41. kapitola
Vynořili jsme se pod třpytivou kupolí, svlékli znečištěné skafandry a ven vyšli omytí, pročištění a obohacení tím, co jsme viděli. Představa Pulcherie mě však pronásledovala dál. Neklidný, zmučený, zápasil jsem s pokušením.
Jet do roku 1105? Nechat se Metaxem vlichotit do domu Duků? Vyspat se s Pulcherií a ulevit svým tužbám?
Ne. Ne. Ne. Ne.
Zdolat pokušení. Povznést se. Raději vyšukat císařovnu. Pospíšil jsem si zpátky do Istanbulu a přenesl se proti proudu do roku 537. Došel jsem k Hagii Sofii, abych se při slavnostním vysvěcení podíval po Metaxovi.
Byl tam, a na mnoha místech. Našel jsem ho v tom davu aspoň desetkrát. (Zahlédl jsem také dva Judy Elliotty a to jsem se ani noc nesnažil.) Při prvních dvou pokusech jsem narazil na paradox diskontinuity; ani jeden z těch dvou Metaxů mě neznal. Jeden se zamračil a podrážděně mě odehnal, ten druhý prostě řekl: „Ať už jste kdokoli, ještě jsme neměli tu čest.“ Na třetí pokus jsem narazil na Metaxa, který mě poznal a domluvil si se mnou schůzku na ten večer v hostinci, kde ubytuje svou výpravu. Zůstával v roce 610, kde chtěl turistům ukázat korunovaci císaře Héraklia.
„Nuže?“ začal. „Jaká je vůbec tvoje přítomnostní báze?“
„Začátek prosince 2059.“
„Jsem před tebou,“ řekl Metaxas. „Já jsem z poloviny února 2060. Časově se rozcházíme.“
Dostal jsem strach. Ten chlap znal dva a půl měsíce mojí budoucnosti. Etiketa vyžadovala, aby zachoval mlčení; bylo klidně možné, že přijdu (respektive jsem přišel) v lednu 2060 o život a tenhle Metaxas sice zná všechny podrobnosti, ale nesmí mi naznačit ani to nejmenší. Věděl jsem to, a stejně mi ta propast naháněla hrůzu.
Všiml si toho. „Chceš se vrátit a najít si jiného?“ zeptal se.
„Ne, to je v pohodě. Myslím, že se domluvíme.“
Jeho obličej byl nehybná maska. Držel se pravidel: ani modulací hlasu, ani gestem nemínil zareagovat na nic z toho, co řeknu, a tak mi nějakým způsobem dát najevo, co mě čeká.
„Kdysi jsi řekl, že mi pomůžeš k císařovně Theodoře.“
„Ano, vzpomínám si.“
„Tenkrát jsem odmítl. Teď bych to s ní chtěl zkusit.“
„To není problém,“ řekl Metaxas. „Stačí zajet do roku 535. Justinián bude mít plnou hlavu starostí se stavbou Hagie Sofie a Theodora bude k mání.“
„Jak snadno?“
„Snadno.“ Skočili jsme. Jednoho chladného jarního dne jsme vstoupili do Velkého paláce, kde Metaxas hledal, až našel vykrmené eunuchoidní individuum jménem Anastázius a měl s ním dlouhý, živý rozhovor. Anastázius byl zřejmě toho roku císařovniným vrchním zásobitelem a byl odpovědný za to, že jí ber kde ber sežene jednoho až deset mladíků na noc. Rozhovor byl veden huhlavě, v nižších tóninách, a byl přerušován rozezlenými výbuchy. Přesto jsem si z toho, co jsem zaslechl, dokázal dát dohromady, že Anastázius mi nabízí s Theodorou hodinu, zatímco Metaxas trvá na celé noci. Vycítil jsem, že musím zasáhnout. Ne, že bych nebyl při síle, ale měl bych na to obhospodařovat jednu z nejslavnějších nymfomanek všech dob od soumraku do svítání? Dával jsem Metaxovi znamení, aby přistoupil na něco méně grandiózního, ale on trval na svém a nakonec Anastázia přesvědčil, aby mi císařovnu nechal na čtyři hodiny.
„Jestli se kvalifikuje,“ zakončil ten vyžranec.
Při kvalifikační zkoušce mi asistovala dračice, která se jmenovala Fótie a byla jednou z dvorních dam. Anastázius nás spokojeně pozoroval v akci; Metaxas projevil aspoň tolik slušnosti, že z pokoje odešel. Mám dojem, že to bylo právě dívání, co Anastázia rajcovalo.
Fótie měla černé vlasy, úzké rty a byla prsatá a nenasytná. Viděli jste někdy, jak mořská hvězdice požírá ústřici? Ne? Zkuste si to aspoň představit. Fótie byla mořská hvězdice sexu. Ten vcuc byl fantastický. Počkal jsem si, přinutil ji, aby se mi podrobila, a dotloukl ji do extáze. Domnívám se, že jsem zkoušku zvládl více než obstojně, protože mi Anastázius předal stvrzující pečeť a zařídil audienci u Theodory. Na čtyři hodiny.
Poděkoval jsem Metaxovi a ten se vrátil ke své výpravě do roku 610.
Dál se o mě staral Anastázius. Byl …
