebe?
Sivá sokolice, matko naše,
osiřelí pláčeme pro tebe!“

Oběť Sivé sokolice zapůsobila na všecky rodáky. V hlubokém pohnutí hledí všichni do plápolajícího ohně. Píseň ještě zní, ale slábne a slábne, až hlasitý vzlykot ji přehlušuje. Všechen lid pláče v nezastíraném bolu.

Moudrá matka rodu, Sivá sokolice, odchází navždy od svých dětí…

Opodál jest již zažehnuta velká hranice s narovn…