51. kapitola
„Strašně mě mrzí, že jsem vás do toho zatáhl,“ řekl jsem. Lidé, kterých jsem si na světě vážil nejvíc, se uchechtli, zasmáli, zašklebili, odplivli si a řekli: „Tss, to nic.“
Byli rozcuchaní a špinaví. To, co pro mě dělali, byla únavná a nevděčná práce – a bylo to na nich vidět. Nejraději bych je objal všechny najednou. Černého Sama, Jeffa Monroa s tvárným obličejem a na pohled vychytralého Sida Buonocora, Pappa, Koletta, Plastira. Načrtli časovou osu a značili do ní období, v nichž Sauerabenda nenašli. Bylo jich hodně.
„Netrap se, kluku,“ řekl Sam. „Dostaneme ho.“
„Připadám si hrozně. Připravil jsem vás o dovo-“
„Mohlo se to stát každému z nás,“ zarazil mě Sam.
„Nebyla to tvoje chyba.“
„Že ne?“
„Sauerabend si přešteloval časovač za tvými zády, ne? Jak jsi tomu mohl zabránit?“ Sam se zašklebil. „Musíme ti pomoct. Nevíme, kdy se to samé stane nám.“
„Jeden za všechny, všichni za jednoho,“ pronesl Madison Jefferson Monroe.
„Myslíš, že jsi první průvodce, kterému pláchl klient?“ zeptal se Sid Buonocore. „Nebuď blbej. Ty časovače dokáže předělat na ruční ovládání každej, kdo se vyzná v teorii Benchleyova efektu.“
„Nikdy mi neřekli –“
„On se s tím nikdo moc nechlubí. Ale stává se to. Pětkrát, šestkrát za rok se někdo za zády svého průvodce pustí na soukromý výlet v čase.“
„Co takového průvodce čeká?“ zeptal jsem se. „Když na to přijde Patrola?“
„Vyhodí ho,“ řekl Buonocore mrazivě. „Proto se snažíme jeden druhému pomoct dřív, než se do toho vloží Patrola. Je to kurevská práce, ale musíme to dělat. Chci říct, že když se nepostaráš o jednoho z vlastních, který spadne do maléru, kdo se sakra pak postará o tebe?“
„Navíc si pak připadáme jako hrdinové,“ řekl Sam. Podíval jsem se na ten graf. V období rané Byzance pátrali po Sauerabendovi dost důkladně – od Konstantina po Theodosia II. – a se stejnou péčí prošli i poslední dvě století. Průzkum doby mezi tím byl víceméně nahodilý. Sam, Buonocore a Monroe se právě vrátili z pátrání a čekal je odpočinek; Kolettis, Plastiras a Pappas se chystali vyrazit a rozebírali strategii.
Dál jsme diskutovali, jak Sauerabenda chytit a všichni na mě byli hrozně hodní. Zaplavila mě vlna opravdové sentimentální vřelosti. Přátelé v neštěstí. Kamarádi. Kolegové. Časoví mušketýři. Mé srdce se rozpínalo. Pustil jsem se do menšího proslovu a řekl jim, jak jsem jim za každou pomoc vděčný. Tvářili se rozpačitě a opakovali, že to nic, to je prostě věc správného přátelství, stará dobrá zásada.
Dveře se otevřely a dovnitř vklopýtala zaprášená postava s anachronickými slunečními brýlemi na očích. Byl to Nadžíb Dažáni, můj dávný učitel! Zamračil se, padl do křesla a netrpělivým gestem nesměrovaným nikomu konkrétnímu si řekl o víno.
Kolettis mu ho podal. Dažáni si nalil trochu na dlaň, a spláchl prach ze slunečních brýlí. Zbytek obrátil do sebe. „Pane Dažáni!“ vykřikl jsem. „Nevěděl jsem, že vás zavolali taky. Chtěl bych vám poděkovat –“
„Čuráku pitomej,“ zahučel Dažáni potichu. „Jak je možný, že jsem ti dal průvodcovskou licenci?“
