63. kapitola
Jsem tu už tři a půl měsíce. Podle kalendáře, který si vedu, je 15. března 3060 p. p. Žiju v podstatě tisíc let před Kristem.
Život to není špatný. Lidé, snad pozůstalí po dávné říši Chetiti, se živí zemědělstvím. Řekové se sem dostanou nejdřív tak za tři století. Začínám se učit jazyk; je indoevropský a jde mi to rychle. Jak předpověděl Sam, je ze mě bůh. Když jsem se tady vynořil, chtěli mě nejdřív zabít, ale předvedl jsem ji pár triků s časovačem a zmizel jim přímo před očima, takže teď už si netroufají mě napadnout. Snažím se být dobrým bohem. Zrovna se pokouším přivolat jaro. Sešel jsem na břeh toho, čemu se jednou bude říkat Bospor, a pronesl dlouhatánskou modlitbu – v angličtině za dobré počasí. Místním obyvatelům se to hrozně líbilo.
Dají mi každou ženu, které se mi zachce. Na první noc jsem dostal dceru náčelníka a od té doby se u mě vystřídala už skoro celá do vdavek dorostlá část populace vesnice. Mám dojem, že by mě s nějakou rádi oženili, ale já chci napřed dokončit průzkum. Ženy tu zrovna dvakrát nevoní, ale některé jsou ohromně vášnivé.
Jsem strašlivě osamělý.
Sam tu za mnou byl třikrát, Metaxas dvakrát. Ostatní nejezdí. Nemám jim to za zlé, riziko je příliš vysoké. Moji dva přátelé mi přivezli lítáky, knížky, laser, velkou krabici hudebních kostek a spoustu dalších věcí, které jednou pěkně zavaří bednu nějakému archeologovi.
„Přivez mi Pulcherii, jen na návštěvu,“ řekl jsem Samovi.
„Nemůžu,“ odvětil. A měl pravdu. Musel by to být únos a odrazy, které by mohly vzniknout, by vedly jen k tomu, že Sam by měl nepříjemnosti a mě by vymazali.
Po Pulcherii se mi zuřivě stýská. Jak víte, strávil jsem s ní jenom jednu noc, ale mám pocit, jako bych ji znal mnohem víc. Jak rád bych teď byl, kdybych si ji byl vzal i tenkrát v krčmě, když byla Pulcherie Fóta.
Má lásko. Má hříšná mnohokrápraprababičko. Už nikdy víc tě nemám spatřit! Už nikdy se nemám dotknout tvé hladké pleti – ne, nebudu se mučit. Zkusím na tebe zapomenout. Tak!
Když se právě nevěnuju božským povinnostem, utěšuju se tím, že diktuju své paměti. Všechno je zaznamenáno, se všemi podrobnostmi, kterými jsem se vmanévroval do téhle šílené bryndy. Varovný příběh: ze slibného mladého muže k nefalšované osobě mimo čas ve dvaašedesáti krátkých kapitolách. Občas budu pokračovat i ve psaní. O tom, jaké to je být chetitským bohem. Uvidíme, zítra máme jarní slavnost plodnosti, takže do božího příbytku přijdou nejkrásnější dívky z vesnice, a tak…
Pulcherie! Proč jsem zde, tak daleko od tebe, Pulcherie? Mám tu tolik času na tebe myslet.
Mám také až příliš mnoho času na nepříjemné myšlenky týkající se mého konečného osudu. Pochybuju, že mě tady Patrola najde. Ale je tu i jiná možnost.
Patrola ví, že se skrývám někde proti proudu, chráněný nespojitostí.
Chce mě vyčenichat a zrušit, protože jsem špinavý výplod paradoxu.
A je v její moci to udělat. Předpokládejme, že Juda Elliotta zpětně vyhodí od Časové služby ještě dřív, než se vydá na ten nešťastný poslední zájezd. Jestliže se tenkrát Jud Elliott vůbec nedostal do Byzance, pravděpodobnost mé existence se blíží nule a nejsem nadále chráněn paradoxem přechodové nespojitosti. Převáží zákon menších paradoxů. Pšouk – a bude po mně.
Vím, proč to se mnou ještě neudělali. Proto, že ten druhý Jud – Bůh mu žehnej – stojí tam po proudu před soudem za časový zločin a oni ho nemůžou zpětně vycucnout dřív, než ho uznají vinným. Proces musí být uzavřen. Bude-li shledán vinným, tuším, že něco takového provedou. Avšak soudní jednání jsou dlouhá. Jud se nedá. Sam mu řekl, že jsem tady a potřebuju ochranu. Může to trvat měsíce, roky, kdo ví? On má svou přítomnostní bázi a já taky svou. Oba se den za dnem posunujeme do budoucnosti a já jsem zatím tady. Opuštěný. Se srdcem bolavým.
Snící o navždy ztracené Pulcherii.
Možná proti mně nikdy nic nepodniknou. A možná to se mnou skoncují zítra.
Kdo ví? Jsou chvíle, kdy je mi to jedno. Aspoň jedna věc mě uklidňuje. Bude to ten nejméně bolestivý způsob smrti. Doko…
